(předchozí část)

Cela, transport do Castelgrande v zamřížovaném voze a zase vězeňská cela, to už všechno znám a předpokládám.

Nečekané to začne být v okamžiku, kdy do sousedních cel s úctou a omluvami zamknou Theodora a Reine.

“Servus, Aisling,” nechá se slyšet čarodějka, zakňučí a do toho křupnou obratle, z čehož soudím, že si protahuje záda, a zaskřípou prkna, asi se natáhla na pryčnu.

Zpoza Reininy cely, ob mříž ode mě, po mně pokukuje Theodor.

Pokračovat ve čtení →

(předcházející část)

Comharští někde vyštrachali moje knížky. Radši se neptám kde, abych nebyla nepříjemně překvapená odpovědí, jenom co nejslušněji poděkuju a zalezu si pod deku s ranhojičskou učebnicí. Ze srdce mi padá ne balvan, ale kámen po kameni celá lavina, jak si ověřuju jednotlivé ošetřovatelské postupy a ujišťuju se, že jsem si je pamatovala a použila správně. K příštímu boji snad půjdu o trochu klidnější a sebevědomější.

“…jednat, a Frolik konečně dostal rozum…”

Jak mluvčí s posluchačem procházejí kolem zajateckého stanu, zaslechnu jen útržek sdělení. Zakážu si domýšlet zbytek a tím víc doufat, že naznačuje mírová jednání s Adorem. Jednak takový štěstí nemám a druhak si vzhledem ke své trvající ošetřovatelské kariéře nejsem úplně jistá, že vlastně ten mír a návrat domů chci.

Zkouším se vrátit ke zranením v hrudní dutině, ale ani ne délku ode mě se snad producíruje celé procesí informátorů.

“…nebude vyžadovat žádný adorský území, jenom pořádnou…”

“…musí vidět, že máme síly na dobytí Dhamsy, to by byl šílenec…”

“…samozřejmě pustit zajatce a zaplatit nějakou…”

A když kolem stanu prokluše nějaké kůzle s ještě přeskakujícím hlasem a nadšeně volá, jak se těší domů, musím si přiznat, že zřejmě došlo v politické situaci k nějakému pokroku a měla bych tudíž pokročit i já.

Po obědě, o kteréžto vylepšení pobytu se nám postarala Blanche de Lestate a já si díky tomu připadám vždycky kolem poledne poněkud hloupě, se tedy ukrutně nenápadně posadím vedle Theodora a vezmu ho za ruku. Reine se při tom pohledu odvrátí a přetáhne si deku přes hlavu, Grett na mě dělá významné grimasy, ale k vlastní smůle mě nenapadá méně nápadný způsob, jak požádat Theodora o telepatický rozhovor.

Pochopí rychle.

“Mír, to ti dělá starost?” zeptá se čaroděj bez úvodu.

“A divíš se mi?”

“Ani trochu, zavařila sis to pěkně, ty trdlo jedno.” Nezní to naštvaně. Vlastně se mi od něj to trdlo skoro líbí. Škoda, že válka je ve věci mezilidských vztahů vyloženě na draka.

“Dík. Jsem talent.”

“Ais, kdyby vážně měl nastat nějaký malér, mám plán. Bude to v pořádku.”

“Když já nevím, jestli ti to mám věřit, nebo jestli se mě jenom snažíš uklidnit, abych nezešílela a nenadělala ze stanu kůlničku na dříví.” Čaroděj na okamžik ztuhne. Že já nemlčela.

“Máš mi to věřit, protože tě v tom vážně nemíním nechat,” oznámí mi Theodor rezolutně a mírně uraženě.

“Dobře, fajn, věřím ti. Promiň mi to.”

“To nic.” Čaroděj mě zničehonic obejme kolem ramen a políbí na tvář.

“Co to děláš?” Překvapí mě tak, že zapomenu na telepatické spojení a syčím na něj nahlas.

“Připravuju podmínky pro plán,” poučí mě Theodor, opře si bradu o moji hlavu a pevněji mě obejme.

A pak se táborem rozlehne fanfára, nebo alespoň celkem ucházející pokus.

“Mír!” zařve kdosi přiopile, chvíli se zase ozývá jekot trubky a tak pořád dokola, trubač je asi zároveň hlasatel, na oslavu vypitý alkohol by vysvětloval čím dál falešnější zvuk týraného nástroje.

Zpráva se šíří ležením, ozvývá se čím dál víc rozjařených, radujících se hlasů a zajatci z řad vojáků se k povyku přidávají taky. Tiše sedím v koutě a vyměňuju si nejisté pohledy s Ruou. Jedna epizoda je za námi a budeme si muset najít svoje místo v nové situaci.

Ani nevím, kdy přišla, ale zničehonic před námi stojí Blanche de Lestate s kamenným výrazem.

“V nových podmínkách dojde samozřejmě k propuštění zajatců. Připravte se k přesunu, eskorta pro vás přijde co nejdříve,” sdělí nám monotónním, bezvýrazným hlasem a odejde.

Logickou věcí v téhle situaci by bylo sbalit si věci, takže se přinutím zvednout z deky a začít si skládat svých pár kusů oblečení. Ruce se mi u toho třesou tak, že složené oblečení vypadá skoro stejně jako rozházené.

“Ais, buď v klidu,” vydechne mi do ucha Theodor. Čím víc mi to opakuje, tím míň tomu věřím. A když ucítím chvění magické energie, telepatii, která se netýká mě, ale v posledních dnech poletuje stanem skoro pořád, k nejistotě se přidá ještě pořádná porce žárlivosti na Reine. Ale nedokážu vymyslet vůbec nic, co bych teď mohla udělat, abych to změnila. Nedokážu vlastně vymyslet absolutně nic o čemkoliv, takže nacpu svoje věci do batohu hlava nehlava a vzápětí je všechny vyházím ven, abych našla brousek. S brouskem v dlani zírám do stanového plátna a nechápu, jak jsem mohla zapomenout, že zajatcům samozřejmě veškeré předměty, které by se daly naostřit, comharští sebrali. Na to, abych si pospravila oblečení, mi zase chybí jehla s nití, takže nakonec zaměstnám ruce tím, že si přepečlivě zaplétám vlasy do copů.

“To ti nebude držet,” ozve se Theodor. Zřejmě narozdíl ode mě nemá potřebu něčím se zaměstnávat, leží teď na své dece stočený do klubíčka a s netečným výrazem mě pozoruje.

Můj vnitřní hlásek zmobilizuje zbytek energie a ze všech sil mě napomíná, že nehledě na cokoliv, co Theodor udělal, možná udělal, mohl udělat a co si fantazíruju, že udělal, bych se měla chovat důstojně. Nebo, pokud to nesvedu, alespoň ironicky.

“To zvládnu.” Pokusím se o důstojnost, zapletu si mezi prameny řemínek a konec copu s ním svážu. Hrábnu prsty do zbylých vlasů a přesně v tom okamžiku vkročí do stanu comharský důstojník.

“Eskorta je připravena doprovodit vás na adorské území. Pojďte,” řekne tónem tak ostrým, že to zní jako dokonalý rozkaz. Takže dokonale poslušně vyskočím, hodím si na záda svůj batoh a až bolestně vnímám, jak mi u pravého ucha plandá cop a kolem levého ramene vlají volné vlasy.

“Pojďte,” zopakuje důstojník ještě jednou. A my jdeme. Řádka bývalých zajatců uprostřed, dva zástupy comharských stráží po stranách. Levá, pravá, levá, pravá. Rytmus kroků mi pomáhá udržet v chodu myšlenky.

Ošetřovala jsem comharské vojáky a tím jsem mařila válečné snahy adorských. Vlastizrada jak vyšitá. Levá, pravá.

Tím jsem dost možná přišla o lékárnu jako svoje útočiště a zdroj živobytí. Toho lékárníka přede mnou taky odstranili z politických důvodů, ne? Levá, pravá.

Chvíli jsem si myslela, že bych se po tom všem mohla alespoň vrátit k Theodorovi, ale když se mezi nás přimotala Reine, mám smůlu. Levá, pravá, přední, zadní, hlavně, Aisling, neupadni. Nepadám a šlapu dál, někam tam, kde tuším dhamské hranice.

Jenom předběžné opatření. Tak se tomu v Adoru říká, když někoho strčí do vězení, aby se nezdejchnul, než ho stihnou prozkoumat a soudit. A s adorským trestním řádem asi Dhamsa přijala i tenhle milý zvyk, jelikož když nás eskorta, už dhamská, dovedla zpátky do Caldarvanu jakožto nejbližšího města, kde se dá uspořádat soud, nahnali nás rovnou do cel.

Nevím, jestli nás rozstrkali všechny nebo jestli je to jen náhoda, ale nemám v dohledu nikoho z bývalých spoluvězňů. V okolních celách je pár zlodějů, jeden podvodník, který býval strážcem kasy, a jeden vrah. Cyničtí chlapi, jejichž poznámky ze mě dělají krasotinku, holčičku, zlatíčko a kdejakou další zdrobnělou pseudolichotku. Donutím se strávit celý první den s rovnou páteří a drze vystrčenou bradou v domnění, že tak vypadám hrdě a nedotčeně. Pak se na to vykašlu a většinu času polehávám na pryčně. Mí společníci si poznámkami na moji adresu příjemně krátí čas a já si nakonec říkám, že mají alespoň nějaké obveselení a že mě pro ty jejich řeči konec konců neubyde.

Ignoruju je, stočím se do klubíčka a dovolím si vysnít klidný, obyčejný život. Svoji lékárnu, elegantní repositoria z tmavého dřeva, přehlednou a uklizenou laboratoř. Hladký mramor na táře, chladící pod rukama. Vůni bylin a lékořice. Pak se mi v těch představách vynoří paže v tmavých rukávech, které mě zezadu obejmou, někdo si mě k sobě tiskne a šeptá mi do ucha-

“Vstávat, Seamairg, jste předvolaná k soudu!”

“Do háje s váma,” zabručím si otráveně. V tuhle chvíli mě ze všeho nejvíc štve, že mi utnuli představy, než jsem se stihla dostat k těm opravdu příjemným částem. Asi jsem konečně vypotřebovala všechen strach. Bylo by to fajn, alespoň bych byla trochu klidnější. Stráže mě vedou jen chvilku, krátkou chodbou a za pár rohů, až tak moc velkej caldarvanskej soud není. Projdu prostředkem soudní síně, uličkou mezi dvěma ostrůvky lavic, a pochmurně najisto zamířím na místo pro obžalovaného. Nikdo mě neusměrní, takže sem zřejmě patřím. Ze předních lavic na mě zírají další bývalí zajatci a většina z nich mě provrtává pohledem, pro který nelze použít mírnější výraz než vražedný. Výjimku tvoří čarodějové, Theodor uprostřed řady, s výrazem mírného zájmu v obličeji a runovými blokačními pouty na rukou, a Reine skoro u zdi, která zírá na dlažbu před sebou a soudě podle rozostřeného zraku ji nemůže vidět.

“Zahajuji soudní řízení s Aisling Seamairg, obviněnou z vlastizrady v adorsko-comharské válce!” ohlásí důležitě soudce a obřadně praští do malého gongu. Reine ani kovový úder neprobere z letargie, je ale jediná, zbytkem sálu to pěkně škubne a věnují teď soudci dokonalou pozornost.

“Podstatou trestného činu obvniněné je maření válečných snah knížete Frolika Adorského. Jak přesně byl spáchán, to bude objasněno později, nyní nechť se soud laskavě seznámí s historií a důvody…” začne drmolit chlapík v adorské uniformě a nespouští přitom oči ze štosu lejster, které mu kdosi přichystal. Postupně v nich líčí můj původ, vzdělání, pár zaklínačských epizod včetně dhamsko-adorské války, krátkou lékárnickou kariéru, přičemž neopomene podsunout, že jsem lékárnu dostala do vlastnictví silně podezřelým způsobem, a nakonec rozvláčně líčí ony nesmírně barvité a zajímavé události posledního čtvrtroku. Pak dojde na svědky.

“Nikdo ji k ničemu nenutil, vlezla za nima dobrovolně!” oznámí vztekle mladý voják, kterého si vybavuju jen velice matně.

“Obviněná nevykazovala známky vlastenectví, loajalitu k zemi, k armádě, ke svým velitelům,” vypočítává lítostivě důstojník, mnohem příčetnější, než si ho pamatuju.

“Dyť z toho měla radost, že nám takhle podkopne nohy!” hlásí další štěně. Tenhle na mě vyjel už tehdy, když mě mistryně de Lestate neopatrně prozradila.

“Comharští byli v krizové situaci, ve stresu, nepřipadalo mi moudré jim odporovat,” vyjádří se opatrně Theodor. Je z ohrádky pro vyslýchaného odtáhnut, než stačí říct něco dalšího. Začínám chápat, že mám posloužit za obětního beránka, mě exemplárně potrestají a zbytek odměnou za spolupráci nechají běžet bez postihu.

“Chcete říct něco na svou obhajobu, Seamairg?” táže se soudce znechuceně, jako by ho ponižovalo jenom na mě promluvit. Otevřu pusu, ale honem mě nic nenapadá.

“Teď,” pronese kdosi v publiku.

Soudní síň se otřese pod nárazem šíleně silné magické vlny, většinu lidí povalí na zem, v sále se najednou prohání vítr a víří chuchvalce nedusivého, ale zvláštně hustého dýmu. A pak budově s okhlušujícím praskáním silných dřevěných trámů uletí střecha.

“Aisling, zdrhej, u hospody máš koně, jeď do Torenu!” Hlas, který mi rezonuje v hlavě, mě nemusí dvakrát pobízet. Podrobnosti tohohle zvratu ve vývoji budu řešit pozdějš, pokud možno někdy, až mi nepůjde o kejhák. Vystartuju podél stěny sálu, snažím se vyhýbat zmateným, vyděšeným a vzteklým lidem, kteří se v kouři motají všude kolem. Srazím se jenom se dvěma a vysmeknu se jim, než si stačí uvědomit, co se děje. Uháním nejkratší cestou ven, naštěstí mám přestavu, kudy ona cesta vede, protože dým a spřízněné magické pohromy se neomezují na soudní síň, zaměstnávají osazenstvo soudu v celém baráku. Nikdo si mě nevšimne, nebo to alespoň nedá najevo, a já bez problémů doběhnu k hostinci s vskutku originálním názvem U soudu.

Jedinou živou duší v ulici je osedlaný hnědák s otěžemi zavěšenými na háčku od okenice. Škubnu za ně takovou silou, že ten háček vytrhnu ze dřeva, přidržím si třmen, vyhoupnu se do sedla a s pocitem, že jsem teď navrch k vlastizradě ještě zlodějka koní, pobídnu hnědáka do klusu. Cvalem ho hnát nechci, abych nevzbudila pozornost, lépe řečeno abych ji neodvracela od zdemolované soudní budovy, nad kterou se malebně vznáší rotující kouřový trychtýř.

Podívat se zřejmě šly i stráže od brány, protože bránu najdu nehlídanou a dokořán. Zabořím koni paty do boků a tryskem zmizíme po cestě k hranicím.

Nechám ho uběhnout pár mil, než se cítím alespoň relativně bezpečeně a zpomalím ho do klusu. Váhám, jestli poslušně zdrhat přes Toren, jak mi Reine poradila, nebo se spolehnout na svůj instinkt a otočit to k jihu do hor, kde bych se případným pátračům dokonale ztratila. Zatím se čarodějčina plánu držím, ale nemám nejmenší tušení, proč mě směruje zrovna do Torenu. Tam jsou roviny, žádný terén na schovávání až k řece na comharských hranicích.

Trhnu sebou tak, až to hnědák pokládá za pobídku do cvalu a já mám pilno se mu udržet na hřbetě.

Nechtěla mě Reine poslat do Comharu?

Co bych, u všech bohů, pohledávala v Comharu?

Začnu pátrat po jižní odbočce, která by mě dovedla k horám. Nemůžu si dovolit experimentovat, udělám to, na co jsem zvyklá, to jest ztratím se v divočině a počkám, až se nelibost vůči mojí osobě přežene. Nebude to poprvé, jen tentokát je to holt v trošku větším měřítku než rozlícené oobyvatelstvo jedné vesnice.

Vybavení. Bohové, vždyť já s sebou nemám ani láhev na vodu, jak bych se asi chtěla ztratit v divočině a pár dní tam přežít? Jaká je šance, že v těch pár vesnicích kolem seženu jídlo, deky, oblečení a přinejmenším nůž, jestli ne meč? Snad bych to i ukradla, to už se v mém trestním rejstříku ztratí, ale budu mít kde?

Mele se mi to v hlavě jak voda pod jezem. Počítám, bez čeho se neobejdu, pokud se chci zkusit schovat v horách, a do beznadějnosti toho obrazu se mi pořád výrazněji míchá Comhar, castelgrandeská magická škola a její představená Blanche de Lestate, která mi, u všech bohů, dluží pořádnou laskavost.

Nechám si to rozhodnutí až do Torenu, usoudím nakonec. Zbaběle to nechám na náhodě; buď tam budu mít možnost sehnat vybavení, a pak beru čáru do hor, a nebo nebudu, v kterémžto případě mizím nejkratší cestou přes comharskou hranici a doptám se na mistryni de Lestate.

Cesta se schová do stínu jabloňové aleje a já tuším, že vesnice je blízko. Srdce cítím někde v krku. Jak rychle můžou cestovat zprávy? Nemůžou už torenští vědět o kriminálnici na útěku? Nestihli si na mě náhodou přibrousit vidle?

Bojím se úplně zbytečně. Jediný, kdo mi ve vsi věnuje víc než letmý pohled, je zatraceně povědomý tmavovlasý mladík. Upřeně na mě zírá, je mi jasné, že na mě čeká, už už chci nakopnout koně a zmizet, když mi dojde, kdo to je.

Lyall, Theodorův bývalý spolužák a jeden z mála čarodějů, se kterými si tykám.

To sice nezaručuje, že mi neublíží, ale zato mám jistotu, že zdrhnout by se mi stejně nepovedlo.

Zpomalím koně do kroku a snažím se vypadat klidně, když se k Lyallovi blížím. Nesesednu. Je mi jedno, jak nezdvořile to vypadá, kdyby se něco zvrtlo, chci mít alespoň pocit, že můžu utéct.

“Pozdrav tě, Ling,” zahučí Lyall. “Theodor ti vzkazuje, že máš vyměnit koně a ject za mistryní.”

Theodorovo jméno mě vyvede z konceptu, překvapeně zamrkám.

“Neříkej, že tomu nerozumíš, protože já tomu taky nerozumím, takže v takovým případě bys byla v pytli. Ale Theo mi odmítnul říct víc.” Čaroděj nevzrušeně pokrčí rameny. “Ten kůň je v hodpodě. Počkej, přivedu ti ho,” odloupne se ode zdi, o kterou se opíral, a zamíří přes náves.

Strnule zírám někam přes koňské uši a myšlenky se mi v hlavě honí tak rychle, že se mi málem blýská před očima.

Theodor. Lyall tvrdí, že ho posílá Theodor.

Ale jak můžu vědět, že ve skutečnosti nepomáhá Reine?

Jestli mě má dostat do bezpečí, je přece úplně jedno, kdo ho posílá.

Co když mě Reine nechce poslat do bezpečí? Snažila se přece, aby mě před Theodorem znemožnila, a cítila jsem, jak se spolu ti dva vybavujou telepaticky. Co když mě prostě chce uklidit ze scény?

Ale no tak, už hysterčím. Tohle není dobrej způsob, jak se mě zbavit, můžu to pokazit každou chvíli, vyrazit jinou trasou, cokoliv. To je tak nespolehlivý, že to není pořádnej plán.

Ale doteď jsem poslušně šla, jak mi řekla. Co když zrovna na to spoléhá? Chci utéct podle svýho!

Nemám s čím. V horách zmrznu. Za předpokladu, že dřív nepojdu hladem.

Tenhle závěr mi v hlavě zakotví napevno. Sesednu z hnědáka a vezmu si od Lyalla otěže nového koně, nevzhledného pstružáka. Pohazuje hlavou, přešlapuje a vůbec všelijak dává najevo, že má energie na rozdávání. Rychle se pomodlím, aby tahle eskapáda skončila dobře, vyšvihnu se do sedla a nasměruju koně na pohraniční pláně. Doufám, že si mapu vybavuju správně a že cesta, která z Torenu vede, míří bez velkých oklik k hranicím.

Můj nový oř se ustálí na mírném cvalu a já se čím dál častěji ohlížím přes rameno. Už jsem na útěku pěkných pár hodin a čím dál víc čekám, že se na obzoru vynoří adorská armáda ženoucí se po mých stopách. Nebo že bych měla takové štěstí, že si mé spanilé jízdy pohraničím nevšimla živá duše? Těžko uvěřit. Pár usedlostí jsem míjela dost blízko na to, aby rozeznali přinejmenším tolik, že jsem hubená, zrzavá a beze vší pochyby holka.

Nakonec se objeví. Jsou pořád ještě dost daleko, na pláních mám rozhled několik mil, ani je nevidím zřetelně, ale určitě je to velká skupina jezdců a nedokážu si představit jiný důvod, proč pořádat takovou projížďku, než moji maličkost.

Lapám po dechu, srdce mi začne šílet a tiše vyju. Můj kůň znepokojeně stříhá ušima. Ale pak se před sebe podívám pořádně a vidím před sebou stromy.

Stromy kolem řeky. Řeka tvoří hranici.

Leknutí se vypaří, než se stihlo pořádně přeměnit ve strach, a já rychle uvažuju. Mám podle všeho dobrého koně. I kdyby měla kavalerie všechny stejně tak dobré, budou unavenější, protože jeli rychleji než já. Teď jsme se navzájem viděli, všichni to vezmeme dál tryskem. Ale já to nemám na hranici o moc dál, než oni to mají sem. Mám ještě docela slušnou šanci. Jen se musím dostat k hraniční pevnosti, než si všimnou, že mě pronásleduje armáda.

Dostanu ještě jeden nápad. Vím, že je dost pitomý, ale zkusím všechno. Ještě chvilku držím koně v klidnějším tempu, svléknu si bílou košili, nechám si na sobě jen koženou vestu a pak pobídnu pstružáka do trysku. Dáme si závod o život.

Nezdržuju se ohlížením, musím prostě doufat, že to vyjde. Když se cesta konečně vnoří mezi stromy, na dohled od dvojpevnosti, zvednu ruku s košilí nad hlavu. Mávám improvizovaným bílým praporem a ječím z plných plic.

“Jsem neozbrojená! Jedu v naléhavé záležitosti na castelgrandeskou školu! Jsem lékárnice! Jsem neozbrojená!”

Stráže na dhamské straně to znejistí natolik, že po mně nevystřelí. To úplně stačí. Kůň se zvoněním podkov proběhne branou, vběhne na most přes řeku, pobízím ho k ještě větší rychlosti, a pak k mojí obrovské úlevě přeletí čáru vysázenou uprostřed mostu z bílých dlažebních kamenů.

Strážemi na comharském břehu se nestažím projet. Zastavím koně před nimi, při sesedání špatně došlápnu a rozplácnu se jim pod nohama.

“Žádám o azyl!” vyjeknu, ještě než se sesbírám ze země. “Žádám o politický azyl. Ador mě postavil před soud za to, že jsem jako ošetřovatelka ve válce pomáhala na vaší ošetřovně. Chtějí mě popravit za vlastizradu. Žádám o azyl!” Dlužíte mi to. Mám naštěstí tolik rozumu, abych si tohle nechala pro sebe.

Stráže se po sobě dívají trochu nejistě a mě přepadne strach, že to nevyjde. Že mě prostě předhodí adorským, až si o mě řeknou. A že ti tu budou každou chvíli.

“Jsem neozbrojená. Prohledejte mě. Zajměte mě. Jenom…” Začnu se dusit, jak se snažím potlačit vzlyky. Asi je to moje štěstí, protože jinak bych škemrala ještě hůř.

Jeden z vojáků ke mně natáhne ruku a zvedne mě na nohy.

“Uvidíme, co se dá dělat,” slíbí mi celkem přátelsky. Ani mi pak nevadí, že mě strčí do vězeňské cely. Poslední dobou jsem stejnak víc v zajetí než na svobodě.

Do rachotu klíče, jak za mnou zamyká mříž, se vmísí naštvaný řev. Adorští dorazili.

Maličké zamřížované okno v mojí cele vede zřejmě nad řeku, protože je slyším dokonale. Podle zvuků hádám, že se zástupci kavalerie a comharských prohraničníků sešli na mostě u hraniční čáry a jednají. Nejdřív slyším jen adorského vyslance, huláká, že jsem zrádce a zločinec a mají na mě zatykač a jako takovou mě Comhar musí vydat. Pohraničník ze začátku jedná klidně, takže netuším, co vlastně říká, ale nakonec se pokusí vojáka překřičet.

“Případ paní Seamairg posoudíme a rozhodneme, jestli jí poskytneme azyl. Ale zatím se na ni vztahují práva každého uprchlíka. Pokud na ni není vydán zatykač v Comharu, čehož si nejsem vědom, pak až do rozhodnutí o jejím azylu nemáme povinnost, a dokonce ani právo, ji vydat. A my,” pohraničníkův hlas hrdě zavibruje nad vodou, “právo ctíme!”

Úlevou se rozbrečím.

(závěrečná část)

(předcházející část)

První týden v zajetí, v malém stanu v ležení, které se zatím nikam nestěhuje, je vlastně docela fajn. Buď jsou comharští hrozně ušlechtilí a kultivovaní, nebo to má na svědomí dáma v hedvábné uniformě, ale být zajatcem v comharském táboře se od mého vysněného poválečného odpočinku liší jen ve strážích kolem stanu. Spát můžu, jak dlouho se mi chce, zásobují nás tu celkem dobrým jídlem a po troše žebrání mi seženou i lavor s teplou vodou na umytí. Zatím nemám žádné vyšší tužby.

“Tobě to vážně chutná?” Theodor se po chvíli rýpání v hrachové kaši zaměří na mě a na tempo, se kterým náš oběd pojídám já.

Pokračovat ve čtení →