Nepatřičná (1. část)

Aisling as Cill Airne byla vychována jako léčitelka a šermířka, tudíž měla v ruce všechny karty pro to, aby se zamotala do nejedné podivné situace.

Ne všechny dámy se ale narodí s takovými předpoklady. Některé se narodí jako…

…inu, dámy.

Sluneční paprsky prosvěcovaly bukové listy tou nejjemnější možnou zelenou a ve větvích jemně, melodicky šuměl svobodný vítr.
Sklouzla jsem pohledem z lesa před sebou zpátky na stránky rozečtené knihy a neubránila se povzdechu. Hrdina, o kterém jsem četla, se právě také díval do korun stromů a uvědomoval si jejich krásu, jenže on měl před sebou boj, bitvu, musel vést rozhodující úder ve velké válce, o to krásnější pro něj byly stromy a slunce, že je mohl vidět naposledy v životě. Já se dívám na stromy a slunce a vím, že se sem dostanu odpoledne zase, jen co-
„Paní Kaessien, princezna Góbnait si vás žádá,“ promluvil za mnou komorník.
Jen co přesně tohle. Nevěděla jsem o něm, ale čekala jsem ho každým okamžikem. Naita touhle dobou vždycky čte a píše dopisy.
Zaklapla jsem knihu a podala ji komorníkovi, aby se o ni postaral.
„Doneste mi lipový čaj, prosím,“ požádala jsem ho. Asi zbytečně, protože je to můj obvyklý nápoj ke čtení Naitiných dopisů. O kousek jsem si nadzvedla dlouhou sukni, abych o ni neklopýtla, a vydala jsem se po schodišti ke královským komnatám.
Rytíři bojovali o život, o svobodu, o čest, o svoji zemi – a co já? Můj největší úkol je přečíst princezně pár dopisů od podobně se nudící šlechty a poradit jí, co na ně odpovědět. I když je to někdy dost náročné – o čem může psát někdo, kdo vlastně nic nedělá?
Při čtení hrdinských příběhů jsem si ten svět, za který bojovali, takhle nepředstavovala.

Góbnait mi předčítala dopis od syna jednoho z knížat Jihu a já se snažila najít v něm něco zajímavého, poutavého, něco alespoň trochu osobního, ale marně. Špičkami prstů jsem obkreslovala vzor na čajové misce a neutěšenost mého úkolu, totiž vymyslet na ten list vhodnou odpověď, se přede mnou rozprostírala pořád šíř.
Konečně Naita položila popsané papíry na stůl a tázavě se na mě podívala.
„Co myslíš, Kaessi?“ zeptala se upřímným, jaksi zvonivým hláskem. „Co bych mu měla odepsat?“
Rozvážně jsem si zvedla misku čaje ke rtům a pomalu upíjela, abych získala čas. Za okny bleskotalo zelené světlo v listoví a na pár chvil mě oslnilo.
„Napiš, že tu je nádherně,“ navrhla jsem bezděčně. „Že slunce v listí je zelenější než smaragdy a vítr že v nich hraje jemněji než struny harfy.“
Naita zmateně zamrkala.
„Kaessi, jsi v pořádku?“
Lehce jsem zatřásla hlavou v naději, že to z ní vyžene rozečtený příběh a mozaiky v listí.
„Zmiňoval se o reprezentačním plese, že? Nedávno jsem četla báseň o tanci, docela dobrou. Dej mi chvilku, zkusím ji najít,“ zamířila jsem ke knihovně a prohlížela si pestré hřbety básnických sbírek, „můžeš mu ji citovat, říct, že ti ji připomněl.“
To princezna kývnutím hlavy ohodnotila jako přijatelné a začala si chystat psací potřeby.
„A že je krásné, že můžeme tančit beze strachu, že si za chvíli zatančíme se smrtí, když se proti nám vrhne válečný nepřítel, že je krásné, že teď svět žije v míru…“
„Skutečně, Kaessien, cítíš se dobře?“ zeptala se Naita s důrazem, který by lépe slušel rozkazu.
„Promiň, Naito. Zdržela jsem se na terase s jednou historickou knihou a teď mi nejde z hlavy,“ omluvila jsem se tiše a nebyla jsem si přitom jistá, jestli se za něco omlouvat mám.
„Jdi si lehnout.“ V princeznině hlase zadrnčel další příkaz. „O tom dopise si popovídám ještě s Ailees, připravím odpověď a zítra ti ji dám přečíst.“
Němě jsem přikývla a vykročila ke dveřím.
„Kaessien?“ zadržela mě ještě Naita. „K té knize se nevracej.“
Znovu jsem přisvědčila. Ale na cestě ke své komnatě jsem si udělala malou zacházku a příběh statečného rytíře si vzala s sebou.
Princezna by jistě neměla zakazovat čtení knih dvorní dámě, kterou pověřuje starostmi o veškeré písemnictví.

Poslechla jsem Naitino přání do té míry, že jsem druhý den byla schopná vyslechnout jení koncept a navrhnout k němu několik úprav, ale zatímco se princezna hmoždila s perem a kalamářem, přistihla jsem se, že při pohledu z okna vidím místo zelených větví válečné výjevy tak, jak jsem si je představila při čtení. Znovu, už po kolikáté jsem zkusila ty myšlenky z hlavy vytřepat, a znovu marně. Najednou jsem měla pocit, že mě zdi zámku svírají a dusí. Musím ven.
„Naito,“ začala jsem opatrně, aby se nelekla a neudělala si v listu kaňku, „neměla bys chuť vyrazit odpoledne na projížďku? Je tak krásně…“
Góbnait se na mě překvapeně zadívala.
„Odpoledne mám přeci s Léan lekci harfy,“ sdělily mi nechápavé modré oči. Jistě. Jak jsem mohla zapomenout na lekci harfy.
„Mám chuť projet se lesem,“ povzdechla jsem si. „Pojedu sama, když se nebude chtít nikomu jinému.“
„Kaessi, to se nehodí.“ Nesouhlas a respekt k etiketě z princezny sálal tak, až jsem mimoděk maličko ucouvla.
Najednou se ve mně vzepjala touha zakřičet, že je úplně jedno, jestli se to hodí nebo ne, ale opadla stejně rychle, jako přišla.
„Uvidím,“ odpověděla jsem stručně, abych neprovokovala, ale zároveň Naitě nelhala. Beztak by ze mě přetvářku okamžitě vycítila.
Nevypadala úplně přesvědčeně, ale vrátila se ke svému dopisu a co chvíli se ptala na některé slovo nebo obrat. Přistihla jsem se, že odpovídám suše, souhlasím, aniž bych se nad její otázkou zamyslela. Zamrazilo mě v zádech. Nic by pro mě nemělo být důležitější než princezna a nic mě neomlouvá, když se jí dostatečně nevěnuji. S tím pocitem jsem doprovodila Góbnait k prostřené tabuli a po celou dobu oběda jsem pečlivě sledovala rozhovor a tříbila své odpovědi.
A pak, zatímco se Naita vydala vstříc hedvábným strunám, jsem se vrátila ke knize a výčitky se prolnuly s kořeněnou chutí zakázaného ovoce.

Ani několik dalších dní se mě příběh nepustil. Kreslil obrazy, pobízel k činům, vnucoval nepříjemné otázky, nabízel vůni větru a chuť svobodného žití. A kamenné zdi nechtěly povolit sevření.
Využila jsem toho, že Naita se rozhodla strávit odpoledne procvičováním tance, převlékla jsem se do jezdeckých šatů, požádala štolbu, aby mi osedlal koně a pomohl mi nasednout.
„Kdo vás bude doprovázet, paní Kaessien?“ zeptal se tónem, který se nehodil k otázce, sám viděl, že tu nikdo další není. Jeho nesouhlas a nejistotu jsem cítila, ještě než otevřel ústa. Neodporoval ale, přivedl mi plavého valacha, spojil ruce a vyhodil mě do sedla.
Vedla jsem koně po dobře známé cestě, dýchala vůni lesa a v hrudi se mi obavy z následků téhle osamocené projížďky a radost ze vzpoury proti strnulé etiketě společně stočily do teplého klubíčka. Pobídla jsem koně do mírného cvalu. Jeho kopyta měkce dopadala do mechu a vítr, o kterém jsem snila nad stránkami knihy, se mi proháněl rozpuštěnými vlasy a rozevlával moji sukni.
Cítila jsem se volná. Svobodná. Vnímala jsem ten svět, o kterém jsem četla.
Cesta přede mnou byla rovná a hladká mnohem dál, než co by dostřelil nejlepší luk, a plavák byl spolehlivý a dobře vycvičený. Dovolila jsem si zavřít oči a nastavit obličej větru a slunci. Údery kopyt měkkým, pravidelným rytmem měřily čas, který jako by přestal existovat.
„Pozor, uhni, káčo jedna, zatraceně!“
Mé leknutí a cizí vztek mnou projely zároveň. Kůň prudce zastavil, zařehtal a nadzvedl se na zadních, já vyletěla ze sedla, zaslechla jsem, jak se trhá látka a vzápětí zaječela, protože mi kotníkem projela ostrá bolest.
„Kozo pitomá, nekoukáš na cestu? Srazila by náš všechny, špičatý ouška a mezi nima vymeteno, to snad není pravda, čůza jedna…“
„Nechte ji být,“ ozval se mezi spílajícími hlasy jeden tichý, mírný, v okolní zlobě jsem zacítila soucit, ale zdálo se, že ho nikdo nevnímá. Pohledem rozmazaným slzami jsem se snažila zjistit, kdo mě to vlastně proklíná. První mi zrak padl na malý žebřiňák, do kterého byla zapřažená mula, pak na jeho majitele. Tři muži v hrubém, venkovském oblečení, s batohy na zádech a noži u pasu, možná lovci nebo dřevorubci. Na každý pád lidé. Vyděšeně jsem lapla po dechu.
„Nechte ji,“ promluvil znovu světlovlasý mladík, klekl si na jedno koleno a napřáhl ke mně ruku. „Stalo se ti něco? Můžeš vstát?“
„Noha,“ přiměla jsem se zaúpět. Světlovlasý mi sáhl na zraněný kotník a já znovu vyjekla, dílem bolestí, dílem proto, že jsem si všimla sukně rozervané až nad koleno, asi od opěrné hlavy sedla, dílem proto, že jsem z mladíkova doteku cítila soucit a náklonnost tak silné, že přehlušily vztek sálající z jeho společníků. Pod návalem cizích emocí jsem se začala třást.
„Zlomené to myslím není, ale stejně budeš pár dní potřebovat obvaz. Proč nemáš třmen s pojistkou? Povolil by dřív než kotník.“
„Její haksnu vem čert, ale ten kůň na tom taky není valně,“ ozval se druhý, ohmatávající pravou přední mého plaváka. „Bude pár dní kulhat, asi špatně šlápnul, jak se nám snažil vyhnout.“ Měl pravdu, já udělala chybu a kůň tím utrpěl. To poznání zabolelo.
„To je pech, kočko,“ ušklíbl se ten, který mi začal nadávat jako první. Černé vlasy, pohledná tvář a odpovídající dávka arogance. „Pošlapeš domů po svejch, kůň tě neodnese.“
„To těžko,“ ozval se světlovlasý, vyzul mi nízký střevíc a začal obvazovat kotník pruhem látky, který vylovil z batohu. „Chtěl bych vidět tebe, jak jdeš do Tourane se zvrtnutým kotníkem, natožpak někam dál. Dneska v noci přespí u nás a zítra ji odvezu na koni.“
„No jo, dobroděj As v akci,“ pronesl arogantní otráveně a otočil se ke mně zády.
„Šlapeš vedle, kamaráde,“ upozornil světlovlasého ten, který se zaobíral mým koněm. „Od elfskejch slečinek žádnej vděk nečekej, takový se s tebou nezahodí.“
„Sklapni,“ požádal ho mile můj ošetřovatel, zuby roztrhl konec obvazu, aby mi ho mohl zavázat kolem kotníku, a pak mě bez skrupulí popadl do náruče a odnesl na vozík. Zapřažená mula si nové zátěže nevšímala, dál klidně obírala keříky rostoucí podél cesty.
„Já… musím zpátky… budou mě hledat…“ hlesla jsem. Potud o byla pravda, ale kdy vlastně se po mně začne někdo shánět? Že jsem jela na projížďku, to ví jen štolba, Naita se po mně do večeře jistě shánět nebude, a než zjistí, že jsem se nevrátila zvenku, bude už jistě po západu slunce. Pošle pro mě někoho už v noci, nebo bude čekat do rána? A kam mě lovci stihnou zavléct, než vůbec slunce zapadne? Po tvářích se mi znovu vyřinuly slzy.
„Tak tě buď najdou u nás v táboře, nebo si holt počkají do zítřka. Dneska mám ještě moc práce, než abych tě vozil domů,“ prohlásil bezstarostně světlovlasý, vzal mulu za uzdu a vyrazil po cestě, kterou jsem neznala – po cestě přetínající moji původní v křižovatce, na které jsem naslepo vjela přímo do lovců a jejich vozíku.
Černovlasý už byl několik kroků napřed, cosi si nevrle bručel a občas si odplivl. Třetí z lovců vedl mého koně, vybíral mu nejlepší cestu a tiše ho konejšil, když plavák došlápl na zraněnou nohu obzvlášť bolestivě.
Zraněná noha, emoce, které z lovců vyzařovaly tak silně, až mi připadaly jako křik, bezradnost a beznaděj. Dala jsem se do pláče, protože jsem nemohla dělat nic jiného.
Nejeli jsme dlouho, lovecký tábor byl možná půl druhé míle od křižovatky, skrytý v malém údolí mezi skalami. Tvořily ho čtyři sruby z hrubě otesaných klád, uspořádané zhruba do podkovy. Plavovlasý nasměroval vozík k tomu nejvíc nalevo, rozrazil dveře, které zřejmě sedly do rámu jen velice špatně, odnesl mě dovnitř a položil na přikrývky na posteli. S překvapením jsem si všimla, že kavalců je v malém srubu šest, různě poskládaných nad sebou a kolem jediného malého stolu. Nedovedla jsem si představit, jak by se tu srovnalo šest mužů, ani proč vůbec těch pět neobsazených postelí někdo stavěl, když tu teď, soudě podle dek, oblečení a odložených zbraní, bydlí jen jeden člověk.
„Lovecké výpravy jsou větší,“ promluvil světlovlasý, když si všiml, kam se dívám. „My jsme vlastně předvoj, připravujeme zásoby dřeva, vybavení a nějaké jídlo, než dorazí ostatní, abychom se pak mohli soustředit jen na lov a neztráceli čas štípáním dřeva nebo nákupy. Nechám ti tu vodu a sušené maso, kdybys měla hlad, a jdu na to dříví, samo se nenaseká a dneska musí být hotovo.“
Položil na stůl džbán s vodou, hliněný pohárek a přihodil plátěný váček, který sundal z háčku u stropu, zavřel za sebou špatně se dovírající dveře a byl pryč.
Když ode mě byli všichni lovci dál, konečně jsem se mohla soustředit na vlastní pocity. Vztek i sympatie zmizely, strach zůstával a zaplnil každé volné místo. Stočila jsem se na posteli do klubíčka, tak, abych ničím nezatěžovala zraněný kotník, a pokusila se soustředit na vlastní dech. Kdybych uvažovala o čemkoliv jiném, o lovcích, o mých vyhlídkách na budoucnost, o hladu, který mi ještě nesvíral žaludek natolik, abych se odhodlala vzít si kousek sušeného masa – zpanikařila bych. To jsem si nechtěla dovolit. Nádech. Výdech. Nádech.
Jsem kdovíkde v lesích, v dřevěné chatrči, bez vody na umytí, bez čistých přikrývek, bez pořádného jídla, a nemůžu pryč, protože nedošlápnu na zraněnou nohu. Nedokázala jsem slzy zastavit, i když jsem soudila, že ničemu nepomůžou. Slzy byly koncentrovaný strach. S večerem se světlo pomalu vytrácelo a i jeho místo zaujal strach, proháněl se mi v hladovém žaludku a chladil na kůži. Byla mi taková zima, že jsem se nakonec zabalila do jedné z pokrývek, na kterých jsem ležela. Proti chladu pomohla, ale zároveň jaksi zpečetila moji situaci.
Plavovlasý zničehonic vrazil do dveří, ani se po mně neohlédl, sebral z jedné neobydlené postele hromádku oblečení a zase odběhl. Zanedlouho pak ke mně začala doléhat šplouchnutí vody. Usoudila jsem, že lovci zřejmě nahrazují koupel plným vědrem vychrstnutým na sebe a lítostivě vzpomínala na zámeckou lázeň, na horkou vodu s vonnými oleji a jemné bylinné mýdlo. Co vůbec žene lidi sem, do divočiny, bez možnosti pořádně se najíst a umýt? Co přiměje člověka dobrovolně se vzát pohodlí a proč ho to vlastně těší? Těch několik šplouchnutí mě přimělo cítit se ještě osaměleji. Nepatřím sem a těm, co sem patří, nerozumím.
Pak se dveře rozletěly znovu a plavovlasý se vrátil, na sobě měl čisté oblečení a za chůze si prohraboval vlasy rukou v chabé nápodobě česání.
Můj kartáč na vlasy. Kolik věcí mi tu ještě bude chybět, než se vrátím domů?
Zapálil svíčku a postavil ji na stolní desku, nahlédl do džbánu s vodou a potěžkal váček s masem.
„Snědlas něco? Pilas vůbec? Bude ti špatně.“ Starost. Nalil vodu do pohárku a podal mi ho. „Pij, dělej. Nevěřím ti, že nemáš žízeň, a nechci, abys mi tu omdlela, takže to vypij.“
Nezmohla jsem se na odpor, poslušně jsem pila a ruce se mi dílem strachem, dílem zimou třásly tak, že jsem si něco vody vybryndala na živůtek šatů.
„No, nic na převlečení tu pro tebe nemám, takže prostě budeš muset vydržet, než to uschne,“ prohlásil nevzrušeně a začal rozkládat přikrývky na lůžku u protější stěny. Pak přikročil ke stolu a zřejmě se chystal sfouknout svíčku, když se na mě zadíval.
„Tak se bojíš, nebo je tu taková zima?“ zeptal se. Tón řeči byl pobavený, ale znovu jsem z něj vycítila soucit. Zaskočil mě i tím, i svou otázkou.
„Je tu zima,“ zamumlala jsem nakonec nepřesvědčivě. Cosi zamručel, sáhl na vlastní kavalec a přehodil přese mě jednu ze svých přikrývek, sfoukl svíčku a pod svou zbylou dekou se uložil ke spánku.
To jsem si alespoň myslela, dokud znovu nepromluvil.
„Heleď, je trochu hloupý ptát se až teď, ale lepší pozdě než nikdy – jak se vlastně jmenuješ?“
„Kaessien,“ odpověděla jsem stručně.
Bez plamene svíčky jsem nic neviděla, o to citlivější byly mé ostatní smysly. Jeho pocity jsem teď vnímala ještě silněji, jako by je na mě křičel. Zájem. A rozmrzelost. Proč rozmrzelost… aha, samozřejmě.
„A vy?“
„Asgeir. Asgeir Foraoise, nováček v lovecké skupině z osady u Airgid. A kde že to bydlíš? Já jenom abych věděl, kam zítra pojedu.“ Radost. Měl radost, že se mu podařilo přimět mě k řeči.
„Teď v zámku Riasc.“
Asgeir překvapeně hvízdl. „A co tam děláš?“
Prozradit tohle mě lákalo ještě méně, než přiznat, kde teď žiju, ale nechuť lhát byla silnější.
„Jsem dvorní dáma princezny.“
Překvapené ticho. A nejistota. Nesmyslně mě potěšilo, že plavovlasý okusil alespoň část toho, co celý večer trápilo mě.
„Napadlo mě ledacos, ale dvorní dáma tedy ne,“ přiznal Asgeir nakonec. „Nevěděl jsem, že dvorní dámy jezdí po lesích, samy a jako blázni.“
Blázni? Vztekle jsem se zavrtěla pod svými třemi dekami, do kterých jsem byla zamotaná tak, že jsem se nemohla ani posadit.
„A proč by nemohly?“ ohradila jsem se. „Můžu dělat, co se mi zachce, pokud-“ Moje rozhořčení uťaly rozpaky. Najednou jsem si nebyla tak jistá, jak to s mojí svobodou a nezávislostí vlastně je.
„Pokud?“ ozvalo se ze tmy laškovně.
„Pokud mě zrovna Naita nepotřebuje,“ neochotně jsem dokončila myšlenku.
Porozumění. Trocha smutku.
„Jenom vážně málokdo si může dovolit svobodu bez podmínek.“
„Nedávno jsem… četla příběh,“ hlesla jsem bez rozmyšlení. Rozhodování se teď chopil pocit, že Asgeir by možná mohl porozumět mojí touze po volné cestě před sebou a větru ve vlasech. „O rytířích a o boji, o svobodě. A měla jsem pocit,“ nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec může slyšet, protože chuť konečně se někomu vyzpovídat ze svých pocitů urputně bojovala s hanbou z toho, že mě takové věci vůbec napadly, „že musím ven, že jsem v zámku jako ve vězení, i když to vůbec není pravda, tak jsem se sebrala a jela, a byla to nádhera, a teď jsem-“ Selhal mi hlas. Teď jsem ve srubu, pod cizími přikrývkami, nemám kde se umýt ani do čeho se převléknout a je jen na libovůli lovců, co se mnou bude dál.
„A teď jsi tady, kolem dokola volné lesy, povinnosti veskrze žádné, a ono to není tak úplně jako z těch hrdinských balad, nemám pravdu?“ doplnil mě hlas ze tmy. „To nebývá. Když chceš žít v divočině, musíš se o sebe umět postarat, sehnat si jídlo, vodu, střechu nad hlavou, cokoliv a všechno, co potřebuješ. Nestěžuju si, to ani náhodou. Pro mě je to přijatelná cena za nezávislost. Ale ne pro každýho.“
„Nerozumím vám, a…“ Sbírala jsem odvahu říct, že bych chtěla, ale Asgeir ostře sykl.
„Neslyšíš nic?“
Samozřejmě že jsem slyšela, když jsem se soustředila na něco jiného než sebelítost. Nezřetelný, mnohavrstevnatý šum, jaký vytvoří mořské vlny nebo velký dav povykující jeden před druhého. Ztuhla jsem v přívalu nového strachu.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Nepatřičná". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Nepatřičná (1. část)

  1. Profilový obrázek vyvrzenec napsal:

    Jeéé, že by nové příběhy? Těším se na pokračování, jako malá holka.. tedy za předpokladu že jsem trochu starší 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..