Je to v krvi (2. část)

Ponocný líně ohlásil půlnoc.

Ulick si cosi nezřetelně zamumlal. Soudě podle počtu slabik a kolegova výrazu tu bylo extrémně sprosté slovo.

„Hlídat město po nocích, když mi za to platěj, to bych ještě pochopil. Ale dělat jim tu městskou stráž zadarmo, to mně hlava nebere,“ postěžoval si dost hlasitě na to, abych ho slyšela i já.

Olízla jsem si rty. „Za hlavu upíra zaplatěj.“

Ulick se teatrálně praštil do čela. „A kde tu honem budem shánět upíří kebuli, ženská?“

„Ale ne, ty žádnou nemáš?“ zalamentovala jsem s očima v sloup. „Tak to si budeme muset jednu půjčit od tý venefiky.“

„Po vejplatě vrátíme v původním stavu,“ ušklíbnul se můj kolega a jen tak mimoděk nahlédl do nejbližší uličky, která na rynek ústila.

Dýchla jsem si na ruce. Nebylo úplně teplo a kdybych se teď musela chopit meče, asi by se zkřehlý prsty na mojí šermířský technice podepsaly.

„Obejdu to tu kolem,“ oznámila jsem Ulickovi a vyrazila.

Caldarvanští měšťané si nežili špatně, soudě podle toho, jaké si mohli dovolit domy. Hrázděné štíty kolem dokola náměstí dávaly celkem malebný pohled. Za několika okny ještě svítila matná světla; jedno z těch oken byla složitá vitráž z malých barevných sklíček. Jenom tohle okno mělo cenu, jakou jsme si s Ulickem řekli za upíra. Když jsme ještě mysleli, že to je doopravdy upír, to dá rozum.

Přitáhla jsem si plášť těsněji k ramenům a znovu zvedla prsty k puse. Už se ochladilo natolik, že mi šla od úst pára.

Pak někdo začal křičet.

Reakce je automatická, podvědomá. Hmátnu po jílci meče, rychle si zopakuju, s čím se nejspíš setkám, a dám se do běhu. Rynkem zaduní rychlé, těžké kroky. Na okamžik se leknu, než mi dojde, že za mnou běží Ulick.

„Scath!“ houkne na mě a lapne po dechu.

Cože? Jak?

Bohové, jasně, Scath, extrakt z několika zajímavých bylin, mimo jiné pečlivě nadávnované atropy, která rozšiřuje zornice a alespoň trochu dorovnává výhodu, kterou mají oproti zaklínačům noční šelmy. Hmátnu do kapsy, rychle malou lahvičku odzátkuju a půlku drahocenného odvaru vyprsknu na dláždění, protože se mi ho v běhu nepodaří polknout.

Hlas nepřestává vřískat, je to ženský hlas, takový ten vysoký, táhlý jekot, který jen tak neustane, ten, co se řeší dobře mířenou fackou.

Ulice, po které běžím, je delší, než jsem čekala. Začíná se mi zkracovat dech, ale tempo nezvolním, i tak mě, alespoň odhadem podle zvuku, Ulick dohání. Do úzké boční uličky už zatočíme společně a ještě se u toho srazíme.

Žena, stále ještě vyjící, zhroucená u zdi jenom kousek od nás, si nás ani nevšimne.

Několik kroků za ní, na hranici, kam jsem ještě schopná jakž takž dohlédnout, se na zemi pohybuje cosi velkého a neforemného. Mírně to funí.

„Ksakru,“ vydechne Ulick a třeští oči. Podívá se na mě a já mu pohled oplatím, bezradně a vyděšeně. Tak tohle je ta chvíle, o který jsme čas od času fantazírovali v hospodě nad pivem nebo doma na hradě při práci – dva čerstvě vyučení zaklínači, kteří se považují za perfektně sehraný tým, potkají nějakou opravdu hodně nebezpečnou nestvůru a vyřídí ji tak vynikajícně, že o nich začnou trubadúři skládat písničky.

Opravdu hodně nebezpečná nestvůra by tu byla, tak vzhůru do toho vynikajícího zneškodnění, rejpne si protivný hlásek v mojí hlavě.

Napůl proti vlastní vůli tasím meč a přiblížím se venefice a její oběti. Asi tak o tři kroky. Mám u toho pocit strašné nepatřičnosti; co u všech všudy dělám já, holka z celkem slušný rodiny, po půlnoci v temný uličce s mečem v ruce a smrtícím nepřítelem před sebou?

Ty káčo pitomá, zazoufá si moje podvědomí a mě to konečně sepne. Rychlým pohybem vytáhnu z pouzdra v botě stříbrný házecí nožík, namířím na mručící stín před sebou a hodím.

Zasáhnu, jak mi potvrdí bolestný skřek. Venefika se zvedne od své oběti, ještě jednou zakřičí a dlouhými skoky zmizí ve tmě.

Ulick se rozběhne za ní, mě trvá několik úderů srdce, než se vzpamatuju a dokážu přimět nohy k pohybu. Je mi to stejně celkem k ničemu, protože venefika není pitomá. Potvora zubatá vyskočila nebo vyšplhala na střechu jednoho z domů v uličce a teď nám zdrhá přes střechy.

„Na to nemáme,“ usoudí Ulick. Lapá po dechu, skoro mu není rozumět.

„Proběhni… okolí…“ Já jsem na tom s dechem ještě hůř než on. „Zjistím, co je… s tím…“ pohodím hlavou směrem ke zhroucenému tělu oběti, „pak to… vezmu z druhý… strany.“

Ulick kývne a rychle vyrazí dál uličkou, já se vracím zpátky. Na okamžik mě zamrazí, když vidím, že se nad tělem cosi sklání, a hořce zalituju, že nemám nože dva. Až pak si všimnu lampy, která rozhodně u těla ještě před chvilkou nestála.

Postava zvedne hlavu v okamžiku, kdy po prosklené klícce se svíčkou uvnitř rychle hrábnu a snažím se posvítit neznámému do tváře. Je to městský medikus.

„Díky bohům,“ vydechnu, div lampičku úlevou neupustím, a bez dalšího vysvětlování se mírným, vytrvalostním klusem vydám na obhlídku okolních ulic.

Protože jedna oběť venefiky, když jsou ve městě dva zaklínači, to je šmouha na stavovský cti. Ale dvě za jednu noc, to by byl nenapravitelnej průšvih.

„Jsme v háji, za tenhle kšeft už teda prachy určitě neuvidíme.“ Asi měla tahle lamentace na Ulicka obzvlášť hojivej efekt, protože v podobném duchu nadával celou rozhodně ne krátkou dobu, kdy se o našem dalším osudu radili caldarvanští radní.

Nakonec jsem se neudržela. „Tobě nedochází, v jak hlubokým háji jsme, viď? A teď fakt nemluvím o penězích.“

Ulick tázavě zvedl obočí.

„Nebo máš nějakej plán, jak se tý venefiky zbavíme?“ Snažila jsem se neštěkat tak vztekle, jak bych ráda. Od Ulicka jsem čekala zápornou odpověď, ale já sama jsem už jistý nápad měla. Jeho hlavní vada spočívala v tom, že se Ulickovi nebude líbit. Ani trochu.

„Spíš ne než jo,“ přiznal Ulick, obrátil se k mapě na stěně a začal ji důkladně studovat. „Ty, Ais?“ ozval se po chvilce.

Kdesi v patře bouchly dveře.

Po schodech sešel ten z radních, který první protestoval proti tomu, že nám město za lovnou vyplatí víc, než jsme se dohodli původně.

„Slečno as Cill Airne, pane z Rhodri,“ začal škrobeně a zůstal stát na třetím schodě, aby se na nás mohl dívat svrchu, „městská rada rozhodla, že si již více nežádáme vašich služeb. Jistě uznáte, že není vykonané práce, za kterou bychom vám měli zaplatit.“ Krátce se uklonil. „Buďte zdrávi, mistři zaklínači,“ pozdravil s nezastřenou ironií, hlavně ve slově zdrávi, otočil se na patě a vystoupal zpátky do schodů.

„A je vymalováno,“ prohlásila jsem hlavně proto, že mi to hezky znělo.

„Ais?“ zopakoval Ulick stejně zaujatým tónem jako prve, když ho radní vyrušil svým ctěným příchodem, „kousek odsud, tak den jízdy, je vesnice Cill Airne, to je náhoda?“

„Není,“ ujistila jsem ho, „jsem odtamtud. Dva roky jsem žila tady v Caldarvanu, v tom baráku s lékárnou, tatínek tam byl lékárníkem. Nevšim sis, že místní mi nekomolí jméno? To se mi zrovna často nestává. Ale Cill Airne pusť z hlavy a mrkni se kousek na severovýchod.“

„Kam přesně?“ bloudil Ulick po mapě pohledem.

„Na Crann.“

Dojde mu to rychle.

„A to jako sakra proč?“

„Já myslel, že se nesnášíte,“ zabrblal Ulick. Během cesty už nejmíň popadesátý.

„Frolikovy speciální jednotky a jedna vlkodlačice ti maličko změněj pohled na život,“ vysvětlila jsem mu, rozhodně ne popadesátý, protože většinou jsem ho prostě ignorovala.

„Jak si můžeš bejt tak jistá, že nám pomůže?“

Popadla mě nejasná touha mrštit po Ulickovi něco hodně ostrýho. „Ale nejsem si jistá, taky pořád, dej mi svátek.“

„Je to čaroděj!“ prsknul Ulick jako urážku nejtěžšího kalibru.

„No jasně,“ souhlasila jsem. „Proto za ním jedeme. Bez čaroděje venefiku nedostanem, a když nebude hlava venefiky, nebudou prachy!“ zdůraznila jsem jednoduchou logickou posloupnost. „A jestli se ti to nelíbí, tak drž jazyk za zuby a nahoď nějakej slušnější ksicht. Za chvíli jsme tam.“

Ulick uraženě zmlknul, projeli jsme zatáčkou a před námi se otevřel pohled na pomenší, ale rozhodně ne nedostatečně opevněný hrad.

„Budem se dovnitř dobejvat hlavní branou, nebo ho zkusíme obejít, jestli nemá dveře vod kuchyně?“ zajímal se Ulick ironicky.

Tenhle problém jsme nakonec řešit nemuseli. Jedno křídlo brány se otevřelo a zevnitř vykoukl majordomus.

„V jaké věci přicházíte na hrad Crann?“ zeptal se s takovou autoritou, až jsem na chvilku zapomněla, jak se jmenuju.

„Hledáme pana Theodora Carwyna,“ vzpamatovala jsem se.

„Koho mám ohlásit?“

Polkla jsem naprázdno. Tak uvidíme, nakolik jsme ty vzájemný vztahy po castelgrandeský konferenci vylepšili. „Aisling as Cill Airne.“

Majordomus se prkenně uklonil. „Ohlásím vás,“ pravil a zavřel bránu. Na závoru, jak bylo celkem dobře slyšet.

„Asi jsme neudělali zrovna úžasnej dojem,“ usmál se Ulick sladce.

Prohlédla jsem si svůj pravý rukáv, ze kterého se fleky od krve jednoho vzpurného ampeiura nikdy pořádně nevypraly, několikrát roztržený okraj tuniky a Ulickův plášť, který neviděl vodu a valchu od chvíle, kdy opustil dílnu mizernýho krejčího.

„Cos čekal, číši vína na uvítanou?“

„Korbel piva,“ odpověděl klidně.

„Tak to je pak těžký.“

Ulick se samolibě šklebil ještě hodnou chvíli, než se ozval zvuk odsouvané závory. Pak se jedno křídlo brány znovu pootevřelo a ven se protáhl Theodor.

„Buď zdráva, Ais.“ Tohle není jen tak, tak rychle povídej, kde je v tom schovanej problém, vyzývá mě jeho pohled.

„I ty. Theodore, Ulick z Rhodri, kolega. Ulicku, Theodor Carwyn, student Acadaemie.“

Podali si ruce. Když to musí bejt, tak teda jo, ale vezmi na vědomí, že nadšenej z toho nejsem, z obou svorně sálala tatáž neochota.

Rozhodla jsem se to dál neprotahovat. „Theodore, v Caldarvanu loví venefika.“

„Tvrdili, že upír,“ konstatoval s jenom malým nádechem překvapení.

„Vždyť ani neví, co to venefika je.“ Ulick obrátil oči v sloup. „Všechno, co se sápe člověku po jugulárce, je pro ně upír.“

„Nicméně tohle je doopravdy venefika,“ pokračovala jsem rychle, než se Theodorův znechucený pohled stihl vyvinout v něco horšího. „Proto jsme přijeli za tebou, Theodore. Potřebujeme pomoc, sami ji nezvládneme.

„To máš pravdu,“ potvrdil čaroděj a jeho výraz se změnil v ryzí sebevědomí.

Zahlédla jsem záblesk v Ulickových očích a rozhodla se, že ode mě ta otázka vyzní přece jenom snesitelněji. „A už jsi někdy lovil? Králíky nepočítej.“

Moc to nepomohlo, ale alespoň kousek z monumentu Theodorova ega jsem tím urazila.

„Myslíš, že to zabere?“ Teodor se s pochybovačným výrazem díval, jak o zdi domů po cestě na rynek otírám hadr nasáklý krví.

„Navrhnul jsi něco lepšího? Nenavrhnul. Navrhnul jsi vůbec něco? Nenavrhnul. Ty jseš tu od čarování, ale expert přes lovnou jsem já, ne?“

„Nevěřím, že se dá nalákat na hovězí krev,“ brblal čaroděj a prudce ucukl, když jsem se krvavým hadrem nebezpečně přiblížila k jeho dlouhým světlým vlasů.

„To já taky nevím. Nejvyšší čas to zjistit.“

Theodor teatrálně zavrtěl hlavou a vykročil ulicí dál. Já na tmavý trámek hrázděného domu přidala ještě jednu stěží viditelnou krvavou šmouhu a vyrazila za ním. Štěstí, že se v Caldarvanu to hrázdění tak rozmohlo, jinak bych musela krvavou stopu vytvářet na světlých fasádách, a to by se místním asi nelíbilo.

Patláš tu město krví, aby se po tvý stopě vydala venefika, upozornil mě hlásek v hlavě, a místo aby ses bála, přemejšlíš o architektuře.

Zadívala jsem se na Theodorova křečovitě, nesouhlasně vzpřímená záda a vlající hřívu. To je jím, uvědomila jsem si. Kdyby tu nebyl, bručela bych si ty jeho pochyby sama. Někdo si prostě starosti dělat musí. A když to nemusím být já, tím líp. Začala jsem si hvízdat, zrychlila krok a dohnala zachmuřeného čaroděje.

„Takže co přesně se ode mě čeká?“ zeptal se s povzdechem. Očividně to myslel vážně, takže jsem si zkusila co nejpřesněji vybavit, co nám o venefikách říkali na Graaffu.

„Venefika útočí magií. Zvládá nějaké znehybňující kouzo a silové pulsy, což právě dost komplikuje lov. Ty ji musíš spoutat nebo nějak zablokovat její kouzla, pak ji teprve můžeme vyřídit, aniž by s náma zametla zem.“

Theodor pomalu přikývl. Skoro jsem viděla, jak v duchu listuje sborníky zaklínadel a obsáhlými grimoáry.

„Jo, a ještě maličkost.“ Když ho nevyděsila vyhlídka na magické poutání venefiky, můžu dokončit myšlenku. „Venefika si to spoutání nebo blokaci bude vykládat jako útok, takže nejspíš zaútočí na tebe. Drápama a zubama.“

Theodor se na mě podíval s vytřeštěnýma očima a zkřivenou, vzteklou grimasou.

„Neboj, to už zvládneme my. Já jenom abys s tím počítal.“

Tuhle noc nikdo hodiny nehlásil.

Kolem podvyživené krávy, kterou jsme cestou z Crannu koupili od jednoho ze sedláků, se uprostřed rynku rozlévala louže krve. Já s Ulickem a Theodorem jsme byli namáčknutí ve dveřním portálu jednoho z domů tak, abychom na celý rynek dobře viděli a přitom měli krytá záda, a já se tiše modlila, aby si tuhle akci žádný měšťák nevyložil jako zajímavý pokoukání. Jestli je jedna oběť venefiky šmouha na stavovský cti a dvě za jednu noc nenapravitelnej průšvih, pak pro oběť padlou při pokusu přilákat venefiku na hlavní náměstí už mi stupnice průšvihovosti nestačila.

„Bojíš se, Ais?“ zašeptal Ulick.

„Jestli ty ne, tak jseš blázen,“ odsekla jsem s pohledem upřeným na temnou louži.

Ulick se zavrtěl způsobem, který měl nejspíš naznačit pokrčení rameny.

„Já jenom že jestli se rozklepeš ještě trochu víc, začne se třást i tenhle barák.“

„To je zimou.“

Theodor mi položil ruku kolem ramen. Než jsem si stihla sesumírovat nějakou vhodnou odpověď, začalo z jeho dlaně sálat příjemné teplo.

„Děkuju,“ kníkla jsem místo prostestů.

Ulick syknul. Nejdřív jsem to brala jako jeho názor na čarodějovo konání a čaroděje obecně, ale pak jsem zaslechla slaboučké funění a chlemtání. Když jsem přiměla atropou povzbuzené oči zaostřit na zdechlou krávu, rozeznala jsem shrbenou siluetu sklánějící se nad ránou v kravském hrdle.

„Běž,“ pobídla jsem Theodora.

Čaroděj se nadechl a odhodlaně vystoupil několik kroků od bezpečí, jaké mu poskytovala zeď domu.

Netuším, co udělal, ale v další chvíli se venefika rychlými skoky hnala k němu.

„Ais!“ zařval Ulick, rozběhl se, tasil meč a stihl odrazit venefiku od šokem ochromeného Theodora doslova v poslední chvilce. Nestvůra na okamžik klesla k zemi, ale vzpamatovala se rychle. A tentokrát vyrazila po Ulickovi.

Stihl jí znovu nastavit do cesty svou čepel, a vzápětí se vzpamatoval Theodor a energetickým pulsem ji od Ulicka odhodil na pět délek daleko.

Až v tu chvíli začaly nohy sloužit mě.

„Nesmí utéct!“ vyjekla jsem, proběhla mezi prudce oddechujícími kolegy a vrhla se ke zhroucené venefice.

Tasila jsem, a ve stejném okamžiku se venefika zvedla z dláždění a skočila po mně. Její drápy kovově zaskřípaly, když jsem se instinktivně kryla. Jenže já neměla Ulickovu sílu, abych ji od sebe odhodila o kus dál. Útočila na mě znovu a znovu, napřímená vysoká přes čtyři stopy a s dlouhými, ostrými drápy. Sakra dlouhými drápy. V tu chvíli mi připadalo, že mají alespoň stopu.

Venefika byla raněná a ubývaly jí síly, dýchala rychle a mělce. Jenže já začínala být stejně vyřízená jako ona. Její drápy narážely na mou čepel ve stejném děsivém tempu, já čím dál hůř hledala šance na výpady, kterými bych ji alespoň zranila, a pak jsem minula její pracku a do paže pod ramenem se mi zaryly drápy.

Tak kde sakra jste? zanadávala jsem v duchu na adresu Ulicka a Theodora.

Venefika se proti mně znovu napřímila, otevřela tlamu a předvedla mi sérii ostrých zubů, mezi kterými výrazně vyčnívaly špičáky.

To jsou ty, co se jim u šelem říká trháky? blesko mi hlavou.

Zkusila jsem výpad spodem, venefika mi teď krásně odhalila žebra, stačí se trefit mezi ně. Nebo nějaký přerazit, to ji určitě potěší.

Ruka mě neposlechla. Zírala jsem do tlamy venefice a nemohla se pohnout. Ani křičet.

Křičela jsem alespoň v duchu, tím vysokým, táhlým jekotem, co se řeší dobře mířenou fackou. Sledovala jsem lesklé špičáky venefiky tak, jako se sleduje hypnotizérův disk. Meč mi vypadl z ochromené ruky, zazvonil na dláždění. A já v duchu vřískala.

Nalevo ode mě se kmitl stín. Venefika vztekle zařvala, obrátila se k němu – a ztuhla, znehybněla stejně jako já.

Zprava se vynořil další stín, rozmáchl se a proklál venefiku čepelí meče skrz naskrz. Zaslechla jsem prasknutí nějaké kosti, žebra nebo obratle.

Mrtvá venefika padla na dlažbu, její ochromovací kouzlo povolilo a já se složila taky.

„Aisling!“ vykřikly dva různé mužské hlasy a moji kolegové se nade mnou sklonili. Na Ulickově tváři byly i ve tmě znatelné krvavé stříkance.

Konečně jsem našla ztracenou řeč. „Zatraceně, proč vám to tak trvalo?“

„Bude v pohodě,“ ušklíbl se Ulick na Theodora a jal se zkoumat moje zranění. „Prolitý zaklínačský krve se Sture nedoplatí,“ ohodnotil situaci.

„Jestli vůbec něco zaplatí,“ zapochybovala jsem.

Theodor se narovnal a rozhlédl se po okolí. „Ráno najdou na rynku mrtvou krávu v louži krve, mrtvou venefiku v louži krve a louži krve bez mrtvý Aisling-“

„Chvála bohům,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„-a to všechno dohromady se mi zdá jako docela dobrý důvod, proč zaplatit.“

„A když ne?“

Theodor se, poprvé od chvíle, kdy na Crannu vystrčil hlavu z pootevřené brány, usmál. Nehezky.

„Tak je přemluvíme.“

A ten křivej úsměv mu docela slušel.

Stála jsem v jednací síni caldarvanské radnice, Ulicka po pravém boku, Theodora po levém, pravačku na pásce.

„Ať byla dohoda jakákoliv a ať byla jakkoliv zrušena,“ začala jsem a snažila se udržet hlas ledově klidný a přesvědčivý, „teď je to takto: Práce byla odvedena. Venefika je skolena, sami se o tom můžete přesvědčit. Určit za ni cenu není snadné, na jedné straně stojí prolitá zaklínačská krev a taky pracovní útraty.“

„Náhodou je ta kráva ještě dobrá, jen ať si ji upečou,“ zamumlal Theodor tichoučce. Cuklo mi v koutcích, ale udržela jsem se.

„Na straně druhé je fakt, že jsme město neubránili právě nejlépe a venefika napáchala víc škody, než bylo nutné. Stanovili jsme tedy cenu na třicet stříbrných.“

Městská rada nevypadala naším návrhem zrovna uchvácená. „To je cena za dva upíry, kterou byste rozhodně museli zaplatit, kdyby tu místo venefiky řádili upíři. Upír nikdy neloví sám, pamatujete?“

zkusila jsem to s nimi ještě po dobrém.

Jeden z radních se ošklivě pousmál. „A co když nezaplatíme? Obživne venefika?“

Zleva se ozval výdech. Přísahala bych, že se Theodor v tu chvíli usmívá taky.

„Rozvažte sami, komu odmítnete právoplatnou odměnu,“ pronesl medově.

Já v tu chvíli samozřejmým, nacvičeným pohybem sklouzla levou rukou k jílci meče. Nikdo nemusí vědět, že levačkou šermuju mizerně. Ulick před sebe zvedl ruku s nožem, který doteď v dlani docela dobře skrýval, a přehodil ho tak, aby prsty držel čepel, jako by se chystal nůž hodit. Šokované tváře radních osvítila měkce oranžová zář z plamenné koule, se kterou si líně pohazoval Theodor.

„Třicet stříbrných, velkomožní!“ vyhrknul starosta Sture, spěšně se nám poklonil a ještě v předklonu se rozběhl k pokladnici.

Theodor nám nedovolil odjet hned. Tedy – mě to nedovolil, Ulick odmítl jet beze mě a čaroděj nakonec pozval na Crann i jeho. Mistr, kterému hrad patřil a u kterého byl Theodor vlastně jenom na praxi, kupodivu nebyl proti, takže jsme nakonec přijali.

Ze začátku jsem to brala jako příjemnou dovolenou po odvedený práci, ale když Theodor odrážel moje řeči o odjezdu i druhý týden, kdy už jsem měla ruku v pořádku a Ulick se nudil k nesnesení, začalo mi to být divné.

Byla jsem odhodlaná zeptat se Theodora na rovinu, co tím sleduje, ale čaroděj mě převezl, když to ráno požádal Ulicka, aby přivedl naše koně od sedláka ze sedm mil vzdáleného Cill Airne. Crann prý nemá stáj, odůvodnil to Theodor.

Stála jsem v bráně hradu a dívala se, jak Ulick rychlým krokem míří po cestě k mé rodné vesnici. Za mnou se ozvaly lehké kroky a zastavily se mi až těsně za zády.

„Sledovals tím něco konkrétního?“ zeptala jsem se, aniž bych se ohlédla.

„Možná,“ přiznal Theodor nevinně a zezadu mě obejmul.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..