(Druhá, závěrečná část povídky, jejíž začátek je tady.)

„Daň z chleba? Ne, počkej, z chléva, ach jo, měla jsem to nechat uschnout,“ zaúpěla jsem, za odpoledne už poněkolikáté, ve snaze rozluštit rychle načmárané klikyháky, ještě navíc rozmazané, jak jsem pergamen s nezaschlým inkoustem zmuchlala a nacpala do kapsy.

„Daň z chléva, daň z chléva…“ mumlal si pro sebe Theodor a přejížděl prstem po stránce zákoníku. Já si mezitím přitáhla k sobě slušnější pergamen a tak krasopisně, jak jsem jenom dovedla, zapsala slova „daň z chléva“ a čekala na Theodorův verdikt.

Pokračovat ve čtení →

„Na zdraví.“ Ulick je tradicionalista.

„Na štěstí,“ dodal Bran významně.

„Na ostrou čepel,“ přidala jsem se a po vzoru kolegů pozvedla pohár vína. Jeden pohár a dva korbele se nad stolem srazily, podivuhodně o sebe zazvonily a já pak měla možnost zjistit, že ani loňské víno za moc nestálo. Nu což.

Ulick upil trochu svého piva a pak se přes okraj korbele zadíval na Brana.

„Tak kde máš toho zákazníka?“ zeptal se významně.

Bran na okamžik protočil oči ke stropu. „Řeknu to ještě jednou – já vážně netuším, co chce. Hledá zaklínače, uvažuje o tom, že najme nás, chce to s náma probrat, tečka.“

„Jenom jsem se ptal, kde ho máš,“ pokrčil rameny Ulick.

„Pánové,“ nedalo mi to, „buď se bavte o něčem příjemnějším, nebo mě ušetřete. Poslední dva tejdny jsem strávila vybíjením upírů z celý Tessary a vzhledem k tomu, že od zejtřka nám zřejmě Bran dohodnul další kšeft, bych alespoň dneska večer jen velice nerada mluvila o práci.“

Pokračovat ve čtení →

Ponocný líně ohlásil půlnoc.

Ulick si cosi nezřetelně zamumlal. Soudě podle počtu slabik a kolegova výrazu tu bylo extrémně sprosté slovo.

„Hlídat město po nocích, když mi za to platěj, to bych ještě pochopil. Ale dělat jim tu městskou stráž zadarmo, to mně hlava nebere,“ postěžoval si dost hlasitě na to, abych ho slyšela i já.

Olízla jsem si rty. „Za hlavu upíra zaplatěj.“

Ulick se teatrálně praštil do čela. „A kde tu honem budem shánět upíří kebuli, ženská?“

Pokračovat ve čtení →

„Myslíš, že z toho ještě něco vyčteš?“ rejpnul si Ulick, pobídl koně a obklusal mě kolem dokola. Naštěstí je můj vlastní oř flegmatik non plus ultra a rozhodl se neprojevit žádné námitky.

„To není ten caldarvanskej dopis,“ ujistila jsem ho.

Ulick nezaváhal. Srovnal svého koně po boku mého, vzal mě kolem ramen a sklonil se nad pergamenem, který jsem držela v ruce.

„Proč kradeš vývěsky z Acadaemie?“ nechápal.

Pokračovat ve čtení →

(druhá a závěrečná část povídky, jejíž začátek je tady)

Druhý den cesty uplynul v dusivé náladě. Orinda se po svých společnících ani neohlédla. Filip s tíživým tichem bojoval tím, že se co chvíli od skupinky oddělil pod záminkou, že jede prověřit cestu. Theodor držel svého koně vzadu, aby nemusel skrývat grimasy zmatení a nerozhodnosti, a Aisling věnovala veškerou pozornost obhlížení okolí na všech světových stranách.

Zastavila koně a chvíli se dívala mezi stromy zpátky po cestě, kterou přijeli. Táhla se přes míli po pláni, než zmizela za obzorem.

Pokračovat ve čtení →

„Aisling as Cill Airne?“

V rozhlehlé místnosti s kamennými stěnami zazněl mužský hlas ozvěnou.

„Nemám čas,“ zamručela v odpověď zrzavá dívka, stočená do klubíčka v nepohodlné sedačce a studující v kůži vázanou knihu.

„Budeš muset mít.“

Zrzka zvedla pohled od alchymistických schémat a prohlédla si postavu ve dveřích.

„Ty mi tak budeš říkat, co musím, skrčku čarodějnická,“ prohodila nevzrušeně.

Pokračovat ve čtení →