V komentářích pod minulým příspěvkem Raja nadhodila, jak těžké je kreslit postavy, a já zmínila, že poslední dobou mám jako každodenní rituál nejen čtení (a ani trochu psaní), ale i jógu.
Stalo se, co se stát muselo…
Snad nebudu časem měnit doménu na alissakresli.cz. Ale snad ne, nahodila jsem si dějovou linku pro povídku, bude za dlouhých letních večerů nad čím přemýšlet.
A pro tentokrát to není imperativ poté, co vdechnu tabulku čokolády, ale povzdech nad tabletem. Kreslím mnohem méně, než bych mohla a než bych měla, pokud se chci někdy někam propracovat.
Ale co. Dokud mě to baví, je všechno v pořádku, není-liž pravda?
(Už můžu konečně vyprat a uklidit tu zimní bundu?)
(Možná radši ne, já jsem vyhlášená zmrzlina…)
Oproti lednu se lehce oteplilo – to se dá konstatovat jak o počasí za oknem (dobrá, dobrá, uznávám, oteplilo se poněkud víc, už mě to přimělo odložit vysoké boty), tak o mé hlavě. Tam se ovšem oteplilo skutečně lehce. Něco málo přidávám k Lištiččině příběhu, trénuju rychlé reakce a uvažování za roh v RPG, najíždím na svou standardní rychlost v hltání knížek. Tak snad se v dohledné době dopracuju k něčemu, s čím bych se mohla pochlubit.
Nějakou chvíli už jsem nesáhla na tablet, ale onehdy jsem vzala foťák a vyrazila do terénu, tak alespoň něco málo úlovků. Jen že pořád tak nějak funguju…
čili Čeho se mi nedostává aneb Tolkien Reading Day 2021
Co budete číst vy?
Nebo co jste přečetli, to je možná pravděpodobnější, vzhledem k tomu, jak dokonale jsem na letošní Tolkien Reading Day zapomněla, včetně vyvěšení připomínky a všeho. Ale ještě není tak pozdě, aby se nedalo z knihovničky nočního stolku vzít Společenstvo Prstenu a trochu v něm zalistovat.
Paměť mi v první řadě sice nabízí cestu z Morie (“Musíme se obejít bez naděje.”), ale určitě najdu i něco vhodnějšího.
A co vy?
(Zdrojem obrázku jsou Middle-earth News, Tolkien Reading Day vyhlašuje Tolkien Society.)
Pěkná věc na kreslení je, že u něj až tak moc nepřemýšlím. (Jasně, proto taky zapomínám na vytváření nových vrstev a pak si za to nadávám.) Zatímco při psaní se pohybuju ve světě, ve kterém nic neexistuje, dokud na to nepomyslím, a v hlavách několika postav najednou, u kreslení stačí vymyslet, co chci ztvárnit, a pak už jsou úvahy celkem nekomplikované. Líbí, nelíbí, vypadá to správně, vypadá to divně.
Kdysi kdesi jsem psala, že když si vezmu papír, abych jen tak cvičně nakreslila nějakého člověka, dost často z toho vyjde portrét Aisling. Takže jak to mohlo dopadnout, když jsem tuhle popadla tablet s tím, že chci prostě kreslit?
Už jsem to říkala několikrát, že stres z koronasituace není zrovna ideální tvůrčí nálada. To jsem ovšem netušila, do jakých hloubek tato může klesnout, což taky v zimě učinila.
Hlavu mám zaseknutou někde mezi Laoisiným příběhem, který má do publikovatelnosti ještě daleko, a úplně jinou epizodou o patnáct let později, o geografické vzdálenosti nemluvě. Nedovedu pořádně pohnout ani s jedním, v Lištiččině případě se nutím alespoň k malým kouskům. Když to vydržím dostatečně dlouho, všechny ty malé kousky se musí poskládat v něco většího, ne?
Ale zatím můj zápisník vypadá zhruba takhle.
Ráda bych co nejdřív nabídla něco dalšího ke čtení, ale nedokážu slíbit vůbec nic. Tak alespoň tohle telegrafické hlášení, projev základních životních funkcí – dýchám, tepu, píšu.
(Váš čarodějnický pyroman pro příští rok.)
Milí čtenáři, přátelé, kolemjdoucí,
co si budem povídat, tenhle rok se moc nepovedl. Ale ať nefňukám (moc), staly se samozřejmě i povedené věci, v tom směru je asi největší akcí stěhování Klubu Snílků na novou adresu s ohlášeným koncem blog.cz a hned v závěsu přesun tohohle blogu na vlastní doménu. V rámci koronavirové snahy psát trochu víc než obvykle, aby zájemci měli co číst, se tu objevilo šest povídek, jeden delší text je teď na konci zapomínací fáze a jeden nejspíš kratší v poznámkách, tak uvidíme, kolik času uběhne, než budou prezentovatelné.
Tak ať je další rok lepší, a držte se.
Post scriptum: Letos je jak tohle, tak pokus o civilní péefko vlastně Draw It Again Challenge. Přičemž podle původního obrázku lze soudit, že jsem tréninku příliš času nevěnovala. Nu což.
Už je to tu zase. Světla v oknech, pečení cukroví (letos to dolehlo i na mě a oproti obvyklému jednomu druhu jsem vyrobila tři, pokus o větrníky v to nepočítaje), vymýšlení dárků, sestavování cestovních a návštěvních plánů (do kterého mi, dá se, současná nepříznivá situace hodí vidle), a taky čas na již tradiční tematickou drobnost. Pár nápadů ohledně dalších událostí v Dhamse se mi letos pomíchalo s jedním dávným rozhovorem a celkem nedávnou četbou.
Tak ať se líbí, a užijte si Yule. Slunovrat. Vánoce. Cokoli slavíte.
Druhá, závěrečná část povídky.
Mimochodem, tohle je ten text, ze kterého vycházel můj pokus o perokresbu. Alespoň protentokrát jsem se soustředila a nakreslila ty ruce správně.
Poslední týdny zapadly do rytmu sice celkem příjemného, ale kreativitě nepříliš přejícího. Laoisin příběh jsem dokončila o Samhainu – tedy, vytáhla jsem ho z Manuskriptu a s úpěním pak bušila do enteru, abych z bloku textu udělala něco alespoň zhruba čitelného. S redakcí si dám čas minimálně do Vánoc, to už vím, že měsíc na zapomenutí povídky nestačí.
Ale mezitím se mi od Michala vrátil jiný text, a když jsem konečně vymyslela, jak se nedopustit klišé a nepojmenovat ho otřepaným latinským citátem, můžu ho nabídnout k přečtení i vám.
A taky jsem mezitím získala motiv pro už skoro tradiční slunovratovou jednohubku, odsunula ho k trochu vážnějšímu zpracování do blíže neurčené budoucnosti, vymyslela nový motiv a pokusila se dostat do odpovídající nálady pomenším kreslířským cvičením.
Cesmína se mi nakonec docela líbí, ale na jmelí si asi budu muset obstarat vzorek ke studiu z první ruky…
Ale teď už se pusťte do té povídky.
