…betačtenářových ústřelech a dalších potížích.
Během první stránky jsem třikrát dostal ústřel, kolikrát to měnilo směr, pravil mi betačtenář k textu, o kterém teď nebudeme hovořit. Co věta, to tři nový informace! A mně se chtělo kňučet to je tím, žes nečet těch předchozích deset…
Jenže měl samozřejmě pravdu, protože povídka má být srozumitelná sama o sobě.
Ledaže píšete povídkovou sbírku, kde budou potřebné texty pevně a nedělitelně spolu.
Nebo povídkový román.
Nebo…
…vlastní komfortní zóny, aneb tak trochu Téma týdne
Už delší dobu, a tím myslím tak rok, se občas probrouzdám šablonami a hledám, jestli se mi nějaká nezalíbí. Přece jen design blogu byl, jma nějaké drobnůstky a jednu výměnu fotky v záhlaví, stejný od roku 2013, kdy mi Twenty Ten přišla perfektně jedoduchá, čistá a funkční. A i když to se mnou poslední dobou cukalo, že by to chtělo změnu, nebyla jsem schopná definovat, v čem by ta změna měla spočívat, a zavírala jsem přehled šablon s tím, že pro sebe nic lepšího než dvacetdesítku stejnak nenajdu.
Až včera to bylo jinak, a po chvíli hraní s GIMPem a vztekání se nad widgety má web nový kabát. Elegantnější, ale stále do zelena, alespoň záhlavím (jiný výřez ze stejné fotky, a jako poznávací znamení jsem tam nechala i Aisin meč). Tak mám snad zase alespoň na pět let vystaráno.
A ať tohle není jenom suchá režijní poznámka, tak vám tu nechám ještě dvě zelené fotky, co jsem přikládala ke včerejšímu Tématu týdne.
Když jsem si koupila grafický tablet a začala s ním experimentovat, říkala jsem si, že je to jen otázka úklidu a skladovacího prostoru – tabletem si neudělám kaňky na podlaze a nebudu mít ve stole narůstající hromadu kreseb. Co se techniky týče, chtěla jsem s perem zacházet stejně jako s tužkou nebo štětcem, žádné vychytávky.
A pak jsem velmi rychle přišla na to, jak těžké je zaplnit barvou velkou plochu, aby to vypadalo dobře (alespoň pro mě), a začala jsem možnosti digitální kresby opatrně používat. Především to, že si vymaluju plochu jednolitou podkladovou barvou a pak na ni jen vrším stínování. Výsledky byly rozhodně lepší, ale připadalo mi, že tak nějak podvádím.
(Ne, nemám tam překlep, a beztak jsem nikdy nevěděla, co do rubriky “o blogu” patří.)
Čas od času se v mé bublině vynoří nějaká ta dobře míněná rada, jak překonat autorský blok. Fajn. A občas taky názor zhruba ve smyslu, že důležité je pečlivé plánování, kdo plánuje, toho blok přepadnout nemůže, plánování vše zachrání a tak.
Kdo si koupil měkkou tužku speciálně na kreslení?
Kdo ji skoro okamžitě ztratil?
Významnou částí plánu na dnešek bylo psaní (spolu s háčkováním, praním, vynesením tříděného odpadu a jógou). Že mi to jde, to nemohu říci… Ale když už mi nejde psát, můžu zkusit kreslit, že ano. A pak zase bude každému jasné, o kom že to pracně vymýšlím větu po větě.
…obrazně řečeno. Protože volné dny jsem nevyužila ke psaní (zvládla jsem všehovšudy tři odstavce), alébrž k přesunu do nového doupěte, a teď se má existence pohybuje a ještě nějakou dobu pohybovat bude v chaosu, improvizaci a divočině.
…taky skoro doslova řečeno. Protože jsem si stihla udělat i pár dní volna v lesích a kopcích. Byla jsem spokojená jako už dlouho ne. Lidí pomálu, stromů a rostlin mnoho, skal a kamenů ještě víc, roční období všechny, tras ke zdolání tak akorát a na obzoru zasněžený hory, který mě lákaly… snad příště.
A taky, z čehož mám radost, jsem si všimla prvního vlastníma očima spatřeného důkazu, že se u nás vyskytuje jezevec.
(A na odchodu, zdá se podle předpovědi počasí.)
Já jsem… já jsem úplně zazdila Tolkien Reading Day! To se musí napravit.
Zejména když jsem pětadvacátého března četla tuším zrovna Shannarův meč… (A/nebo Annu v Summerside. Ale Lucy Maud Montgomery nepsala Anniny příběhy s tím, že si vlastně moc chce napsat Pána prstenů.) (Což je samozřejmě i tím, že je napsala dávno před Tolkienem.)
Ale k věci:
aneb Backstory. Dvojnásobná!
Jak už jsem psala, vím, že vám dlužím backstory ke kentauřímu diplomatovi. A dneska vám ji konečně nesu.
Mám k ní co vyprávět. Ale tentokrát poruším obvyklé pořádky a to vyprávění si nechám až po vlastním příběhu. Prosím, račte!
(I letos s pyromanem, a svým způsobem i s čarodějem.)
Milí čtenáři, přátelé, kolemjdoucí,
ač si občas myslím, že jako kreativní psavec nejsem úplně z nejhorších, pro popis uplynulého roku nenacházím slov. Staly se věci, na které lepší nevzpomínat, staly se kotrmelce, staly se věci skvělé. Staly se i věci kreativní, byť jich bylo spíš méně, ale důležité je, že se staly, své psavé identity se nevzdávám. (A vím velmi dobře, že vám ještě dlužím vysvětlení té záležitosti s kentaurem, je to v procesu.)
Měla jsem jistý nápad na kresbu již tradičního čarodějnického pyromana, ale ukázala se být trochu komplikovaná na to, kolik času jsem měla k dispozici. Ale jelikož se kreslení ohně nevzdávám ráda, vymyslela jsem si místo toho obrázek vycházející z letošního slunovratového střípku. Jen letos pyroman a čaroděj nejsou jedna a táž osoba.
(Umím za deset minut nakreslit svíčky, se kterými jsem naprosto spokojená, plameny, efekty a všechno. Neumím nakreslit kámen…)
Tak se mějte skvěle. Ať se v novém roce daří co nejlépe.
Tak co, už jste ve vánoční náladě?
Já jasně a otevřeně říkám, že ani náhodou. A to jsem ještě dneska večer chtěla jít balit dárky, abych se s tím nestresovala na Štědrý den, kdy budu muset stíhat vlak. Ale jak jsem nikdy výzdobě moc nedávala, tak letos jsem naprosto zazdila i jakýkoli pokus o adventní věnec, a to už je i na mě co říct. Alespoň ty perníčky, co už tradičně peču výrazně déle, než co jsem je jako malá nepekla, jsem zvládla. Malá útěcha.
A taky jsem si vzpomněla, že na Yule vyprávím drobnosti z různých leitínských slunovratů. (Už jsem takhle psala mírně tematický střípek o Reine, Theodorovi a Kaessi.)
Letos mi psaní jde pořádně ztuha, a poslední dobou se snažím hlavně psát, cokoli, hlavně alespoň něco, znovu si zvyknout na literární úvahy a jejich transformaci ve slova. Ale do jednoho cokoli se mi kromě Theodora vetřel zimní svátek se světly, takže můžu dostát tradici.
Ať se líbí, a mějte krásný Yule. Slunovrat. Vánoce. Chanuku. Cokoli.