(Nebudu si nic vyčítat a zapřísahat se, že příští léto naplánuju s předstihem a naprosto skvěle. Sledujte.)
Už nehrozí taková vedra (hurá). Ještě je šero, když mi zvoní budík (ugh). Tramvaje jezdí častěji (hurá). Z obchodů zmizí sýry na grilování (ugh). Zase budu pravidelně tančit (…já už ani nevím).
Prostě, letošní léto je více méně hotovo. Obsahovalo nějakou práci a nějaké volno, nějaký klid a nějaké drama, nějaké zdolané kopce a nějaké kreativní posedávání. Letos jsem realizovala jen dva drobné výsadky za hranice, když jsem z Železné Rudy provedla výpady do Bavorska, jeden pěšky a jeden vlakem. Po bavorské straně Šumavy se chodí příjemně, našla jsem tam sympatické lesní stezky a u návštěvnického centra národního parku v Ludwigsthalu je výběh rysů, vlků, praturů a koní Převalského. (Pozorování: šelmy negativ, kopytníci z dálky, anžto zrovna obědvali v zázemí.)
Nejspíš je toho spousta zajímavého i přímo v návštěvnickém centru, když zrovna netrpí výpadkem proudu. A kdybyste tuhle informaci náhodou potřebovali, tak ve Waldbahn se asi dá zaplatit za jízdenku kartou. Průvodčí mi přinesla ukázat terminál, na kterém se marně točil indikátor navazování spojení…
(Waldbahn je lokálka po Bavorském lese. V infocentru v Bavorské Rudě jsem se paní svou nejlepší němčinou tázala, jak se dají koupit lístky na Zug. Zmateně se mě ptala, jaký Zug mám na mysli…)
Na české straně hranic dobyt Pancíř a Špičák, druhý zmíněný posledním kilometrem po černé sjezdovce. Zhlédnuto jezero Čertovo, Černé a Laka. Navázáno přátelství s krátkosrstým jezevčíkem, borderkoliák se tak snadno nedal. Schytáno nemálo deště, ale vlastně to bylo fajn. Nevyfoceno téměř nic, a těch pár fotek stojí za bačkoru.
Šumava byla hlavní dovolená, kterou doprovodil výsadek do Jáchymova (naučnou stezku Jáchymovské peklo se nikdo neobtěžoval značit v terénu, prostě jdi a ty cedule si najdi), den v Kutné Hoře (dělají tam dobrý víno a Barbora je úchvatná) a vycházky jenom tak kolem, na jedné z nichž jsem spatřila otakárka ovocného.
V práci jsem organizovala, přeorganizovávala, panikařila, hodně četla (bohůmžel hlavně záležitosti odborné, které se ve vyšších než malých dávkách v hlavě slévají v nečitelnou skvrnu), naučila se pár nových dovedností tak okrajových, že mi stejně budou k ničemu, a vypila jsem spoustu velmi naředěného kafe. Zhltala jsem pár románů Aleny Mornštajnové, Šlechtovo Tajemství Morie, momentálně se snažím napodruhé pokořit Skleněný trůn. Nevím, kde jsem to vzdala napoprvé, pravděpodobně těsně předtím, než začala Královna stínů být zajímavá. Můj smysl pro načasování nemá chybu.
Mimo to všechno jsem v šumavských kopcích mluvila o nápadech, dala jim jakous takous formu na dvou stránkách zápisníku a jednoho nedělního rána byla probuzena šťoucháním do ramene s doprovodným komentářem „říkalas, že tě mám šťouchat, dokud nezačneš psát ten příběh. Jdi psát. Jsi psát.“ Tak jsem šla psát, mám začátek něčeho, dál se uvidí.
A taky, v rámci intelektuálně méně náročných a viditelným pokrokem více uspokojivých aktivit, jsem se rozhodla, že si uháčkuju deku na čtecí křeslo. Obávám se, že je potřeba přestat si cokoli nalhávat – není to hořčicová, je to oranžová.
Bude to ještě větší divočina, než jsem původně plánovala, ale to nevadí. Je to relax.
