aneb Backstory. Dvojnásobná!
Jak už jsem psala, vím, že vám dlužím backstory ke kentauřímu diplomatovi. A dneska vám ji konečně nesu.
Mám k ní co vyprávět. Ale tentokrát poruším obvyklé pořádky a to vyprávění si nechám až po vlastním příběhu. Prosím, račte!
(I letos s pyromanem, a svým způsobem i s čarodějem.)
Milí čtenáři, přátelé, kolemjdoucí,
ač si občas myslím, že jako kreativní psavec nejsem úplně z nejhorších, pro popis uplynulého roku nenacházím slov. Staly se věci, na které lepší nevzpomínat, staly se kotrmelce, staly se věci skvělé. Staly se i věci kreativní, byť jich bylo spíš méně, ale důležité je, že se staly, své psavé identity se nevzdávám. (A vím velmi dobře, že vám ještě dlužím vysvětlení té záležitosti s kentaurem, je to v procesu.)
Měla jsem jistý nápad na kresbu již tradičního čarodějnického pyromana, ale ukázala se být trochu komplikovaná na to, kolik času jsem měla k dispozici. Ale jelikož se kreslení ohně nevzdávám ráda, vymyslela jsem si místo toho obrázek vycházející z letošního slunovratového střípku. Jen letos pyroman a čaroděj nejsou jedna a táž osoba.
(Umím za deset minut nakreslit svíčky, se kterými jsem naprosto spokojená, plameny, efekty a všechno. Neumím nakreslit kámen…)
Tak se mějte skvěle. Ať se v novém roce daří co nejlépe.
Tak co, už jste ve vánoční náladě?
Já jasně a otevřeně říkám, že ani náhodou. A to jsem ještě dneska večer chtěla jít balit dárky, abych se s tím nestresovala na Štědrý den, kdy budu muset stíhat vlak. Ale jak jsem nikdy výzdobě moc nedávala, tak letos jsem naprosto zazdila i jakýkoli pokus o adventní věnec, a to už je i na mě co říct. Alespoň ty perníčky, co už tradičně peču výrazně déle, než co jsem je jako malá nepekla, jsem zvládla. Malá útěcha.
A taky jsem si vzpomněla, že na Yule vyprávím drobnosti z různých leitínských slunovratů. (Už jsem takhle psala mírně tematický střípek o Reine, Theodorovi a Kaessi.)
Letos mi psaní jde pořádně ztuha, a poslední dobou se snažím hlavně psát, cokoli, hlavně alespoň něco, znovu si zvyknout na literární úvahy a jejich transformaci ve slova. Ale do jednoho cokoli se mi kromě Theodora vetřel zimní svátek se světly, takže můžu dostát tradici.
Ať se líbí, a mějte krásný Yule. Slunovrat. Vánoce. Chanuku. Cokoli.
…letos nemám. Krom běžných zařizování a obstarávání, která jsou najednou komplikovanější, když nemám všechno krásně při cestě z práce, po večerech pilně trénuju tanec, sháním vánoční dárky a náhradu za prasklou žárovku, testuju sousedskou odolnost vůči Gaelic Storm a Faunu, snažím se s mizivým úspěchem psát a prokousávám se pátým Cormoranem Strikem. A je mi skvěle.
(Dokud si nevzpomenu na tenhle web a na to, co všechno se mi kmitlo hlavou a zatím jsem nepřetavila v publikovatelný útvar libovolného charakteru.)
A tak jsem si sedla a rozhodla se kreslit, hlavně kreslit, v zásadě cokoli… a krom mé afinity k čarodějnickým pyromanům se mi tentokrát na virtuální plátno dostaly i dlouhé, tmavé večery a svátek se světly, který prostě lidstvo touhle dobou v nějaké podobě potřebuje.
Jsem v provozu.
Vážně, slibuju. Mám nějaké ty nápady, které v nejbližší době potřebují prohnat klávesnicí a následně snad betačtenářským okem, mám tu a tam trochu volného času, který lze strávit kreslením, psaním nebo kreativní diskuzí.
Z několika takových momentů vznikla i (skoro) rychlá kresbička.
Není to ledajaký kentaur, je to kentauří diplomat. Toho času na důležitém banketu. Kde se necítí právě komfortně, protože koncentrace významných osob je vysoká a významné osoby mívají tendenci dívat se na našeho kentaura malinko spatra.
Má to backstory a já se o ni podělím hned, jak to půjde, slibuju. Užívejte mezitím podzimu, co to jde, a mějte se skvěle.
Z Laoisina působení na Tollnachu nezůstal kámen na kameni a Lištička vyráží hledat odpovědi…
Závěrečná část příběhu.
Laoise má své důvody, proč by ráda zůstala na Tollnachu, ale to zdaleka neznamená, že skutečně zůstane…
Společenské povinnosti komtesy, to zní tak důstojně a elegantně… zkrátka ne úplně jako Laoisin styl. Ale i tak se Lištička činí. Hlavně proto, že má své důvody, proč tentokrát chvíli setrvat pod rodnou střechou.
(Mimochodem, já vám ani neřekla, kolik čtení vás čeká, co? Teď jsme zhruba v půlce.)
(Ještě je červenec, to stíhám!)
Onehdy mi došlo, že jsem psaním a úpravami Lištiččina příběhu strávila rok. Na mou obranu, byl to rok podivný a náročný. A jak si můžete všimnout, ani rok nestačil, abych povídce vymyslela nějaký zajímavý název… no, co už. Co růží zvou, i zváno jinak, víme, známe.
První draft jsem psala v programu Manuskript, který umožňuje rovnou si příběh členit do kapitol, napsat si k němu osnovu, dělat poznámky k jednotlivým postavám a dějovým linkám a další zajímavé věci. Háček je jen v tom, že já, léta zvyklá na jeden textový soubor a vedle obyčejný sešit s poznámkami, tyhle vychytávky moc neužiju, a navíc formátování textu, když si ho konečně vytáhnete do writeru, potřebuje notně doladit. Experiment zajímavý, ale asi ho opakovat nebudu.
Lištička do dnešního dne prošla rukama dvou betačtenářů s výrazně odlišným vkusem, další nová a poučná zkušenost. A pevně věřím, že stran kvality krok správným směrem. Pánové, máte můj dík!
A teď už skončím s průvodním slovem a nechám vás v klidu číst, ano?
V komentářích pod minulým příspěvkem Raja nadhodila, jak těžké je kreslit postavy, a já zmínila, že poslední dobou mám jako každodenní rituál nejen čtení (a ani trochu psaní), ale i jógu.
Stalo se, co se stát muselo…
Snad nebudu časem měnit doménu na alissakresli.cz. Ale snad ne, nahodila jsem si dějovou linku pro povídku, bude za dlouhých letních večerů nad čím přemýšlet.