Léky a jedy (5. část)

(předcházející část)

Comharští někde vyštrachali moje knížky. Radši se neptám kde, abych nebyla nepříjemně překvapená odpovědí, jenom co nejslušněji poděkuju a zalezu si pod deku s ranhojičskou učebnicí. Ze srdce mi padá ne balvan, ale kámen po kameni celá lavina, jak si ověřuju jednotlivé ošetřovatelské postupy a ujišťuju se, že jsem si je pamatovala a použila správně. K příštímu boji snad půjdu o trochu klidnější a sebevědomější.

“…jednat, a Frolik konečně dostal rozum…”

Jak mluvčí s posluchačem procházejí kolem zajateckého stanu, zaslechnu jen útržek sdělení. Zakážu si domýšlet zbytek a tím víc doufat, že naznačuje mírová jednání s Adorem. Jednak takový štěstí nemám a druhak si vzhledem ke své trvající ošetřovatelské kariéře nejsem úplně jistá, že vlastně ten mír a návrat domů chci.

Zkouším se vrátit ke zranením v hrudní dutině, ale ani ne délku ode mě se snad producíruje celé procesí informátorů.

“…nebude vyžadovat žádný adorský území, jenom pořádnou…”

“…musí vidět, že máme síly na dobytí Dhamsy, to by byl šílenec…”

“…samozřejmě pustit zajatce a zaplatit nějakou…”

A když kolem stanu prokluše nějaké kůzle s ještě přeskakujícím hlasem a nadšeně volá, jak se těší domů, musím si přiznat, že zřejmě došlo v politické situaci k nějakému pokroku a měla bych tudíž pokročit i já.

Po obědě, o kteréžto vylepšení pobytu se nám postarala Blanche de Lestate a já si díky tomu připadám vždycky kolem poledne poněkud hloupě, se tedy ukrutně nenápadně posadím vedle Theodora a vezmu ho za ruku. Reine se při tom pohledu odvrátí a přetáhne si deku přes hlavu, Grett na mě dělá významné grimasy, ale k vlastní smůle mě nenapadá méně nápadný způsob, jak požádat Theodora o telepatický rozhovor.

Pochopí rychle.

Mír, to ti dělá starost?” zeptá se čaroděj bez úvodu.

A divíš se mi?”

Ani trochu, zavařila sis to pěkně, ty trdlo jedno.” Nezní to naštvaně. Vlastně se mi od něj to trdlo skoro líbí. Škoda, že válka je ve věci mezilidských vztahů vyloženě na draka.

Dík. Jsem talent.”

Ais, kdyby vážně měl nastat nějaký malér, mám plán. Bude to v pořádku.”

Když já nevím, jestli ti to mám věřit, nebo jestli se mě jenom snažíš uklidnit, abych nezešílela a nenadělala ze stanu kůlničku na dříví.” Čaroděj na okamžik ztuhne. Že já nemlčela.

Máš mi to věřit, protože tě v tom vážně nemíním nechat,” oznámí mi Theodor rezolutně a mírně uraženě.

Dobře, fajn, věřím ti. Promiň mi to.”

To nic.” Čaroděj mě zničehonic obejme kolem ramen a políbí na tvář.

“Co to děláš?” Překvapí mě tak, že zapomenu na telepatické spojení a syčím na něj nahlas.

Připravuju podmínky pro plán,” poučí mě Theodor, opře si bradu o moji hlavu a pevněji mě obejme.

A pak se táborem rozlehne fanfára, nebo alespoň celkem ucházející pokus.

“Mír!” zařve kdosi přiopile, chvíli se zase ozývá jekot trubky a tak pořád dokola, trubač je asi zároveň hlasatel, na oslavu vypitý alkohol by vysvětloval čím dál falešnější zvuk týraného nástroje.

Zpráva se šíří ležením, ozvývá se čím dál víc rozjařených, radujících se hlasů a zajatci z řad vojáků se k povyku přidávají taky. Tiše sedím v koutě a vyměňuju si nejisté pohledy s Ruou. Jedna epizoda je za námi a budeme si muset najít svoje místo v nové situaci.

Ani nevím, kdy přišla, ale zničehonic před námi stojí Blanche de Lestate s kamenným výrazem.

“V nových podmínkách dojde samozřejmě k propuštění zajatců. Připravte se k přesunu, eskorta pro vás přijde co nejdříve,” sdělí nám monotónním, bezvýrazným hlasem a odejde.

Logickou věcí v téhle situaci by bylo sbalit si věci, takže se přinutím zvednout z deky a začít si skládat svých pár kusů oblečení. Ruce se mi u toho třesou tak, že složené oblečení vypadá skoro stejně jako rozházené.

“Ais, buď v klidu,” vydechne mi do ucha Theodor. Čím víc mi to opakuje, tím míň tomu věřím. A když ucítím chvění magické energie, telepatii, která se netýká mě, ale v posledních dnech poletuje stanem skoro pořád, k nejistotě se přidá ještě pořádná porce žárlivosti na Reine. Ale nedokážu vymyslet vůbec nic, co bych teď mohla udělat, abych to změnila. Nedokážu vlastně vymyslet absolutně nic o čemkoliv, takže nacpu svoje věci do batohu hlava nehlava a vzápětí je všechny vyházím ven, abych našla brousek. S brouskem v dlani zírám do stanového plátna a nechápu, jak jsem mohla zapomenout, že zajatcům samozřejmě veškeré předměty, které by se daly naostřit, comharští sebrali. Na to, abych si pospravila oblečení, mi zase chybí jehla s nití, takže nakonec zaměstnám ruce tím, že si přepečlivě zaplétám vlasy do copů.

“To ti nebude držet,” ozve se Theodor. Zřejmě narozdíl ode mě nemá potřebu něčím se zaměstnávat, leží teď na své dece stočený do klubíčka a s netečným výrazem mě pozoruje.

Můj vnitřní hlásek zmobilizuje zbytek energie a ze všech sil mě napomíná, že nehledě na cokoliv, co Theodor udělal, možná udělal, mohl udělat a co si fantazíruju, že udělal, bych se měla chovat důstojně. Nebo, pokud to nesvedu, alespoň ironicky.

“To zvládnu.” Pokusím se o důstojnost, zapletu si mezi prameny řemínek a konec copu s ním svážu. Hrábnu prsty do zbylých vlasů a přesně v tom okamžiku vkročí do stanu comharský důstojník.

“Eskorta je připravena doprovodit vás na adorské území. Pojďte,” řekne tónem tak ostrým, že to zní jako dokonalý rozkaz. Takže dokonale poslušně vyskočím, hodím si na záda svůj batoh a až bolestně vnímám, jak mi u pravého ucha plandá cop a kolem levého ramene vlají volné vlasy.

“Pojďte,” zopakuje důstojník ještě jednou. A my jdeme. Řádka bývalých zajatců uprostřed, dva zástupy comharských stráží po stranách. Levá, pravá, levá, pravá. Rytmus kroků mi pomáhá udržet v chodu myšlenky.

Ošetřovala jsem comharské vojáky a tím jsem mařila válečné snahy adorských. Vlastizrada jak vyšitá. Levá, pravá.

Tím jsem dost možná přišla o lékárnu jako svoje útočiště a zdroj živobytí. Toho lékárníka přede mnou taky odstranili z politických důvodů, ne? Levá, pravá.

Chvíli jsem si myslela, že bych se po tom všem mohla alespoň vrátit k Theodorovi, ale když se mezi nás přimotala Reine, mám smůlu. Levá, pravá, přední, zadní, hlavně, Aisling, neupadni. Nepadám a šlapu dál, někam tam, kde tuším dhamské hranice.

Jenom předběžné opatření. Tak se tomu v Adoru říká, když někoho strčí do vězení, aby se nezdejchnul, než ho stihnou prozkoumat a soudit. A s adorským trestním řádem asi Dhamsa přijala i tenhle milý zvyk, jelikož když nás eskorta, už dhamská, dovedla zpátky do Caldarvanu jakožto nejbližšího města, kde se dá uspořádat soud, nahnali nás rovnou do cel.

Nevím, jestli nás rozstrkali všechny nebo jestli je to jen náhoda, ale nemám v dohledu nikoho z bývalých spoluvězňů. V okolních celách je pár zlodějů, jeden podvodník, který býval strážcem kasy, a jeden vrah. Cyničtí chlapi, jejichž poznámky ze mě dělají krasotinku, holčičku, zlatíčko a kdejakou další zdrobnělou pseudolichotku. Donutím se strávit celý první den s rovnou páteří a drze vystrčenou bradou v domnění, že tak vypadám hrdě a nedotčeně. Pak se na to vykašlu a většinu času polehávám na pryčně. Mí společníci si poznámkami na moji adresu příjemně krátí čas a já si nakonec říkám, že mají alespoň nějaké obveselení a že mě pro ty jejich řeči konec konců neubyde.

Ignoruju je, stočím se do klubíčka a dovolím si vysnít klidný, obyčejný život. Svoji lékárnu, elegantní repositoria z tmavého dřeva, přehlednou a uklizenou laboratoř. Hladký mramor na táře, chladící pod rukama. Vůni bylin a lékořice. Pak se mi v těch představách vynoří paže v tmavých rukávech, které mě zezadu obejmou, někdo si mě k sobě tiskne a šeptá mi do ucha-

“Vstávat, Seamairg, jste předvolaná k soudu!”

“Do háje s váma,” zabručím si otráveně. V tuhle chvíli mě ze všeho nejvíc štve, že mi utnuli představy, než jsem se stihla dostat k těm opravdu příjemným částem. Asi jsem konečně vypotřebovala všechen strach. Bylo by to fajn, alespoň bych byla trochu klidnější. Stráže mě vedou jen chvilku, krátkou chodbou a za pár rohů, až tak moc velkej caldarvanskej soud není. Projdu prostředkem soudní síně, uličkou mezi dvěma ostrůvky lavic, a pochmurně najisto zamířím na místo pro obžalovaného. Nikdo mě neusměrní, takže sem zřejmě patřím. Ze předních lavic na mě zírají další bývalí zajatci a většina z nich mě provrtává pohledem, pro který nelze použít mírnější výraz než vražedný. Výjimku tvoří čarodějové, Theodor uprostřed řady, s výrazem mírného zájmu v obličeji a runovými blokačními pouty na rukou, a Reine skoro u zdi, která zírá na dlažbu před sebou a soudě podle rozostřeného zraku ji nemůže vidět.

“Zahajuji soudní řízení s Aisling Seamairg, obviněnou z vlastizrady v adorsko-comharské válce!” ohlásí důležitě soudce a obřadně praští do malého gongu. Reine ani kovový úder neprobere z letargie, je ale jediná, zbytkem sálu to pěkně škubne a věnují teď soudci dokonalou pozornost.

“Podstatou trestného činu obvniněné je maření válečných snah knížete Frolika Adorského. Jak přesně byl spáchán, to bude objasněno později, nyní nechť se soud laskavě seznámí s historií a důvody…” začne drmolit chlapík v adorské uniformě a nespouští přitom oči ze štosu lejster, které mu kdosi přichystal. Postupně v nich líčí můj původ, vzdělání, pár zaklínačských epizod včetně dhamsko-adorské války, krátkou lékárnickou kariéru, přičemž neopomene podsunout, že jsem lékárnu dostala do vlastnictví silně podezřelým způsobem, a nakonec rozvláčně líčí ony nesmírně barvité a zajímavé události posledního čtvrtroku. Pak dojde na svědky.

“Nikdo ji k ničemu nenutil, vlezla za nima dobrovolně!” oznámí vztekle mladý voják, kterého si vybavuju jen velice matně.

“Obviněná nevykazovala známky vlastenectví, loajalitu k zemi, k armádě, ke svým velitelům,” vypočítává lítostivě důstojník, mnohem příčetnější, než si ho pamatuju.

“Dyť z toho měla radost, že nám takhle podkopne nohy!” hlásí další štěně. Tenhle na mě vyjel už tehdy, když mě mistryně de Lestate neopatrně prozradila.

“Comharští byli v krizové situaci, ve stresu, nepřipadalo mi moudré jim odporovat,” vyjádří se opatrně Theodor. Je z ohrádky pro vyslýchaného odtáhnut, než stačí říct něco dalšího. Začínám chápat, že mám posloužit za obětního beránka, mě exemplárně potrestají a zbytek odměnou za spolupráci nechají běžet bez postihu.

“Chcete říct něco na svou obhajobu, Seamairg?” táže se soudce znechuceně, jako by ho ponižovalo jenom na mě promluvit. Otevřu pusu, ale honem mě nic nenapadá.

“Teď,” pronese kdosi v publiku.

Soudní síň se otřese pod nárazem šíleně silné magické vlny, většinu lidí povalí na zem, v sále se najednou prohání vítr a víří chuchvalce nedusivého, ale zvláštně hustého dýmu. A pak budově s okhlušujícím praskáním silných dřevěných trámů uletí střecha.

“Aisling, zdrhej, u hospody máš koně, jeď do Torenu!” Hlas, který mi rezonuje v hlavě, mě nemusí dvakrát pobízet. Podrobnosti tohohle zvratu ve vývoji budu řešit pozdějš, pokud možno někdy, až mi nepůjde o kejhák. Vystartuju podél stěny sálu, snažím se vyhýbat zmateným, vyděšeným a vzteklým lidem, kteří se v kouři motají všude kolem. Srazím se jenom se dvěma a vysmeknu se jim, než si stačí uvědomit, co se děje. Uháním nejkratší cestou ven, naštěstí mám přestavu, kudy ona cesta vede, protože dým a spřízněné magické pohromy se neomezují na soudní síň, zaměstnávají osazenstvo soudu v celém baráku. Nikdo si mě nevšimne, nebo to alespoň nedá najevo, a já bez problémů doběhnu k hostinci s vskutku originálním názvem U soudu.

Jedinou živou duší v ulici je osedlaný hnědák s otěžemi zavěšenými na háčku od okenice. Škubnu za ně takovou silou, že ten háček vytrhnu ze dřeva, přidržím si třmen, vyhoupnu se do sedla a s pocitem, že jsem teď navrch k vlastizradě ještě zlodějka koní, pobídnu hnědáka do klusu. Cvalem ho hnát nechci, abych nevzbudila pozornost, lépe řečeno abych ji neodvracela od zdemolované soudní budovy, nad kterou se malebně vznáší rotující kouřový trychtýř.

Podívat se zřejmě šly i stráže od brány, protože bránu najdu nehlídanou a dokořán. Zabořím koni paty do boků a tryskem zmizíme po cestě k hranicím.

Nechám ho uběhnout pár mil, než se cítím alespoň relativně bezpečeně a zpomalím ho do klusu. Váhám, jestli poslušně zdrhat přes Toren, jak mi Reine poradila, nebo se spolehnout na svůj instinkt a otočit to k jihu do hor, kde bych se případným pátračům dokonale ztratila. Zatím se čarodějčina plánu držím, ale nemám nejmenší tušení, proč mě směruje zrovna do Torenu. Tam jsou roviny, žádný terén na schovávání až k řece na comharských hranicích.

Trhnu sebou tak, až to hnědák pokládá za pobídku do cvalu a já mám pilno se mu udržet na hřbetě.

Nechtěla mě Reine poslat do Comharu?

Co bych, u všech bohů, pohledávala v Comharu?

Začnu pátrat po jižní odbočce, která by mě dovedla k horám. Nemůžu si dovolit experimentovat, udělám to, na co jsem zvyklá, to jest ztratím se v divočině a počkám, až se nelibost vůči mojí osobě přežene. Nebude to poprvé, jen tentokát je to holt v trošku větším měřítku než rozlícené oobyvatelstvo jedné vesnice.

Vybavení. Bohové, vždyť já s sebou nemám ani láhev na vodu, jak bych se asi chtěla ztratit v divočině a pár dní tam přežít? Jaká je šance, že v těch pár vesnicích kolem seženu jídlo, deky, oblečení a přinejmenším nůž, jestli ne meč? Snad bych to i ukradla, to už se v mém trestním rejstříku ztratí, ale budu mít kde?

Mele se mi to v hlavě jak voda pod jezem. Počítám, bez čeho se neobejdu, pokud se chci zkusit schovat v horách, a do beznadějnosti toho obrazu se mi pořád výrazněji míchá Comhar, castelgrandeská magická škola a její představená Blanche de Lestate, která mi, u všech bohů, dluží pořádnou laskavost.

Nechám si to rozhodnutí až do Torenu, usoudím nakonec. Zbaběle to nechám na náhodě; buď tam budu mít možnost sehnat vybavení, a pak beru čáru do hor, a nebo nebudu, v kterémžto případě mizím nejkratší cestou přes comharskou hranici a doptám se na mistryni de Lestate.

Cesta se schová do stínu jabloňové aleje a já tuším, že vesnice je blízko. Srdce cítím někde v krku. Jak rychle můžou cestovat zprávy? Nemůžou už torenští vědět o kriminálnici na útěku? Nestihli si na mě náhodou přibrousit vidle?

Bojím se úplně zbytečně. Jediný, kdo mi ve vsi věnuje víc než letmý pohled, je zatraceně povědomý tmavovlasý mladík. Upřeně na mě zírá, je mi jasné, že na mě čeká, už už chci nakopnout koně a zmizet, když mi dojde, kdo to je.

Lyall, Theodorův bývalý spolužák a jeden z mála čarodějů, se kterými si tykám.

To sice nezaručuje, že mi neublíží, ale zato mám jistotu, že zdrhnout by se mi stejně nepovedlo.

Zpomalím koně do kroku a snažím se vypadat klidně, když se k Lyallovi blížím. Nesesednu. Je mi jedno, jak nezdvořile to vypadá, kdyby se něco zvrtlo, chci mít alespoň pocit, že můžu utéct.

“Pozdrav tě, Ling,” zahučí Lyall. “Theodor ti vzkazuje, že máš vyměnit koně a ject za mistryní.”

Theodorovo jméno mě vyvede z konceptu, překvapeně zamrkám.

“Neříkej, že tomu nerozumíš, protože já tomu taky nerozumím, takže v takovým případě bys byla v pytli. Ale Theo mi odmítnul říct víc.” Čaroděj nevzrušeně pokrčí rameny. “Ten kůň je v hodpodě. Počkej, přivedu ti ho,” odloupne se ode zdi, o kterou se opíral, a zamíří přes náves.

Strnule zírám někam přes koňské uši a myšlenky se mi v hlavě honí tak rychle, že se mi málem blýská před očima.

Theodor. Lyall tvrdí, že ho posílá Theodor.

Ale jak můžu vědět, že ve skutečnosti nepomáhá Reine?

Jestli mě má dostat do bezpečí, je přece úplně jedno, kdo ho posílá.

Co když mě Reine nechce poslat do bezpečí? Snažila se přece, aby mě před Theodorem znemožnila, a cítila jsem, jak se spolu ti dva vybavujou telepaticky. Co když mě prostě chce uklidit ze scény?

Ale no tak, už hysterčím. Tohle není dobrej způsob, jak se mě zbavit, můžu to pokazit každou chvíli, vyrazit jinou trasou, cokoliv. To je tak nespolehlivý, že to není pořádnej plán.

Ale doteď jsem poslušně šla, jak mi řekla. Co když zrovna na to spoléhá? Chci utéct podle svýho!

Nemám s čím. V horách zmrznu. Za předpokladu, že dřív nepojdu hladem.

Tenhle závěr mi v hlavě zakotví napevno. Sesednu z hnědáka a vezmu si od Lyalla otěže nového koně, nevzhledného pstružáka. Pohazuje hlavou, přešlapuje a vůbec všelijak dává najevo, že má energie na rozdávání. Rychle se pomodlím, aby tahle eskapáda skončila dobře, vyšvihnu se do sedla a nasměruju koně na pohraniční pláně. Doufám, že si mapu vybavuju správně a že cesta, která z Torenu vede, míří bez velkých oklik k hranicím.

Můj nový oř se ustálí na mírném cvalu a já se čím dál častěji ohlížím přes rameno. Už jsem na útěku pěkných pár hodin a čím dál víc čekám, že se na obzoru vynoří adorská armáda ženoucí se po mých stopách. Nebo že bych měla takové štěstí, že si mé spanilé jízdy pohraničím nevšimla živá duše? Těžko uvěřit. Pár usedlostí jsem míjela dost blízko na to, aby rozeznali přinejmenším tolik, že jsem hubená, zrzavá a beze vší pochyby holka.

Nakonec se objeví. Jsou pořád ještě dost daleko, na pláních mám rozhled několik mil, ani je nevidím zřetelně, ale určitě je to velká skupina jezdců a nedokážu si představit jiný důvod, proč pořádat takovou projížďku, než moji maličkost.

Lapám po dechu, srdce mi začne šílet a tiše vyju. Můj kůň znepokojeně stříhá ušima. Ale pak se před sebe podívám pořádně a vidím před sebou stromy.

Stromy kolem řeky. Řeka tvoří hranici.

Leknutí se vypaří, než se stihlo pořádně přeměnit ve strach, a já rychle uvažuju. Mám podle všeho dobrého koně. I kdyby měla kavalerie všechny stejně tak dobré, budou unavenější, protože jeli rychleji než já. Teď jsme se navzájem viděli, všichni to vezmeme dál tryskem. Ale já to nemám na hranici o moc dál, než oni to mají sem. Mám ještě docela slušnou šanci. Jen se musím dostat k hraniční pevnosti, než si všimnou, že mě pronásleduje armáda.

Dostanu ještě jeden nápad. Vím, že je dost pitomý, ale zkusím všechno. Ještě chvilku držím koně v klidnějším tempu, svléknu si bílou košili, nechám si na sobě jen koženou vestu a pak pobídnu pstružáka do trysku. Dáme si závod o život.

Nezdržuju se ohlížením, musím prostě doufat, že to vyjde. Když se cesta konečně vnoří mezi stromy, na dohled od dvojpevnosti, zvednu ruku s košilí nad hlavu. Mávám improvizovaným bílým praporem a ječím z plných plic.

“Jsem neozbrojená! Jedu v naléhavé záležitosti na castelgrandeskou školu! Jsem lékárnice! Jsem neozbrojená!”

Stráže na dhamské straně to znejistí natolik, že po mně nevystřelí. To úplně stačí. Kůň se zvoněním podkov proběhne branou, vběhne na most přes řeku, pobízím ho k ještě větší rychlosti, a pak k mojí obrovské úlevě přeletí čáru vysázenou uprostřed mostu z bílých dlažebních kamenů.

Strážemi na comharském břehu se nestažím projet. Zastavím koně před nimi, při sesedání špatně došlápnu a rozplácnu se jim pod nohama.

“Žádám o azyl!” vyjeknu, ještě než se sesbírám ze země. “Žádám o politický azyl. Ador mě postavil před soud za to, že jsem jako ošetřovatelka ve válce pomáhala na vaší ošetřovně. Chtějí mě popravit za vlastizradu. Žádám o azyl!” Dlužíte mi to. Mám naštěstí tolik rozumu, abych si tohle nechala pro sebe.

Stráže se po sobě dívají trochu nejistě a mě přepadne strach, že to nevyjde. Že mě prostě předhodí adorským, až si o mě řeknou. A že ti tu budou každou chvíli.

“Jsem neozbrojená. Prohledejte mě. Zajměte mě. Jenom…” Začnu se dusit, jak se snažím potlačit vzlyky. Asi je to moje štěstí, protože jinak bych škemrala ještě hůř.

Jeden z vojáků ke mně natáhne ruku a zvedne mě na nohy.

“Uvidíme, co se dá dělat,” slíbí mi celkem přátelsky. Ani mi pak nevadí, že mě strčí do vězeňské cely. Poslední dobou jsem stejnak víc v zajetí než na svobodě.

Do rachotu klíče, jak za mnou zamyká mříž, se vmísí naštvaný řev. Adorští dorazili.

Maličké zamřížované okno v mojí cele vede zřejmě nad řeku, protože je slyším dokonale. Podle zvuků hádám, že se zástupci kavalerie a comharských prohraničníků sešli na mostě u hraniční čáry a jednají. Nejdřív slyším jen adorského vyslance, huláká, že jsem zrádce a zločinec a mají na mě zatykač a jako takovou mě Comhar musí vydat. Pohraničník ze začátku jedná klidně, takže netuším, co vlastně říká, ale nakonec se pokusí vojáka překřičet.

“Případ paní Seamairg posoudíme a rozhodneme, jestli jí poskytneme azyl. Ale zatím se na ni vztahují práva každého uprchlíka. Pokud na ni není vydán zatykač v Comharu, čehož si nejsem vědom, pak až do rozhodnutí o jejím azylu nemáme povinnost, a dokonce ani právo, ji vydat. A my,” pohraničníkův hlas hrdě zavibruje nad vodou, “právo ctíme!”

Úlevou se rozbrečím.

(závěrečná část)

Léky a jedy (4. část)

(předcházející část)

První týden v zajetí, v malém stanu v ležení, které se zatím nikam nestěhuje, je vlastně docela fajn. Buď jsou comharští hrozně ušlechtilí a kultivovaní, nebo to má na svědomí dáma v hedvábné uniformě, ale být zajatcem v comharském táboře se od mého vysněného poválečného odpočinku liší jen ve strážích kolem stanu. Spát můžu, jak dlouho se mi chce, zásobují nás tu celkem dobrým jídlem a po troše žebrání mi seženou i lavor s teplou vodou na umytí. Zatím nemám žádné vyšší tužby.

Tobě to vážně chutná?” Theodor se po chvíli rýpání v hrachové kaši zaměří na mě a na tempo, se kterým náš oběd pojídám já.

Pokračovat ve čtení →

Léky a jedy (3. část)

(předchozí část)

Já snad chci, aby přišli. Abysme s tím konečně mohli něco dělat a aby to bylo za náma,” vzdychá Máire a kouše se do rtu v rozpacích nad tak bezbožnou myšlenkou. Pravověrné rosellky se po ní dívají trochu vyděšeně, já s Reine si chmurně pobroukáváme na souhlas. Poník zapřažený ve voze znuděně a velmi hlasitě oškubává trávu.

Myslím, Máire,” Florry se snaží znít klidně a nezúčastněně, ale hlas mu skřípe v krku sevřeném strachem, “že ses dočkala.”

Na vzdálené hranici mezi zemí a oblohou se objevila tmavší skvrna. Na tu dálku to nemůže být vidět, ale stejně se mi zdá, že rozeznávám tmavozelené comharské uniformy.

Pokračovat ve čtení →

Léky a jedy (2. část)

(předchozí část příběhu)

Před třemi měsíci jsem kňučela, že vlastně nechci do lékárny, teď kňučím, že nechci pryč. Vytáhlý klátící se tovaryš řemesla lékárnického ochotně přebírá klíče a já se neudržím. Ani mistra nedokázali sehnat, hernajs!

„Jestli to tady nenajdu ve stejným stavu, jako jsem to tu nechala, tak si mě nežádej, protože pak zjistíš, co dovede vyučená graaffská zaklínačka s mečem,“ sdělím mu co nejvýhrůžněji. Čím dýl se na něj dívám, tím větší mám o své útočiště strach. A pak si vzezření drsné mstivé bojovnice naprosto zkazím, když popadnu oj malého žebřiňáčku naloženého lahvemi, stojatkami a obvazy a nejkratší cestou, to jest napříč náměstím, se vydám k armádnímu shromaždišti.

Pokračovat ve čtení →

Léky a jedy (1. část)

Síní, která běžně slouží jako jídelna, se celkem předvídatelně hemží kolegové a vytváří malebný zmatek. Tak už to před radami mistrů bývá. Občas mám pocit, že se někteří zaklínači hemží cíleně a přičinlivě, aby zamaskovali skutečnost, že nás pomalu, ale jistě ubývá.

Všeobecným chaosem se proplétá i kolegyně Sorcha a roznáší dopisy. Nevěnuju jí pozornost, mě nikdo nepíše, takže mě značně překvapí, když si najde cestu do mého kouta.

„Hele, nevíš náhodou, kdo je Aisling Seamairg?“ zeptá se zvědavě a mezi dvěma prsty drží obálku.

„A do háje,“ konstatuju. Tohle těžko budou dobrý zprávy.

Pokračovat ve čtení →

Co z války neznám (2. část)

(předchozí část povídky je tady)

„Moje holčička, Lykke, holčička moje…“ vzlyká měšťka pořád dokola a celkem úspěšně se snaží vybrečet Branovi na prahu louži.

„No tak, paní. Ale no tak…“ snaží se Bran upoutat její pozornost a zachránit svůj dům přes vyplavením, ale dáma už do svého strachu a nářku zabředla moc hluboko, nenechá se jen tak vyrušit. „Já na ni snad budu muset zařvat,“ zabručí si kamarád pro sebe.

Pokračovat ve čtení →

Co z války neznám (1. část)

„Odstranění únavy?“

„Hacht,“ nezaváhá zkoušený prvák.

„Posílení smyslů?“

„Scath. Můžu se zeptat? Po Scathu prý může člověk mít halucinace…“ Student stočí melodii věty do hodně váhavé otázky. Protáhnu se, uvelebím se v prohřáté trávě pohodlněji a rozhodnu se nedat mu odpověď zadarmo.

„Může, když ho přebere, a řekni mi proč.“

Pokračovat ve čtení →

Aisling (6. část)

(předcházející část)

„Páni, tak takhle si žije adorskej čaroděj?“ ocenila jsem komnatu, do které mě Theodor odvedl. Složitě vyřezávaný nábytek, pro jednoho až moc velká postel s nebesy, sametové závěsy, drahé koberce na zemi a gobelíny po stěnách, přívětivý oheň v krbu a poháry a karafa s vínem na stole.

„Takhle si nežije, tady bude bydlet jenom tu noc nebo dvě, než mu přijde výplata, vřelé díky za prokázané služby a srdečné sbohem,“ opravil mě Theodor, pro jistotu šeptem.

Pokračovat ve čtení →

Aisling (5. část)

(předchozí část)

Plán boje – a v našem případě poskytování zdravotní péče – šel velice rychle do háje.

Ještě než adorští vůbec stihli zabušit na bránu, dostal vévoda Asbjorn hysterický záchvat, který byl z otevřených oken jeho pracovny slyšet v půlce města. Vřískal něco o neplnění rozkazů, nutnosti chránit lid, potřebě poslat všechno vojsko na hradby a o šibenici. Vybrala jsem si z toho, že pan generál Kjell si většinu vojska nechal v pevnosti nikoliv dle přání velkoknížete, alébrž o vlastní vůli, a velkokníže důrazně trvá na tom, aby je poslal bránit město.

Pokračovat ve čtení →

Aisling (4. část)

(předchozí část)

„Zkus,“ vyzvala Aderyn Brana. Seděla u stěny jedné z menších místností severní věže pevnosti, kterou nám rosellky určily na přespávání. Nohy měla složené pod sebou, ruce, dlaněmi vzhůru, položené na kolenou. My ostatní jsme postávali kolem a Reine nám nutila nějaký dryák, ze kterého sálala magie. Bran a Asgeir, kteří se odhodlaně napili první, teď s nejistými pohledy čekali, co se stane. Aderyn se je pokoušela telepaticky spojit; ve vzduchu pulsovala energie.

Asgeir prudce, polekaně zvedl hlavu. V tu samou chvíli se Aderyn lehce pousmála.

Branovi se zrychlil dech. Pak se taky usmál.

„Dobře. Rowan?“ obrátila se Aderyn na blonďatou šermířku s řečnickou otázkou a vyslala k ní proud energie. I Rowan na první zkušenosti s telepatií reagovala směsí leknutí a radosti. Bran se pobaveně ušklíbl, a vzápětí se všichni čtyři bez zjevného důvodu rozesmáli.

Začínalo mě to trochu štvát.

S tím, jak energie vibrovala všude kolem, jsem si skoro nevšimla, že se někdo telepaticky spojil se mnou.

Dovolíš?“ ozvala se mi v hlavě trošku samolibá Reine. Ale než jsem si stihla vymyslet nějakou trefnou odpověď, napojila se zřejmě ještě na Aderyn a ticho najednou vystřídal živý rozhovor.

…zvláštní, stejně mám z toho divnej pocit,“ svěřovala se Rowan.

Ais to taky nemá nijak v oblibě,“ potvrdil jí Bran.

Odkud má Aisling zkušenosti s telepatií?“ zajímala se Reine. Tu trochu škodolibosti jsem v tom možná slyšela jenom já. Bran nezaváhal.

Pamatuješ si toho čaroděje z adorskýho vojska? V době, kdy byla Ais na škole, na Graaffu-“

Všechno slyším, přátelé,“ vmísila jsem se do debaty.

Reine se po mě ohlédla stejně jako ostatní, ale jejich překvapený výraz neměla.

Vyražte,“ vybídla nás Aderyn.

Vyšla jsem z naší světnice jako první a zamířila na ochoz nad bránou. Jak jsem se dostávala dál od čarující Aderyn a magií nadopovaných kolegů, cítila jsem kouzlo zřetelněji. Magii hmotné překážky zjevně neomezovaly, spojovala mě s Aderyn nejkratší cestou, i když to bylo přes dva sáhy silné zdi věže.

Strážný na ochozu odzdravil ve vzorném pozoru, když jsem se objevila. Příjemná změna, musím říct, po okázalém despektu, který byl vůči hraničářům donedávna standardem.

Naklonila jsem se jednou ze střílen cimbuří, abych viděla dolů na hlavní silnici. Brána byla otevřená a do pevnosti i ven proudily uniformované armádní oddíly stejně jako lidé v uniformách důstojníků, zvláštních jednotek a nebo v měšťanském oblečení. Dohlédla jsem až k místu, kde procházela vnějšími městskými hradbami. Tam byla brána zavřená.

Tak jo, já stojím nad bránou,“ ozvala jsem se.

Po energetickém spojení se ke mně vrátila nejdřív vlna radosti. „Jsem na horním nádvoří. Docela dobrý, ne?“ Spokojenost z Reine sálala na dálku a byla nakažlivá. Před zraky mírně šokovaného strážného jsem se vyšvihla na hradbu a v docela široké střílně se pohodlně usadila.

Páni, už jste viděli místní zbrojnici?“ ozval se fascinovaně Bran. Jeho tónu jsem se musela smát.

No, alespoň usmát.

Moc se neraduj,“ napomenula jsem ho, „felčaři si zbraní neužijou.“ Ucítila jsem něco, co se asi nejvíc podobalo slaboučkému zahihňání.

Tak fajn,“ vzpamatovala se Reine. „Kde jste všichni? Kajso? Asgeire?“

Já jsem skoro u východní brány,“ ohlásila se elfka. Ona a Asgeir vyrazili po hradbách kolem pevnosti, abychom mohli zjistit, jaké má telepatické spojení limity.

Tos běžela, ne?“ zajímal se Bran.

Tak trošku. Co kouzlo? Zatím se to zdá v pohodě, ne?“

Tobě možná,“ odsekla jí Aderyn. „Dál už nechoď, to je neudržitelný, řeknu ti to bez zkoušení,“ žadonila.

Dobře, necháme toho“, ujistil ji poslední dobou věčně ustaraný Asgeir. Zněl trochu nejistě; buď si na telepatii nezvykl tak dobře jako ostatní, nebo mu dělalo potíže pořádně se soustředit.

Reine, která se umí telepaticky i hihňat, ho hravě překřikla.

Ani náhodou, pěkně mažte dál. Aisling, vyraž dolů do města. Ady, promiň, ale řekli jsme vyzkoušet, co tohle spojení zvládne, tak to musíme vyzkoušet.“ Aderyn se nejspíš rozhodla neplýtvat energií na nadávání; neodpověděla.

Seskočila jsem ze zdi a seběhla po úzkém schodišti, které mě dovedlo přímo k bráně. Soustředila jsem se na proud magie, který mě s Aderyn spojoval, a vyrazila po silnici směrem z města. Nezdálo se mi, že by spojení nějak sláblo.

Aderyn?“ zkusila jsem to. „Mířím k vnějším hradbám,“ dodala jsem, protože jsem nevymyslela nic inteligentnějšího.

Vím,“ ozvala se chabě Aderyn. Únava, která od ní sálala mnohem silněji než slova, mě vyděsila. Bez přemýšlení jsem se otočila a zamířila zpátky k severní věži. „Už se vracím. Tenhle rozsah nám bude bohatě stačit, víc vědět nepotřebujem,“ ubezpečovala jsem ji. Zároveň se mnou se všem do hlavy vetřel Asgeir.

Stačí. Končíme s tímhle experimentováním, všichni se vraťte,“ přikázal nám neobvykle rázně. Jako podtón zavibrovalo spojení Reininým nesouhlasem.

Tak hele-“ zakolísal mi v hlavě její hlas.

A ztichl.

Nejistě jsem se zastavila. Kolem mě teď nebyla ani stopa magie. Pusto, prázdno, nic. Ani jsem neměla chuť zatřepat hlavou, abych se ujistila, že je moje hlava zase jenom moje. Theodor se mi kvůli tomu posmíval.

A pak zničehonic byla energie kolem mě zpátky.

Aderyn? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně, ale přece jenom s úlevou. Tak náhlé, nepřirozené ukončení telepatie jsem zažila poprvé, zavánělo mi to nepříjemnostmi.

Ais? Jseš ve spojení s Aderyn?“

Reine?“ vyjekla jsem tuším i nahlas, jak mě to překvapilo.

Jseš napojená na Aderyn?“ vřískla mi převaděčka v hlavě. Zarazila jsem se.

Jestli ses teď na mě napojovala ty, tak zřejmě ne.“

Reinina nejistota a pocit prohry mě zasáhly jako kámen z praku. Slova na sebe dala čekat trochu dýl.

Tak to si myslím, že omdlela,“ konstatovala.

„Hlídky hlásí, že se adorská armáda dostala na deset mil od města.“ Nižšímu důstojníkovi dhamské městské gardy se netřásl hlas; hlášení podal Asgeirovi stejným tónem, jako by říkal „a jedno pivo pro mě.“

„Díky. Zařídíme se podle toho,“ poděkoval mu Asgeir vážně.

Až mi ho bylo líto. Vedl náš hraničářský oddíl spíš jako rodinu než jako armádu. Sice rodinu plnou tvrdohlavých děcek a s velmi zvláštní skladbou domácích prací, nicméně rodinu, za kterou jsme se bez váhání rvali, i když jsme na ni zrovna byli ukrutně naštvaní.

Poslat nás do bitvy za velkoknížete a jeho město bylo cosi, s čím se nedovedl smířit.

„Váš oddíl bude rozdělen,“ pokračoval důstojník. „Muži posílí ošetřovatelský sbor v ulicích města. „

„Rozkaz,“ potvrdil mu Asgeir, polkl naprázdno a obrátil se k nám. „Víte, co máte dělat,“ vypravil ze sebe bezradně otřepanou větu, která signalizuje problémy. „Zlomte vaz.“ Hodně velký problémy.

„Tak jdem,“ zamručel Ulf svým věčně tragickým hlasem, se kterým se na rozdíl od Asgeira nesnažil udělat zhola nic, vyhrabal se na nohy a spolu s Branem a Asgeirem zamířil za důstojníkem. Ve dveřích se zarazil o Reininu nataženou paži.

„Ne tak rychle,“ ozvala se. Z energie, která před necelými třemi týdny z převaděčky ve vlčím plášti sálala, zářila a odkapávala, teď taky moc nezbývalo. Dlaně měla plné malých lahviček s lektvarem, který včera s Aderyn složitě a se spoustou zaříkávání namíchaly. Magii jsem z něj cítila přes celou místnost.

„Pořád to může být užitečný,“ zavrčela tak odhodlaně, že si Ulf bez protestů jednu fiolu vzal. „Až zahájí útok, jasné?“ Každý hraničář si poslušně odnesl svůj příděl. Asgeir u toho měl výraz odsouzence, který si vychutnává poslední slasti tohoto světa. Pak se jeden po druhém nenápadně a jakoby bezděčně obraceli do kouta místnosti, kde na pohodlné hromadě dek seděla uvelebená Aderyn, při ruce vlastní zásoby lektvarů. A odešli.

Gardista se chystal zamířit za nimi, ale Reine mu na poslední chvíli vkročila do cesty.

„Počkat. Počkat. Bráníte hradby?“ štěkla.

„Část mužů je na městských hradbách. Většina v pevnosti.“ Důstojník byl příliš profesionální, než aby čarodějku poslal k šípku na rovinu, ale dal si záležet, aby to dokázal tónem hlasu a výrazem.

Reine si chviličku neslyšně mumlala pro sebe.

„Hradby jsou dlouhý a mužů málo. Ta část na hradbách nemůže nic znamenat,“ vyrukovala pak s výsledkem svých počtů. „O město vám nejde. Tak proč je tam posíláte? Aby měli lidi pocit, že se fakticky staráte?“ nadhodila konverzačně.

„Vojáci mají stejné zázemí jako v pevnosti. Připraveny jsou nouzové zbrojnice i péče o raněné.“

„A-ha.“ Reine z jednoho slova udělala dvě a vyplivla je s pohrdavě ohrnutými rty. Gardistu to kupodivu vyvedlo z rovnováhy, mírně nahrbil ramena a rychle mrkal.

Až pak jsem si všimla, že se nedívá na Reine. Kajsa sklouzla ze svého stolu, zírala na něj se zatnutými zuby, rukama v pěst a napjatým každým svalem v těle.

Obrana hradeb je jen divadlo, město se chystají obětovat.

Do města poslali Asgeira.

„Rozkaz velkoknížete Asbjorna,“ zamumlal voják v sebeobraně a s posledními zbytky důstojnosti prchnul. Chvilku zůstala Kajsa nehybně stát, s rukama bolestivě zaťatýma. Pak zčistajasna rychle přešla místnost, ze svých věcí vylovila meč a namířila si to ke dveřím.

Nevím, co jsem si myslela, když jsem ji vši silou chňapla za paži. Rowan se na ni pověsila z druhé strany.

„Neblázni, Kajso,“ šeptala vyplašeně. „Stejně nic nenaděláš.“

„Oni ho-“ Elfce selhal hlas. Domyslela jsem si, že slovo zabijou se neodváží ani vyslovit.

„Jo, město padne,“ zamumlala jsem jí do ucha, „ale jde jim o pevnost, ne? To my budeme na ráně, Kajso.“

Konečně se s námi přestala prát a my se odvážily ji pustit. Obdařila nás pořádně hnusným pohledem, svým mečem vztekle mrštila na hromadu našich zavazadel, ale od trestné výpravy snad upustila.

Mezi dveře vešla roselliánka v zatím dokonale čistém hábitu, vytáhla se na špičky a na zárubně připevnila větvičku plané růže.

„Zde je chrám života,“ pravila obřadně, načež s hrstí trní vyrazila pryč, nejspíš ověsit i další dveře. Zíraly jsme na ni jako na podivnou noční můru.

„Potřebuju vzduch,“ zamumlala jsem omluvně, vypadla ze dveří a bezmyšlenkovitě zamířila na ochoz nad bránu. A ať si strážní myslí, co chtějí, stejně jako při pokusu s telepatií jsem se uvelebila v jedné ze střílen a dívala se směrem k městským hradbám.

Měla jsem strach.

„Můžu?“ ozvala se Reine pro formu, opřela se o zeď těsně vedle mojí střílny a unaveně sklonila hlavu.

Nemysli na boj, nemysli na boj, nemysli na boj!

„Reine?“

„Jo?“

„Když jsi dělala převaděčku…“ na chviličku jsem se zamyslela, jak nejlíp zformulovat otázku. Nezadařilo se. Nějak to zaimprovizuju. „Hmm… proč jsi nosila tu připitomělou kožešinu?“

Reine se nostalgicky usmála.

„A to víš, jak mi říkali?“

„Swiza?“ vydolovala jsem paměti zvláštní jméno.

Převaděčka přikývla. „Swiza je takovej místní lesní duch, ženská ve vlčí kůži. Ani vyloženě hodná, ani zlá, nejspíš prostě náladová…“ Reinin hlas se zamlžil vzpomínkami.

„Ale nečekalas, že tě budou považovat za lesního ducha, nebo jo?“ nedovolila jsem jí zdlouhavé vzpomínání.

Reine zničehonic vyprskla.

„Tak to vážně ne,“ přiznala vesele. „Ale čím míň toho o mě věděli, tím to bylo bezpečnější, a čím divnějš jsem vypadala, tím míň se ptali,“ vysvětlovala. „Kdybych tam přišla takhle,“ mávnutím rukou obsáhla svoji garderobu, čítající plátěnou košili, kabátec bez rukávů, volné kalhoty a u pasu dva nože, „budou se ptát, kdo jsem, co tam dělám, proč se mi chce trajdat přes hranici a půl kopy dalších věcí. Když se objevíš a vypadáš jako místní přízrak, nikdo se moc neptá a oddechne si, když tě má z krku. Fakt, funguje to,“ ujistila mě.

„Počkej, počkej, zjevíš se jako přízrak a oni ti věří?“

Reine se čarodějnicky zachechtala.

„Pracovala jsem u Breany v klášteře jako alchymistka. Začalo to tím, že nám přivezli k léčení adorskýho velvyslance zraněnýho při zatýkání. Válka byla na spadnutí a on tvrdil, že od ní chce Frolika odradit, tak… jsme vyzkoušely první krytí, které nás napadlo.“ Převaděčka pokrčila rameny. „Přes hranici jsem ho dostala, ale s rozmluvením války to nevyšlo. A jak jednou začneš… každou chvíli se našel někdo, kdo moh být užitečnější v Adoru, nedokázala jsem přestat.

A někdy to byla i zábava. Natrefila jsem v lese na pytlačící děcka, jeden kluk měj v ruce zajíce ještě s okem kolem krku. Dovedeš si to představit, děti ze vsi a já s vlčíma ušima na hlavě? Díky bohům jsem zrovna dostala za pomoc trochu stříbra, tak jsem ho obřadně položila na zem a odkráčela. A od tý doby věřili místní na Swizu. Starý dobrý časy,“ zasnila se převaděčka.

„Myslíš ty starý dobrý časy, kdy jsme se naháněly ve skalním městě, já po tobě házela stříbrný nože a ty jsi nás čarováním prozradila adorský armádě?“ rýpla jsem si. Reine s omluvným úsměvem přikývla.

„Jo, tyhle starý dobrý časy.“ Pak se zadívala zpátky k městským hradbám a znovu se zachmuřila. „Nový časy jsou na levačku,“ vyjádřila se. Řekla bych, že velice mírně.

Zaslechla jsem slaboučké troubení polnice. Město pod námi ožilo. Kolem vnějších hradeb se začaly míhat postavičky. Na ochoz pevnosti se nahrnulo alespoň dvacet vojáků, většinou důstojníků, clonili si oči a důležitě zírali na obzor.

„Pojď. A vypij ten lektvar,“ šťouchla do mě Reine. „Bude zle.“

Malá, nakrátko ostříhaná čarodějka roztřesenými prsty odzátkovala lahvičku. Tohle byl nejsilnější zesilující lektvar, na jaký sehnala v dhamských apatykách suroviny. Vůbec si nebyla jistá, že bude stačit, ale nic lepšího udělat nemohla.

Jenže budou všichni tak daleko.

A tak nervózní!

Co když budou tak vyděšení, že se nedokáží soustředit?

Prázdná lahvička se jí z klína skutálela na podlahu a zazvonila o kamennou dlažbu.

Co když to nedokážu já?

Musím, přikázala si.

Tohle nečekala, když ji Acadaemia do války vysílala. Bojovat by dokázala – magií. Na dálku. Čistě a efektivně.

Ale namáčet si ruce v cizí krvi…

(následující část)