(předchozí část)
„Zkus,“ vyzvala Aderyn Brana. Seděla u stěny jedné z menších místností severní věže pevnosti, kterou nám rosellky určily na přespávání. Nohy měla složené pod sebou, ruce, dlaněmi vzhůru, položené na kolenou. My ostatní jsme postávali kolem a Reine nám nutila nějaký dryák, ze kterého sálala magie. Bran a Asgeir, kteří se odhodlaně napili první, teď s nejistými pohledy čekali, co se stane. Aderyn se je pokoušela telepaticky spojit; ve vzduchu pulsovala energie.
Asgeir prudce, polekaně zvedl hlavu. V tu samou chvíli se Aderyn lehce pousmála.
Branovi se zrychlil dech. Pak se taky usmál.
„Dobře. Rowan?“ obrátila se Aderyn na blonďatou šermířku s řečnickou otázkou a vyslala k ní proud energie. I Rowan na první zkušenosti s telepatií reagovala směsí leknutí a radosti. Bran se pobaveně ušklíbl, a vzápětí se všichni čtyři bez zjevného důvodu rozesmáli.
Začínalo mě to trochu štvát.
S tím, jak energie vibrovala všude kolem, jsem si skoro nevšimla, že se někdo telepaticky spojil se mnou.
„Dovolíš?“ ozvala se mi v hlavě trošku samolibá Reine. Ale než jsem si stihla vymyslet nějakou trefnou odpověď, napojila se zřejmě ještě na Aderyn a ticho najednou vystřídal živý rozhovor.
„…zvláštní, stejně mám z toho divnej pocit,“ svěřovala se Rowan.
„Ais to taky nemá nijak v oblibě,“ potvrdil jí Bran.
„Odkud má Aisling zkušenosti s telepatií?“ zajímala se Reine. Tu trochu škodolibosti jsem v tom možná slyšela jenom já. Bran nezaváhal.
„Pamatuješ si toho čaroděje z adorskýho vojska? V době, kdy byla Ais na škole, na Graaffu-“
„Všechno slyším, přátelé,“ vmísila jsem se do debaty.
Reine se po mě ohlédla stejně jako ostatní, ale jejich překvapený výraz neměla.
„Vyražte,“ vybídla nás Aderyn.
Vyšla jsem z naší světnice jako první a zamířila na ochoz nad bránou. Jak jsem se dostávala dál od čarující Aderyn a magií nadopovaných kolegů, cítila jsem kouzlo zřetelněji. Magii hmotné překážky zjevně neomezovaly, spojovala mě s Aderyn nejkratší cestou, i když to bylo přes dva sáhy silné zdi věže.
Strážný na ochozu odzdravil ve vzorném pozoru, když jsem se objevila. Příjemná změna, musím říct, po okázalém despektu, který byl vůči hraničářům donedávna standardem.
Naklonila jsem se jednou ze střílen cimbuří, abych viděla dolů na hlavní silnici. Brána byla otevřená a do pevnosti i ven proudily uniformované armádní oddíly stejně jako lidé v uniformách důstojníků, zvláštních jednotek a nebo v měšťanském oblečení. Dohlédla jsem až k místu, kde procházela vnějšími městskými hradbami. Tam byla brána zavřená.
„Tak jo, já stojím nad bránou,“ ozvala jsem se.
Po energetickém spojení se ke mně vrátila nejdřív vlna radosti. „Jsem na horním nádvoří. Docela dobrý, ne?“ Spokojenost z Reine sálala na dálku a byla nakažlivá. Před zraky mírně šokovaného strážného jsem se vyšvihla na hradbu a v docela široké střílně se pohodlně usadila.
„Páni, už jste viděli místní zbrojnici?“ ozval se fascinovaně Bran. Jeho tónu jsem se musela smát.
No, alespoň usmát.
„Moc se neraduj,“ napomenula jsem ho, „felčaři si zbraní neužijou.“ Ucítila jsem něco, co se asi nejvíc podobalo slaboučkému zahihňání.
„Tak fajn,“ vzpamatovala se Reine. „Kde jste všichni? Kajso? Asgeire?“
„Já jsem skoro u východní brány,“ ohlásila se elfka. Ona a Asgeir vyrazili po hradbách kolem pevnosti, abychom mohli zjistit, jaké má telepatické spojení limity.
„Tos běžela, ne?“ zajímal se Bran.
„Tak trošku. Co kouzlo? Zatím se to zdá v pohodě, ne?“
„Tobě možná,“ odsekla jí Aderyn. „Dál už nechoď, to je neudržitelný, řeknu ti to bez zkoušení,“ žadonila.
„Dobře, necháme toho“, ujistil ji poslední dobou věčně ustaraný Asgeir. Zněl trochu nejistě; buď si na telepatii nezvykl tak dobře jako ostatní, nebo mu dělalo potíže pořádně se soustředit.
Reine, která se umí telepaticky i hihňat, ho hravě překřikla.
„Ani náhodou, pěkně mažte dál. Aisling, vyraž dolů do města. Ady, promiň, ale řekli jsme vyzkoušet, co tohle spojení zvládne, tak to musíme vyzkoušet.“ Aderyn se nejspíš rozhodla neplýtvat energií na nadávání; neodpověděla.
Seskočila jsem ze zdi a seběhla po úzkém schodišti, které mě dovedlo přímo k bráně. Soustředila jsem se na proud magie, který mě s Aderyn spojoval, a vyrazila po silnici směrem z města. Nezdálo se mi, že by spojení nějak sláblo.
„Aderyn?“ zkusila jsem to. „Mířím k vnějším hradbám,“ dodala jsem, protože jsem nevymyslela nic inteligentnějšího.
„Vím,“ ozvala se chabě Aderyn. Únava, která od ní sálala mnohem silněji než slova, mě vyděsila. Bez přemýšlení jsem se otočila a zamířila zpátky k severní věži. „Už se vracím. Tenhle rozsah nám bude bohatě stačit, víc vědět nepotřebujem,“ ubezpečovala jsem ji. Zároveň se mnou se všem do hlavy vetřel Asgeir.
„Stačí. Končíme s tímhle experimentováním, všichni se vraťte,“ přikázal nám neobvykle rázně. Jako podtón zavibrovalo spojení Reininým nesouhlasem.
„Tak hele-“ zakolísal mi v hlavě její hlas.
A ztichl.
Nejistě jsem se zastavila. Kolem mě teď nebyla ani stopa magie. Pusto, prázdno, nic. Ani jsem neměla chuť zatřepat hlavou, abych se ujistila, že je moje hlava zase jenom moje. Theodor se mi kvůli tomu posmíval.
A pak zničehonic byla energie kolem mě zpátky.
„Aderyn? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně, ale přece jenom s úlevou. Tak náhlé, nepřirozené ukončení telepatie jsem zažila poprvé, zavánělo mi to nepříjemnostmi.
„Ais? Jseš ve spojení s Aderyn?“
„Reine?“ vyjekla jsem tuším i nahlas, jak mě to překvapilo.
„Jseš napojená na Aderyn?“ vřískla mi převaděčka v hlavě. Zarazila jsem se.
„Jestli ses teď na mě napojovala ty, tak zřejmě ne.“
Reinina nejistota a pocit prohry mě zasáhly jako kámen z praku. Slova na sebe dala čekat trochu dýl.
„Tak to si myslím, že omdlela,“ konstatovala.
„Hlídky hlásí, že se adorská armáda dostala na deset mil od města.“ Nižšímu důstojníkovi dhamské městské gardy se netřásl hlas; hlášení podal Asgeirovi stejným tónem, jako by říkal „a jedno pivo pro mě.“
„Díky. Zařídíme se podle toho,“ poděkoval mu Asgeir vážně.
Až mi ho bylo líto. Vedl náš hraničářský oddíl spíš jako rodinu než jako armádu. Sice rodinu plnou tvrdohlavých děcek a s velmi zvláštní skladbou domácích prací, nicméně rodinu, za kterou jsme se bez váhání rvali, i když jsme na ni zrovna byli ukrutně naštvaní.
Poslat nás do bitvy za velkoknížete a jeho město bylo cosi, s čím se nedovedl smířit.
„Váš oddíl bude rozdělen,“ pokračoval důstojník. „Muži posílí ošetřovatelský sbor v ulicích města. „
„Rozkaz,“ potvrdil mu Asgeir, polkl naprázdno a obrátil se k nám. „Víte, co máte dělat,“ vypravil ze sebe bezradně otřepanou větu, která signalizuje problémy. „Zlomte vaz.“ Hodně velký problémy.
„Tak jdem,“ zamručel Ulf svým věčně tragickým hlasem, se kterým se na rozdíl od Asgeira nesnažil udělat zhola nic, vyhrabal se na nohy a spolu s Branem a Asgeirem zamířil za důstojníkem. Ve dveřích se zarazil o Reininu nataženou paži.
„Ne tak rychle,“ ozvala se. Z energie, která před necelými třemi týdny z převaděčky ve vlčím plášti sálala, zářila a odkapávala, teď taky moc nezbývalo. Dlaně měla plné malých lahviček s lektvarem, který včera s Aderyn složitě a se spoustou zaříkávání namíchaly. Magii jsem z něj cítila přes celou místnost.
„Pořád to může být užitečný,“ zavrčela tak odhodlaně, že si Ulf bez protestů jednu fiolu vzal. „Až zahájí útok, jasné?“ Každý hraničář si poslušně odnesl svůj příděl. Asgeir u toho měl výraz odsouzence, který si vychutnává poslední slasti tohoto světa. Pak se jeden po druhém nenápadně a jakoby bezděčně obraceli do kouta místnosti, kde na pohodlné hromadě dek seděla uvelebená Aderyn, při ruce vlastní zásoby lektvarů. A odešli.
Gardista se chystal zamířit za nimi, ale Reine mu na poslední chvíli vkročila do cesty.
„Počkat. Počkat. Bráníte hradby?“ štěkla.
„Část mužů je na městských hradbách. Většina v pevnosti.“ Důstojník byl příliš profesionální, než aby čarodějku poslal k šípku na rovinu, ale dal si záležet, aby to dokázal tónem hlasu a výrazem.
Reine si chviličku neslyšně mumlala pro sebe.
„Hradby jsou dlouhý a mužů málo. Ta část na hradbách nemůže nic znamenat,“ vyrukovala pak s výsledkem svých počtů. „O město vám nejde. Tak proč je tam posíláte? Aby měli lidi pocit, že se fakticky staráte?“ nadhodila konverzačně.
„Vojáci mají stejné zázemí jako v pevnosti. Připraveny jsou nouzové zbrojnice i péče o raněné.“
„A-ha.“ Reine z jednoho slova udělala dvě a vyplivla je s pohrdavě ohrnutými rty. Gardistu to kupodivu vyvedlo z rovnováhy, mírně nahrbil ramena a rychle mrkal.
Až pak jsem si všimla, že se nedívá na Reine. Kajsa sklouzla ze svého stolu, zírala na něj se zatnutými zuby, rukama v pěst a napjatým každým svalem v těle.
Obrana hradeb je jen divadlo, město se chystají obětovat.
Do města poslali Asgeira.
„Rozkaz velkoknížete Asbjorna,“ zamumlal voják v sebeobraně a s posledními zbytky důstojnosti prchnul. Chvilku zůstala Kajsa nehybně stát, s rukama bolestivě zaťatýma. Pak zčistajasna rychle přešla místnost, ze svých věcí vylovila meč a namířila si to ke dveřím.
Nevím, co jsem si myslela, když jsem ji vši silou chňapla za paži. Rowan se na ni pověsila z druhé strany.
„Neblázni, Kajso,“ šeptala vyplašeně. „Stejně nic nenaděláš.“
„Oni ho-“ Elfce selhal hlas. Domyslela jsem si, že slovo zabijou se neodváží ani vyslovit.
„Jo, město padne,“ zamumlala jsem jí do ucha, „ale jde jim o pevnost, ne? To my budeme na ráně, Kajso.“
Konečně se s námi přestala prát a my se odvážily ji pustit. Obdařila nás pořádně hnusným pohledem, svým mečem vztekle mrštila na hromadu našich zavazadel, ale od trestné výpravy snad upustila.
Mezi dveře vešla roselliánka v zatím dokonale čistém hábitu, vytáhla se na špičky a na zárubně připevnila větvičku plané růže.
„Zde je chrám života,“ pravila obřadně, načež s hrstí trní vyrazila pryč, nejspíš ověsit i další dveře. Zíraly jsme na ni jako na podivnou noční můru.
„Potřebuju vzduch,“ zamumlala jsem omluvně, vypadla ze dveří a bezmyšlenkovitě zamířila na ochoz nad bránu. A ať si strážní myslí, co chtějí, stejně jako při pokusu s telepatií jsem se uvelebila v jedné ze střílen a dívala se směrem k městským hradbám.
Měla jsem strach.
„Můžu?“ ozvala se Reine pro formu, opřela se o zeď těsně vedle mojí střílny a unaveně sklonila hlavu.
Nemysli na boj, nemysli na boj, nemysli na boj!
„Reine?“
„Jo?“
„Když jsi dělala převaděčku…“ na chviličku jsem se zamyslela, jak nejlíp zformulovat otázku. Nezadařilo se. Nějak to zaimprovizuju. „Hmm… proč jsi nosila tu připitomělou kožešinu?“
Reine se nostalgicky usmála.
„A to víš, jak mi říkali?“
„Swiza?“ vydolovala jsem paměti zvláštní jméno.
Převaděčka přikývla. „Swiza je takovej místní lesní duch, ženská ve vlčí kůži. Ani vyloženě hodná, ani zlá, nejspíš prostě náladová…“ Reinin hlas se zamlžil vzpomínkami.
„Ale nečekalas, že tě budou považovat za lesního ducha, nebo jo?“ nedovolila jsem jí zdlouhavé vzpomínání.
Reine zničehonic vyprskla.
„Tak to vážně ne,“ přiznala vesele. „Ale čím míň toho o mě věděli, tím to bylo bezpečnější, a čím divnějš jsem vypadala, tím míň se ptali,“ vysvětlovala. „Kdybych tam přišla takhle,“ mávnutím rukou obsáhla svoji garderobu, čítající plátěnou košili, kabátec bez rukávů, volné kalhoty a u pasu dva nože, „budou se ptát, kdo jsem, co tam dělám, proč se mi chce trajdat přes hranici a půl kopy dalších věcí. Když se objevíš a vypadáš jako místní přízrak, nikdo se moc neptá a oddechne si, když tě má z krku. Fakt, funguje to,“ ujistila mě.
„Počkej, počkej, zjevíš se jako přízrak a oni ti věří?“
Reine se čarodějnicky zachechtala.
„Pracovala jsem u Breany v klášteře jako alchymistka. Začalo to tím, že nám přivezli k léčení adorskýho velvyslance zraněnýho při zatýkání. Válka byla na spadnutí a on tvrdil, že od ní chce Frolika odradit, tak… jsme vyzkoušely první krytí, které nás napadlo.“ Převaděčka pokrčila rameny. „Přes hranici jsem ho dostala, ale s rozmluvením války to nevyšlo. A jak jednou začneš… každou chvíli se našel někdo, kdo moh být užitečnější v Adoru, nedokázala jsem přestat.
A někdy to byla i zábava. Natrefila jsem v lese na pytlačící děcka, jeden kluk měj v ruce zajíce ještě s okem kolem krku. Dovedeš si to představit, děti ze vsi a já s vlčíma ušima na hlavě? Díky bohům jsem zrovna dostala za pomoc trochu stříbra, tak jsem ho obřadně položila na zem a odkráčela. A od tý doby věřili místní na Swizu. Starý dobrý časy,“ zasnila se převaděčka.
„Myslíš ty starý dobrý časy, kdy jsme se naháněly ve skalním městě, já po tobě házela stříbrný nože a ty jsi nás čarováním prozradila adorský armádě?“ rýpla jsem si. Reine s omluvným úsměvem přikývla.
„Jo, tyhle starý dobrý časy.“ Pak se zadívala zpátky k městským hradbám a znovu se zachmuřila. „Nový časy jsou na levačku,“ vyjádřila se. Řekla bych, že velice mírně.
Zaslechla jsem slaboučké troubení polnice. Město pod námi ožilo. Kolem vnějších hradeb se začaly míhat postavičky. Na ochoz pevnosti se nahrnulo alespoň dvacet vojáků, většinou důstojníků, clonili si oči a důležitě zírali na obzor.
„Pojď. A vypij ten lektvar,“ šťouchla do mě Reine. „Bude zle.“
Malá, nakrátko ostříhaná čarodějka roztřesenými prsty odzátkovala lahvičku. Tohle byl nejsilnější zesilující lektvar, na jaký sehnala v dhamských apatykách suroviny. Vůbec si nebyla jistá, že bude stačit, ale nic lepšího udělat nemohla.
Jenže budou všichni tak daleko.
A tak nervózní!
Co když budou tak vyděšení, že se nedokáží soustředit?
Prázdná lahvička se jí z klína skutálela na podlahu a zazvonila o kamennou dlažbu.
Co když to nedokážu já?
Musím, přikázala si.
Tohle nečekala, když ji Acadaemia do války vysílala. Bojovat by dokázala – magií. Na dálku. Čistě a efektivně.
Ale namáčet si ruce v cizí krvi…
(následující část)
