(Protože na cestách už jsem byla.)
V posledních měsících jsem si přivodila spáleniny od baletizolu, mimořádnou sobotní směnu v práci, poznala nového zubaře, dentální hygienu i chirurgickou pohotovost. Děje se spousta věcí a nejsou úplně kompatibilní s tvůrčími procesy. A taky jsem byla na cestách – vyrazila jsem na pár dní do Oslo. Tak vám nesu alespoň pár fotek.
Jak jsem slíbila, tak činím – nová povídka i ke čtení přímému, bez nutnosti stahovat pédéefko. Ať se líbí!
A stejně veřejně tímto vystavuji i poděkování za betareading a za ochotu diskutovat o psaní i ve zcela pohanských (čili nekřesťanských) časech. Pozdně nočním debatám se nic nevyrovná. Díky!
Proces svépomocné výroby další e-knížky aneb Sčítání mnohokrát opakovaných chyb
Zvládla jsem to – dala jsem do kupy povídky o Kaessi, snad včas na to, aby si je laskavý čtenář mohl vzít na dovolenou, kdyby se mu tak zlíbilo. Tímto vám ji nesu spolu s poznámkami a úpěním z procesu výroby a včetně jedné zcela nové povídky. (Během prázdnin se tu objeví i samostatně, ale když mám pro jednou na co lákat, chci to využít!)
Dát dohromady sbírku povídek o Kaessi, tak jsem si to předsevzala v dubnovém příspěvku. A tak jsem se do toho taky dala, že ano. Otevřela jsem si seznam patřičných povídek a začala hledat první.
Ne, jak čas od času zmiňuju, že budu povídky na pracovní flashce přejmenovávat finálními názvy, samozřejmě jsem to neudělala. Po zuřivém hledání jsem Hraničářky našla pod názvem spinoff, přeskočila kamsi doprostřed dokumentu – a zjistila, že tenhle text jsem zjevně tahala mezi různými textovými editory, kvůli čemuž jsou v textu zcela náhodně psané uvozovky. Automatické opravy selhaly, i uložila jsem si, že to holt opravím ručně při čtení.
(Pomalu, ale jistě. Nebo tak něco.)
Předsevzala jsem si urovnat sbírku povídek o Kaessi. A pak se stala a děla spousta věcí. Řada úkolů mě ještě čeká, řadu věcí si musím urovnat a zpracovat. Ale i tak na sbírce pomalu pracuju a přidružené emoce si vylévám do zvláštního článku, který taky třeba jednou zveřejním.
Starší povídky jsem pročetla a odsouhlasila, k té nové jsem obdržela betačtenářské připomínky a nechávám si je projít hlavou. A snažím se nakreslit obálku.
Jak bych to jenom…
Kaessi je hraničářka, že ano. Je pro ni důležité, aby se v terénu nedala vidět, aby splývala se svým okolím. Že ano. Že ano?
Eh, já vím… Budu na tom ještě pracovat.
Hlavním úkolem, který jsem si dala na Velikonoce, bylo dopsat povídku. A přeťápla jsem to jen o den, to se pořád počítá jako úspěch!
Zmíněný text je momentálně ve fázi zapomínání, kterou odhaduju minimálně na měsíc (jak závidím autorce, která zmínila, že text nechává uležet do druhého dne jako těsto na perníčky…), následovat bude nějaké to úpění, zoufání, co jsem to zase vymyslela, doplňování pozapomenutého, a pak zas dostane betačtenář čtyři ústřely.
Ačkoli jsem poslední třetinu dotáhla ve dvou velkých večerních dávkách, pořád se mi nepovedlo vpravit se to psacího flow. Věčně jsem brouzdala po nesouvisejících webech, zkoumala taneční videa, případně nakládala myčku. Věděla jsem, co chci říct, ale nedařilo se mi to vyjádřit slovy.
Mimo jiné proto, že mi z toho vůbec nebylo dobře.
Hele, přát si to můžu, ne?
Další rychlovka do série když už to nezacvičím, alespoň to nakreslím. Můj rekord v držení vrány je asi šest vteřin, a pak jsem vyšla ze cviku a zase bojuju s tím vůbec rovnováhu najít, natož ji udržet. Ale při vyhledávání podkladů jsem narazila na pár tipů, se kterými to možná příště půjde líp.
Závěrečná část povídky. Ať se líbí.
Škola má vlastní střelnici, zatrénovat si s lukem není na Graaffu problém. Pokud ovšem člověk nemá v úmyslu přivazovat k dříku šípů řetízek s kovovou destičkou a pak sledovat, jak šípy jeden za druhým míjí střed terče. Raději se s experimenty vytratíme zpátky do lesů, opačným směrem, než kudy se jde za jordaky, do míst, kde můžeme střílet do prudkého svahu.
Podle archivu to vypadá, že jsem loni skorem nic nenapsala (kromě tradičního slunovratového střípku a té záležitosti s kentaurem, která do něj přetekla z roku ’21). Je to tím, že část roku jsem psala tenhle text a další, větší část se ho s betačtenářskou pomocí snažila zcivilizovat.
Už si nejsem jistá, proč přesně jsem loni touhle dobou měla pocit, že to všechno nutně potřebuju napsat. Možná lepší tak.
Již tradičně – díky za ocelové betačtenářské nervy! A, laskaví čtenáři, pokud byste k tomu rádi něco dodali, jste vítáni.
Ať se líbí.
(Tradiční a tradičně stručné shrnutí uplynulého roku, jakodycky.)
Přesně před rokem jsem psala, že pro popis uplynulého roku nenacházím slov. Ani za dalších tři sta pětašedesát dní jsem je nenalezla. Snad jen že věci skvělé byly letos ještě skvělejší a ty špatné horší.
Převládající dojem z roku 2022 je nedostatek času pro kreativitu. V době relativně nedávné jsem udělala pár rozhodnutí, která měla za následek mnohem pevnější rozvrh pro koníčky a mnohem víc času v MHD. (Což, vzhledem k tomu, že před změnami jsem prakticky všude chodila pěšky, nebyl až takový problém.) Vůbec si nestěžuju, jsem s vývojem situace povšechně spokojená… jen klidu a nálad pro psaní bych si přála mít víc. Pracuje se na tom.
(Jo, a disciplíny!)
Občas si říkám, že v tom kreslení nejsem úplně marná. A pak vezmu tablet do ruky znovu a nic, omyl, sorry, jsem naprosto marná. (Co si budem, ono by mi pomohlo, kdybych se rozhodla, že jsem kreslířka a budu na tom systematicky pracovat. Nebo psavec a ditto. Nebo tanečnice a ditto, ale ne to zkoušet vybalancovat všechno najednou.) Letos se i představa o péefku vyvíjela v průběhu kreslení, do toho GIMP neuměl, co jsem zrovna potřebovala, a padal, když se mi zrovna hezky povedla ruka.
Ale důležitá je myšlenka.
Milí čtenáři, poutníci, kolemjdoucí – ať je co nejlíp.
