Nepatřičná (3. část)

Ačkoliv Kaessi není z Asgeirova doprovodu právě nadšená, správně soudí, že ho na cestu zpátky na zámek potřebuje. S vidinou brzkého návratu domů není zas až tak těžké to překousnout.

Druhá otázka je, jestli všechno půjde tak rychle.

Vedla jsem půjčeného koně v bezpečné vzdálenosti od Asgeira a byla odhodlaná nepromluvit na něj ani slovo, ale jemu rychle otrnulo. Otáčel se přes rameno a vyptával se mě na život dvorní dámy, na moji výchovu, chválil můj styl jízdy v obkročném sedle a do nekonečna si dělal legraci z toho, jak jsem mu hrdě utekla a namířila si to úplně špatným směrem.

Začala jsem mu odpovídat, abych udržela rozhovor kolem přijatelných námětů, a nechala se strhnout dobrým rozmarem, který z Asgeira zářil. Nakonec, aby si pro samé ptaní nevykroutil krk, jsem navedla koně vedle něj a jen si dala pozor, aby z mé sukně viděl tu neroztrženou část. Za pohled, který jsem nejspíš skýtala z druhého boku, jsem se styděla i v pustém lese.

A tak jsme jeli domů a namluvili toho jak Naitin šicí kroužek o zimním slunovratu.

Pak Asgeir zmlknul uprostřed věty a upřeně se díval nad moji hlavu. Chvilku jsem pátrala v korunách stromů a zběžně jsem si prohrábla vlasy, abych se ujistila, že nemá důvod zírat na mě. Až za několik okamžiků jsem si všimla tenkého sloupu kouře na obloze.

Někde hoří… kde to je?“ Zamrzelo mě, že jsem se víc nevěnovala místopisu, teď nemám nejmenší tušení, kde jsem a kde je všechno ostatní. Vždyt může taky hořet zámek! „Kde, Asgeire?“ vyjekla jsem.

To bude na Křížení,“ odpověděl bezvýrazně. „Jedem.“

Co tam chceš dělat?“

To nevím, dokud neuvidím, co přesně se tam stalo,“ odpověděl celkem rozumně a pobídl koně do cvalu. Pokud jsem nechtěla znovu zůstat sama uprostřed lesa, nezbylo mi než vyrazit za ním.

Do vesnice zvané Křížení to nakonec nebylo daleko. Asgeir si všiml úzké odbočky, která se ukázala být jednou z cest tvořících křižovatku, podle které získala ves jméno.

Teď už se mi sloup dýmu valící se z jedné chalupy nezdál tenký.

Bohové,“ hlesl Asgeir. „To snad není možný.“

Koně před sebou měli rovnou hladkou cestu, mohla jsem si dovolit tázavý pohled.

Tam bydleli lidi, Kaessi, jediná rodina ve vesnici.“

Všimla jsem si, jak mu ztuhly svaly pod čelistí a zbělely klouby rukou, jak svíral otěže. Necítila jsem z něj vůbec nic, jako by byl pocitově úplně prázdný. Za krkem mi zatrnulo podivnou nejistotou; takhle prádného jsem nezažila nikdy nikoho.

Jak jsme se blížili, objevovala jsem na scéně další a další znepokojující detaily. Plameny plazící se po šindelové střeše. Rozbitá okna. Postavy pobíhající kolem a přihazující do ohně oblečení, nádobí i… knihy? Určitě jsem tam zahlédla alespon dvě knihy.

Došlo mi, na co Asgeir myslí, a toužila jsem najít nějaké jiné vysvětlení.

Nemoc,“ vyhrkla jsem. „Třeba byli vážně nemocní, slyšela jsem, že se v Tourane objevily neštovice. Snaží se zabránit nákaze.“

Třeba,“ ucedil a nespouštěl oči z hořícího stavení.

Vesničané byli tak zaujatí přikládáním k požáru, že si nás nevšimli, dokud jsme nedojeli až téměř k nim.

První se po nás ohlédl mladý, pohledný elf se slámově žlutými vlasy. Prohodil něco k ostatním a v dalším okamžiku se skupina zježila vidlemi, kosami, postarší chlapík v kovářské zástěře pohotově vytáhl z ohně hořící kus dřeva a zašermoval s ním směrem k nám.

Nenávist. Chuť ničit.

Já svého koně zastavila, bála jsem se, aby ho oheň nevyplašil přespříliš, ale Asgeir přijel ještě blíž.

Co se tady stalo?“ houkl velitelsky.

Snad vidíš, ne?“ ozval se hubený tmavovlasý výrostek.

Táhni, nikdo tu o tebe nestojí,“ pronesla ve stejné chvíli robustní žena oblečená jako selka a na zdůraznění svých slov si odplivla do ohně.

Jseš tak pitomej, že ti tohle nestačí?“ křikl vyzývavě ten světlovlasý, který na nás prve upozornil ostatní, a významně mávl rukou k hořícím troskám stavení. „Máme ti to vysvětlit ještě důraznějš, že tu vo tebe nikdo nestojí a že máš vypadnout? Nebo tu přestaneš votravovat vzduch a konečně zmizíš?“

A tu svojí čubku vezmi s sebou,“ dodala znechucená selka. „Nechceme tu ani lidi, ani jejich poskoky!“

Zkameněla jsem, nezmohla se na slovo a jen mě úplně nepatřičně napadlo, že ta ženská používá plivání místo tečky za větou.

Kdo se tahá s lidma, ať táhne s lidma!“ provolal někdo ze zadních řad. Světlovlasý se spokojeně, vítězně zašklebil.

Neslyšelas? Zmizni,“ houkl ještě další hlas a jeho majitel po mně hodil nahnilé jablko. Trefil se přesně, na živůtku šatů, už tak dost zašpiněném, mi zůstala rezavá páchnoucí skvrna. Uvědomila jsem si, že mám pusu šokovaně otevřenou, a přinutila se ji zavřít, aby mi v ní náhodou neskončila příští výzva k odchodu.

Vypadni, čubko!“ Druhé jablko mě trefilo do nohy odhalené roztrženou sukní, třetímu se Asgeir tak tak vyhnul, naši koně začali frkat, stříhat ušima, nervozně přešlapovat, a vesničanům bylo jasné, že jim moc neschází.

Tohle je elfská země!“ zařval mocně elf se slaměnými vlasy. „Není pro lidi, není pro jejich děvky, tak táhněte z naší země, nebo vás vyprovodíme po zlým!“

Jako na povel vykročil celý hlouček k nám, výhrůžně zvedali vidle, spílali nám jeden přes druhého a pár nejpodnikavějších vyrazilo improvizovanými pochodněmi přímo proti koním. Můj se splašil okamžitě a upaloval zpátky po cestě, kterou jsme přijeli. Nezmohla jsem se na nic než křečovitě svírat rozsochu sedla a modlit se, aby kůň nikde nezakopl.

Přeřítil se se mnou přes pláň a pořádný kus lesa, než konečně zvolnil tempo, vztyčil uši a já našla odvahu zkusit zase domluvit pomocí otěží. Postupně jsem koně zpomalovala, cval, klus, až přešel zpátky do kroku a já si dovolila ohlédnout se.

Asgeir nebyl daleko. Dohnal mě za pár okamžiků, srovnal krok svého koně s tím mým a pozorně si mě prohlédl.

Jsi v pořádku?“

Zamyslela jsem se nad tím a pak roztřeseně přikývla.

V rámci možností.“

Strašně mě to mrzí, Kaessi,“ řekl smutně. „Mělo mě napadnout, že je akorát vyprovokuju.“
„Tos nemohl vědět.“ Bylo mi ho líto, jen bezmocně sledoval, jak se proti němu obrací země, ve které žil. To si nikdo nezaslouží.

Ale mohl,“ povzdechl si Asgeir hořce. „Bylo to jasný. Jeden den nás vyháněj železem a ohněm z našeho tábora, druhej den vyštvou ohněm další z jejich domova, to nemohla bejt náhoda. Ale vážně mě mrzí, že se obrátili i proti tobě.“

Mám strach.“ Nechtěla jsem se svěřovat, jen mi myšlenka jaksi uklouzla nahlas. „Ti včera, myslíš, že to byli elfové z Křížení?“

Asgeir se na mě soucitně zadíval.

Nemyslím. To by měli dlouhou cestu kvůli vyštvání tří lovců. Nejspíš z Tourane, to je našemu táboru nejblíž.“

Riasc je blíž,“ namítla jsem bezděčně a zachvěla se hrůzou z toho, co jsem právě řekla. Dokázal by někdo ze zámku vzít zbraň nebo pochodeň a přidat se ke krvežíznivému davu?

Nebyla jse si jistá. Najednou jsem si uvědomila, kolik elfů v zámku vídám, aniž bych je pořádně znala. Nevím ani co rádi jedí nebo jak tráví svůj volný čas, natožpak jaký mají názor na neelfské obyvatele tosaithského království.

To je.“ Asgeir se rozpačitě kousl do rtu. „Kaessi, vím, že se těšíš domů, ale potřebuju si udělat ještě jednu zajížďku. Chci zjistit, co se stalo s naší vesnicí.“

Rozumím. To je v pořádku. Jedeme.“

Ani jeden už jsme neměli co říct, a tíživé ticho se nedalo příliš zkrátit, protože jsme koně po úprku z Křížení nechtěli hnát cvalem.

Nemyslela jsem na nic, jen jsem sledovala Asgeirova záda a dbala na to, abych je pořád viděla mezi koňskýma ušima. Jen tak tak jsem stihla přitáhnout otěže, když lovec zničehonic zastavil.

Cítíš to?“ zeptal se mě stísněně, aniž se ohlédl. Na okamžik jsem zavřela oči a soustředila se na něj.

Obavy, nejistota, zodpovědnost, výčitky.“

Cítíš kouř?“ upřesnil podrážděně, nečekal na odpověď a přiměl koně znovu vykročit. Zavětřila jsem. Neměl tak úplně pravdu, ve vzduchu visel pach spáleniště, ne přímo kouř, ten už zřejmě odvanul. Ale bylo naprosto zbytečné říkat to nahlas.

Když se před námi otevřel výhled na vrbami lemovaný břeh řeky a zčernalé pozůstatky možná dvaceti stavení roztroušených mezi vodou a krajem lesa, ani nehlesl. Neklel, nenaříkal, nelomil rukama. Sesedl z koně a cílevědomě vykročil mezi domy.

Stihl si prohlédnout dva, když se od řeky ozvalo halekání.

Bylo vám to včera málo? Chcete přídavek?“

Vztek.

Asgeire!“ zaječela jsem, když se zpod jedné vrby vymrštili dva elfové s luky v rukou.

Vy si nedáte říct, chátro! Zvěř nám pytlačíte, úrodu kazíte, holky svádíte, a nejde se vás zbavit. Jste jako toulaví psi, co se drží tam, kde jednou dostali nažrat. Ale tahle země, tahle země není pro vás, rozumíte? Zmizte odsud, ať nemusím špinit zem vaší krví,“ řval na nás jeden z elfů, zatímco druhý se nezatěžoval ani slovem a sledoval Asgeira hrotem šípu nasazeným na tětivě.

Asgeir se rozběhl zpátky ke koni, vyšvihl se do sedla, nakopl koně do slabin a člověk i zvíře bolestně vykřikli, než se dali na útěk.

Já se nemohla odhodlat vyrazit za Asgeirem, protože se mi zdálo, že míří pryč od zámku. Už jsem vážně chtěla domů, vykoupat se, obléct si čisté šaty, odpočinout si, ne znovu zběsile projíždět lesem od jednoho nebezpečí k druhému. Ale cestu na zámek jsem neznala, měla jsem jen matné tušení, že ho mám někde za zády.

ň vycítil moji nerozhodnost a tančil se mnou na místě, pohazoval hlavou, jako by mě pobízel, ať si konečně vyberu.

Zvolil za mě elf, který mířil na Asgeira. Teď si vybral za cíl mě.

Tak padej, na co čekáš? Mám tě popohnat? No nekul na mě ty oči a zmizni. Nebo myslíš, že si tě tu necháme, protože jseš naše? Chyba, holčičko, ty už nejsi naše, ty jsi jejich. Šíří se tu jako mor a my se proti němu musíme bránit, dostat tu nákazu pryč a očistit zemi, kde žila, rozumíš? Rozumíš?“

Ale já-“ Nevěděla jsem přesně, co chci říct – snad že jsem s Asgeirem nestrávila ani den, jak bych tedy mohla být jeho, snad se odvolat na princeznu a svou příslušnost ke dvoru, snad jsem chtěla říct, že mě Asgeir vlastně unesl proti mé vůli, a že tedy nejsem provinilá, ale oběť. Bylo to jedno, protože mě nenechal domluvit.

Zmiz, než zastřelím nejdřív toho koně pod tebou a pak tebe!“ zařval tak nepříčetně, že už jsem nad tím nepřemýšlela a popohnala koně za Asgeirem. Palčivě jsem cítila místečko mezi lopatkami a už už jsem cítila, jak se mi tam noří šíp.

Nechali mě odjet v klidu.

Asgeir na mě nečekal a vypadal překvapeně, když jsem se mu nakonec, o pořádný kus dál, objevila po boku.

Co tu děláš?“ Jeho pohled byl naprosto zmatený.

Jedu… budu muset jet s tebou. Musela jsem, hnali mě pryč, jinak by mě…“ Představa šípu v zádech mi stáhla hrdlo.

Kaessi, já…“ Odmlčel se. Cítila jsem, že s tím nepočítal, že mě s sebou nechce, a čekala jsem, až to řekne nahlas. Ta představa mi zněla jako téměř jistý ortel smrti. Bez mapy a bez znalosti cesty, na vyčerpaném koni, mezi elfy, kteří mě považují za nepřítele bych měla jen mizivou šanci, že se vrátím na Riasc v jednom kuse.

Já se ti fakt omlouvám, že se to takhle pokazilo. Něco vymyslíme. Bude to dobrý.“ Asgeirova horká dlaň mě pleskla po rameni, což asi pokládal za povzbudivé gesto.

Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, proč to říká, když oba víme, že mě ve skutečnosti chce nechat tady. Naštěstí mě pud sebezáchovy včas okřikl a já sklapla naprázdno.

Vybavilo se mi, co Asgeir říkal ráno, když mě stopoval po lese – že pocity neovládne, jen to, co dělá. Že by?

Zatřepala jsem hlavou. Nemůžu to teď rozebírat, nemůžu si podkopnout jedinou jakous takous šanci, že se z téhle šlamastyky vymotám se zdravou kůží.

Díky,“ hlesla jsem místo toho. „Jedem?“

Jedem,“ kývl Asgeir a pokusil se na mě usmát.

Kopyta pomalu, unaveně dopadala na cestu, já si už v obkročném sedle připadala jako doma, jen ticho mě dráždilo, když jsme teď byli s Asgeirem spojenci.

Kam vlastně máme namířeno?“ nadhodila jsem, dílem proto, že jsem to chtěla vědět, dílem proto, že mě nic lepšího nenapadlo.

Do Adoru,“ odpověděl Asgeir pevně. „Vypadá to, že v Tosaithu nejsem vítanej, a na adorskou hranici to máme nejblíž. Tam si chci odpočinout, posbírat zprávy a rozhodnout se, co podnikneme dál. Ale dneska to už nezvládneme, takže si budeme muset najít nějaký pěkný místečko na přespání. Už jsi někdy spala v lese?“

Když nebudu počítat váš tábor, kde jsem stejně neusnula, tak ne,“ přiznala jsem.

Asgeir si mě důkladně prohlédl – moje špinavé a roztrhané šaty a nízké střevíce, a víc nic.

Nebudu tvrdit, že to bude příjemná noc, protože nebude,“ sdělil mi. „Ty jsi vybavená na projíždku, a mě blbci taky nedošlo, že se do tábora nevrátím, takže s sebou nemám skoro nic. Dokážu rozdělat oheň, ale víc neslibuju.“

To přežiju.“ Snaha o statečný tón mi vystačila přesně na dvě slova. „Jinou možnost nemám,“ dodala jsem rezignovaně.

Taky pravda,“ konstatoval Asgeir a vypadal, že se snaží nezasmát.

Cesta nás převedla přes nízký kopec a otevřel se před námi výhled do krajiny, na lesy a louky a cesty, které je křižovaly.

Někdo na nás čeká,“ upozornila jsem Asgeira na postavu sedící na balvanu na křižovatce. Zdálo se mi, že zvedla hlavu a podívala se naším směrem.

Hrome,“ zavrčel lovec, „co dělají až tady? Zkusíme to obejít,“ rozhlédl se po možných cestách. Zavrtěla jsem hlavou.

To nemá smysl, už si nás všiml.“

Takže to risknem?“ podíval se na mě vážně.

Místo odpovědi jsem štouchla koně patami. Utíkání už mě unavovalo, jestli jsme tu chycení v kruhu, chci to vědět hned.

Asgeirův kůn mě několika kroky dohonil a pokračovali jsme vedle sebe, pohledy shodně upřené na postavu před námi. Šedé a zelenkavé oblečení, nikde lesk kovu, žádná snaha připravit si luk k výstřelu… Pak se neznámý postavil, pořád čelem k nám, a klidně, s rukama podél boků, čekal.

Pokusila jsem se soustředit na jeho emoce – kdyby byl rozzuřený, vzteklý, tak jako ti vesničani z Křížení, mohla bych ho cítit i na větší vzdálenost, ale zjistila jsem, že mě úplně ohlušuje Asgeir a jeho zmatky. Připadala jsem si obraná o jeden ze základních smyslů.

I tak mi ale na neznámém bylo něco povědomého. Držení těla?

Asgeire,“ začala jsem opatrně, „já si nemyslím, že je to… ehm, bojovník.“ Honem mě nenapadlo lepší slovo pro nenávistné elfy obrátivší se proti lidem.

Ale kdo jinej by na nás-“ začal Asgeir, přimhouřil oči, jak se snažil zaostřit do dálky, a pak se jeho výraz trochu uvolnil. „Čekal,“ dořekl si pro sebe.

Několik dalších kroků, a poznala jsem v postavě farmáře Einiona. Asgeirova úleva mě obklopila a přenesla se i na mě. Uvědomila jsem si, že se na elfa usmívám.

Asgeir ze sedla spíš spadl, než seskočil, a přikročil k elfovi.

Je mi to líto, Asgeire,“ pronesl Einion místo pozdravu. Lovcův úsměv poněkud ztuhl, jak se snažil rozšifrovat, jestli elf nemá za lubem nějakou zákeřnost. „Ráno jsem potkal tvé lidi, vyděšené, unavené a narychlo sbalené, říkali, že jim elfové podpálili domy a přikázali, ať už se do Tosaithu nevrací. Vrátil jsem se domů, že ti to řeknu, poradím se s tebou, nabídnu ti nějaké zásoby, jenže jsem zjistil, že jste pryč-“

Einione, za toho koně se fakt omlouvám, ale vážně jsem ho potřeboval, myslel jsem, že ti ho ještě odpoledne přivedu zpátky, až hodím Kaessien zpátky na Riasc.“ Asgeir mluvil rychle a zkroušeně. Zdálo se mi, že není zvyklý omlouvat se tolikrát za jediný den.

O koně nejde,“ mávl farmář rukou. „Nechte si ho, dokud ho budete potřebovat, Kaessien. Jde o to, že jsem mluvil s lidmi od Airgid, viděl jsem tam dým, viděl jsem stoupat dým z Křížení, věděl jsem, že utíkáš s málem a chtěl jsem ti trochu pomoci.“

Lovec schlíple zíral na kamínky pod nohama.

Nakonec jsem si řekl, že se dřív nebo později pojedeš podívat do osady, a pak zamíříš nejkratší cestou pryč ze země. A nejkratší cesta je tahle,“ spokojeně ukázal prstem na zem. Sehnul se pro svůj tlumok, který jsem z dálky omylem považovala za kámen, na kterém seděl, a podal ho Asgeirovi. „Trocha oblečení, nějaké jídlo, deky, a tohle železo se mi darmo válelo v truhle, tak jsem usoudil, že bys ho mohl provětrat,“ usmál se skoro uličnicky a pohladil jílec meče, který z batohu nahoře trčel.

Dobře jsme spolu obchodovali, tak to ber jako splátku za příští dodávku,“ dodal ještě Einion vážně.

Asgeir se ošíval, zřejmě se mu nechtělo přijmout takový dar, prohlašovat ho za splátku bylo absurdní, ale uvědomoval si, že ho potřebuje.

Díky, Einione,“ vypravil ze sebe. „Díky.“

Farmář vážně přikývl.

Hodně štěstí, Asgeire. Hodně štěstí, Kaessien.“

Děkuji,“ zamumlala jsem otupěle. Správně bych měla cítit překvapení, ale to už jsem pro dnešek dávno vyčerpala.

Einion nám kývl na pozdrav, otočil se na podpatku a vydal se pryč. Matně jsem tušila, že cesta, kterou si zvolil, vede zhruba směrem k jeho farmě.

Asgeir se za ním dlouho zamyšleně díval, než si hodil batoh na záda a znovu nasedl na koně.

Pojeď, Kaessi,“ vyzval mě tiše,“ podíváme se, kde budem dneska spát.“

Příspěvek byl publikován v rubrice "Nepatřičná". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Nepatřičná (3. část)

  1. Profilový obrázek vyvrzenec napsal:

    Hmm. Dnes je to jen samé utíkání. Uvidíme co bude příště.

    • Alissa Alissa napsal:

      Jak pravil klasik: “Nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším…”

      Žvaním nesmysly, potěšilas mě. Je prima vidět, že někdo moje příběhy čte, a je skvělé vidět, že je to člověk s vlastním názorem.
      Ale co bude příště… no, uvidíme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..