Ukázalo se, že není až takový problém vesničany najít a sledovat, ale zato je nemožné odposlechnout, o čem si povídají. Cesta byla příliš přehledná, než abychom se dostaly na doslech, a ačkoliv byli dost hluční, až na hřeben kopce se jejich slova nedonesla.
Jak ta podivná sebranka postupovala hloub do vnitrozemí, vrchy kolem cesty byly nižší a nižší a už mi nepřipadaly jako bezpečný úkryt. Na druhou stranu, vesničani byli vážně pozoruhodně lehkomyslní.
„Aisling?“
Povědomý hlas se mě dožadoval. Než jsem si stihla v hlavě seskládat tuhle informaci, dotyčný zvolil drsnější metodu, popadl mě za rameno a lehce mnou zatřásl.
„Dělej, Aisling, vstávej.“ Na okamžik jsem otevřela oči. Á, jo, Mats. Proč jen mě to nepřekvapuje? Kolega hraničář má jakési zvrhlé potěšení z toho, že mě ráno nenechá dospat.
Znovu do mě šťouchl a pak se se mnou začal přetahovat o přikrývku, kterou jsem si z preventivních důvodů přitáhla pod bradu a pevně chytila oběma rukama.
„No tak, Ais, vylez z pelechu, venku je krásně, sluníčko svítí, ptáčkové zpívají a ty máš hlídku s tím nováčkem.“Pokračovat ve čtení →
Když tessarský velitel konečně pochopil, že to myslím vážně, daly se věci do pohybu. Troubení nástupu, rychlé rozkazy, čísla oddílů a pokyn k pochodu.
A taky mé jméno v příkazech hejtmanům. Zatímco mužstvo nadávalo a rychle se chystalo k odchodu, jejich nadřízení stáli ve velitelově pracovně. Dokud všechno půjde podle plánu, mají se řídit mými znalostmi terénu. Když to podle plánu nepůjde, mají mě zatknout. Výborně, Aisling, vážně výborně.
Už to vypadalo, že ve skalách strávíme další noc, ale před půlnocí se přihrnul vysoký, vyhublý chlapík a truchlivým hlasem nám sdělil, že nás střídá a že se máme vrátit stezkou pod kopci.
Nelíbil se mi on, jeho zpráva ani čas, který si k příchodu vybral. Bran se k němu ale choval jako ke starému známému a představil mi ho jako Ulfa, hraničáře z mě neznámé druhé půlky oddílu, čímž nabyl jeho vzkaz úřední platnosti. Neradostně jsem se vymotala z deky, poskládala ji do batohu a vydala se za Branem, aby mi jeho stín nezmizel ve tmě. Snažila jsem se nedělat moc hluku a zoufale se mi to nedařilo. Ale což, alespoň je všem kolem jasné, že to tu hlídáme.
Nad ránem konečně přestalo pršet a já na chvíli usnula.
Vzbudil mě vzdálený, ale jasně slyšitelný řev šelmy.
V jednu chvíli jsem ležela s vlastním pláštěm poskládaným pod hlavou, během dvou úderů srdce stojím zády přitisknutá ke skále, v ruce tasený meč, a rozhlížím se po obloze.
Cestou zpátky na základnu se setmělo. Když jsem se nemohla rozptýlit rozhledem po okolí a pátrání po něčem – čemkoliv – co by stálo za zmínku, myšlenky se mi neodvratně a pořád dokola stáčely k Branovi.
Zatraceně, Brane, vyrostli jsme spolu, vždycky jsme si všechno řekli, tak co se teď děje, že mi to říct nechceš?
Kolega zarputile mlčel a nereagoval ani na mé vzteklé myšlenky, ani na pohled upřený mezi jeho lopatky. Nemůžu tvrdit, že bych se tomu divila.
Konečně, konečně jsme brzkou podzimní tmou doklopýtali zpátky do vsi a relativně útulného útočiště hostince. Přivítal nás nervozní pohled Gallaghera, staršího hraničáře, kterého jsem poznala včera večer.
Za války se nikdo nemá dobře. Ne, ani zaklínači. Schytali jsme to stejně jako všichni – nakonec.
Když válka začínala, gratulovali jsme si, že sídlíme zrovna na hradě Graaff, stranou v horách a těžko přístupném. Ne všichni, kteří na začátku války ve škole byli, tam ale zůstali – z ranhojičů a felčarů, kteří se na hradě učili, nezůstal nikdo, chtěli se dostat domů. Většina vycvičených šermířů, tvrdších nátur, se nechala zverbovat do armády, a na hradě jsme zůstali vlastně jenom my, zaklínači – šermíři stejně jako felčaři, cvičení bojovníci, rány zasazujeme i ošetřujeme… a hlavně nemáme, kam jinam bychom šli.
(Závěr povídky, jejíž první část je tady.)
Zpoza jednoho sloupu podloubí domu na náměstí jsem opatrně sledovala, jak se k poražené ovci, ze které se po dláždění volně rozlévala krev, plíži dva skřípavě oddechující stíny. V duchu jsem počítala, kolik upírů se do léčky chytlo za poslední čtyři dny. S těmihle dvěma se dostanu na jedenáct, a to už je na tosaithské podhradí smečka velká až až. Budu doufat, že tihle jsou poslední, že na krev dobytčete, které nechám podříznout zase pozítří, se nikdo nakrmit nepřijde.
Někdo zaklepal na dveře a v souladu s dobrými mravy čarodějů Acadaemie vešel řečenými dveřmi do místnosti dřív, než jsem ho k tomu stihla vyzvat.
„Dále,“ poznamenala jsem rezignovaně. Příchozí mi sice stál za zády, ale mých očí v sloup si stejně nejspíš všimnul v zrcadle, před kterým jsem si rozčesávala vlasy.
„Už Theovi balíš, Ling?“ zeptal se Lyall a rychle se rozhlédl po pokoji. „Nebalíš,“ konstatoval. „Začni.“
Obrátila jsem se k Lyallovi čelem.
„Zaprvé, jmenuju se Aisling. Zadruhé, co bych mu měla balit?“
Šelma, já a v mojí ruce meč.
Přesně ta situace, kdy přebírají velení zaklínačské reflexy.
Úkrok dozadu, ve spodním oblouku švihnout čepelí, meč zasviští vzduchem a zasáhne karotidu. Uskočit před kapkami krve a před ostrými zuby. Trochu se přikrčit, aby čelisti cvakly neškodně vedle, a další rána.
Znovu jsem rychle ustoupila z lintova dosahu. Krvácel rychle a samotného ho to překvapilo, oči mu těkaly mezi mnou a rudými stříkanci na kamenné plotně. Držela jsem se z jeho dosahu, když křečovitě chňapal všude kolem sebe a mrskal ostnatým ocasem. Netrvalo dlouho, než výpady přešly v křeče, a pak ochably i ty. Linto se bezvládně zhroutil na zem.
Krev mi hučela v uších pořád silněji, teď už mohla soupeřit s mořským přílivem. Bohové, stačilo takhle málo a umřela mi tu učednice! A to jsem chtěla bejt dobrá patronka?