O textu z letošních Vidoucích už jsem se něco nazmiňovala, a slibovala jsem, že ho zveřejním, až dorazí hodnocení poroty (a já dojím tu Tobleronku, kterou jsem sama před sebou úspěšně ukryla v košíku s ponožkami).
Komentáře dorazily, a já se proti všem očekáváním docela nasmála.
Chvíle po dopsání příběhu jsou zvláštní.
Ne vždycky. Někdy mám ve frontě další jednu až třiadevadesát událostí, o kterých vím, že potřebují zpracovat, a rovnou se můžu po hlavě vrhnout do dalšího psaní. Ale někdy dopíšu poslední slovo, zavřu soubor s tím, že teď se na něj minimálně měsíc nesmím ani podívat, a… a tak nějak nic. Jako by si život v Leitínu plynul poklidně a bez zádrhelů, neděje se nic zajímavějšího než připálená večeře…
Když se mi to stalo tentokrát, trvalo pár týdnů, než jsem si vzpomněla, že už roky chci napsat příběh o Lištičce.
Minule jsme Ais opustili na útěku od orthského kláštera, kam se vypravila, aby zjistila, proč poslední dobou řádové sestry mizí. Na to už Aisling přišla a s viníkem si to vyřídila (ortheny se asi leknou, až otevřou bránu), zakázka pro zaklínače tady končí, ale Ais má do klidného spaní pořád daleko…
Užijte si závěr povídky!
Má (zasloužená) dovolená se chýlí ke konci. Stihla jsem během ní nasbírat hromadu zážitků, spáchat pár více či méně hrdinských skutků, dvakrát v noci spadnout z hamaky a zredigovat jeden z textů, o kterých jsem se zmiňovala v minulém článku.
Při pročítání webu Triumvirátu jsem někdy na jaře narazila krom mnoha dalších hodnotných rad pro psavce i na poučení, že je dobré si ujasnit, pro koho píšu a co by ona cílová skupina chtěla číst. I řekla jsem si, že za pokus nic nedám, a zeptala jsem se Michala, jestli je něco, co by si z Aislingina světa rád přečetl nebo co mu chybí.
Michal odpověděl, že by ho zajímalo, proč vlastně po Lécích a jedech zůstala Aisling poslušně v Castelgrande coby lékárnice.
A tak jsem o tom napsala povídku. Pokud by vás to zajímalo taky, račte číst dál.
Milí čtenáři, zase jednou je období ledové, čili pár textů leží u ledu a buď čeká na poznámky betačtenáře, nebo na to, až na ně budu mít nervy.
(To druhé je případ povídky z letošních Vidoucích, kterou jsem chtěla zveřejnit už před měsícem, ale nakonec jsem se nepřinutila ani otevřít ten soubor. Znáte ten pocit, jak před odesláním nebo publikací čtete svůj text pořád dokola, až se vám z něj začne zvedat žaludek? Mně se to poprvé stalo s maturitní prací a pak se všemi soutěžními povídkami. A vzhledem k tomu, že jsem s tímhle textem doufala v trochu lepší výsledek, to zatím nepřešlo.
Tak jsem si dala předsevzetí, že ji zveřejním, až dostanu porotcovské komentáře.)
(A sním tu čokoládu na žal, co mám přesně za tímhle účelem při každých Vidoucích ukrytou ve skříni.)
Mezitím tu mám alespoň jeden kratší text, kterým jsem chtěla trochu vysvětlit, jak v Aislingině světě funguje magie. Tedy hlavně ty její stránky, o kterých se na Acadaemii Magice neučí…
To měl být titulek krátkého textu složeného převážně z Kaessiných neveselých úvah a měl k němu patřit obrázek. Ani nevím, co mě napadlo dřív, úvahy vycházejí z mailů vyměněných s Michalem za několik let, motiv pro ilustraci už jsem taky měla v merku dlouho (zejména tedy jako cvičení v technice).
Pokusila jsem se ty myšlenky vyjádřit slovy, ale rychle mi bylo jasné, že potřebují ještě uležet. Zhruba tak pár dalších let.
Takže dneska vám tu nechám jenom ten obrázek.
Poslední dobou se mi svět zdá čím dál bláznivější a náročnější. Někdy minulý týden jsem se rozhodla odreagovat kreslením a měla jsem chuť kreslit šaty, takže námět byl jasný celkem rychle – nakreslím Kaessi v době před Nepatřičnou, coby princezninu dvorní dámu v odpovídajícím odění. A buď si ohromně vyhraju s kreslením šatů, nebo to nechám jako hrubou skicu, pokud se mi bude líbit. Plán slušný, což?
Zabrala jsem se do práce, málem kvůli tomu připálila vyvařované roušky, jak pilně jsem studovala fotky Casey LaBow. Ani tak ale skica nevypadala reprezentativně, takže jsem se dala do toho pečlivého rozpracovávání… a jak je vám zajisté jasné, tvůrčí energie i motivace rychle došly.
Ale dostala jsem jiný nápad.
Zase jednou zapřu své malé, nicméně existující výtvarné vzdělání. Já vím, že na perokresbu se používá perko na násadce, které se namáčí do tuše či inkoustu, a dokonce vím, že pero na perokresbu není totéž co redispero, anžto to prvé má ostrou špičku a to druhé je zakončené placičkou. Nikde se v této technice nehovoří o peru bombičkovém, se kterým píšou prvňáci. (Dneska už možná ani to ne… jsem stará či co?)
Směr, kterým se vyvíjí mé výtvarné pokusy, je do značné míry ovlivněn nedostatkem skladovacích prostor a mou (ne)šikovností. Proto vede tablet, který nic nezašpiní, nezmáčí a na archivaci děl ještě dlouho bude sloužit jeden externí disk, proto se nehrnu do experimentování s akrylem, protože fakticky nevím, kam ty obrazy budu dávat. Bombičkové pero s černým inkoustem není sice tak jemné jako správné kreslířské perko, ale zato nese prakticky nulovou pravděpodobnost kaněk a převržené lahvičky s tuší.
aneb Zkušenosti se stěhováním do WordPressu
čili Článek netematický, ale snad někomu přijde k užitku
O vlastní doméně jsem uvažovala dlouho. Můj starý blog byl na WordPress.com a mně prostředí a možnosti WordPressu celkem vyhovovaly, ale postupem času mi začínalo vadit to úplně základní, totiž doména. Chtěla jsem blogovat sama za sebe a čím dál víc jsem měla pocit, že doména “zaklinacka” není o mně. Aisling je zaklínačka, ne já.
(Inu, to byl taky účel, když jsem ty blogy původně zakládala. Jeden pro zaklínačku Aisling, jeden pro krysařku Báru, každý své téma, svou barevnou úpravu, svou identitu…)
Po výměně mailů s Em. jsem se nakonec rozhodla, že do toho půjdu. Protože když konečně jednou zakládám blog a nevečeřím přitom suché těstoviny, proč to neudělat pořádně?
Branův odhad situace se naplní dokonale a velice rychle. K rannímu nástupu zavelí Asgeir se zpožděním a jeho zmatek cítím přes celé nádvoří.
„Změna v plánech. Denní stráž má Fil s Illanem, kontroly Dysen a Pedr. Brane, Kaessien, do mojí pracovny. Okamžitě. Rozchod.“
Kolegové se sice drží a ve tvářích jim škodolibost znát není, ale bublá jim i z uší. Mám chuť se rozesmát na celé kolo. Oni si myslí, že doběhli nás, my si myslíme, že jsme doběhli je. Scéna jako na divadle.
Zpětná vazba poroty praví, že soutěžní povídka nemá konec.
Karma, baby.
