Nepatřičná (6. část)

Kaessi je zvyklá vědět, o co jde a co se chystá, plán ukrýt se na odlehlém venkově se jí tudíž nemůže zamlouvat. A proto bere věci do svých rukou.

Nevím přesně, co se stalo, nejspíš jsem Asgeira šokovala natolik, že mě nestihl následovat z pokoje a tudíž nevěděl, kde mě hledat. Jisté je, že se v prádelně na zadním dvoře hostince objevil až ve chvíli, kdy jsem věšela svoje právě vyprané prádlo co nejblíž ke kamnům a přidržovala si u toho límec košile, protože bez šněrovačky jsem si v ní připadala značně nejistá.

Přirozená reakce děvčat, které se činí kolem kádí a valch, je samozřejmě od plic vetřelci vynadat a zahnat ho na útěk pomocí pohrabáče od kamen. Asgeir zrudne, otočí se na patě a zmizí a je to tak půvabný pohled, že ani nevynadám pradlence, která mi samým odhodláním oklepala saze z pohrabáče na kalhoty. Zkontroluju, že šněrovačka i zbytek mého oděvu poslušně schne, a pak se vrátím k probírání a opakování dalšího postupu.

Klíč tkví v perfektní přípravě. Poslední tři dny mi to jaksi moc nedovolily, ale nastal čas dát se znovu dohromady.

 

Nějakou dobu to trvá, ale konečně z prádla u rozžhavených kamen přestanou stoupat pramínky páry, já se decentně ukryju v přístěnku na ložní prádlo, abych příjemně rozehřáté kusy oblečení nasoukala zpátky na sebe, a u jedné z pradlen si vyprosím hřeben.

Umytá, učesaná, v čistém oblečení skoro vrním blahem, když se vracím nahoru do pokoje pro dokumenty. Asgeir tam samozřejmě čeká, výraz pečlivě neutrální a nervozita všeobjímající jak listopadová mlha.

Co máš v plánu?“ nadhodí s hranou lehkostí, zatímco zkoumám, která z přeskládaných listin v boční kapse batohu je moje povolení k pobytu.

Zjistit, co se děje a jak se to vyvíjí,“ odpovím, usoudím, že doklad budu muset nést v ruce, protože zastrčený v náprsní kapse košile vypadá podivně, a zamířím znovu ke dveřím. Asgeir se už nevyjadřuje, zvedne se z postele a následuje mě jako stín.

Jak se blížím k budově komisařství, uvědomuju si, že je můj doprovod čím dál zmatenější. Vůbec netuší, co mám v plánu.

Po zádech se mi plíží lehké prsty mé vlastní nejistoty. Narovnám záda, zatřepu hlavou, abych ji zahnala pryč, teď si ji nemůžu dovolit.

Vždyť mám za sebou Asgeira, usoudím, ten se strachuje dost za nás za oba. Já můžu být úplně v klidu. Tahle myšlenka pomůže.

Zaklepu na tmavé, důkladně okované dveře komisařství, abych si to na poslední chvíli nerozmyslela, a až pak se zhluboka nadechnu, perfektně narovnám páteř, zvednu bradu. Zkusím si vybavit královnu, Naitinu matku. Ten perfektní postoj, ladné, elegantní pohyby, důstojná gesta, celý obrázek skvělé dámy, za který pronikl málokdo, aby tam našel nijak zvlášť bystrou a často vystrašenou ženu.

Teď chci všechno, co jsem od královny okoukala, předvést komisaři.

Dveře zaskřípou, dramaticky pomalu se otevřou a strážný za nimi si mě důkladně prohlíží.

Vaše přání?“ zeptá se podezíravě. Zřejmě mě nedokáže zařadit a odhadnout.

Ráda bych hovořila s osobou dohlížející na postup právě probíhající vojenské akce, předpokládám, že je to komisař osobně. Chtěla bych s ním probrat otázku Vojenského kodexu, konkrétně článku třicet dva o vojenských pozorovatelích. Můžete to zařídit?“ Žádné prosím. Vysoké šarže neprosí, ty zdvořile poroučejí.

Pojďte dál, prosím.“ Strážný reaguje bez zaváhání, zřejmě nepředstavuju nijak neobvyklou situaci. „Chvíli vyčkejte, prosím, zjistím, co pro vás můžu udělat,“ navádí mě dveřmi z mázhausu do malé místnosti za ním, vybavené pouze krbem, ve kterém skomírá oheň. Asgeir se tam bez komentáře proplíží taky a chmuří se na žhavé uhlíky.

Takže teď nás tu budou držet, dokud si v klidu nerozmyslí, jestli nás vezmou ke komisaři nebo do šatlavy?“

Místo odovědi jen pokyvuju hlavou. Důvody pro první možnost se mi jaksi nezdají tak neprůstřelné, jako když jsem o nich uvažovala v teplém a relativně bezpečném pokoji v hostinci.

Každej si chce krýt záda, opakuju si usilovně, každej uvítá příležitost, aby si kryl záda.

Nějakou dobu si počkáme, ale nakonec se můj předpoklad pro tento případ potvrdí.

Stráž si všímá výhradně mě, když mi oznamuje, že mě komisař přijme, a ukazuje mi cestu do schodů a ke dveřím jeho pracovny. Nesu se po chodbě v co nejlepší imitaci královnina hrdého vystupování, po boku komisařovu stráž a Asgeira někde za sebou.

Komisař se neobtěžuje zvednout ze židle. Sjede mě kritickým pohledem, nejdřív má chuť vynést mě v zubech, na druhý pohled začíná svůj dojem mírně přehodnocovat.

No jo, pane, kdybych si mohla vzít šaty s vlečkou, udělám to, ale kde nic není, ani Kaessi nebere.

Slečno an Sliabh,“ ozve se řezavě, „dostal jsem hlášení, že se mnou chcete hovořit o vojenských pozorovatelích v tažení proti Tosaithu. Souhlasí, nebo si to stráž popletla?“

Souhlasí,“ přisvědčím bohorovně a vzápětí ucítím komisařovo pohrdání. S tím musím zatočit dřív, než si na tenhle postoj zvykne. „Jakožto tosaithskou občanku,“ pokračuju důstojně, „mě tento konflikt přirozeně zajímá a znepokojuje, ráda bych tedy měla přístup k informacím od osoby, která se na bojové události dívá z jiného úhlu než Ador. Přístup k referátům válečných pozorovatelů, jakož i podmínky jeho uskutečnění, je zakotven v článku třicet dva Vojenského kodexu, který je, pokud je mi známo, respektován Adorem i všemi jeho sousedními zeměmi, tedy i Tosaithským královstvím. Chci tedy adorskému velení, zastoupenému v Sorgu vaší osobou, předložit žádost o můj přístup v referátům pozorovatelů.“

Komisař mhouří oči a rozmrzele mi mě měří. Zjevně nemá rád, když proti němu někdo vytahuje jeho vlastní zbraně. Zejména ne holka v kalhotech a příliš velký pánský košili.

To je samozřejmě vaše právo,“ ucedí, „ale považuju za svou povinnost vám sdělit, že by ta žádost byla zbytečná. Tady žádnej pozorovatel není.“

Dva pečlivě kontrolované nádechy a výdechy. Nechci na sobě nechat znát, že jsem v to doufala.

V tom případě žádám o pozici válečného pozorovatele já,“ pronesu pevně. Špatně ututlaná Asgeirova námitka mi za zády zazní jako podivné škytnutí a komisař si div nesbírá oči po stole.

Jak, vy? Vy jste…“ Komisař raději nedořekne a já si pro sebe ty možnosti vyjmenuju. Ženská? Elf? Protivník? Soudě podle oblečení coura? Jedna každá mě absurdně pobaví.

Nechám mu několik dlouhých chvil na výběr, ale nedočkám se.

Článek třicet dva Vojenského kodexu sice za standardní považuje situaci, kdy je pozorovatelem jmenován příslušník třetího, v konfliktu nezúčastněného státu, ale ponechává i možnost jmenovat pozorovatelem občana státu nepřátelského. Pro tento případ je vyjmenováno několik speciálních opatření, která mají zamezit vlivu osoby na pozici pozorovatele na štáb, jehož činnost sleduje. S těmito opatřeními jsem srozuměna a pokládám je za přijatelné.“ Zhluboka se nadechnu a pokusím se ještě o chlup narovnat záda. „Předpokládám tedy, že jste chtěl říct ‚Vy jste od této chvíle novým vojenským pozorovatelem adorsko-tosaithského konfliktu‛, pane.“

S tím nemůžu souhlasit,“ zaburácí a praští dlaní do stolu, až kalamář poskočí a rozepsané lejstro se klouzavě snese k zemi.

Na čem zakládáte svůj nesouhlas?“ zeptám se mírně.

Jen na mě zavrčí.

Vrčí celou značně dlouhou dobu, po kterou sepisuje smlouvu, ale konečně mi ji dá podepsat, předá mi přeložený průvodní list a ucedí, že se mám přidat k zásobovací četě, která vyráží v poledne z hospody u západní brány. Zdvořile přisvědčím, chňapnu listinu, rozloučím se s komisařem i se stráží a zamířím ven. Z mého stínu, totiž Asgeira, čiší čirá panika.

Čeho tím chceš dosáhnout?“ zasyčí na mě divoce, když za námi zapadnou dveře pokoje a já bez odkladu začnu cpát všechen náš majetek do batohu.

Chci se dostat zpátky domů,“ zopakuju a nechápu, proč to není úplně jasné. „Budu vědět, co se v Tosaithu děje, Ador s pozorovatelem v zádech může řádit jenom umírněně, a až ta válka skončí, budu doma.“

Ty nemáš nějakej vedlejší plán,“ konstatuje Asgeir zhrozeně.

To je na tomhle plánu to nejlepší,“ vysvětlím. „Nechystám žádnej úskok. Jsem v pozici, kdy je pro mě výhodný bejt pozorovatel.“

Asgeir jemně zaskučí a udeří hlavou o zeď.

Řítíš se po čumáku do maléru,“ oznámí omítce.

Já jsem mezitím hotová s balením, v zavazadle je nacpáno všechno, co jsme si sem donesli, byť poněkud chaoticky, a tak se rozhodnu prostudovat průvodní glejt s velkou pečetí komisařství.

Na chvilku překvapením zapomenu dýchat.

Řítíme se tam oba,“ oznámím. „Komisař se prostě rozhod, že holka pozorovatelem nebude, napsal tam tebe. Já jsem na poslední řádce jako doprovod.“ Snažím se vybavit si smlouvu, kterou jsem dostala k podpisu a netrpělivě ji podškrábla bez čtení. Jak to mohl zaonačit, aby můj podpis platil?

Vždycky může tvrdit, že Asgeir neumí číst a psát. Hrome, měla jsem si dát pozor. Ale copak mě to napadlo?

Je místní komisař zmetek, nebo jsou jednání na tosaithském dvoře neobvykle čestná?

Promiň. Vážně, promiň, tohle mě vůbec nenapadlo, nechtěla jsem tě do toho tahat.“

Po dnech plných Asgeirova omlouvání se karta obrací. Dojde mi to uprostřed věty, na posledních slovech je slyšet, že se málem směju a zároveň si u toho připadám nebetyčně hloupě. Dojdu k Asgeirovi a opatrně ho obejmu kolem pasu.

Jen mě překvapilo, jak dokonale jsme si dneska prohodili role,“ zkusím chabé vysvětlení a pak uteču k jistotě. „Promiň, Asgeire.“

Se zásobovací četou se hladce dostaneme do tábora na tosaithské hranici a druhý den se celá armáda s mojí maličkostí v zádech vydá do vnitrozemí. Zaslechnu zvěsti, že míří nejkratší cestou do Tourane, projedou Swizinu křižovatku, ale z ní zamíří jinou cestou, než kterou jsme s Asgeirem přijeli od Airgid. Postupují rychle. Mlčenlivá, cílevědomá armáda, v jejíž přítomnosti se trochu bojím mluvit volně, je při západu slunce hluboko na tosaithském území. Velící celou jízdu zastaví a začne s motivační řečí.

Zámek Riasc,“ promluví důrazně, ale moc neřve, asi se bojí, aby ho nebylo slyšet až na nádvoří, „je letním sídlem elfskýho krále. Náš úkol je proto ze všech nejdůležitější, protože když zpacifikujeme panovníka, národ se podvolí. Král musí být náš. V zájmu zastavení agrese máme povolení brát zajatce, ale varuju vás,“ střelí pohledem okolo sebe a já vytuším, že hledá mě, „že každý zabití bude pečlivě vyšetřovaný, zabíjet smíme jenom v sebeobraně.“

Asgeir si pro sebe vydechne několik slov, která neznám, ale z jeho tónu a emocí je jasné, že to jsou obzvlášť vybrané nadávky.

Mě pomalu začítá svítat v jiné věci.

Pobídnu koně, objedu zástup, který mě dělí od velícího a zastavím koně na dvě délky paže od něj.

Velící mě zblejskne a rychle zavelí k zahájení akce a tím v první řadě k dalšímu pochodu.

Co se vám nelíbí?“ zavrčí pak mým směrem, tichým a hluboko posazeným hlasem, aby ho neslyšel nikdo třetí.

Proč Riasc?“ zeptám se rovnou. „Proč jsme nezamířili trochu jižněji do Křížení? Je to blíž a víme, že tam došlo k hnusným věcem, o násilí ze strany riasckého dvora žádné důkazy nemáme.“

Takový mám rozkazy,“ zareaguje okamžitě. Odpověď má zjevně připravenou a natolik pevnou, že ho ušetří vlastního uvažování nad situací. Diskuze tím pro něj končí, vyrazí dopředu, aby dohonil čelo průvodu. Já zůstanu tupě zírat do průzoru mezi koňskýma ušima.

Držte se se zálohou,“ houkne na mě ještě přes rameno. Za pár chvil se mi po boku objeví rezavý kůň na hřbetě se seržantem záložního oddílu a vyměníme si nenaložené úšklebky. Každý jsme ale vytočený z jiného důvodu, dělá mi potíže soucítit s jeho touhou jít taky do boje na Riasc. Za námi zbylé mužstvo sesedá, uvazuje koně a loví proviant, aby si pokrátili dlouhou chvíli, Asgeir melancholicky upíjí z erárního plecháčku a bozi vědí, co v něm má, jen já a seržant netrpělivě brousíme sem a tam a skřípeme zuby.

Čas se táhne. Neuvěřitelně, neskutečně, nemožně se vleče a strach posílá po páteři pramínky ledového potu.

Muži se netečně povalují kolem a hladina v lahvích klesá.

Napínám sluch, takže kopyta cválajícího koně zaslechnu dřív než kdo jiný a vyrazím mu vstříc, seržant se zaklením hned za mnou. S přijíždějícím vojenským poslem se málem srazíme, strhneme koně každý na svou stranu a pak se obklušeme v kolečku, než zvládneme zastavit.

Zámek je nás, pane,“ vyžvejkne se posel konečně a říká to výhradně seržantovi. „Máte se s jednotkou přesunout k hlavní bráně, teď tam dělají seznamy zajatců a vyslýchají krále a jeho rodinu. Přespíme na zámku.“ Na pozdrav si klepne prsty do okraje přilby, kopne koně do slabin a namíří si to zpátky na Riasc.

Balíme se, chlapi,“ zařve seržant, zklamaný, že dobývání zámku se definitivně obešlo bez něj. „Padáme na zámek. Fofrem!“ Jeho jednotka beze spěchu začne zavírat poloplné lahve, dopíjet skoro prázdné a otřepávat si suché jehličí z oblečení. Seržant rezignovaně svěsí hlavu a mě je ho na okamžik málem líto; bez dobrých vojáků k velení se kariéra v armádě dělá fakt těžko.

Trvá nesnesitelně dlouho, než se záložní oddíl připraví k odjezdu, můj kůň cítí nervozitu a tancuje pode mnou rejdovák, ale konečně mužstvo srovná koně do jakéhos takéhos útvaru a seržant zavelí k odjezdu. Mírný klus, kterým cestujeme, mě přivádí k šílenství.

Zničehonic si uvědomím, že neznámá cesta nás vede přes křižovatku, na které jsem vjela do Asgeira a jeho party.

V hlavě se mi vyrojí myšlenky jako „kdybych si dala o trošku větší pozor, nic z toho se nemuselo stát“, „kdybych přemýšlela, nemusela jsem se nechat vláčet dvěma zeměmi lovcem z divočiny“ a „to se mi to čtení o hrdinech pěkně vyplatilo“, ale hbitě je zašťouchám do nevědomí. Teď jsem tu jako pozorovatel, abych zabránila nespravedlnostem páchaným na elfech. Tolika nespravedlnostem, na kolik mi stačí síly.

Když konečně projedu zámeckou branou a otevře se mi výhled na nádvoří, po kterém rudé adorské uniformy vláčí riascké dvořany, nejsem si jistá, jestli mám sílu alespoň na tuhle.

To ovšem nezjistím, dokud to nezkusím, napomenu se důrazně a zamířím nejkratší cestou k veliteli.

Osvětlete mi, co se tu stalo a co se děje teď. Prosím,“ dodám málem jedním dechem, jak si uvědomím, že popudit adorskou armádu by nebyl dobrý tah.

Šlo to hladce,“ zavrní velící. „Obklíčili jsme zámek, stráže jenom čuměly, vysvětlili jsme jim, že Ador je Tosaithem ohrožený a že je tudíž v sebeobraně zajímáme, a bylo hotovo. Nikdo nevzal do ruky ani nůž na ryby, můžete bejt úplně klidná.“ Teď zní krapet jedovatě.

Němě na něj zírám, až se uvolí pokračovat.

Teď sepisujeme seznamy zajatců. Všechny jsme je nahnali do tanečního sálu-“

Hlavou mi blesknou obrázky z tolika plesů, které jsem tam zažila, skvělé šaty, hudba, úsměvy, známé kroky tanců, a vzápětí ten samý sál, kde se ve zmatku setkává král s kuchařkou, kurtizána s podkoním. Známá, přátelská místnost se stala dočasným vězením. Bohové.

-po jednom je pouštíme ven, zapíšeme do seznamu a ty, kdo by mohli něco podstatnýho vědět, vyslýcháme. A vyslali jsme posly k dalším jednotkám, aby mohli všem ohlásit, že král je v zajetí a nemá smysl bojovat.“ Z posledních slov prýští spokojenost jak sladká štáva z přezrálé hrušky.

Pse,“ pronese třesoucí se dívčí hlas a mnou projede blesk.

Drž hubu,“ zavrčí voják, který má na výšku skoro sedm stop, nezanedbatelné svaly a ruku sevřenou nad princezniným loktem. Trhnutí paží, kterým příkaz doprovodí, strhne chudinku Naitu na zem.

Nechte toho!“ zaječím a okamžitě vím, že to byla chyba, hystericky vřískám, zatímco bych mu to měla klidně a pevně přikázat. „Veliteli, proti takovému zacházení musím protestovat. Princezna neklade odpor, je tedy dost nepřiměřené povalit ji na zem, když promluví, nezdá se vám?“

Balancuju na hodně úzké hranici, nikdo od vojska nečeká, že se nechá beztrestně urážet, ale zkusit to musím. Kvůli Naitě a kvůli sobě, abych přede všemi nevypadala jako adorský přeběhlík.

Všichni se uklidníme,“ pronese velící a než zabodne významný pohled do mě, šlehne s ním i po Naitině strážci. Ten z toho nadšený není, ale přece jen Naitu vede o něco šetrněji.

Chci být u výslechů,“ vyhrknu, když si uvědomím, že Naita je pro otázky jedna z nejpravděpodobnějších kandidátek. Zvlášť teď, když jsem všechny vojáky v doslechu upozornila, že mají v ruce princeznu, pokud to náhodou ještě nevěděli.

Velící na mě chvíli zírá, pohybuje rty, skoro mám pocit, že si přeříkává patřičný odstavec Vojenského kodexu.

Budete se mnou,“ přikáže mi důrazně. „Cokoliv budete chtít říct, řeknete potichu výhradně mě. Jakmile promluvíte na kohokoliv jinýho, řeknete jediný slovo elfům, postavím vás před vojenskej soud za zradu a špionáž. Rozumíme si?“

Dokonale.“ V nastalé bitvě pohledů jsem rozhodnutá neprohrát a nakonec se mi to povede.

Velící mě zavede do kuchyňské přípravny, kde tři důstojníci na střídačku štěkají otázky na kapitána zámecké stráže. Zjevně nechce, abych se znovu sešla s Naitou. Váhám mezi potřebou ochránit princeznu a vědomím, že kapitán toho bude vědět o bojích v okolí nejspíš víc, než kdokoliv jiný.

Pečlivě poslouchám jeho odpovědi, ale neprozradí mi víc, než co jsem se dozvěděla při zběsilé jízdě křížem krážem po kraji. Adorští se k němu chovají ostře, ale v povolených mezích, to musím přiznat. Přepadne mě beznaděj. Nevidím jedinou možnost, jak do věcí zasáhnout, jak je zvrátit v náš prospěch. Vojáci cítí vítězství, táhne z nich arogance vítězů, sebedůvěra siláků, a kapitán stráží… z toho necítím vůbec nic. Je tak vyčerpaný, tak prázdný?

Přinutím se vydržet u všech výslechů, které se v přípravně uskuteční, i když mi to připadá zbytečné. Je to představení, činnost, kterou je nutno vykázat, ale velící ví, že z riasckých nic použitelného nevypáčí, a tak se o to ani moc nesnaží. Dvořané jeden po druhém prochází kolem mě, věnují mi překvapené i chladné pohledy, ale nezachytím ani jedinou ozvu emocí. Hlavní kuchař, komorník, královnina služebná, sekretář, královna sama. Ani stín pocitů.

Jsou tak zničení oni, nebo já?

Pak se velící ujistí, že za posledním zajatcem zaklapla mříž vězenské cely, přidělí jednotlivým oddílům části zámku k dočasnému obývání, mě s Asgeirem neochotně přiřadí ke štábu, pro který vyhradil královské komnaty, a zavelí rozchod.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Nepatřičná". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..