Za oknem sněžilo, dnešní ráno jsem jako jediné v tomhle týdnu nemusela vstávat… co si budem, do ničeho se mi moc nechce. Tím míň, čím víc povinností a zařizování se kupí na obzoru. Takže jen odpočívám, piju čaj a nadávám si, že jsem na tak dlouho přestala cvičit jógu, protože kdo má tu flexibilitu teď dohánět…
Samhain
Samhain, čas, kdy je podle keltských tradic hranice zásvětí nejtenčí, kdy se do našeho světa může leccos připlížit, a protože to někdy nebývá přátelské, je dobré se před tím schovat za masku, aby vás to nepoznalo. Tak nějak praví legendy, ze kterých vychází Dušičky i Halloween. Zvláštní, jak různě se může myšlenka vyvinout, když jí dáte čas.
Já myšlenkám času moc nedávám, ale před pár dny mě něco pošťouchlo vzít si večer sešit a kreslit. (Tu dobrou měkkou tužku, co jsem si kdysi koupila, jsem samozřejmě nenašla, takže jsem si čmárala nějakou náhodnou reklamní a rozumnou tužku jsem si koupila až dva dny poté, na dodatečné stínování.)
Po cestách – Oslo
(Protože na cestách už jsem byla.)
V posledních měsících jsem si přivodila spáleniny od baletizolu, mimořádnou sobotní směnu v práci, poznala nového zubaře, dentální hygienu i chirurgickou pohotovost. Děje se spousta věcí a nejsou úplně kompatibilní s tvůrčími procesy. A taky jsem byla na cestách – vyrazila jsem na pár dní do Oslo. Tak vám nesu alespoň pár fotek.
Nevítaná (1. část)
Jak jsem slíbila, tak činím – nová povídka i ke čtení přímému, bez nutnosti stahovat pédéefko. Ať se líbí!
A stejně veřejně tímto vystavuji i poděkování za betareading a za ochotu diskutovat o psaní i ve zcela pohanských (čili nekřesťanských) časech. Pozdně nočním debatám se nic nevyrovná. Díky!
Nevítaná
Proces svépomocné výroby další e-knížky aneb Sčítání mnohokrát opakovaných chyb
Zvládla jsem to – dala jsem do kupy povídky o Kaessi, snad včas na to, aby si je laskavý čtenář mohl vzít na dovolenou, kdyby se mu tak zlíbilo. Tímto vám ji nesu spolu s poznámkami a úpěním z procesu výroby a včetně jedné zcela nové povídky. (Během prázdnin se tu objeví i samostatně, ale když mám pro jednou na co lákat, chci to využít!)
Dát dohromady sbírku povídek o Kaessi, tak jsem si to předsevzala v dubnovém příspěvku. A tak jsem se do toho taky dala, že ano. Otevřela jsem si seznam patřičných povídek a začala hledat první.
Ne, jak čas od času zmiňuju, že budu povídky na pracovní flashce přejmenovávat finálními názvy, samozřejmě jsem to neudělala. Po zuřivém hledání jsem Hraničářky našla pod názvem spinoff, přeskočila kamsi doprostřed dokumentu – a zjistila, že tenhle text jsem zjevně tahala mezi různými textovými editory, kvůli čemuž jsou v textu zcela náhodně psané uvozovky. Automatické opravy selhaly, i uložila jsem si, že to holt opravím ručně při čtení.
Plním předsevzetí
(Pomalu, ale jistě. Nebo tak něco.)
Předsevzala jsem si urovnat sbírku povídek o Kaessi. A pak se stala a děla spousta věcí. Řada úkolů mě ještě čeká, řadu věcí si musím urovnat a zpracovat. Ale i tak na sbírce pomalu pracuju a přidružené emoce si vylévám do zvláštního článku, který taky třeba jednou zveřejním.
Starší povídky jsem pročetla a odsouhlasila, k té nové jsem obdržela betačtenářské připomínky a nechávám si je projít hlavou. A snažím se nakreslit obálku.
Jak bych to jenom…
Kaessi je hraničářka, že ano. Je pro ni důležité, aby se v terénu nedala vidět, aby splývala se svým okolím. Že ano. Že ano?
Eh, já vím… Budu na tom ještě pracovat.
Bloudění (vlastní) tmou
Hlavním úkolem, který jsem si dala na Velikonoce, bylo dopsat povídku. A přeťápla jsem to jen o den, to se pořád počítá jako úspěch!
Zmíněný text je momentálně ve fázi zapomínání, kterou odhaduju minimálně na měsíc (jak závidím autorce, která zmínila, že text nechává uležet do druhého dne jako těsto na perníčky…), následovat bude nějaké to úpění, zoufání, co jsem to zase vymyslela, doplňování pozapomenutého, a pak zas dostane betačtenář čtyři ústřely.
Ačkoli jsem poslední třetinu dotáhla ve dvou velkých večerních dávkách, pořád se mi nepovedlo vpravit se to psacího flow. Věčně jsem brouzdala po nesouvisejících webech, zkoumala taneční videa, případně nakládala myčku. Věděla jsem, co chci říct, ale nedařilo se mi to vyjádřit slovy.
Mimo jiné proto, že mi z toho vůbec nebylo dobře.
V rovnováze
Hele, přát si to můžu, ne?
Další rychlovka do série když už to nezacvičím, alespoň to nakreslím. Můj rekord v držení vrány je asi šest vteřin, a pak jsem vyšla ze cviku a zase bojuju s tím vůbec rovnováhu najít, natož ji udržet. Ale při vyhledávání podkladů jsem narazila na pár tipů, se kterými to možná příště půjde líp.
Nepatřit nikam (2. část)
Závěrečná část povídky. Ať se líbí.
Škola má vlastní střelnici, zatrénovat si s lukem není na Graaffu problém. Pokud ovšem člověk nemá v úmyslu přivazovat k dříku šípů řetízek s kovovou destičkou a pak sledovat, jak šípy jeden za druhým míjí střed terče. Raději se s experimenty vytratíme zpátky do lesů, opačným směrem, než kudy se jde za jordaky, do míst, kde můžeme střílet do prudkého svahu.