Alissa kreslí jógu, pospousté
Pozici velblouda nemám nijak zvlášť ráda, protože mi obecně nejdou záklony a tenhle je náročný i na krk. Ale co, když mi ho aplikace nabídne, zacvičím si ho, a když jsem se s ním tenhle týden setkala po delší době poprvé, napadlo mě, že si ho vlastně můžu i nakreslit.
Víte, proč mě zajímá, jak se stavíte k dělení textů na kousky? Kolikrát mně se stalo, že jsem našla na něčím blogu zajímavý příběh, dobře napsaný, s originální zápletkou, prostě takový, jaký bych ráda zhltla za jeden studený sychravý den se spoustou čaje k tomu – a končil uprostřed. Žádné náznaky práce na pokračování, aktivitě autora, nic. Takže sama jsem radši, když najdu text, u kterého je jasné, že je dokončený.
Protože taky vím, že to mám se psací motivací a disciplínou všelijak, zásadně už nepouštím z ruky texty, které nejsou připravené ke zveřejnění celé. Takže když publikuju první část čehokoli, rovnou jdu k automatickému zveřejnění nastavit všechny ostatní, abych se pokud možno nestala jedním z výše zmínených autorů.
Druhá a závěrečná část povídky. Ať se líbí!
Milí čtenáři, nač to protahovat. „Nová“ povídka (radši nechci vědět, kdy jsem se tu o ní zmiňovala poprvé, zaručeně bych z toho byla smutná) byla uznána betačtenářem za publikovatelnou, a tak vám ji nesu. Z Racionálního rozhodnutí si někdo možná na jméno Rangs vzpomene, ale tentokrát se podíváme překných pár let nazpátek.
Nechci se v perexu opakovat s tradičním trablem v hledání vhodného názvu, zeptám se radši na jinou věc, která mi vrtá hlavou – co vy a delší texty v prohlížeči?
Mně nevadí, jsou-li ovšem rozumně zformátované (řádky přes celou šíři monitoru už bych asi nepřekousla, ani kdyby to byl Tolkien). Ale uvědomuju si, že v tomhle rozhodně nejsem reprezentativní vzorek, takže bych ráda měla nějakou další zpětnou vazbu. Raději povídku v jednom delším článku, nebo v několika kratších?
Popřemýšlejte, dejte vědět. A samozřejmě, ať se vám líbí povídka.
(Vám loni nikomu nechyběl čarodějnický pyroman…)
V jednom kuse fňukám, jak jsou věci čím dál tím stejný, tak co na tomhle roku shrnovat, že. Snad jen že ten dávný nápad, který jsem zmínila u příležitosti loňského slunovratu, jsem konečně dopsala, je ve fázi betareadingu a mého smiřování se s ním.
A péefko, jestli se smím pochválit, se mi letos povedlo. Obzvlášť na to, že skicu jsem si fotila v osm večer, takže pokus jsem všechno chtěla stihnout řádně do půlnoci, na překreslení v GIMPu mi zbývaly čtyři hodiny, a pak se ještě ukázalo, že v novém GIMPu mi zase tablet nesnímá přítlak (ale spravila jsem to!). Nebo to je možná to kouzlo – rovnou jsem si nakázala, že nebudu perfekcionista, že to prostě nějak dopadne.
Letošní slunovrat jsem si vyhradila na pálení svíček, pití čaje a psaní. Zatímco materiální dárky pod stromeček mám už nějakou dobu pěkně pohromadě, slunovratový střípek jsem začala psát včera večer mezi nakládáním pračky a utíráním prachu. Já vám nevím, máte to taky tak? Že když je potřeba uklidit, vrhnete se do toho ozlomkrk, děláte všechno najednou, běháte po bytě jak kuře bez hlavy, jenom abyste mohli co nejdřív sedět, nedělat vůbec nic a říkat si, jak je tu pěkně uklizeno?
Hlava ještě nepřijala fakt, že letos už nemusím do práce, pořád žiju ve stavu lehké paniky, ve kterém náš tým absolvoval celý prosinec. Snad se to zlepší s dodělávkami cukroví, úklidem, výzdobou… (Baterky musím koupit. Tři AA baterky. Zapomněla jsem na ně jenom asi desetkrát.) A třeba trochu i tím, že vám donesu slunovratový střípek.
Milí čtenáři, poutníci, kolemjdoucí, mějte požehnaný Yule, krásný slunovrat, Vánoce, cokoli slavíte.
…a splíny a další věci, se kterými se mi rok za rokem srovnává hůř a hůř.
Už asi nemůžu říkat, že v práci je teď shon, je potřeba si přiznat, že moje práce je shon a lepší to v dohledné době nebude. Zářijové víkendy měly být všechny plné, ale i když se pár položek v diáři na poslední chvíli zrušilo, stejně jsem neměla energii na nic zajímavého a produktivního. (Dneska kupříkladu jsem si řádně zahrála Stardew Valley. Relax dobrý, námět k hovoru to není.)
Ale jedna věc se mi přece jenom povedla, dopsala jsem první draft povídky. Teď ještě betareading.
Mno, a zažila jsem drobný flashback – poznámky z vysoké mám náhodně pokreslené právě variantami uzlu přátelství, na kterém jsem trénovala stínování. Takže když jsem teď nutně potřebovala něco dělat rukama, dopadlo to uzlíkovitě.
…je pro mě jóga. Nejen regenerace po tanečních trénincích, nejen zlepšování flexibility, nejen klidnější hlava, ale i hromada výtvarných námětů!
No jo, máte pravdu, zase kreslím ásany.
Poslední týdny jsou především ve znamení tance. Soutěž, zkoušky, vystoupení, ukázková hodina, klasické lekce, samotréninky i taneční soustředění. Opakování, nové kroky, seznamy ke sbalení a k obstarání, bolavé svaly, zapomenuté kroky a panika. Noví známí, staří známí. Je to moc prima, akorát to v součtu spotřebuje vážně hodně energie. Takže má kreativní relaxace je poslední dobou častěji kreslení a háčkování než psaní.
Stejně jako strach z létání při dostatečně silné motivaci překonám (vůbec poprvé jsem, úplně vyklepaná, letěla do země zaslíbené na Smaragdový ostrov), i s neoblibou větších shromáždění lidí se dá v mezích něco dělat. (A je to jeden z benefitů mé současné práce – nepracuju s lidmi, takže mi o něco více sociální baterky zbývá na volný čas.)
A Svět knihy je dobrá motivace.
…skučení, vytí a tak.
Zima byla podivná a hektická, nastupující jaro zrovna tak. Tak jen kaleidoskopicky, o čem jsem poslední dobou skučela:
Poslední dobou začítám vážně rozumět tomu, proč se mě při pohovoru ptali, jak zvládám stres. A taky už vím, že jsem se té otázce neměla v duchu vysmát. Tak moc.
Inu, práce je stále zajímavá. (Víte, jak to psal Pratchett: Zajímavé časy na vás!) Do toho snaha zvládat taneční tréninky tak, jak je zvládají jiní zaměstnaní kolegové, moje první zkušenost s covidem v prosinci, no a teď ležím znovu a kašlu na všechno.
Tak nesu alespoň dvě úplné maličkosti z náčrtníku.