Minule jsme Ais opustili na útěku od orthského kláštera, kam se vypravila, aby zjistila, proč poslední dobou řádové sestry mizí. Na to už Aisling přišla a s viníkem si to vyřídila (ortheny se asi leknou, až otevřou bránu), zakázka pro zaklínače tady končí, ale Ais má do klidného spaní pořád daleko…
Užijte si závěr povídky!
Má (zasloužená) dovolená se chýlí ke konci. Stihla jsem během ní nasbírat hromadu zážitků, spáchat pár více či méně hrdinských skutků, dvakrát v noci spadnout z hamaky a zredigovat jeden z textů, o kterých jsem se zmiňovala v minulém článku.
Při pročítání webu Triumvirátu jsem někdy na jaře narazila krom mnoha dalších hodnotných rad pro psavce i na poučení, že je dobré si ujasnit, pro koho píšu a co by ona cílová skupina chtěla číst. I řekla jsem si, že za pokus nic nedám, a zeptala jsem se Michala, jestli je něco, co by si z Aislingina světa rád přečetl nebo co mu chybí.
Michal odpověděl, že by ho zajímalo, proč vlastně po Lécích a jedech zůstala Aisling poslušně v Castelgrande coby lékárnice.
A tak jsem o tom napsala povídku. Pokud by vás to zajímalo taky, račte číst dál.
Milí čtenáři, zase jednou je období ledové, čili pár textů leží u ledu a buď čeká na poznámky betačtenáře, nebo na to, až na ně budu mít nervy.
(To druhé je případ povídky z letošních Vidoucích, kterou jsem chtěla zveřejnit už před měsícem, ale nakonec jsem se nepřinutila ani otevřít ten soubor. Znáte ten pocit, jak před odesláním nebo publikací čtete svůj text pořád dokola, až se vám z něj začne zvedat žaludek? Mně se to poprvé stalo s maturitní prací a pak se všemi soutěžními povídkami. A vzhledem k tomu, že jsem s tímhle textem doufala v trochu lepší výsledek, to zatím nepřešlo.
Tak jsem si dala předsevzetí, že ji zveřejním, až dostanu porotcovské komentáře.)
(A sním tu čokoládu na žal, co mám přesně za tímhle účelem při každých Vidoucích ukrytou ve skříni.)
Mezitím tu mám alespoň jeden kratší text, kterým jsem chtěla trochu vysvětlit, jak v Aislingině světě funguje magie. Tedy hlavně ty její stránky, o kterých se na Acadaemii Magice neučí…
To měl být titulek krátkého textu složeného převážně z Kaessiných neveselých úvah a měl k němu patřit obrázek. Ani nevím, co mě napadlo dřív, úvahy vycházejí z mailů vyměněných s Michalem za několik let, motiv pro ilustraci už jsem taky měla v merku dlouho (zejména tedy jako cvičení v technice).
Pokusila jsem se ty myšlenky vyjádřit slovy, ale rychle mi bylo jasné, že potřebují ještě uležet. Zhruba tak pár dalších let.
Takže dneska vám tu nechám jenom ten obrázek.
Poslední dobou se mi svět zdá čím dál bláznivější a náročnější. Někdy minulý týden jsem se rozhodla odreagovat kreslením a měla jsem chuť kreslit šaty, takže námět byl jasný celkem rychle – nakreslím Kaessi v době před Nepatřičnou, coby princezninu dvorní dámu v odpovídajícím odění. A buď si ohromně vyhraju s kreslením šatů, nebo to nechám jako hrubou skicu, pokud se mi bude líbit. Plán slušný, což?
Zabrala jsem se do práce, málem kvůli tomu připálila vyvařované roušky, jak pilně jsem studovala fotky Casey LaBow. Ani tak ale skica nevypadala reprezentativně, takže jsem se dala do toho pečlivého rozpracovávání… a jak je vám zajisté jasné, tvůrčí energie i motivace rychle došly.
Ale dostala jsem jiný nápad.
Zase jednou zapřu své malé, nicméně existující výtvarné vzdělání. Já vím, že na perokresbu se používá perko na násadce, které se namáčí do tuše či inkoustu, a dokonce vím, že pero na perokresbu není totéž co redispero, anžto to prvé má ostrou špičku a to druhé je zakončené placičkou. Nikde se v této technice nehovoří o peru bombičkovém, se kterým píšou prvňáci. (Dneska už možná ani to ne… jsem stará či co?)
Směr, kterým se vyvíjí mé výtvarné pokusy, je do značné míry ovlivněn nedostatkem skladovacích prostor a mou (ne)šikovností. Proto vede tablet, který nic nezašpiní, nezmáčí a na archivaci děl ještě dlouho bude sloužit jeden externí disk, proto se nehrnu do experimentování s akrylem, protože fakticky nevím, kam ty obrazy budu dávat. Bombičkové pero s černým inkoustem není sice tak jemné jako správné kreslířské perko, ale zato nese prakticky nulovou pravděpodobnost kaněk a převržené lahvičky s tuší.
aneb Zkušenosti se stěhováním do WordPressu
čili Článek netematický, ale snad někomu přijde k užitku
O vlastní doméně jsem uvažovala dlouho. Můj starý blog byl na WordPress.com a mně prostředí a možnosti WordPressu celkem vyhovovaly, ale postupem času mi začínalo vadit to úplně základní, totiž doména. Chtěla jsem blogovat sama za sebe a čím dál víc jsem měla pocit, že doména “zaklinacka” není o mně. Aisling je zaklínačka, ne já.
(Inu, to byl taky účel, když jsem ty blogy původně zakládala. Jeden pro zaklínačku Aisling, jeden pro krysařku Báru, každý své téma, svou barevnou úpravu, svou identitu…)
Po výměně mailů s Em. jsem se nakonec rozhodla, že do toho půjdu. Protože když konečně jednou zakládám blog a nevečeřím přitom suché těstoviny, proč to neudělat pořádně?
Branův odhad situace se naplní dokonale a velice rychle. K rannímu nástupu zavelí Asgeir se zpožděním a jeho zmatek cítím přes celé nádvoří.
„Změna v plánech. Denní stráž má Fil s Illanem, kontroly Dysen a Pedr. Brane, Kaessien, do mojí pracovny. Okamžitě. Rozchod.“
Kolegové se sice drží a ve tvářích jim škodolibost znát není, ale bublá jim i z uší. Mám chuť se rozesmát na celé kolo. Oni si myslí, že doběhli nás, my si myslíme, že jsme doběhli je. Scéna jako na divadle.
Další týden Ashiny švihlé výzvy znamená nová témata a z nich vycházející nový příspěvek. Tentokrát jsem se do něj pustila nepovídkářským způsobem a zase jsem se něco nového přiučila. Pojďte se podívat, jak to dopadlo.
Ach, ano, a hlavně – vítejte na novém webu! Doufám, že se vám tu bude líbit a budete se vracet.
(Ano, vypadá to tu skorem stejně jako na starém webu. Ale mně se tu líbí o poznání víc.)
Co by mělo být symbolem poklidného, odpočinkového léta, když ne sbírání borůvek? Vyrazíte na procházku do lesa, zavazadla vás netíží, protože máte jen hrnek nebo kbelík (podle míry trpělivosti), procházíte známými místy a kde se vám zalíbí, tam začnete sbírat, dvě do hrnku, jedna do pusy, čili se u toho i zdravě nasvačíte. Kolem vás je to krásné lesní ticho, které není úplně ticho, protože šumí větve, štilipají ptáci, občas nějaké to procházející zvíře zašramotí v podrostu, vzduch je čistý a příjemný a je vám prostě fajn.
Pravda, já osobně chodím spíš na brusinky, protože brusinky ke svíčkové jsou naprosto nepostradatelné, ale jinak to všechno platí. Příjemný, světlý borový les, který mám už léta vyhlédnutý coby brusinkovou plantáž, borůvky, které se mi připletou do cesty, končí v puse… (To je taky výhoda brusinkek – čerstvé mi nechutnají, takže si neujídám.)
Ale představte si, že jsou i tací, kteří to vidí jinak…
Většinu dne po noční hlídce prospím, jelikož mám za úkol jen vaření večeře, a půlku noci pak strávím zíráním do zdi a snahou ukočírovat splašené stádo myšlenek.
Na dalším ranním nástupu mě Asgeir přidělí k Filovi, vytáhlému hnědovlasému chlapíkovi kolem třiceti, jehož nepřátelství vůči mně na sebe bere poněkud odlišný odstín než Illanovo. Fil mi hraje roli poctivého vojáka do puntíku plnící své povinnosti, od úkolů pohraničníka po zaučování nováčka v oddíle, ovšem dá si záležet na tom, aby na mě nepromluvil jediné slovo, které nutně nemusí. Kolem poledne se přistihnu, že jsem za to vděčná. S tímhle přístupem alespoň nezačne rýpat do mého soukromí.
Zábava na dovolenkové večery - otevři text s připomínkami od bety v aplikaci, která formátování neumí, čti pečlivě větu po větě a hledej, která v tvé verzi nebyla.
