Meč, co není ze stříbra (2. část)

 

(druhá a závěrečná část povídky, jejíž začátek je tady)

Druhý den cesty uplynul v dusivé náladě. Orinda se po svých společnících ani neohlédla. Filip s tíživým tichem bojoval tím, že se co chvíli od skupinky oddělil pod záminkou, že jede prověřit cestu. Theodor držel svého koně vzadu, aby nemusel skrývat grimasy zmatení a nerozhodnosti, a Aisling věnovala veškerou pozornost obhlížení okolí na všech světových stranách.

Zastavila koně a chvíli se dívala mezi stromy zpátky po cestě, kterou přijeli. Táhla se přes míli po pláni, než zmizela za obzorem.

V dalším okamžiku koně otočila a tryskem ho hnala za ostatními. Minula Theodora i Orindu a srovnala krok svého koně s Filipovým hnědákem.

File, tady je někde pramen,“ vychrlila ze sebe, trochu zadýchaná.

Mladý zaklínač přikývl. „Vidíš před náma ty kopce? Tam je voda. Potřebuješ se napít?“

Řekněme, že jo. Dělej, pojeď,“ vybídla ho Aisling, otočila se před rameno a zamávala na čaroděje. „Pojeďte, je tady voda!“

Filip je zavedl do úžlabiny mezi kopci, kde opravdu prýštil slabý pramínek ledové vody.

Můžem se tu naobědvat, co říkáte,“ navrhl zoufale, ale ani tím si od čarodějky nevysloužil jediný pohled.

Fajn,“ zabručel Theodor na půl úst, odepnul od sedla láhev a snažil se ji z pramínku naplnit.

Aisling seskočila z koně, ani se neobtěžovala s jeho přivazováním a odběhla zpátky směrem k cestě. Filip a Theodor ji sledovali, dokud se neztratila mezi stromy, a pak se podívali na sebe navzájem.

Nevíš, co se děje?“ zeptal se tiše Theodor a letmo se ohlédl přes rameno, jestli ho nemůže slyšet Orinda. Dělal si zbytečné starosti, čarodějka stála daleko, strnule a s rukama založenýma před tělem.

Nemám šajn,“ odpověděl zaklínač s lehkým zamračením. „Ale nelíbí se mi to. Ais je trochu zmatkářka, ale – já nevím, nějak z toho mám blbej pocit,“ rozhodil bezradně rukama.

Theodor chvíli mlčel a díval se do země. Nakonec se váhavě zeptal: „Neměl by jeden z nás jít za ní, co myslíš?“

Jestli myslíš, tak já padám,“ souhlasil Filip s úlevou v hlase a rychle vykročil směrem, kde zmizela Aisling.

Napůl čekal, že ji najde na cestě zkoumat stopy, nějak to s tou bezpečností brala moc vážně. Ale na dohled nebyla. Stál a rozhlížel se, když se z dálky slabounce ozvala kopyta.

Strnul.

Třeba jenom jede posel do Castelgrande nebo felčar objíždí vesnice, pomyslel si nesmyslně. V hlavě mu rezonoval dusot kopyt spolu s nejasným pocitem, že je něco špatně.

Z mohutného buku nad jeho hlavou se ozvalo ostré syknutí. Škubnul sebou. V koruně stromu seděla Aisling a její zelenkavý plášť a tmavá tunika ji dokonale maskovaly.

Schovej se, dělej!“ poručila mu ostře. Filip se rychle vyškrábal do větví.

Proč-“ chtěl se zeptat, ale zaklínačka ho vzteklým zasyčením zarazila.

Chci vědět, kdo jsou,“ vydechla tiše a upřeně sledovala zatáčku, ze které se jezdci měli vynořit. Filip se čelem opřel o kmen a na chvilku zavřel oči.

Slyšel, že Aisling zatajila dech.

Zarazil se v poslední chvíli, když už měl ústa otevřená a na jazyku Co se děje? Místo toho otevřel oči a prohlédl si jezdce sám.

Pět. Šedé pláště, černé kalhoty, černé košile. Aisling pátrala po erbu, znaku, kokardě, čemkoliv, co by jí prozradilo něco o totožnosti jezdců, ale nenašla nic. Nejistě se kousla do rtu.

Jeden z jezdců – na plavém koni – gestem ruky zastavil ostatní, předjel a prohlížel si stopy. Filip si všiml, že Aisling zaťala prsty do kůry stromu, až jí zbělely klouby. Stopy jejich koní, krásně zřetelné, nepřekrývající se, vedly k prameni. Zpátky už ne.

Ví o nás?“ zeptal se jiný s náznakem nezvozity. „Uhnuli z cesty.“

To nevadí.“ Vůdce skupiny se spokojeně ušklíbl. „Tahle cesta je slepá, můžeme je dostat tam. I bez Ragnarových chlapů. Jedeme.“

Filip se ohlédl. Aisling měla rozostřené oči a pootevřená ústa.

Já káča blbá,“ slabikovala nehlasně. „Proč sem vůbec poslali nás? Proč ne někoho z mistrů, proč nás?“ lamentovala šeptem s očima upřenýma na svého spolužáka.

Filip se horečně zamyslel. Cesta k prameni byla dlouhá serpentýna. Lehce se dotkl zaklínaččiny ruky.

Jedou oklikou,“ šeptl tiše. „Poběžíme rovnou.“

Sotva poslední šedý plášť zmizel v zákrutu cesty, seskočili oba zaklínači na zem a rozběhli se do kopce.

Theodor povolil svému koni řemeny sedla a nechal ho, aby se napil. Sám pozoroval Orindu. V jednu chvíli čarodějka zachytila jeho pohled a na tváři se jí objevil výraz bezmocného vzteku. Znovu sklopil oči k zemi a přemýšlel.

Ais je trochu zmatkářka, ale – já nevím, nějak z toho mám blbej pocit.

Zaklínači byli jejich stráž, tak proč jim nevěřit ohledně bezpečnosti?

Vždyť to ani nejsou zaklínači, jen adepti!

Ale kdo, proboha, by mohl mít spadeno na inteligentní, talentovanou Orindu Cantenay? Bylo spousta jiných, inteligentnějších, talentovanějších.

Lovec upírů.

Pitomost.

Zaklínač… za to je platí.

Aisling výslovně řekla, že na ni spadeno nemá.

Odkdy věřím něčemu, co řekla Aisling as Cill Airne?

Od tý chvíle, kdy jsem zjistil, že nosí v botě nůž. Co je to za holku, když neudělá krok beze zbraně? Čím ji vyděsili? Co jí provedli? Co se s ní stalo, že radši nosí zbraň, než šperky?

Od cesty se nejasně ozval hlas. Theodor se ohlédl.

Nespatřil dvě postavy, obě v zelených pláštích a jednu s rudou hřívou, které čekal. Roklinou se blížilo pět jezdců na koních.

Theodor ztuhnul na místě. Kde byli zaklínači? Co se děje? Kdo to je?

Orindo,“ zavolal přes rameno. „Chyť koně. Připrav se, odjedeme,“ snažil se, aby jeho tón zněl klidně, ale nedařilo se mu to.

Orinda vyděšeně zírala na blížící se skupinu jezdců ve černém, neschopná se pohnout.

Frolikovo ko- komando,“ zadrhla vyděšeně. Theodor se po ní prudce ohlédl. „Kdo?“

Frolik, vévoda A-adorský,“ koktala Orinda. Čaroději blesklo hlavou, že doteď nikdy neslyšel nikoho koktat zděšením. „Nesnáší ča-čaroděje. Posílá voj- vojáky.“ Orindě se nekontrolovatelně klepala čelist a už ze sebe nebyla schopná vypravit další slovo. Jezdci se blížili.

V té chvíli je zahlédl. Zaklínači běželi do rokliny nejrychleji, jak dokázali, Aisling trochu napřed. V běhu sípavě volala na svého koně. Kupodivu poslechl a dal se do pomalého klusu směrem k ní. Aisling k němu doběhla, vydrápala se do sedla a tasila meč. Na obranu Orindy Cantenay tu teď stála udýchaná, vyděšená zaklínačka s dlouhými rudými vlasy, které jí povlávaly přes oči.

Filipovi trvalo trochu déle, než dohonil svého hnědáka a mohl se k ní přidat. Vyděšení zaklínači byli dva.

Černé komando stálo proti nim a velitel vypadal, že si situaci nanejvýš vychutnává. Zaklínačce věnoval dlouhý pohrdavý pohled, než gestem poslal mužstvo do útoku.

Jeden vyrazil proti Filipovi. Filip na něj v poslední chvíli strhl koně, takže ho přinutil vybočit a zakolísat. Jeden se rozjel k Aisling a dobře mířenou, brutální ranou zaklínačku smetl ze sedla. Další dva s velitelem v čele zamířili přímo k Orindě a zatlačili ji ke zdi.

Velitel si vychutnal chvíli klasického triumfu, než se rozhodl posunout děj zase o kousek dál. Chvíli se na čarodějku samolibě šklebil.

Blanche de Lestate?“ zeptal se mile.

Co?“ hlesla Orinda.

Velitel překvapeně zamrkal. „De Lestate, čarodějka?“

Cože? Ne! Jmenuju se Ghislaine Orinda Cantenay. Zřejmě tu došlo k omylu. Nechte nás na pokoji,“ zaškemrala Orinda.

Velitel si to chvíli rozmýšlel, ale pak bleskurychle sesedl a vzal do ruky kotouč provazu, který měl přehozený přes hrušku sedla.

Nevadí. Čarodějka jako čarodějka,“ pravil s pohledem upřeným na erb Acadaemie na Orindiných šatech.

Za pár okamžiků byli svázaní. K jednomu stromu přivázali Filipa a Orindu, ke druhému Theodora a Aisling, a za slabou hodinu se Frolikovo komando válelo okolo ohně, popíjelo z lahví, ve kterých byla – podle účinku, který měla – nejmíň pálenka, a opilecky se předhánělo ve vychvalování svého úlovku.

Za ty prachy, co mě dá,“ holedbal se jeden, „můžu chodit k mamá Sabinne, kdykoliv dostanu chuť! Třeba celej rok! A ty její holky…“ Místo toho, aby se ostatní dozvěděli, jaké jsou holky od mamá Sabinne, dočkali se od žoldáka mocného škytnutí.

Jó, Sabinne a její holky,“ podpořil ho druhý, „to je fakticky ráj na zemi! Sabinne!“ vykřikl opile a velkorysým gestem připil bordelmamá na zdraví.

Třetí evidentně přebral ze všech nejvíc. Zašilhal k zajatcům, zašklebil se a zahýkal: „K Sabinne je daleko… ale tady máme… slečinky, žejo…“

Aisling zaryla Theodorovi nehty do ruky. Orinda měla bezvýrazný obličej a skelný pohled.

V dalším okamžiku se v provazech zazmítalo tělo obrovského šedého vlka. Trvalo mu jen chvilku se vyprostit, a pak se vrhl svým věznitelům po krku.

Jsem v tomhle maléru úplně zbytečně,“ konstatovala Aisling a šťouchla do překvapením ztuhlého čaroděje. „Tohle děvče ochranku mít nemusí.“

Brána Velkého sálu hradu v Castelgrande se otevřela. Prošla jí studentská delegace Acadaemie Magicy, jak ochotně ohlásil dveřník. S čím už nepočítal, bylo, že se dotyční studenti v uváleném oblečení vydají nejkratší cestou ke stolu předsednictva konference a jejiich vůdkyně se bude tvářit nadmíru vztekle.

Slečno Cantenay,“ vypravil ze sebe překvapeně postarší bělovlasý čaroděj, ale víc už říct nestihl. Tichá, skromná a poddajná studentka Ghislaine Orinda Cantenay se do něj s vervou pustila.

Byla nám zaručena bezpečnost při cestě na Castelgrande, bylo nám zaručeno, že okolí bude střeženo. Všichni víme o nebezpečí, které znamená vévoda Adorský. Bylo nám slíbeno, že toto bude odvráceno, že hranice budou hlídány. Nestalo se tak!“ Orinda třískla pěstí do stolu. „Místo stráže jsme dostali děti! Frolikovým komandem byl ohrožen život můj i mého doprovodu-“ velkorysým gestem obsáhla rozpačitého Theodora, zbídačelého Filipa a Aisling, která se kousala do jazyka s vědomím, že pro tentokrát její výřečnost a drzost za čarodějkou dalece zaostává – „a také život velmistryně Blanche de Lestate, na kterou mělo to komando spadeno. Žádám vysvětlení! Takové porušení bezpečnosti nemůže být tolerováno!“

Rada se po sobě rozpačitě podívala. Nakonec se slova ujal tentýž bělovlasý čaroděj, který Orindu předtím oslovil.

Slečno Cantenay, podívejte se, otázku vaší bezpečnosti projednáme s představeným zaklínačského cechu a za svoji trestuhodnou nedbalost bude sankcionován, žádali jsme výslovně o stráž složenou ze zaklínačů, v životě bych si nepomyslel, že s vámi pošle nevycvičené adepty. Ale, víte, došlo k jisté,“ očividně zaváhal, „shodě. Z bezpečnostních důvodů byly plány cest některých významných účastníků konference oznámeny úmyslně jinak, jistě chápete… Vy jste cestovala po trase, která byla ohlášena pro velmistryni de Lestate-“

Udělali jste ze mě návnadu? Ksakru proč?“ Poslední zbytky čarodějčina sebeovládání vyvanuly oknem.

Skutečně nikoho z nás nenapadlo, že komando napadne studenty.“

Jo, přesně tohle si řekl i mistr Rayner, když sestavoval stráže. Kdo by útočil na studenty?“ vmísila se Aisling do hovoru.

Orinda se prudce otočila, až kolem ní zavlála sukně, a ze sálu odešla.

Theodor a zaklínači využili šumu a šepotu, který v sále Orindina scéna vyvolala, a proklouzli ven.

Tak jsem měla pravdu,“ řekla zamyšleně Aisling, opřela se o balustrádu terasy a prohlížela si město pod sebou. Měla pocit, že zaslechla, jak Theodor vedle ní zaskřípal zuby. „Ale já fakt doufala, že přeháním a pletu se,“ dodala zasmušile.

Čaroděj pomalu vydechl.

Díky,“ broukl, trochu proti vlastní vůli. „Ale stejně pořád přemýšlím, proč poslali vás. Myslíš, že považovali Orindu za tak nedůležitou, že je to jedno?“

Jiný vysvětlení mě nenapadá. A fakt mě to štve. Po tom všem, co naplkali o stavovský cti a zodpovědnosti. Asi jsem od nich fakt čekala trochu víc. A oni ode mě zjevně taky,“ zachmuřila se Aisling.

Prostranstvím pod terasou projelo několik kočárů, jeden jízdní kurýr a chlapec na oslu. Pradleně na břehu řeky proud odnesl bílou spodničku a zvony z věže ohlásily šestou večerní.

Ais?“

M-hm?“

Čaroděj zaváhal. „Vracíš se teď do školy?“

Jo. Už bych měla vyrazit, tady mě zřejmě neubytujou,“ zaklínačka letmo ukázala za sebe na castelgrandeský hrad. Pak se ohlédla po čarodeji. „Proč?“

Jenom tak. Jo. Uhm. Tak šťastnou cestu.“

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..