Nad ránem konečně přestalo pršet a já na chvíli usnula.
Vzbudil mě vzdálený, ale jasně slyšitelný řev šelmy.
V jednu chvíli jsem ležela s vlastním pláštěm poskládaným pod hlavou, během dvou úderů srdce stojím zády přitisknutá ke skále, v ruce tasený meč, a rozhlížím se po obloze.
Cestou zpátky na základnu se setmělo. Když jsem se nemohla rozptýlit rozhledem po okolí a pátrání po něčem – čemkoliv – co by stálo za zmínku, myšlenky se mi neodvratně a pořád dokola stáčely k Branovi.
Zatraceně, Brane, vyrostli jsme spolu, vždycky jsme si všechno řekli, tak co se teď děje, že mi to říct nechceš?
Kolega zarputile mlčel a nereagoval ani na mé vzteklé myšlenky, ani na pohled upřený mezi jeho lopatky. Nemůžu tvrdit, že bych se tomu divila.
Konečně, konečně jsme brzkou podzimní tmou doklopýtali zpátky do vsi a relativně útulného útočiště hostince. Přivítal nás nervozní pohled Gallaghera, staršího hraničáře, kterého jsem poznala včera večer.
Za války se nikdo nemá dobře. Ne, ani zaklínači. Schytali jsme to stejně jako všichni – nakonec.
Když válka začínala, gratulovali jsme si, že sídlíme zrovna na hradě Graaff, stranou v horách a těžko přístupném. Ne všichni, kteří na začátku války ve škole byli, tam ale zůstali – z ranhojičů a felčarů, kteří se na hradě učili, nezůstal nikdo, chtěli se dostat domů. Většina vycvičených šermířů, tvrdších nátur, se nechala zverbovat do armády, a na hradě jsme zůstali vlastně jenom my, zaklínači – šermíři stejně jako felčaři, cvičení bojovníci, rány zasazujeme i ošetřujeme… a hlavně nemáme, kam jinam bychom šli.
(Závěr povídky, jejíž první část je tady.)
Zpoza jednoho sloupu podloubí domu na náměstí jsem opatrně sledovala, jak se k poražené ovci, ze které se po dláždění volně rozlévala krev, plíži dva skřípavě oddechující stíny. V duchu jsem počítala, kolik upírů se do léčky chytlo za poslední čtyři dny. S těmihle dvěma se dostanu na jedenáct, a to už je na tosaithské podhradí smečka velká až až. Budu doufat, že tihle jsou poslední, že na krev dobytčete, které nechám podříznout zase pozítří, se nikdo nakrmit nepřijde.
Někdo zaklepal na dveře a v souladu s dobrými mravy čarodějů Acadaemie vešel řečenými dveřmi do místnosti dřív, než jsem ho k tomu stihla vyzvat.
„Dále,“ poznamenala jsem rezignovaně. Příchozí mi sice stál za zády, ale mých očí v sloup si stejně nejspíš všimnul v zrcadle, před kterým jsem si rozčesávala vlasy.
„Už Theovi balíš, Ling?“ zeptal se Lyall a rychle se rozhlédl po pokoji. „Nebalíš,“ konstatoval. „Začni.“
Obrátila jsem se k Lyallovi čelem.
„Zaprvé, jmenuju se Aisling. Zadruhé, co bych mu měla balit?“
Šelma, já a v mojí ruce meč.
Přesně ta situace, kdy přebírají velení zaklínačské reflexy.
Úkrok dozadu, ve spodním oblouku švihnout čepelí, meč zasviští vzduchem a zasáhne karotidu. Uskočit před kapkami krve a před ostrými zuby. Trochu se přikrčit, aby čelisti cvakly neškodně vedle, a další rána.
Znovu jsem rychle ustoupila z lintova dosahu. Krvácel rychle a samotného ho to překvapilo, oči mu těkaly mezi mnou a rudými stříkanci na kamenné plotně. Držela jsem se z jeho dosahu, když křečovitě chňapal všude kolem sebe a mrskal ostnatým ocasem. Netrvalo dlouho, než výpady přešly v křeče, a pak ochably i ty. Linto se bezvládně zhroutil na zem.
Krev mi hučela v uších pořád silněji, teď už mohla soupeřit s mořským přílivem. Bohové, stačilo takhle málo a umřela mi tu učednice! A to jsem chtěla bejt dobrá patronka?
„…není jen bojovníkem, není jen léčitelem, ale zná přispět platnou pomocí v boji i po něm, ve válce i v míru, proti nepříteli v člověku i v šelmě…“
Přenesla jsem váhu na pravou nohu a potlačila zívnutí. Velmistrovský proslov jsem si vyslechla třikrát jako učednice a teď podruhé v řadách mistrů. Nikdy se v něm neřeklo nic zajímavýho. Zaměřila jsem se na skupinku učedníků, která v hlavní síni postávala naproti mně. Ještě jsem je pořádně neznala, byli na našem oboru prvním rokem. Asi proto se Raynerův nicneříkající projev poctivě snažili poslouchat.
„Mmm, škoda,“ mlaskl nespokojeně Bran, který se mi nudil po boku. „Tu holku svěří tobě nebo Sorche.“
O nejbližším osudu popáleného proměněnce jsme se příšerně pohádali. Theodor ho v žádném případě nechtěl nechat na půdě Acadaemie pro případ, že by ho našel ten, kdo z něj to monstrum udělal. Já ho odmítala dát do péče městského felčara, protože vlkodlak pod vlivem transformačního lektvaru a nic zlýho netušící člověk je recept na pořádně krvavej koktejl. Nakonec jsme vlkodlaka nechali ležet v Theodorově pokoji, s ošetřenými ranami a pod paralyzujícím zakletím. Theodor ještě odněkud vylovil stříbrný řetízek a omotal s nim okenní kličku.
„Fajn,“ zhodnotil svoje dílo. „Ais, převleč se,“ vrazil mi do náruče šaty a pár bot z měkké kůže.
Na kratičký okamžik, na chvíli netrvající ani úder srdce, osvětlil blesk komnatu namodralým světlem, a vzápětí zaburácel hrom, až jeho temná ozvěna rozvibrovala kamenné zdi. Hliněný džbánek zazvonil o dlaždice, roztříštil na stovky malých střepů a zbytek jeřabinové šťávy se mezi nimi rozlil. Jako krev.
Otevřela jsem oči. Theodor se opíral o stůl, jednu ruku zvednutou před tělem a ve tváři leknutí. Střepy ze džbánku, který upustil, se rozletěly po celé místnosti.
„Co to vyvádíš?“ zeptala jsem se rozespale.
„Tak co myslíš?“ zeptal se mě Theodor.
Zvedla jsem se od zakrváceného koně a snažila se nešlápnout do bláta, které krev s prachem vytvořily.
„Kraujas, dost jistě. Šířka čelistí, postavení stop po drápech, nedokážu si představit, co jinýho by tu žilo.“ Oklepala jsem si ruce od hlíny a přelezla ohradu zpátky na Theodorovu stranu.
„Zvládneš ho, Aisling?“ Čaroděj si trochu pochybovačně měřil rozsápanou zdechlinu.
„Levou zadní,“ ujistila jsem ho. „Kraujas loví sám a neumí čarovat, co chtít víc,“ zaradovala jsem se maličko pateticky a vykročila zpátky po cestě do Darraghu. Theodor mi šlapal po boku jako zachmuřený stín. Neprojevoval takové nadšení, jak by mi připadalo přiměřený, když jeho a potažmo všechny čaroděje hodlám zbavit nálepky nočních dobytek vraždících přízraků, což bylo přesně to, co jsem zaslechla včera na trhu – do vesnice přijel čaroděj a roztrhal nám nejlepší krávu! Neodolala jsem a jela se na místo činu podívat, a koho tam nenašla jako svého drahého přítele.