(Slunovrat jsem prošvihla, ale Yule se v některých tradicích slaví i víc dní…)
Poslední týdny byly takové, jako před koncem roku v zaměstnání bývají, taneční kalendář taky nadmíru zajímavý, i slíbila jsem sobě a svým průduškám, že tenhle víkend budu odpočívat. Tak jsem odpočívala, zaspala slunovrat v Newgrange (naštěstí se dá podívat na záznam), vylepšila adventní talíř… a snažila se zachytit prchavý nápad na slunovratový střípek. Možná bych měla zainvestovat do zápisníku na noční stolek, protože v půl na půlnoc při usínání mi to znělo skvěle. Slunovratové odpoledne jsem strávila snahou o rekonstrukci toho pocitu.
Snad mi tam alespoň nikde nezůstal slonovrat…
Milí čtenáři, poutníci, kolemjdoucí, mějte požehnaný Yule, krásný slunovrat, Vánoce, cokoli slavíte.
Hromádkou čistých košil se musím prohrabat až na dno, abych našel, co hledám. Kus oblečení bez odřeného límce, bez fleků a záplat. Proto tahle košile vidí světlo světa jen při zvláštních příležitostech. O kalhotách to neplatí, ty ale pod stolem nejsou vidět. Tím se alespoň utěšuju, když si všimnu odřeného pruhu na stehně. No co.
„Řekni mi něco o svých rodičích,“ ozve se z kuchyně Reine. Doupravím svůj zevnějšek a zamířím ke dveřím z ložnice, abych na ni nekřičel přes celý byt. Reine stojí před malým zrcadlem zavěšeným vedle dveří a zaplétá si vlasy nad ušima.
„Co ti mám říct… máti je pevně odhodlaná milovat a podpořit cokoli, co kdo z rodiny udělá. Otec vidí jen to, že pracuju pro Školu, že nejsem vlastní pán, nemám svůj krám a podíl na obchodní flotile. Ať uděláš co uděláš, u jednoho to máš dobrý a u druhýho špatný, nedělej si starosti.“
„Nevím, jestli mě to uklidňuje,“ zamumlá Reine přes jehlici do vlasů, kterou drží v zubech, zatímco si motá vlasy do uzlu v týle. „A ty taky nevypadáš zrovna v pohodě. Tuhle košili neznám.“
„Tu si šetřím. Máti nechápe, proč si prostě nepořídím nové oblečení, když to staré poničím. Vidět mě se záplatou na rukávě, zítra tu mám půltucet košil, hromadu prádla, měšec peněž a termín u krejšího.“
„Ó hrůzo,“ broukne Reine. Natáčí hlavu do stran, snaží se v malém zrcátku zahlédnout svůj výtvor, ale nedaří se jí to. „To abych si vzala svoje nejlepší šaty. Škoda, že žádný nemám. Ale neříkals, že miluje a podpoří cokoli?“
„Ty velký věci. Jak naložíš se životem a koho stáhneš s sebou, tvoje věc. Ona se tě jen bude ptát, jestli nepotřebuješ víc jídla, horkou lázeň nebo novýho poníka. Ona to myslí dobře,“ zastanu se své matky. Značně chabě, jelikož mě její neotřesitelná, nevyhnutelná péče většinu času přivádí k šílenství.
„Vždyť já vím.“ Teď v ložnici zmizí Reine. Opřu se o dveřní rám a sleduju, jak se probírá svojí zásobou oblečení. „Nebo alespoň myslím, že vím. O mě se doma takhle nestarali. Já jsem nejmladší, osm let po ostatních, a vždycky byly něčí trable závažnější než moje.“
„Co dělali tvoji sourozenci minulé léto, prosím tebe?“
„Dva bratři jsou v armádě, takže…“ trhne Reine rameny. „A jestli si vzpomínáš, já jsem domů nic nehlásila. Z jejich pohledu mají dva syny vlastence bojující za velkovévodství a dceru uprchlici, která občas napíše, že se má dobře.“ Na okamžik se jí rozostří pohled a několikrát rychle zamrká. „Nejstarší bratr je právník, ten je neutrální,“ ušklíbne se pak. Z truhly vyloví tmavozelenou blůzu, roztřepne ji před sebou a téměř okamžitě ji odhodí na postel. Stejnou cestou následuje cosi tmavě modrého, pak světle hnědého.
„Hledáš něco konkrétního?“
„Cokoli ke krku.“ Pravačkou si přejede po krku a omotá si kolem špiček prstů stříbrný řetízek, na jehož plochých článcích jsou vyryté runy. Znám celé to zaklínadlo jako vlastní boty. „Nebo ses mnou už pochlubil a nemusím si dělat starosti?“ zeptá se ironicky.
„Nepochlubil, ale nemusíš si dělat starosti.“ Doufám, že zním o něco jistěji, než jak se cítím. Odlepím se od dveří, třemi kroky jsem u Reine a obejmu ji kolem pasu.
Jsou to jen moji rodiče. Je to jen slunovratová večeře.
To přežijem.
Údery klepadla se ještě nesou ozvěnou, když služebná otevře dveře a gestem nás pozve dál.
„Vítejte, pane Galdure,“ usměje se na mě. Nastaví ruku; chvilku mi trvá, než si uvědomím, že čeká na můj plášť. Rozepnu si sponu a podám jí ho. Pak se obrátí k Reine a znejistí.
„Paní Reine Laragh,“ poradím služebné. Reine se na ni opatrně usměje, když jí podává vlastní plášť. Služebná se beze slova ztratí.
„Paní Reine?“ zasyčí tichoučce Reine. „Paní?“
„Slečna mistryně magie? To má zvuk,“ šeptnu nazpátek. „Mám si na to vzpomenout na schodech?“
Reinin pohled stoupá po schodišti až ke dvěma postavám, které tam na nás čekají.
„Jak chceš,“ zamumlá.
Stoupám po schodech, Reine o krok za mnou, a přemýšlím, kdy jsem se návštěv doma začal bát. Štvaly mě, ano. Když otec ignoroval každý můj úspěch, každý pracně vydobytý rok ve Škole. Když se mi nedařilo a máti tolikrát opakovala, že jí na tom nezáleží, že jsem pořád její syn, až se zdálo, že nezáleží vůbec na ničem. Bylo mi líp ve Škole, kde jsem měl alespoň trochu vlády nad vlastním životem. V otcově domě jsem si připadal jako panenka, kterou posadí na její přesně stanovené místo na poličce.
Strach se připlížil později. Když mi došlo, že jediný cíl, který pro návštěvy rodičů mám, je odejít bez následků. Žádné výčitky, žádné jídlo nebo peníze, které by mě následovaly domů.
„Požehnaný slunovrat,“ ozve se za mnou Reine. Tón připomíná zakřiknutou školačku.
„Vítejte,“ kývne otec.
A tam veškerá důstojnost skončí, protože máti se mi vrhne kolem krku.
„Vítej, já tě tak ráda vidím. Jíš dost? Vypadáš hubený. Pojďte dál, večeře bude hned na stole. Nechceš si vzít něco lepšího na sebe? Ta Bresiho vesta, víš, ta s tím zlatým brokátem, ta by ti mohla být, moc by ti to slušelo…“
Matně vnímám, že se Reine představuje otci a že ten ji formálně zve ke stolu.
„Mami, pojď,“ snažím se vyprostit, „říkalas, že večeře je skoro na stole, ne?“
„A nechceš si ještě upravit vlasy?“
„Nechci. Pojď.“
Jídelna je z velké části pokrytá jedlovými větvemi, zlatými stuhami a svícny. V místnosti hoří tolik svíček, až se málem zdá, že je jídelní stůl v plamenech. Rozhodně tu nikomu nebude zima.
Sotva se usadíme, objeví se v místnosti kuchařka s mísou polévky.
„Máte ráda mrkev, Reine? Doufám, že máte. Tohle je Galdurova oblíbená polévka, vím, že to není úplně tradiční slunovratové jídlo, ale co bych pro něj neudělala, to víte. Nebo budete vědět. Moc dobrý recept, tohleto, s cibulí a petrželí…“
Reine se pomalu vzdává myšlenky na to, že by vyjádřila svůj vztah k mrkvi. Na rtech úsměv, v očích panika. A jak se matka neúnavně propracovává chválou na polévku, aby se dostala k chvále druhého chodu, dezertu a kuchařky, začínám si uvědomovat, že tohle je příliš i na místní poměry.
Když na chvilku přeruší litanii, aby se vypořádala se svou porcí polévky, pohledem se nervózně vrací k otci. Nechtěla ho pustit ke slovu?
Pokud to tak je, otec svou příležitost nevyužije. Pokyne k donesení pečeně a omáčky, bez výrazu si nás prohlíží a důstojně mlčí.
„Nemluvil jsi teď někdy s Esjou zlatníkových?“ vrhne se máti do dalšího proslovu, tentokrát adresovaného mně. „Měla se vdávat, celé město to vědělo, no, ty možná ne, nevím, jestli mají nějakou přízeň u vás ve Škole, ale všichni to věděli, šaty si dala šít, výbavu sehnala, a pak to celé zrušili, nidky neřekli proč, víš, že já si na drby nepotrpím, ale moc by mě to zajímalo…“
Na okamžik mi hlavou bleske obrázek Esji, naškrobené panenky, kterou jsem jeden čas potkával v matčině salónu pokaždé, když jsem přišel domů, než se vrátím k původnímu problému. Co se matka snaží zamluvit?
„Nemluvil,“ potvrdím mezi dvěma sousty, neboť mám privilegium okamžiku na odpověď.
„Dřív jste si tak rozuměli… ale přece jen, už má dávno věk na vdávání, musí hledět na svou pověst…“ povzdechne si máti. Mám si to přebrat tak, že jsem zcela nevhodná partie, se kterou je nemožné ztratit slovo? Trochu mě to urazí. Když se koutkem oka podívám po Reine, schovává se za pohárem.
„Ale všechno se v dobré obrací,“ zazáří máti Reininým směrem. Reine křečovitě polkne doušek vína a statečně se pokusí zvednout koutky úst.
„Galdur je takový tajnůstkář, nechtěl nám o vás vůbec nic říct, stěží oznámil, že vás vezme s sebou, ale nevíme, jak jste se poznali, kdo jsou vaši rodiče a jaké pro vás mají vyhlídky-„
Reine ztuhne.
„Mami-“ Pokusím se máti umlčet, ale otcův hlas zazní důrazněji.
„Před časem královská rada projednávala útočiště a ochranu pro uprchlíky z Dhamsy.“
Reine znovu poklne. Příbor v jejích rukou zvoní o talíř, jak se jí třesou ruce.
„Jedno ze jmen bylo Reine… sestra Rosellina řádu Reine, též absolventka Acadaemie Magicy a trestaná nekromantka.“
„Mm-hm, to jsem já,“ odtuší Reine. Příbor odloží, aby ji neprozradil, a natáhne se pro pohár. „Jen je poněkud přehnané nazývat to trestem. Tohle je ten trest,“ prstem zaloví pod límcem blůzy a vyloví svůj runový řetízek. „Je to jednoduše blokátor magie, od té doby jsem čarodějka jen na papíře. Proto mě sem rada pustila, když to projednala. A nedostala jsem ho za to, že jsem někomu ublížila. Akorát jsem trochu pocuchala fasádu na leynarském hradě. Neúmyslně.“ Poslední slovo zdůrazní gestem, kterým by víno z poháru vychrstla otci do klína, kdyby v něm ještě nějaké zbývalo, a obrátí se zpátky k máti. „Neříkala jste, že jako dezert budou medové koláčky? Na mrkev si nepotrpím, ale koláčky mám moc ráda.“
Máti se podívá na Reinin přeslazený úsměv, na otcovu kamennou tvář, a na mě, jako by mě žádala o pomoc.
„Tohle není vhodné téma na slunovrat,“ pokusím se o diplomatický tón.
„Není? Nestačí, že můj syn posluhuje té čarodějnici v čele Školy, že se obléká jako nuzák, že nikdo neví, čím se vlastně zabývá a živí, jestli se vůbec něčím živí, musí se ještě tahat s cizačkou a kriminálnicí?“
V prvním okamžiku se nezmůžu na slovo. Promiň, Reine, promiň, křičím jen v duchu.
Moje nekromantka pozvedne prázdný pohár jako k přípitku a pořád se usmívá. Já ji znám, vidím, že je vzteklá a vyděšená, ale otec jí tu pózu věří.
„Každej jsme nějakej,“ konstatuje Reine. „Někdo jsme nekromant z Dhamsy, někdo comharskej obchodník, a to víte, to zboží, co se teď dostane přes hranice, zvlášť koření, to vám je úplná hrůza, krysy se do toho dají už na lodích, cestou do Castelgrande to zplesniví, ale dá se to zamaskovat a naúčtovat si za to dvakrát tolik, protože přece ta válka, ještěže máme vůbec něco…“
Do Reinina proslovu vstoupí kuchařka s podnosem plným medových koláčků. Nekromantka ho vezme ztečí.
Otec dezert ignoruje. Mhouří na Reine oči a vyráží ze sebe pokusy o obhajobu.
„Já- Já přece nikdy- Speciální bedny- Sotva pokryju náklady-„
Reine spolkne sousto a předvede další pokrčení rameny.
„Co já vím.“
„Reine, já- Musíte pochopit… Nikdy jsem-„
Reine na něj zírá, obličej ztuhlý ve falešném úsměvu, beze slova, bez mrknutí.
Pak se otcův obličej začne pomalu proměňovat.
„Já… chápu,“ náznakem skloní hlavu.
Reine se trochu uvolní a vrhne se po dalším medovém koláčku.
Máti, oči navrch hlavy, se mě pohledem ptá, co se to tu právě stalo.
A já, jelikož jí nedokážu říct, jak děsivě vytočený jsem na otce a jak pyšný a vděčný za Reine, jí jen tiše naznačím, že taky nemám tušení.
Medové koláčky mizí v naprostém tichu. Právě když se odhodlám zvednout a odvést Reine domů, vstane otec a donese podnos s lahví a malými kalíšky.
„Pijete anýzovku, Reine?“ zeptá se s náznakem úsměvu.
„Ráda,“ kývne.
Připijí si anýzovkou, podnost otec postrčí mým směrem, asi si můžu dát taky, jestli chci, ale účelem bylo… Usmířit se s Reine.
Přípitek jim zjevně stačí, nemluví spolu, jen stojí u krbu a popíjí. Já anýzovku nijak zvlášť nemusím, místo toho čistím podnost od koláčků.
„Podívej, Galdure, ty už máš přece taky věk na ženitbu,“ nakloní se ke mně máti.
„Tohle taky není vhodný téma na slunovrat,“ odtuším a nacpu si do pusy další koláček.
„I tatínek by to přijal-„
„To nehraje žádnou roli. Bylo by to moje rozhodnutí, ne jeho.“
„Já vím, ale přece jenom…“
„Už musíme jít. Děkuju za večeři. Bylo to…“ Chtěl jsem říct něco jako pěkné nebo příjemné, ale taková lež překračuje meze lži společenské. „Zvládli jsme to.“
„Zvládli jsme to,“ souhlasí máti a vstane od stolu, aby mě znovu objala. Strpím to o něco déle než obvykle, než se vyprosím a zamířím ke krbu pro Reine.
„Půjdeme?“
Reine horlivě kývne.
„Požehnaný slunovrat,“ obrátí se k mému otci.
„Požehnaný slunovrat,“ odpoví bez zaváhání.
Reine zamíří ke dveřím, trochu se u toho motá. Nad schody ji chytnu za loket a přinutím držet se zábradlí, zapnu jí pod bradou sponu pláště a vyvedu ji na ulici.
„Přemýšlela jsem, co budu muset udělat, abych se vašim zalíbila,“ zamumlá. „Nenapadlo mě, že budu někoho urážet a pak se s ním setnu anýzovkou.“
„Kouzlo slunovratu,“ vysvětlím jí.
Minulé slunovratové střípky: 2024 (Reine), 2023 (Asgeir), 2022 (Reine), 2021 (Theodor), 2020 (Reine), 2019 (Theodor), skoro 2018 (Kaessi)
