„Páni, tak takhle si žije adorskej čaroděj?“ ocenila jsem komnatu, do které mě Theodor odvedl. Složitě vyřezávaný nábytek, pro jednoho až moc velká postel s nebesy, sametové závěsy, drahé koberce na zemi a gobelíny po stěnách, přívětivý oheň v krbu a poháry a karafa s vínem na stole.
„Takhle si nežije, tady bude bydlet jenom tu noc nebo dvě, než mu přijde výplata, vřelé díky za prokázané služby a srdečné sbohem,“ opravil mě Theodor, pro jistotu šeptem.
Plán boje – a v našem případě poskytování zdravotní péče – šel velice rychle do háje.
Ještě než adorští vůbec stihli zabušit na bránu, dostal vévoda Asbjorn hysterický záchvat, který byl z otevřených oken jeho pracovny slyšet v půlce města. Vřískal něco o neplnění rozkazů, nutnosti chránit lid, potřebě poslat všechno vojsko na hradby a o šibenici. Vybrala jsem si z toho, že pan generál Kjell si většinu vojska nechal v pevnosti nikoliv dle přání velkoknížete, alébrž o vlastní vůli, a velkokníže důrazně trvá na tom, aby je poslal bránit město.
„Zkus,“ vyzvala Aderyn Brana. Seděla u stěny jedné z menších místností severní věže pevnosti, kterou nám rosellky určily na přespávání. Nohy měla složené pod sebou, ruce, dlaněmi vzhůru, položené na kolenou. My ostatní jsme postávali kolem a Reine nám nutila nějaký dryák, ze kterého sálala magie. Bran a Asgeir, kteří se odhodlaně napili první, teď s nejistými pohledy čekali, co se stane. Aderyn se je pokoušela telepaticky spojit; ve vzduchu pulsovala energie.
Asgeir prudce, polekaně zvedl hlavu. V tu samou chvíli se Aderyn lehce pousmála.
Branovi se zrychlil dech. Pak se taky usmál.
„Dobře. Rowan?“ obrátila se Aderyn na blonďatou šermířku s řečnickou otázkou a vyslala k ní proud energie. I Rowan na první zkušenosti s telepatií reagovala směsí leknutí a radosti. Bran se pobaveně ušklíbl, a vzápětí se všichni čtyři bez zjevného důvodu rozesmáli.
Začínalo mě to trochu štvát.
S tím, jak energie vibrovala všude kolem, jsem si skoro nevšimla, že se někdo telepaticky spojil se mnou.
„Dovolíš?“ ozvala se mi v hlavě trošku samolibá Reine. Ale než jsem si stihla vymyslet nějakou trefnou odpověď, napojila se zřejmě ještě na Aderyn a ticho najednou vystřídal živý rozhovor.
„…zvláštní, stejně mám z toho divnej pocit,“ svěřovala se Rowan.
„Ais to taky nemá nijak v oblibě,“ potvrdil jí Bran.
„Odkud má Aisling zkušenosti s telepatií?“ zajímala se Reine. Tu trochu škodolibosti jsem v tom možná slyšela jenom já. Bran nezaváhal.
„Pamatuješ si toho čaroděje z adorskýho vojska? V době, kdy byla Ais na škole, na Graaffu-“
„Všechno slyším, přátelé,“ vmísila jsem se do debaty.
Reine se po mě ohlédla stejně jako ostatní, ale jejich překvapený výraz neměla.
„Vyražte,“ vybídla nás Aderyn.
Vyšla jsem z naší světnice jako první a zamířila na ochoz nad bránou. Jak jsem se dostávala dál od čarující Aderyn a magií nadopovaných kolegů, cítila jsem kouzlo zřetelněji. Magii hmotné překážky zjevně neomezovaly, spojovala mě s Aderyn nejkratší cestou, i když to bylo přes dva sáhy silné zdi věže.
Strážný na ochozu odzdravil ve vzorném pozoru, když jsem se objevila. Příjemná změna, musím říct, po okázalém despektu, který byl vůči hraničářům donedávna standardem.
Naklonila jsem se jednou ze střílen cimbuří, abych viděla dolů na hlavní silnici. Brána byla otevřená a do pevnosti i ven proudily uniformované armádní oddíly stejně jako lidé v uniformách důstojníků, zvláštních jednotek a nebo v měšťanském oblečení. Dohlédla jsem až k místu, kde procházela vnějšími městskými hradbami. Tam byla brána zavřená.
„Tak jo, já stojím nad bránou,“ ozvala jsem se.
Po energetickém spojení se ke mně vrátila nejdřív vlna radosti. „Jsem na horním nádvoří. Docela dobrý, ne?“ Spokojenost z Reine sálala na dálku a byla nakažlivá. Před zraky mírně šokovaného strážného jsem se vyšvihla na hradbu a v docela široké střílně se pohodlně usadila.
„Páni, už jste viděli místní zbrojnici?“ ozval se fascinovaně Bran. Jeho tónu jsem se musela smát.
No, alespoň usmát.
„Moc se neraduj,“ napomenula jsem ho, „felčaři si zbraní neužijou.“ Ucítila jsem něco, co se asi nejvíc podobalo slaboučkému zahihňání.
„Tak fajn,“ vzpamatovala se Reine. „Kde jste všichni? Kajso? Asgeire?“
„Já jsem skoro u východní brány,“ ohlásila se elfka. Ona a Asgeir vyrazili po hradbách kolem pevnosti, abychom mohli zjistit, jaké má telepatické spojení limity.
„Tos běžela, ne?“ zajímal se Bran.
„Tak trošku. Co kouzlo? Zatím se to zdá v pohodě, ne?“
„Tobě možná,“ odsekla jí Aderyn. „Dál už nechoď, to je neudržitelný, řeknu ti to bez zkoušení,“ žadonila.
„Dobře, necháme toho“, ujistil ji poslední dobou věčně ustaraný Asgeir. Zněl trochu nejistě; buď si na telepatii nezvykl tak dobře jako ostatní, nebo mu dělalo potíže pořádně se soustředit.
Reine, která se umí telepaticky i hihňat, ho hravě překřikla.
„Ani náhodou, pěkně mažte dál. Aisling, vyraž dolů do města. Ady, promiň, ale řekli jsme vyzkoušet, co tohle spojení zvládne, tak to musíme vyzkoušet.“ Aderyn se nejspíš rozhodla neplýtvat energií na nadávání; neodpověděla.
Seskočila jsem ze zdi a seběhla po úzkém schodišti, které mě dovedlo přímo k bráně. Soustředila jsem se na proud magie, který mě s Aderyn spojoval, a vyrazila po silnici směrem z města. Nezdálo se mi, že by spojení nějak sláblo.
„Aderyn?“ zkusila jsem to. „Mířím k vnějším hradbám,“ dodala jsem, protože jsem nevymyslela nic inteligentnějšího.
„Vím,“ ozvala se chabě Aderyn. Únava, která od ní sálala mnohem silněji než slova, mě vyděsila. Bez přemýšlení jsem se otočila a zamířila zpátky k severní věži. „Už se vracím. Tenhle rozsah nám bude bohatě stačit, víc vědět nepotřebujem,“ ubezpečovala jsem ji. Zároveň se mnou se všem do hlavy vetřel Asgeir.
„Stačí. Končíme s tímhle experimentováním, všichni se vraťte,“ přikázal nám neobvykle rázně. Jako podtón zavibrovalo spojení Reininým nesouhlasem.
„Tak hele-“ zakolísal mi v hlavě její hlas.
A ztichl.
Nejistě jsem se zastavila. Kolem mě teď nebyla ani stopa magie. Pusto, prázdno, nic. Ani jsem neměla chuť zatřepat hlavou, abych se ujistila, že je moje hlava zase jenom moje. Theodor se mi kvůli tomu posmíval.
A pak zničehonic byla energie kolem mě zpátky.
„Aderyn? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně, ale přece jenom s úlevou. Tak náhlé, nepřirozené ukončení telepatie jsem zažila poprvé, zavánělo mi to nepříjemnostmi.
„Ais? Jseš ve spojení s Aderyn?“
„Reine?“ vyjekla jsem tuším i nahlas, jak mě to překvapilo.
„Jseš napojená na Aderyn?“ vřískla mi převaděčka v hlavě. Zarazila jsem se.
„Jestli ses teď na mě napojovala ty, tak zřejmě ne.“
Reinina nejistota a pocit prohry mě zasáhly jako kámen z praku. Slova na sebe dala čekat trochu dýl.
„Tak to si myslím, že omdlela,“ konstatovala.
„Hlídky hlásí, že se adorská armáda dostala na deset mil od města.“ Nižšímu důstojníkovi dhamské městské gardy se netřásl hlas; hlášení podal Asgeirovi stejným tónem, jako by říkal „a jedno pivo pro mě.“
„Díky. Zařídíme se podle toho,“ poděkoval mu Asgeir vážně.
Až mi ho bylo líto. Vedl náš hraničářský oddíl spíš jako rodinu než jako armádu. Sice rodinu plnou tvrdohlavých děcek a s velmi zvláštní skladbou domácích prací, nicméně rodinu, za kterou jsme se bez váhání rvali, i když jsme na ni zrovna byli ukrutně naštvaní.
Poslat nás do bitvy za velkoknížete a jeho město bylo cosi, s čím se nedovedl smířit.
„Váš oddíl bude rozdělen,“ pokračoval důstojník. „Muži posílí ošetřovatelský sbor v ulicích města. „
„Rozkaz,“ potvrdil mu Asgeir, polkl naprázdno a obrátil se k nám. „Víte, co máte dělat,“ vypravil ze sebe bezradně otřepanou větu, která signalizuje problémy. „Zlomte vaz.“ Hodně velký problémy.
„Tak jdem,“ zamručel Ulf svým věčně tragickým hlasem, se kterým se na rozdíl od Asgeira nesnažil udělat zhola nic, vyhrabal se na nohy a spolu s Branem a Asgeirem zamířil za důstojníkem. Ve dveřích se zarazil o Reininu nataženou paži.
„Ne tak rychle,“ ozvala se. Z energie, která před necelými třemi týdny z převaděčky ve vlčím plášti sálala, zářila a odkapávala, teď taky moc nezbývalo. Dlaně měla plné malých lahviček s lektvarem, který včera s Aderyn složitě a se spoustou zaříkávání namíchaly. Magii jsem z něj cítila přes celou místnost.
„Pořád to může být užitečný,“ zavrčela tak odhodlaně, že si Ulf bez protestů jednu fiolu vzal. „Až zahájí útok, jasné?“ Každý hraničář si poslušně odnesl svůj příděl. Asgeir u toho měl výraz odsouzence, který si vychutnává poslední slasti tohoto světa. Pak se jeden po druhém nenápadně a jakoby bezděčně obraceli do kouta místnosti, kde na pohodlné hromadě dek seděla uvelebená Aderyn, při ruce vlastní zásoby lektvarů. A odešli.
Gardista se chystal zamířit za nimi, ale Reine mu na poslední chvíli vkročila do cesty.
„Počkat. Počkat. Bráníte hradby?“ štěkla.
„Část mužů je na městských hradbách. Většina v pevnosti.“ Důstojník byl příliš profesionální, než aby čarodějku poslal k šípku na rovinu, ale dal si záležet, aby to dokázal tónem hlasu a výrazem.
Reine si chviličku neslyšně mumlala pro sebe.
„Hradby jsou dlouhý a mužů málo. Ta část na hradbách nemůže nic znamenat,“ vyrukovala pak s výsledkem svých počtů. „O město vám nejde. Tak proč je tam posíláte? Aby měli lidi pocit, že se fakticky staráte?“ nadhodila konverzačně.
„Vojáci mají stejné zázemí jako v pevnosti. Připraveny jsou nouzové zbrojnice i péče o raněné.“
„A-ha.“ Reine z jednoho slova udělala dvě a vyplivla je s pohrdavě ohrnutými rty. Gardistu to kupodivu vyvedlo z rovnováhy, mírně nahrbil ramena a rychle mrkal.
Až pak jsem si všimla, že se nedívá na Reine. Kajsa sklouzla ze svého stolu, zírala na něj se zatnutými zuby, rukama v pěst a napjatým každým svalem v těle.
Obrana hradeb je jen divadlo, město se chystají obětovat.
Do města poslali Asgeira.
„Rozkaz velkoknížete Asbjorna,“ zamumlal voják v sebeobraně a s posledními zbytky důstojnosti prchnul. Chvilku zůstala Kajsa nehybně stát, s rukama bolestivě zaťatýma. Pak zčistajasna rychle přešla místnost, ze svých věcí vylovila meč a namířila si to ke dveřím.
Nevím, co jsem si myslela, když jsem ji vši silou chňapla za paži. Rowan se na ni pověsila z druhé strany.
„Neblázni, Kajso,“ šeptala vyplašeně. „Stejně nic nenaděláš.“
„Oni ho-“ Elfce selhal hlas. Domyslela jsem si, že slovo zabijou se neodváží ani vyslovit.
„Jo, město padne,“ zamumlala jsem jí do ucha, „ale jde jim o pevnost, ne? To my budeme na ráně, Kajso.“
Konečně se s námi přestala prát a my se odvážily ji pustit. Obdařila nás pořádně hnusným pohledem, svým mečem vztekle mrštila na hromadu našich zavazadel, ale od trestné výpravy snad upustila.
Mezi dveře vešla roselliánka v zatím dokonale čistém hábitu, vytáhla se na špičky a na zárubně připevnila větvičku plané růže.
„Zde je chrám života,“ pravila obřadně, načež s hrstí trní vyrazila pryč, nejspíš ověsit i další dveře. Zíraly jsme na ni jako na podivnou noční můru.
„Potřebuju vzduch,“ zamumlala jsem omluvně, vypadla ze dveří a bezmyšlenkovitě zamířila na ochoz nad bránu. A ať si strážní myslí, co chtějí, stejně jako při pokusu s telepatií jsem se uvelebila v jedné ze střílen a dívala se směrem k městským hradbám.
Měla jsem strach.
„Můžu?“ ozvala se Reine pro formu, opřela se o zeď těsně vedle mojí střílny a unaveně sklonila hlavu.
Nemysli na boj, nemysli na boj, nemysli na boj!
„Reine?“
„Jo?“
„Když jsi dělala převaděčku…“ na chviličku jsem se zamyslela, jak nejlíp zformulovat otázku. Nezadařilo se. Nějak to zaimprovizuju. „Hmm… proč jsi nosila tu připitomělou kožešinu?“
Reine se nostalgicky usmála.
„A to víš, jak mi říkali?“
„Swiza?“ vydolovala jsem paměti zvláštní jméno.
Převaděčka přikývla. „Swiza je takovej místní lesní duch, ženská ve vlčí kůži. Ani vyloženě hodná, ani zlá, nejspíš prostě náladová…“ Reinin hlas se zamlžil vzpomínkami.
„Ale nečekalas, že tě budou považovat za lesního ducha, nebo jo?“ nedovolila jsem jí zdlouhavé vzpomínání.
Reine zničehonic vyprskla.
„Tak to vážně ne,“ přiznala vesele. „Ale čím míň toho o mě věděli, tím to bylo bezpečnější, a čím divnějš jsem vypadala, tím míň se ptali,“ vysvětlovala. „Kdybych tam přišla takhle,“ mávnutím rukou obsáhla svoji garderobu, čítající plátěnou košili, kabátec bez rukávů, volné kalhoty a u pasu dva nože, „budou se ptát, kdo jsem, co tam dělám, proč se mi chce trajdat přes hranici a půl kopy dalších věcí. Když se objevíš a vypadáš jako místní přízrak, nikdo se moc neptá a oddechne si, když tě má z krku. Fakt, funguje to,“ ujistila mě.
„Počkej, počkej, zjevíš se jako přízrak a oni ti věří?“
Reine se čarodějnicky zachechtala.
„Pracovala jsem u Breany v klášteře jako alchymistka. Začalo to tím, že nám přivezli k léčení adorskýho velvyslance zraněnýho při zatýkání. Válka byla na spadnutí a on tvrdil, že od ní chce Frolika odradit, tak… jsme vyzkoušely první krytí, které nás napadlo.“ Převaděčka pokrčila rameny. „Přes hranici jsem ho dostala, ale s rozmluvením války to nevyšlo. A jak jednou začneš… každou chvíli se našel někdo, kdo moh být užitečnější v Adoru, nedokázala jsem přestat.
A někdy to byla i zábava. Natrefila jsem v lese na pytlačící děcka, jeden kluk měj v ruce zajíce ještě s okem kolem krku. Dovedeš si to představit, děti ze vsi a já s vlčíma ušima na hlavě? Díky bohům jsem zrovna dostala za pomoc trochu stříbra, tak jsem ho obřadně položila na zem a odkráčela. A od tý doby věřili místní na Swizu. Starý dobrý časy,“ zasnila se převaděčka.
„Myslíš ty starý dobrý časy, kdy jsme se naháněly ve skalním městě, já po tobě házela stříbrný nože a ty jsi nás čarováním prozradila adorský armádě?“ rýpla jsem si. Reine s omluvným úsměvem přikývla.
„Jo, tyhle starý dobrý časy.“ Pak se zadívala zpátky k městským hradbám a znovu se zachmuřila. „Nový časy jsou na levačku,“ vyjádřila se. Řekla bych, že velice mírně.
Zaslechla jsem slaboučké troubení polnice. Město pod námi ožilo. Kolem vnějších hradeb se začaly míhat postavičky. Na ochoz pevnosti se nahrnulo alespoň dvacet vojáků, většinou důstojníků, clonili si oči a důležitě zírali na obzor.
„Pojď. A vypij ten lektvar,“ šťouchla do mě Reine. „Bude zle.“
Malá, nakrátko ostříhaná čarodějka roztřesenými prsty odzátkovala lahvičku. Tohle byl nejsilnější zesilující lektvar, na jaký sehnala v dhamských apatykách suroviny. Vůbec si nebyla jistá, že bude stačit, ale nic lepšího udělat nemohla.
Jenže budou všichni tak daleko.
A tak nervózní!
Co když budou tak vyděšení, že se nedokáží soustředit?
Prázdná lahvička se jí z klína skutálela na podlahu a zazvonila o kamennou dlažbu.
Co když to nedokážu já?
Musím, přikázala si.
Tohle nečekala, když ji Acadaemia do války vysílala. Bojovat by dokázala – magií. Na dálku. Čistě a efektivně.
Ale namáčet si ruce v cizí krvi…
Už svítalo, když jsme se vyřítily z poslední zatáčky před ležením roselliánek. Kajsa mi mávla na pozdrav a nasměrovala koně dál po tessarské silnici, já zahnula na louku k táboru.
„Zatraceně!“ uteklo mi, když jsem mezi stany uviděla stožár s velkým žlutým praporem.
Přinutila jsem Sionnacha zastavit. Do tábora v epidemii si netroufnu.
„Haló?“ zařvala jsem zoufale. „Breano? Breano!“
Dostala jsem se až k hřebeni kopce a co možná nenápadně se přes něj přeplazila. Šíp mezi lopatkami se nekonal. Podél hřebene a kousek pod ním jsem vyrazila směrem k hranicím. Hlavně opatrně a pomalu – nesmím dělat hluk, nesmím se dostat moc daleko od tábora a hlavně na sebe nesmím upozornit Aderyn.
Sionnach poškubával hlavou, snažil se mě přesvědčit, abych mu trochu povolila otěže, ale to jsem si v táboře nemohla dovolit. Za cenu odřených dlaní jsem ho držela v mírném klusu.
„Vracím se na Příčnou, mám něco vyřídit?“ zavolala jsem na Breanu, která mi – zbytečně, mimochodem – uhýbala z cesty, na zádech loktuši plnou nových obvazů. Představená řádu roselliánek nade mnou potřásla hlavou jako nad ztraceným případem.
Mats tiše sykl a mávl rukou.
Asgeir a já jsme okamžitě přestali jeden druhému předstírat, že odpočíváme, a připlížili jsme se ke kolegovi. Všichni jsme se ukrývali v dolíku u cesty, na dohled od Brodu, ale natolik maskovaného nízkým porostem, že se s trochou opatrnosti dalo nepozorovaně proklouznout do vnitrozemí.
Zatím nebylo nikoho vidět. Přitiskla jsem se k zemi a zavřela oči.
Slyšet je bylo.
Ráno mě vzbudil zvuk praskajícího ohně, tentokrát nemagického, s klasicky oranžovými plameny. Theodor si u něj hřál ruce a potutelně po mně pokukoval. Proč, to jsem si troufala hádat, když jsem na trávě na dosah mojí ruky zblejska cosi jako plátěný ubrousek a na něm krajíce chleba s poctivou vrstvou másla a povidel.
Že z nich vyzařovala slabá magická aura, to mi bylo srdečně jedno. Božská krmě jako božská krmě, očarovaná nebo ne.
„Jsi nejúžasnější člověk, jakýho jsem kdy poznala,“ sdělila jsem Theodorovi chabě místo ranního pozdravu, vyprostila zpod deky jednu ruku a pustila se do snídaně. „Jen pro zajímavost,“ zahuhňala jsem s plnými ústy, „co z toho je vážně jídlo a co iluze?“
„Chleba je pravý,“broukl Theodor. Na základě jeho ujištění jsem spořádala, co se do mě vešlo. Čtyři krajíce chleba mě udrží na nohou celý den.
„Takže,“ rozhodla jsem neztrácet čas, zatímco jsem si ometala drobky z košile, „jaký máš další plán?“
„Máte v oddíle čaroděje?“
„Čarodějku. Jaks na ni přišel?“
„Párkrát jsem zachytil ozvěny kouzel, ale na různých místech a v dlouhých odstupech. Netušil jsem ale, jestli je to náhoda, jen někdo z procházejícího oddílu, nebo jestli je u hraničářů a je zatraceně opatrná.“
„Tak teď to víš,“ zavrčela jsem. Tohle jsem vyžvanit neměla. Theodor se podle té informace zařídí, bude počítat s Aderyn a my přijdeme o výhodu.
„Kdo to je?“ prohodil nenuceně. Když jsem neodpověděla, pobaveně se na mě ušklíbl. „Lepší se vzpamatovat pozdě, než nikdy,“ pochválil mě. Pak znovu zvážněl. „Řeknu prostě, že si pro tebe přišli, a že měli krycí amulety, aby prošli skrz moje kouzla. Ty ozvy z vašeho břehu jsem hlásil, takže počítají s možností, že čaroděje máte. Teď to budou vědět najisto, ale to na věci moc nezmění a je to průchozí výmluva.“
„Takže teď udělám co?“
„Sbalíš si věci a necháš mě zjistit, jestli je kolem čisto.“
„Fajn,“ ucedila jsem. Deky si do batohu nacpu během pár okamžiků, to mám čas ještě na jeden chleba.
Když se ke mně Theodor vrátil, batoh už jsem měla na zádech a upravovala jsem si řemínky bot.
„V pořádku?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na kovovou přezku.
„Teď ano. Radši běž.“
„Jo,“ zahučela jsem. Ne. Nemůžu přece jen tak pláchnout, ne od Theodora, ne když jsem začala alespoň trochu chápat, co se za poslední dva roky stalo.
„Ais.“ Čarodějův hlas mi vtrhl do zmatených úvah a před očima se mi ocitla nabídnutá dlaň. „Vážně bys měla jít. Čím později vyrazíš, tím víc lidí bude vzhůru a při smyslech.“
Nechala jsem se vytáhnout na nohy a vyhnula se Theodorovu pohledu.
„Buď opatrnej,“ dostala jsem ze sebe. Neměla jsem ani nejmenší chuť padnout do skutečného adorského zajetí, ale až se Theodor vrátí beze mě, nesetká se zrovna s nadšením.
„Vždycky jsem. A když o tom mluvíme…“
Zalovil v kapse a podal mi malou lahvičku z tmavého skla. Sálala z ní magická aura tak silná, že jsem ji leknutím málem upustila.
„Co to je?“
„Uscebeth.“
Pokusila jsem se mu lahvičku vrátit. Krapet vylepšené jídlo je jedna věc, ale takhle silné kouzlo bych si ráda udržela od těla.
„Díky moc.“
Theodor pokrčil rameny. „Uscebeth je životabudič. Desetkrát silnější než tvůj výtažek z gahy, přibližně. Šikovná věc, když toho člověk moc nenaspí, ale pořád se potřebuje soustředit. Nechci, aby mi tě někde někdo zabil.“ Hlas mu skoro nezakolísal.
Ohromně ráda bych tu fiolu roztřískla o kmen nejbližšího stromu, ale před očima mi bleskově prolétlo několik vzpomínek na Theodorovy lektvary a léky, které mi zachránily život. Poslušně jsem lahvičku odzátkovala a obsah spolykala tak rychle, jak jen to šlo. Chutnal jako vyvařené seno.
„Děkuju,“ pokusila jsem se o vděčný úsměv. Theodor se stisknutými rty kývl. „Uhm. Fakt bych měla jít.“ Další přikývnutí. Ztěžka jsem se otočila a přinutila se vykročit směrem k řece. Nechci odsud. Kašlu na to, že jsem teď v Adoru. Je tu Theodor. Nechci odsud.
„Ais?“
Ohlédla jsem se po něm. Theodor mě váhavě sledoval a něco žmoulal v kapse kabátce.
„Našel jsem…“ Nedořekl, třemi dlouhými kroky se ocitl u mě a zanořil mi ruce pod vlasy, aby mi mohl zapnout řetízek kolem krku.
Našel můj medailon.
„Děkuju,“ vydechla jsem znovu. Rozklepaly se mi ruce.
„Běž,“ odstrčil mě od sebe. „Do háje, Ais, zmiz, nebo nás najdou a zastřelí za vlastizradu.“
Zamumlala jsem cosi na půl cesty mezi „já vím“ a „sklapni“ a soustředila se na jeden krok za druhým, pořád za nosem a dolů ze svahu, za hučením řeky.
Na břehu jsem se přikrčila mezi keře, přehodila si přes vlasy kapuci pláště, abych nebyla mezi zelenými větvemi nápadně zrzavá, namočila si špičky prstů do studené vody a snažila se uklidnit.
Vracím se z výzvědné výpravy. Jo, tak by se to dalo vyjádřit.
Zjistila jsem, že adorští tu mají vojsko připravené k akci. Není jich úplně málo, když kromě hlídek drží v pohotovosti dvacet mužů, jen kdyby náhodou. A mají s sebou schopného čaroděje.
Teď se jen musím modlit, aby se proti vší pravděpodobnosti nikdo nezeptal, co mi tak zatraceně dlouho trvalo.
Rozhlédla jsem se kolem. Žádný šikovný padlý strom v dohledu, myslím, že jsem uhnula moc po proudu. A než se hrabat křovím, nadělat u toho spoustu rámusu a nakonec se nechat zastřelit adorskou hlídkou, to radši do té vody vlezu.
Abhainn má coby správná horská říčka koryto plné kamenů a naštěstí teď pár dní nepršelo. Ani tak jsem nemohla doufat v přechod suchou nohou, ale zula jsem si boty, vyhrnula nohavice nad kolena a opatrně si hledala bezpečná místa na došlápnutí.
„Stát!“
Leknutí mě připravilo o rovnováhu, boty, které jsem se tak snažila udržet v suchu, mi málem vypadly z rukou a i když jsem se ovládla a dokázala nevyjeknout, snaha neupadnout vyprodukovala tolik zuřivého šplouchání, že to bylo stejně jedno.
A do toho se odkudsi ozval druhý hlas.
„To je Aisling, ty pitomče.“
Bozi dobří, děkuju, děkuju, děkuju.
Dobrodila jsem se k dhamskému břehu a namířila si to přímo mezi nízké smrčky, které se mi zdály být nejpříhodnějším úkrytem.
Všichni uvažujeme stejně, zaznamenala jsem s uspokojením. Pak se o slovo přihlásily detaily a mně došlo, že zírám na hrot šípu, založený na tětivě Ulfova luku.
„Uhm… zdravím?“ Tentokrát jsem ty boty vážně upustila a předvedla kolegovi prázdné dlaně.
„Málem jsem tě zastřelil,“ oznámil mi vysoký šlachovitý hraničář truchlivě. Nevyčetla jsem z toho, čeho že to vlastně lituje – že mě podezíral, nebo že si nezastřílel?
Dušené zaúpění mě upozornilo na skutečnost, že kousek stranou sedí Mats s unaveným a nervózním pohledem a rukou přitisknutou na ústa. Jeho oči si našly moje a já ztuhla strachem. Jestli je takhle vyřízený Mats, stalo se něco vážného.
„Aisling, padej za Asgeirem,“ poručil, vstal a sehnul se pro popruh batohu. „Okamžitě. Chystá se tu bitva, cokoliv, co jsi zjistila, může být důležitý.“
V hlavě se mi zamlel vír otázek, ale budou muset počkat.
„Kde ho najdu?“
„Pod skalama, ve vnitrozemí. Dovedu tě tam, mizerně se to hledá.“
Přikývla jsem a vyrazila za ním.
Vedl nás proti proudu, dál od brodu, dál od adorských vojáků, museli jsme urazit minimálně míli, než mu připadalo bezpečné vynořit se z porostu a přelézt skalní pásmo. Nasadil ostré tempo, rychle se proplétal mezi keři a nízkými stromy a jen občas se ohlédl, aby se ujistil, že se držím v dohledu.
„Co se tu stalo?“ využila jsem jeho chvilkovou pozornost. „Včera odpoledne to vypadalo jako běžná hlídka, jeden pašerák, víc nic.“
„Čekají na nás adorští. Netvrď mi, že o nich nevíš, strávilas tam půl dne.“
„Já na ně natrefila,“ zalapala jsem po dechu, „ale co vy?“
„Chvíli po tom, cos odešla,“ házel Mats přes rameno, jak se soustředil na výstup do strmého svahu, „přiběhla za Asgeirem vyděšená Ada, že na adorském břehu někdo čaruje. Asgeir tvrdil, že posílat přes řeku někoho dalšího nemá smysl, když už tam jsi ty.“ Vysloužila jsem si letmý pohled přimhouřených očí a přísně sevřených rtů. Na Matse má špionážní výprava dojem neudělala. „Ada se dala do výzvědných kouzel, trvalo jí to hrozně dlouho, tvrdila, že nesmí být moc silná.“ Znovu se po mně ohlédl a protočil oči v sloup.
Zatraceně, máme takové štěstí, že si ho ani nezasloužíme. Adorští nevyhlásili poplach, Aderyniných kouzel si buď nevšimli, nebo je pokládali za Theodorovo dílo.
„Co zjistila?“
„Prý několik stovek vojáků a kus území chráněný silovým polem, kde může být úplně cokoliv.“ Hraničář znechuceně ohrnul rty. Alespoň v tom nejsem sama, Aderyn v jeho očích taky nestoupla.
„Není tam nic. Byl to čaroděj na hlídce,“ odsekla jsem.
„A to víš jak?“ procedil mezi zuby.
„Byla jsem s ním.“
Prozradily ho jen zatnuté svaly čelisti, jinak překvapení nedal najevo.
„To bude Asgeir rád.“
Hrozila jsem se, že se Mats v mém zdržení bude šťourat dál, ale naštěstí to nechal plavat.
„Mimochodem, Ais,“ prohodil místo toho maličko uvolněnějším tónem, „něco jsem včera našel a mám tušení, že by to mohlo být tvoje.“
Nesmyslně jsem si sáhla na krk pro medailon. Mats z jakési dobře ukryté kapsy vylovil pomenší lesklou čepel a zvedl ruku nad hlavu tak, abych na ni nedosáhla.
„No jo,“ zamumlala jsem zahanbeně a přemýšlela, jak vybruslit zas z téhle blamáže.
„Co jsi to vlastně pronásledovala, žes po tom házela stříbro?“ Do hlasu se hraničáři vetřel náznak pobavení. Zatočil s nožem v prstech, aby se na stříbrných plochách zalesklo slunce.
„Toho pašeráka, alespoň myslím. Uznávám, zpanikařila jsem,“ pronesla jsem co nejlhostejněji.
Mats asi čekal zábavnější odezvu, protože mi nůž rezignovaně vrátil.
Asgeira jsme našli nedaleko místa, kde se cesta od brodu noří ze skal. Pískovcová stěna a kmeny vysokých javorů tam společnými silami chránily travnatý plácek, který teď zřejmě sloužil jako velitelství. Postávalo na něm několik postav s barevnými šerpami na šedých dhamských uniformách a o čemsi zuřivě diskutovaly.
Náš velitel stál stranou, hlavu skloněnou a ruce založené na hrudi. Vypadal o deset let starší než včera.
„Aisling,“ oslovil mě unaveně, když jsme k němu s Matsem došli.
Nečekala jsem, až mi začne něco vyčítat.
„Promiň.“ Z pusy mi vyšlo jenom takové slabé kníknutí. „Dřív jsem se sem nedostala, adorskej břeh je hlídanej. Bude to větší oddíl a mají s sebou čaroděje, ale to už víte, myslím, že Aderyn zjistila všechno, co se dalo, to silový pole bylo kvůli hlídce, ne na maskování, s tím si nemusíte dělat starosti-„
Mats mě nakopl do kotníku.
„Žvaníš,“ sykl.
Zbytek svého neuspořádaného hlášení jsem shrnula do jakéhosi povzdechu. Však stejně nenesu žádné další novinky.
„Foraoisi!“
Asgeir sebou trhl, jako by ho to slovo popálilo.
„Pane?“
„Kdo to je?“ Purpurová šerpa a přísná nadutost. Důstojník, dost možná velící akce.
„Moji hraničáři.“ Asgeir při těch slovech narovnal ramena a oplatil příchozímu vyzývavý pohled.
„Do ničeho se nepleťte. Tohle je zásah Zvláštní velkoknížecí gardy, rozumíte? Nenecháme si ho zkazit. To je rozkaz, Foraoisi.“
„Ano, pane,“ zamumlal Asgeir. Nemohlo to znít méně vojensky, ale velícímu to asi stačilo. Otočil se na patě a odrázoval zpátky ke svému diskusnímu kruhu.
„Zapomněl dodat dívejte se a učte se, panák jeden,“ brblal Mats. „Můžou bejt zvláštní co hrdlo ráčí, ale my to tu známe i poslepu, my tu couráme ve dne v noci, ne oni.“
„S tím nic nenaděláš,“ hlesl Asgeir.
„Co jsou zač, ta zvláštní jednotka, a kde se tu vzali?“ odvážila jsem se. Purpurová šerpa se vyjádřila celkem jasně a žádné rozkazy k činnosti nám nedala, takže se zdálo, že je vhodná doba na pár otázek.
„Poslal jsem pro ně hned, jak byla Aderyn hotová s průzkumem. Měli poblíž Tessary cvičení a napadlo mě, že si tu poradí líp, než tessarští, kteří nás nemůžou ani cítit.“ Asgeirova grimasa naznačila, že teď už si tím není tak jistý.
„Přejdou řeku?“
„Já nevím.“ Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak je vlastně Asgeir starý, ale teď mě udeřila do očí každá vráska, každý šedý vlas. Kolik z toho je věk a kolik strach? „Řekl bych, že spíš počkají, až se pohnou adorští, aby bojovali ve známém terénu, ale těžko říct. Jak se do toho zapletou čarodějové, jde celá strategie k ďasu.“
„Ví o Aderyn,“ vydechla jsem. „Ví, že tu máme čarodějku.“
„A my víme o tom jejich, čímž se to vyrovnává,“ pronesl pevně Mats.
„Co chtějí od nás?“
„Ani přesně neřekli.“ Asgeir unaveně pohodil hlavou, až mu světlé, šedivějící vlasy spadly do očí. Nechal je tak. „Kvůli znalosti terénu těžko, to už by se zeptali. Snad jako spojky. Ale neposlali nás pryč, máme stát a čekat.“
Tak jsme čekali.
Velitel knížecí gardy nechal své poddůstojníky rokovat o možných plánech bitvy a věnoval se vlastním úvahám.
Ten přespříliš aktivní kapitán hraničářů se objevil nevhod. Garda, po nedávných bojích zdecimovaná a doplněná novými rekruty, u Tessary dokončovala cvičení. Velká část současného mužstva se ještě nikdy neocitla v ostrém boji. Přesto hrdost veliteli nedovolila prosbu o pomoc odmítnout.
Samozřejmě, měli by to zvládnout, mají ten nejlepší výcvik. Přinejmenším nejlepší, na jaký je v téhle mizerné době ještě čas. Ale i tak, kdyby dokázal vymyslet něco…
Ach, samozřejmě. Hraničáři ho do toho zatáhli, hraničáři mu pomohou vyváznout se ctí.
Vždyť nechtějí stát stranou, že? A tuhle zemi znají lépe, než jak ji mohou poznat jeho průzkumníci. Pohraničníci budou ideální přední hlídka.
Vůbec se přitom nemusí zapojit do boje. Chce po nich jen zprávy, včasné varování, zcela v rámci běžné služby.
A kdyby se to celé mělo pokazit, může to přinejmenším částečně svést na nesprávné hraničářské informace.
„Aisling?“
„Jo?“ Ani jsem se po Talfrynovi neohlédla, zírala jsem soustředěně na svah pod námi.
„Už jste tu někdy měli pašeráka?“ zeptal se kolega trochu nejistě.
Hlídali jsme v pískovcových skalách mezi řekou a Malou Javořinou, kudy podle Ulfa kdosi proklouzl. Na dohled pod námi bleskotala hladina Abhainn. Skalní vížky nabízely spoustu parádních skrýší, ale stejně tolik možných nehlídaných tras. Já být zvěd, taky to beru tudy.
Ukázalo se, že není až takový problém vesničany najít a sledovat, ale zato je nemožné odposlechnout, o čem si povídají. Cesta byla příliš přehledná, než abychom se dostaly na doslech, a ačkoliv byli dost hluční, až na hřeben kopce se jejich slova nedonesla.
Jak ta podivná sebranka postupovala hloub do vnitrozemí, vrchy kolem cesty byly nižší a nižší a už mi nepřipadaly jako bezpečný úkryt. Na druhou stranu, vesničani byli vážně pozoruhodně lehkomyslní.