Nepatřičná (2. část)

Leželi tam spolu ve tmě, povídali si… co to vlastně přerušilo Kaessinu zpověď?

Asgeir poslouchal ještě několik okamžiků, pak se vymrštil z lůžka, rychlým pohybem mě vytřepal z dek a postavil na nohy.

Koně jsou za protější chatou. Počkej tam,“ houkl na mě naléhavě a vyběhl ven. Jeho hlas nepřipouštěl odpor a já, ochromená strachem, jsem na něj ani nepomyslela. Kotník mě sice příšerně bolel, ale kulhala jsem přes trávu k matně zřetelné siluetě protějšího srubu. Za mnou Asgeir burcoval ostatní lovce a do jejich mumlání a štrachání se ze tmy nesly nezřetelné výkřiky davu.

Dobelhala jsem se k určené chatě, všimla si ohrady za ní, ze které bylo slyšet odfrkování znervóznělých koní, když mě kdosi se sedlem v náruči předběhl a málem srazil. Vzápětí jsem podle hlasu poznala černovlasého.

Ty jsi vůl, Asgeire. Jdou si pro ni. Proč jsi si sem vůbec tahal? Teď si nás podaj za únos. Nech ji tady s tou její chromou kobylou a padáme, nemám zájem se s nima potkat. Hneš sebou?“ vrčel vztekle a přitom nasazoval koni uzdu.

Nenechám ji tu. Není to kvůli ní a nechci vědět, co by jí udělali, kdyby ji tu našli,“ odpověděl Asgeir tiše, ale důrazně. Protesty černovlasého rázně utnul třetí z lovců.

As má pravdu, Reese. Poslouchej.“

Dav už byl tak blízko, že mezi stromy prosvítala světla jejich pochodní a bylo rozumět hlasitějším slovům.

Táhněte z Tosaithu! Vraťte elfí zemi elfům! Pryč se špínou!“

Zatraceně,“ vydechl vyděšeně černovlasý. “Pogrom. Musíme varovat osadu. Tale, trefíš stezku i potmě? Pojedem tam spolu, jestli chce As páchat hrdinství, radši ať to vezme nejkratší cestou někam, kde na něj nedosáhnou.“

Můžu jet taky,“ ohradil se Asgeir a spěšně sedlal velkého šedáka, „mám dobrého koně, nezůstanem pozadu.“

Jestli budem křičet na poplach dva nebo tři, to je jedno, Asi.“ Tal odmítavě zavrtěl hlavou a já mu byla hrozně vděčná. „Jestli ji chceš vzít s sebou, padej do bezpečí.“

Asgeir nerozhodně mlčel, zodpovědnost v něm sváděla boj sama se sebou,

Potáhnete pryč v krvi!“ dolehlo k nám v tu chvíli z blížícího se davu.

Popadl mě za paži a smýkl se mnou ke svému koni.

Nohu,“ poručil mi ostře. Bez přemýšlení jsem zvedla levou nohu ze země, Asgeir mě popadl pod kolenem, vyhodil mě do sedla, nasedl za mě a chytil mě kolem pasu tak silně, že jsem překvapeně vyjekla. Znovu jsem si připadala jako list ve větrném víru. Vlny zjitřených emocí se přeze mě přelévaly jako bouřlivé moře a bránily mi popadnout dech, Asgeir mě přidržoval v nepohodlné pozici na koňském hřbetě.

Co myslíte, jak daleko nás poženou?“ zeptal se Reese, už usazený v sedle a nervózně se ohlížející po rozzuřeném elfím davu.

Těžko říct.“ Tal si znechuceně odplivl a vložil levou nohu do třmenu. „Osobně už mě to nebaví, hodlám vypadnout za hranici. Země je to fajn, ale místní mi začínaj lézt na nervy,“ dodal, když se vyhoupl na svého koně. Nikdo mu ten názor nevymlouval. Mně sice prolétlo hlavou, že je nevděčný a drzý, ale stačil záblesk pochodní v rukou mých soukmenovců a rychle jsem si to rozmyslela.

Pojeď, Reese. Zlom vaz, Asi.“ S tím Tal pobídl koně do tmy a Reese, ze kterého jsem i já viděla jen o něco tmavší šmouhu, vyrazil za ním. Asgeir si urovnal ruce kolem mého pasu tak, aby mohl používat otěže, a vyslal nervózní zvíře trochu jiným směrem. Zavřela jsem oči a pevně se chytila rozsochy sedla, protože kůň klusající půlnočním lesem mě připravil o pojem prostoru i času.

Neměla jsem tušení, kdy ani kde jsme se nakonec zastavili. Asgeir se zaposlouchal, důkladně si prohlédl tmu za námi a trochu uvolnil křečovitě sevřené ruce.

Teď už si to dovolím říct – dneska nás nedostanou,“ řekl tiše. „Ale bojím se o ostatní.“

Ti dva určitě taky utekli, když to dokázal tvůj kůň s námi na hřbetě,“ zkusila jsem vymyslet něco, co by Asgeira povzbudilo. Zřejmě se mi to nepovedlo, jen se mu vrátila křeč do rukou. Bezmoc. Vztek. Strach.

Několikrá se nadechl k řeči a zase si to rozmyslel.

Teď už nemusíme tak spěchat. Vím o místě, kde si můžeme v klidu odpočinout, ale nemá cenu jezdit tam před svítáním,“ řekl nakonec.

Z Asgeirova místa se vyklubala malá farma usazená mezi rozlehlými ohradami. Většina z nich se zdála prázdná, jen v nejvzdálenější části jsem rozpoznala šedavé hrbolky, které mohly být stádem ovcí. Pomalu jsme se k ní blížili, zatímco obloha světlala, aniž by skrz neprodyšnou vrstvu mraků bylo vidět slunce. V jednu chvíli se mezi budovami farmy mihla šedá postava a za několik okamžiků nasedla na koně a odjížděla po nezřetelné cestě kamsi za obzor. Blesklo mi hlavou, jestli má vůbec cenu jezdit dál, jestli v domku zůstal někdo, kdo by nám otevřel. Asgeir nevypadal, že by ho ta myšlenka trápila. Dovedl nás až na dvůr farmy, sesedl z koně a naprosto samozřejmě přehodil jeho otěže přes plůtek u zeleninové zahrady.

Vrzly veřeje. Otočila jsem se po zvuku. V pootevřených dveřích stál vysoký, ramenatý elf, tmavé vlasy stažené z obličeje, volné, pomuchlané oblečení, které jsem odhadovala na noční úbor.

Co se stalo a jak zlé to je?“ zeptal se klidně s pohledem upřeným na Asgeira, na mě se jeho oči nezastavily ani na okamžik.

Pogrom, Einione.“

Elf jen tázavě nadzvedl obočí. Asgeir pokračoval dál a v hlase mu zněl vztek i strach.

To byl dav, bylo jich nejmín sto, pochodně, nože, meče, co kdo našel, a povykovali něco o elfí zemi elfům a že špína potáhne pryč v krvi.“

Pán domu ustoupil ze dveří.

Pojďte dál. Odpočiňte si a buďte klidní, pochybuju, že by si troufli až na moje pozemky. A povíš mi ten příběh od začátku, Asgeire, zní,“ teď se do mne šedé elfovy oči zabodly hloub, než by se mi líbilo, „zajímavě.“

Einion nás zavedl do světnice, které vévodil stůl prostřený k snídani. Pecen chleba, máslo, sůl, jablka, džbánek s mlékem a druhý se zemitě vonícím čajem.

Fae se o tebe pěkně stará,“ usmál se Asgeir koutky úst. Náš hostitel se zatvářil mírně provinile.

Ví, že na starání se o sebe jaksi postrádám talent,“ prohlásil neurčitě a gestem nás pozval ke stolu. „Ty jez,“ přisunul mi talíř a pohárek na pití tak rozhodně, že mě ani nenapadlo odporovat, „a ty mluv,“ pleskl Asgeira přes ruku, kterou lovec natáhl po noži na krájení chleba. Sobě nalil štědrou dávku čaje a pohodlně se uvelebil na židli. „Poslouchám.“

Asgeir se smutně zadíval na křivě ukrojený krajíc, na který jsem si neobratně patlala máslo, ale poslušně vyprávěl. Začal stručně o lovecké výpravě, které s Talem a Reesem dělal předvoj, pokračoval tím, jak jsem do nich vrazila v lese, zuřící elfí dav popsal tak barvitě, až jsem měla podezření, že kromě vlastní paměti čerpá i z fantazie, a stručně vyložil, proč považoval Einionovu farmu za vhodné útočiště.

To neměli z vlastní hlavy.“ Elf odložil lehký tón, bezděčně si pohrával s tkanicí své blůzy a z jeho hlasu přímo kapaly obavy. „Už nějakou dobu slýchám řeči proti lidem, ale nic, pro co by byl rozumný podklad, vždycky báchorky, které se nesou přes půl království a cestou nakynou k nepoznání. Něco o tom, že si ze sklizně nechávají lidé nejlepší pro sebe, jednou jakási urážka na cti, ale žádný důvod pro pogrom. Nebo víš o nějakém důvodu, Asgeire, o neshodě, konfliktu, čemkoliv, co by je k tomu mohlo vyprovokovat? Ba ne, za tímhle stojí někdo konkrétní, komu ležíte v žaludku,“ přemítal spíš pro sebe, než že by vyžadoval Asgeirovu odpověď.

Nebo někdo, kdo chce odvést pozornost, nebo rozšířit neklid, zmatek,“ navrhoval lovec mezi velkými sousty, která rychle ukusoval z konečně získaného krajíce.

Proč by to někdo chtěl?“ Einion nesouhlasně kroutil hlavou.

A proč by někdo chtěl vyhnat z Tosaithu lidi? Problémy nikomu neděláme, je nás málo, nikoho neohrožujeme, tak jaký má smysl tohle?“

A proč jsi bral s sebou Kaessien?“ změnil náhle elf téma hovoru a v očích se mu rozhořely potutelné plamínky. Asgeir si dal načas se žvýkáním posledního sousta, než promluvil.

Hnali se na nás s ohněm a se železem, přece jsem ji tam nemoh nechat davu napospas,“ zabručel neochotně a natáhl se pro džbánek mléka.

Vidíš, a to mě by se zdálo, že takový vzteklý dav by naopak velmi uvítal zraněnou a vámi vyděšenou dámu, ji by zachránili a měli by krásný důvod, proč si vás podat.“ Einion hovořil s lehkostí filosofa, jehož teorie nebudou nikdy čelit prověrce v praxi.

Jasně. Přece je proti sobě nebudu štvát ještě víc,“ dovodil Asgeir a ukousl si z jablka.

Tak moc ti záleželo na tom, abys je dál nedráždil, když jste stejně utíkali a bylo velice nepravděpodobné, že vás dohoni?“ I já jsem si všimla trhliny v Einionově argumentaci a byla jsem si jistá, že ji Asgeir využije. Místo toho jsem si překvapeně uvědomila, že jím cloumá netrpělivost a nejistota.

Nech toho, Einione,“ zavrčel a nacpal si do úst asi polovinu dalšího krajíce najednou, aby alespoň chvíli nemusel odpovídat na otázky.

Hospodář se spokojeně usmál.

Já jdu, ovce se, bohům budiž žalováno, samy neostříhají. Vy si odpočiňte, kdyby se sem někdo hnal, dám vám včas vědět.“ Vstal od stolu, zamířil ze dveří a začal si pobrukovat dětskou písničku o jehňatech na zelené louce.

Má pravdu,“ slyšela jsem se zamumlat.

To víš, že má.“ Lovce zřejmě doma neučili, že s plnou pusou se nemluví. „Že nežije ve městě ještě neznamená, že neví, co se tam děje. Ten útok byl určitě vyprovokovanej, důležitý je, kým a co to-“

Má pravdu, proč jsi mě vlastně bral s sebou?“

Asgeir si honem nacpal do úst ještě trochu chleba, aby si zajistil čas na přemýšlení.

Vadí ti, že jsem tě odtamtud odvezl?“ zeptal se nakonec opatrně.

Ani ne, ale chtěla bych vědět proč.“ Léta v princezniných službách mě naučila mimo jiné zdvořile a velmi pevně trvat na svém, jinak by pro mě byl zámek vězením už dávno.

J-“ Asgeir nestihl doříct ani slovo „já“, než si svůj proslov zase rozmyslel. Otevíral ústa, lapal po dechu a topil se ve zmatku, kterým byly jeho pocity. Pořád nejistota. Soucit. Náklonnost a…

Tak to ne.“ Vstala jsem od stolu tak prudce, až jsem převrhla židli. „Táhneš mě sem jak kočka kotě, ani se nezeptáš, protože… protože…“ Nemohla jsem najít správné slovo pro pocity, které Asgeir vyzařoval. Sympatie. Zalíbení. Touha. „Odcházím,“ oznámila jsem mu prostě, otočila se na podpatku a bouchla za sebou dveřmi.

Lovec. Dřevař. Nejposlednější poddaný Naitina otce, navíc cizinec, není elf, a bude si myslet na mě, princezninu dvorní dámu z přední tosaithské rodiny. Já jako anamh aion pro tohohle vesničana. To se mi snad jenom zdá!

Zamířila jsem si to přes dvůr zpátky po cestě, kterou jsme přijeli. Co zvládl kůň klusem a krokem za necelou letní noc, to já musím ujít za den. Zraněný kotník jsem sice pořád cítila, ale už jsem na nohu mohla bez problémů došlápnout. Vozit už se od nikoho nenechám, mám svoji hrdost.

Už na mě ani nesáhne. Já husa se nebránila, byla jsem tak zaskočená vším, co se za poslední den událo, že mě to ani nenapadlo, nepřebírala jsem jeho pocity, nebránila jsem se, když se mě pod nejrůznějšími záminkami dotýkal, naštěstí mi Einion otevřel oči. O jeho zmatených pocitech jsem věděla od chvíle, kdy jsem přímo před něj spadla z koně, jen jsem se tím vůbec nezabývala. Zatrnulo mi za krkem. Chtěl mě vůbec za anamh aion? Nebo dokonce jen jako kurtizánu? Nepočítala jsem s tím, že bych pro někoho mohla být zábava, hračka. Co husa, tele jsem!

Prořítila jsem se mezi pastvinami a vkročila do lesa. Tady už nebyla cesta vyšlapaná stovkami kopýtek, byla to spíš stezka, rozeznatelná mezi stromy, ale rozhodně ne umetená a bez překážek. Odhodlaně jsem překročila pár suchých borových větví. Sukni už mám beztak roztrhanou od pádu z koně.

Já, Kaessien an Sliabh, bych se měla zahodit s nějakým otrhánkem z lesa. Leda ve snu!

Třeba i tohle popudilo ty elfy, kteří vyrazili proti lidem. Třeba se už některý z Asgeirových kamarádů pokoušel o elfské děvče, třeba mu neutekla včas jako já a její okolí jen chtělo pomstít její čest. Ještěže já utéct dokázala, kdo ví, jak bych dopadla!

Jenže kam to vlastně utíkám?

Stezku před sebou, jestli tam vůbec ještě byla, jsem nerozeznávala. Možná se prostě ztratila ve vrstvách spadaného listí a v nízkém mlází, možná jsem z ní sešla, ale nebyla tu.

Moje rozhořčení rychle zchladil nový nával strachu.

Nesmím panikařit. Jednoduše půjdu pořád stejným směrem, a dřív nebo později musím narazit na cestu. Pak půjdu po té cestě, jelikož musí někam vést. To přece není žádný problém, přesvědčovala jsem se, ale nejistota mě zpomalovala. Už jsem se lesem nehnala, našlapovala jsem opatrně, poslouchala každý šelest a křupnutí větví, soustředila jsem se na prostor, na prázdno okolo sebe, kde nebyl-

Asgeire!“ zaječela jsem v momentě, kdy mi došlo, že strach, který mi brnká na nervy, není všechen jen můj. „Řekla jsem snad, že odcházím, a to znamenalo, že mě máš nechat na pokoji!“

Ticho přímo vibrovalo rozpaky a zmatením.

Trvalo celkem dlouho, než ke mně lovec došel.

Měl jsem o tebe starost, Kaessien,“ pronesl a pečlivě si dával záležet, aby byl jeho hlas klidný. „Neznáš to tu, nevíš, kam jdeš, nemáš mapu a neumíš se v lese pohybovat. Prostě nechci, aby se ti něco stalo. Ale nevím, jak jsi přišla na to, že jdu za tebou. Nebyl jsem na dohled, šel jsem po stopách.“ Oči mi mimoděk sklouzly k zemi. V dlouho opadaném listí bylo snadno vidět, kde jsem ho rozhrnula neopatrným krokem.

Cítila jsem tě,“ odsekla jsem rozzlobeně. Nechápavě nakrčil nos, jako pes, který větří. Protočila jsem oči v sloup. Tuší on vůbec, s kým mluví? „Cítila jsem tvoje starosti, samozřejmě. A strach, ten máš taky pořádný.“ Asgeir na mě zůstal civět s pokleslou čelistí a hlavou nakloněnou trochu ke straně.

Starosti. Strach,“ vypravil ze sebe nakonec. „Ty cítíš moje starosti a strach.“

Nejenom to,“ zavrčela jsem. Nenapadlo by mě, že je to možné, ale zatvářil se ještě zmateněji.

Proto jsi zdrhla?“ zeptal se po nekonečně dlouhé době, zatímco já přemýšlela, čím bych ho přiměla jít si konečně po svém. „Protože jsi věděla, na co jsem myslel, když se Einion tak pitomě vyptával?“ Vztekle jsem přimhouřila oči a Asgeir si to vyložil jako souhlas.

Počkej, takže ty tedy poznáš cizí pocity, je to tak?“ Už jsem nevěděla, jak se zatvářit zuřivěji, a lovci to tentokrát nestačilo. „Já číst myšlenky neumím, takže mi, prosím tě, odpověz nahlas. Rozeznáš pocity, mám pravdu?“

Máš,“ procedila jsem skrz zuby.

Fajn. A napadlo tě někdy, že pocity nestačí? Že by ses měla zajímat i o to, jak se s nima dotyčnej vypořádá? Dobře, nemůžu popřít, že…“ chvíli se kousal do rtu a střídal zajímavé grimasy, než se odhodlal vyslovit to nahlas, „že se mi líbíš, ale to, hrome, vůbec neznamená, že si k tobě něco dovolím, jasný? Jsem realista. Bohužel ale dokážu kontrolovat jenom to, co dělám, pocity fungujou tak nějak samy od sebe, rozumíš tomu? S těma nic neudělám, a jestli mě pro to budeš odsuzovat,“ tady se mu hlas začal trochu třást, „tak mám holt ještě větší smůlu, než jsem si myslel na začátku.“

Nevěděla jsem, kolik je různých druhů strachu, dokud mě nezasáhly všechny najednou jako lavina. A do strachu zamotaná průzračnost, upřímnost, díky které jsem věděla, že Asgeir nic nezastírá a nepřekrucuje. Nenapadalo mě, kudy z toho ven.

Co máš v plánu?“ zeptal se nakonec, když už nevydržel mé mlčení.

Dostat se zpátky na Riasc. Co máš ty v plánu?“ odpověděla jsem bez přemýšlení.

Dostat tě zpátky na Riasc.“ Ve tváři se mu odrazilo něco z bezstarostnosti a veselí, se kterými jsem ho včera poznala. „Vzhledem k tomu, že máme stejnej cíl, navrhuju dát to dohromady. Půjčil jsem si od Einiona druhýho koně, boční sedlo sice nemá, ale alespoň to normální budeš mít celý pro sebe. Souhlasíš?“

Mlelo se to ve mně jako vír, zbytky rozhořčení, strach z bloudění a samoty, hrdost a snaha si ji uchovat, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli souhlasím.

Asgeir si povzdechl.

Kaessi, ale víš, že jestli budeš držet tenhle směr, půjdeš lesem až na dhamskou hranici, že jo?“

Drž se ode mě dál,“ zasípala jsem ve snaze o výhrůžný tón.

Budu,“ slíbil s pokrčením ramen. „Ty koně jsem přivázal tam, kde jsi sešla z cesty. Jdeš?“

Šla jsem.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Nepatřičná". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Nepatřičná (2. část)

  1. Profilový obrázek vyvrzenec napsal:

    A já se už bála že odejde sama. Snad z toho ještě něco bude 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..