Je to v krvi

„Myslíš, že z toho ještě něco vyčteš?“ rejpnul si Ulick, pobídl koně a obklusal mě kolem dokola. Naštěstí je můj vlastní oř flegmatik non plus ultra a rozhodl se neprojevit žádné námitky.

„To není ten caldarvanskej dopis,“ ujistila jsem ho.

Ulick nezaváhal. Srovnal svého koně po boku mého, vzal mě kolem ramen a sklonil se nad pergamenem, který jsem držela v ruce.

„Proč kradeš vývěsky z Acadaemie?“ nechápal.

„Pusť mě, pak ti to řeknu,“ poručila jsem. Kolega zaklínač není zrovna lehkej jak peříčko, abych jeho váhu udržela na rameni věčně.

Ulick se s pohrdavým odfrknutím přemístil zpátky do svého sedla a přehnaně tázavě zvedl obočí.

„Proč kradeš vývěsky z Acadaemie Magicy?“ zopakoval.

„Šla jsem kolem a všimla jsem si, že je tam zmínka o Crannu, to je hrad blízko Caldarvanu.“

„Takže čistě akademickej zájem, jo?“

Je to akademickej zájem, když chci mít přehled, kdo všechno se motá kolem města, ve kterém řádí upíři, toho času moje lovná zvěř? Moje a Ulickova, samozřejmě.

„Jasně.“

„A co o tom Crannu píšou?“ zajímal se Ulick.

„Tamní čaroděj si bere jako praktikanta někoho ze studentů.“

Ulick se nesouhlasně zamračil a protočil oči v sloup.

„A nemůžeš si to nejdřív přečíst, než ukradneš zbytečnej přípis?“

„Kdybych na to měla čas, tak ho nekradu,“ prskla jsem. „Soustřeď se. To město před námi je Caldarvan.“

Caldarvan si pamatuju větší.

To se asi dá čekat, když jsem tu naposled byla ve třinácti.

Ale taky byl tehdy nějakej… živější. Teď není na ulicích málem ani noha, a kdo už z domu musí, jde rychle, ostražitě a div si krk neukroutí, jak se pořád rozhlíží kolem. Ani příslušník městské stráže, který se uvolil odvést nás s Ulickem na radnici, se zjevně necítí obzvlášť bezpečně.

„Práh mého domu nepřekročíš.“ Z domu v ulici, kterou procházíme, na mě tichoučce syčí postarší dáma ověšená amulety a na krku se jí pohupuje hrst čehosi, co dost připomíná seno, svázaná křivě uříznutým koženým řemínkem.

Pak bylinku poznám.

„Dojemný, jak se mezi lidma drží pověry,“ šeptá mi Ulick. Má pravdu. Hrstka medvědího česneku bude paní domu, do kterého mám oficiálně zakázáno vstoupit, celkem na pytel.

„Kdo ti o to stojí,“ mručím na její adresu.

Radní města Caldarvan sídlí v celkem pěkném hrázděném stavení na největším rynku. Náš průvodce strážný se před jejím vchodem zarazil a nejistě se po nás ohlédnul. Jako by si snad nebyl jistý, jestli má právo jít dál. Ulick mu chvíli pohled oplácel, pak ho odstrčil kousek stranou a na dveře zabušil sám.

Otevřely se celkem neobřadně a strážný, který z nich vystrčil hlavu, neměl ani zbraň.

„Poslali jste pro zaklínače?“ Jednoduchá věta, pronesená zároveň ženským a mužským hlasem, na dveřníka žádný zvláštní dojem neudělala.

„Ulick z Rhodri a Aisling as Cill Airne, mistři zaklínači z Graaffského Institutu,“ vzmužil se náš průvodce. „Přijeli kvůli… záležitosti.“ Zvláštní přízvuk na slově záležitost má zřejmě určovat tu jednu konkrétní věc, o které se v Caldarvanu mluví pokud možno co nejmíň.

Dveřník přikývl a gestem nás pozval dál.

První věc, které jsem si v hale caldarvanské radnice všimla, byla dveřníkova halapartna opřená v koutě. Její majitel rychlými kroky zmizel za ohybem schodiště do vyšších pater, strážný od brány se zřejmě vydal zpátky na své místo a my s Ulickem jsme se v jinak prázdné hale zmohli tak akorát na pokrčení rameny. Ulick se pak z nedostatku jiné činnosti jal zkoumat dva meče, zkřížené pod městským znakem na čestném místě nad schodištěm, a já si prohlížela mapu kraje, jedinou výzdobu místnosti.

„Je to běžnej postup, nechat vážený hosty nastydnout v hale?“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Třeba je ten krvesaj až tak netrápí,“ usoudil lehce Ulick a zkusil, jestli by se některá ze zbraní nedala zpod erbu vytáhnout. Nedala.

„Jako malej…“ neodpustila jsem si. „Chovejte se laskavě trochu důstojněji, mistře zaklínači!“

„Neříkej, že tě to nenapadlo,“ ohradil se dotčeně, ale pak si i on všiml ozvěny kroků. Někdo scházel dolů po schodech.

Někdo se nakonec ukázal být poněkud obtloustlým a skrz naskrz vyděšeným starostou města v patách s celou bandou radních.

„Vítejte, pane… a paní,“ zamumlal, že mu bylo stěží rozumět.

Ulick na mě mrknul.

„Poslali jste pro zaklínače?“ zarecitovali jsme znovu, až nám klenba haly vrátila slaboučkou ozvěnu. Nebohý starosta vypadal, že každou chvíli omdlí hrůzou.

„Ano!“ zakoktal, čímž mu zjevně došly slova. Chvíli to byla hodně nevyvážená parodie na boj pohledů, kdy jsme na něj zářili, jak nejlíp jsme uměli, a on zřejmě litoval, že si takovou verbež s meči vůbec pustil do města. Pak se mi ho přece jenom zželelo.

„Jsem Aisling as Cill Airne, můj kolega, Ulick z Rhodri. Jsme mistři zaklínači z Graaffského Institutu. Podle vaší zprávy se tady ve městě objevil upír. Přijeli jsme na vaši žádost, abychom to nějak… vyřídili.“ Chystej pokladnu, starosto, zadarmo to nebude, dodala jsem alespoň v duchu. Upíři jsou bestie, a nemáš tu jenom jednoho, to si buď jistej.

„Pravda, pravda to je,“ našel konečně starosta ztracenou řeč. „Jsem Sture, starosta, to já jsem pro vás dal poslat, když ty bestie krvavé udeřily…“ V duchu jsem se ušklíbla. Milý pan Sture doháněl západní přízvuk do skoro směšného extrému. „Ani nevíte, co za hrůzu to bylo, hokynářovu dceru našli bez krve a bez života, a pak hospodskou, a muže z městské stráže…“

Teď už jsem se zašklebila doopravdy. Nemám ještě zaklínačský medailon tak dlouho, abych viděla všechen hnus, bolest a zoufalství, co je na tomhle světě k vidění, ale žádnej měšťák v brokátový vestičce mi nebude vykládat, že nevím, co to bylo za hrůzu najít holku zřízenou od upírů.

„Je ještě některé z těl v márnici? Potřebujeme se na něj podívat.“ Ulick projednou nechal vtipkování a řekl, co bylo potřeba.

„Jistě,“ Sture se teď pajtloval jako osika, „městský medikus vás doprovodí.“ Jemně zezelenal, nervózně kývl na postaršího muže v tmavém plášti a obrátil se zpátky ke schodům.

„Starosto!“ nehodlala jsem mu útěk ulehčit. „Naše část dohody je jasná, zbavíme vás upíra. Ale co ta vaše?“

Sture zamrkal tak rychle, že jsem na tváři skoro cítila závan vzduchu, který jeho řasy musely zvířit.

„Za upíra se příslušníku cechu zaklínačského platí patnáct stříbrných,“ napověděla jsem mu sladce. „Za jednoho upíra.“

Starosta polknul naprázdno. „Za jednoho upíra…?“ zašeptal potichoučku. Pak vytřeštil oči. „Myslíte, že jich je tu víc?“

„Určitě,“ potvrdil mu Ulick.

Caldarvanskému medikovi jsem musela přiznat alespoň tolik, že při pohledu na mrtvolu neomdléval. Klidně nám ukázal tělo nebohé hospodské a pevnou rukou jí odhrnul od krku límec, aby byly vidět stopy po zubech. Dva vpichy, vedené šikmo proti sobě, jeden špičák z horní a jeden z dolní čelisti. V okolí rány ani stopa po krvi.

„Ten krk jí někdo umyl?“ zeptala jsem se napůl proti vlastní vůli.

„Nikoliv,“ odpověděl medikus škrobeně. „Takto byla nalezena.“

„V těchhle šatech?“ ujistila jsem se. Přes tělo hospodské po mě Ulick hodil nechápavý pohled.

„V těchto šatech.“ Medikův tón naznačoval, že jsem sice poněkud úchylná, ale dokud se projevuju jenom neškodnýma hloupýma otázkama, je pod jeho důstojnost na to reagovat.

Rozhodla jsem se ignorovat chvění kolem žaludku a důkladně jsem si prohlédla nebožčiny paže a hrudník.

„Má nějaké rány na zádech?“ Obrátit tělo tváří dolů jsem se nepřinutila.

Medikus odměřeně potřásl hlavou. „Nikoliv.“

Couvla jsem od stolu s tělem tak daleko, abych se mohla zády opřít o kamennou zeď márnice. Myšlenky mi v hlavě kroužily zběsilým tempem a zaklínačský instinkt ječel z plných plic, že bych měla tasit meč a nedat ho z ruky. Medikus po mě pohrdavě loupnul okem.

Ulick se hospodské sklonil ke krku a pořádně si prohlédl rány. V jednu chvíli – k medikovu ne úplně dobře maskovanému zděšení – mimoděk pootevřel ústa, jakoby chtěl upíra napodobit. Škoda, že jsem fakt neměla náladu posmívat se výrazu, s jakým ho medikus v tu chvíli pozoroval.

Ulick vzhlédl s vážným výrazem. Přejel pohledem po mně, po těle hospodské a pak si jeho oči znovu našly ty moje.

„To nebyl upír,“ oznámil mi tiše to, co já už nějakou chvíli věděla.

„Co je venefika?“ tázal se nechápavě a nešťastně starosta Sture, hřál si záda u velkých kachlových kamen a co chvíli si na kuráž zavdal z poháru plného medoviny.

Ulick po mě sekl rychlým pohledem. Dobře, vysvětlím to já.

„Venefika je vlastně příbuzná upírů, ale je nebezpečnější,“ začala jsem opatrně. „Je větší, svým způsobem chytřejší a dovede používat magii, sice hrubě, ale umí s ní dost účinně útočit. Upír je v podstatě malá šelmička, není až takový problém je jí zbavit. Zbavit se venefiky je problém. Velkej.“

Kolega zaklínač mě podpořil vážným přikývnutím.

„Jak máme vědět, že je to skutečně tahle…“

„Venefika,“ napověděla jsem jednomu z radních neochotně.

„Venefika, která je údajně nebezpečnější než upír, a tedy za ní budete chtít víc zaplatit?“

„To se vsaď,“ vydechl Ulick tak tichoučce, abych to zaslechla jenom já.

Skoro násilím jsem se přiměla nezačít na ně ječet.

„Za prvé, ty rány po zubech jsou na upíra moc daleko od sebe. Upír prostě nemá tak velkou tlamu. Za druhé, na těle nejsou žádné další rány. Kdyby na ni zaútočil upír, poškrábal by ji, má ostré drápy, navíc upíři žijí ve smečkách, musela by být hrozně podrápaná a nejspíš by taky měla několik kousnutí. Venefika loví sama a oběť znehybní pomocí magie. Za třetí, oběť ztratila hodně krve, to vám potvrdí i váš felčar. Upíři tolik nevypijou. Za čtvrtý, neměla na krku krev,“ zajíkla jsem se. Vykládat tohle chlapům, kteří si od ní nechávali každej pátek nalejvat pivo, je trochu silný kafe. „Upíři oběť strašně zřídí a moc krve nevypijou, tekla by jí krev ze všech ran, i z toho kousnutí. Venefika si krev nenechá ujít, vypije a olíže všechnu, kterou má na dosah…“ Selhal mi hlas.

Radní vybledli do různých odstínů slonovinové a bledězelené.

„Kolik?“ zachraptěl Sture.

Ulick se na něj upřeně zadíval. „Při lovu na venefiku se neplatí za hlavu venefiky, platí se za prolitou zaklínačskou krev. A ta je drahá.“

„Nenecháme se vydírat!“ ozval se jeden z méně zelených radních. Jiný, bílý jak padlý sníh, ho podpořil nejasným zamručením. Vypadal, že když otevře pusu, okamžitě se pozvrací. Jeden po druhém se měšťáci s nepřirozenou barvou ve tvářích pokoušeli vrhnout na nás zdrcující, nekompromisní pohled.

Starosta byl jejich odvážným a hrdým vystoupením úplně ohromen. A ochromen.

„Vaše rozhodnutí,“ pokrčil rameny Ulick. „Pojď, Ais,“ natáhl ruku, lehce mě vzal kolem ramen a odvedl mě z místnosti.

„To je tu chceš jen tak nechat?“ zasyčela jsem na něj, když jsme se dostali na schody, z doslechu.

Ulick na chvilku zaváhal. „To víš, že ne,“ odpověděl. Neznělo to úplně přesvědčivě.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..