Z Laoisina působení na Tollnachu nezůstal kámen na kameni a Lištička vyráží hledat odpovědi…
Závěrečná část příběhu.
Lištička (3. část)
Laoise má své důvody, proč by ráda zůstala na Tollnachu, ale to zdaleka neznamená, že skutečně zůstane…
Lištička (2. část)
Společenské povinnosti komtesy, to zní tak důstojně a elegantně… zkrátka ne úplně jako Laoisin styl. Ale i tak se Lištička činí. Hlavně proto, že má své důvody, proč tentokrát chvíli setrvat pod rodnou střechou.
(Mimochodem, já vám ani neřekla, kolik čtení vás čeká, co? Teď jsme zhruba v půlce.)
Lištička (1. část)
(Ještě je červenec, to stíhám!)
Onehdy mi došlo, že jsem psaním a úpravami Lištiččina příběhu strávila rok. Na mou obranu, byl to rok podivný a náročný. A jak si můžete všimnout, ani rok nestačil, abych povídce vymyslela nějaký zajímavý název… no, co už. Co růží zvou, i zváno jinak, víme, známe.
První draft jsem psala v programu Manuskript, který umožňuje rovnou si příběh členit do kapitol, napsat si k němu osnovu, dělat poznámky k jednotlivým postavám a dějovým linkám a další zajímavé věci. Háček je jen v tom, že já, léta zvyklá na jeden textový soubor a vedle obyčejný sešit s poznámkami, tyhle vychytávky moc neužiju, a navíc formátování textu, když si ho konečně vytáhnete do writeru, potřebuje notně doladit. Experiment zajímavý, ale asi ho opakovat nebudu.
Lištička do dnešního dne prošla rukama dvou betačtenářů s výrazně odlišným vkusem, další nová a poučná zkušenost. A pevně věřím, že stran kvality krok správným směrem. Pánové, máte můj dík!
A teď už skončím s průvodním slovem a nechám vás v klidu číst, ano?
Monotematicky
V komentářích pod minulým příspěvkem Raja nadhodila, jak těžké je kreslit postavy, a já zmínila, že poslední dobou mám jako každodenní rituál nejen čtení (a ani trochu psaní), ale i jógu.
Stalo se, co se stát muselo…
Snad nebudu časem měnit doménu na alissakresli.cz. Ale snad ne, nahodila jsem si dějovou linku pro povídku, bude za dlouhých letních večerů nad čím přemýšlet.
Cvičit, cvičit…
A pro tentokrát to není imperativ poté, co vdechnu tabulku čokolády, ale povzdech nad tabletem. Kreslím mnohem méně, než bych mohla a než bych měla, pokud se chci někdy někam propracovat.
Ale co. Dokud mě to baví, je všechno v pořádku, není-liž pravda?
Konečně se otepluje
(Už můžu konečně vyprat a uklidit tu zimní bundu?)
(Možná radši ne, já jsem vyhlášená zmrzlina…)
Oproti lednu se lehce oteplilo – to se dá konstatovat jak o počasí za oknem (dobrá, dobrá, uznávám, oteplilo se poněkud víc, už mě to přimělo odložit vysoké boty), tak o mé hlavě. Tam se ovšem oteplilo skutečně lehce. Něco málo přidávám k Lištiččině příběhu, trénuju rychlé reakce a uvažování za roh v RPG, najíždím na svou standardní rychlost v hltání knížek. Tak snad se v dohledné době dopracuju k něčemu, s čím bych se mohla pochlubit.
Nějakou chvíli už jsem nesáhla na tablet, ale onehdy jsem vzala foťák a vyrazila do terénu, tak alespoň něco málo úlovků. Jen že pořád tak nějak funguju…
Naděje a odvaha
čili Čeho se mi nedostává aneb Tolkien Reading Day 2021
Co budete číst vy?
Nebo co jste přečetli, to je možná pravděpodobnější, vzhledem k tomu, jak dokonale jsem na letošní Tolkien Reading Day zapomněla, včetně vyvěšení připomínky a všeho. Ale ještě není tak pozdě, aby se nedalo z knihovničky nočního stolku vzít Společenstvo Prstenu a trochu v něm zalistovat.
Paměť mi v první řadě sice nabízí cestu z Morie (“Musíme se obejít bez naděje.”), ale určitě najdu i něco vhodnějšího.
A co vy?
(Zdrojem obrázku jsou Middle-earth News, Tolkien Reading Day vyhlašuje Tolkien Society.)
Rudovláska
Pěkná věc na kreslení je, že u něj až tak moc nepřemýšlím. (Jasně, proto taky zapomínám na vytváření nových vrstev a pak si za to nadávám.) Zatímco při psaní se pohybuju ve světě, ve kterém nic neexistuje, dokud na to nepomyslím, a v hlavách několika postav najednou, u kreslení stačí vymyslet, co chci ztvárnit, a pak už jsou úvahy celkem nekomplikované. Líbí, nelíbí, vypadá to správně, vypadá to divně.
Kdysi kdesi jsem psala, že když si vezmu papír, abych jen tak cvičně nakreslila nějakého člověka, dost často z toho vyjde portrét Aisling. Takže jak to mohlo dopadnout, když jsem tuhle popadla tablet s tím, že chci prostě kreslit?
Leden u ledu
Už jsem to říkala několikrát, že stres z koronasituace není zrovna ideální tvůrčí nálada. To jsem ovšem netušila, do jakých hloubek tato může klesnout, což taky v zimě učinila.
Hlavu mám zaseknutou někde mezi Laoisiným příběhem, který má do publikovatelnosti ještě daleko, a úplně jinou epizodou o patnáct let později, o geografické vzdálenosti nemluvě. Nedovedu pořádně pohnout ani s jedním, v Lištiččině případě se nutím alespoň k malým kouskům. Když to vydržím dostatečně dlouho, všechny ty malé kousky se musí poskládat v něco většího, ne?
Ale zatím můj zápisník vypadá zhruba takhle.
Ráda bych co nejdřív nabídla něco dalšího ke čtení, ale nedokážu slíbit vůbec nic. Tak alespoň tohle telegrafické hlášení, projev základních životních funkcí – dýchám, tepu, píšu.