Šelma, já a v mojí ruce meč.

Přesně ta situace, kdy přebírají velení zaklínačské reflexy.

Úkrok dozadu, ve spodním oblouku švihnout čepelí, meč zasviští vzduchem a zasáhne karotidu. Uskočit před kapkami krve a před ostrými zuby. Trochu se přikrčit, aby čelisti cvakly neškodně vedle, a další rána.

Znovu jsem rychle ustoupila z lintova dosahu. Krvácel rychle a samotného ho to překvapilo, oči mu těkaly mezi mnou a rudými stříkanci na kamenné plotně. Držela jsem se z jeho dosahu, když křečovitě chňapal všude kolem sebe a mrskal ostnatým ocasem. Netrvalo dlouho, než výpady přešly v křeče, a pak ochably i ty. Linto se bezvládně zhroutil na zem.

Krev mi hučela v uších pořád silněji, teď už mohla soupeřit s mořským přílivem. Bohové, stačilo takhle málo a umřela mi tu učednice! A to jsem chtěla bejt dobrá patronka?

Pokračovat ve čtení →

„…není jen bojovníkem, není jen léčitelem, ale zná přispět platnou pomocí v boji i po něm, ve válce i v míru, proti nepříteli v člověku i v šelmě…“

Přenesla jsem váhu na pravou nohu a potlačila zívnutí. Velmistrovský proslov jsem si vyslechla třikrát jako učednice a teď podruhé v řadách mistrů. Nikdy se v něm neřeklo nic zajímavýho. Zaměřila jsem se na skupinku učedníků, která v hlavní síni postávala naproti mně. Ještě jsem je pořádně neznala, byli na našem oboru prvním rokem. Asi proto se Raynerův nicneříkající projev poctivě snažili poslouchat.

„Mmm, škoda,“ mlaskl nespokojeně Bran, který se mi nudil po boku. „Tu holku svěří tobě nebo Sorche.“

Pokračovat ve čtení →

O nejbližším osudu popáleného proměněnce jsme se příšerně pohádali. Theodor ho v žádném případě nechtěl nechat na půdě Acadaemie pro případ, že by ho našel ten, kdo z něj to monstrum udělal. Já ho odmítala dát do péče městského felčara, protože vlkodlak pod vlivem transformačního lektvaru a nic zlýho netušící člověk je recept na pořádně krvavej koktejl. Nakonec jsme vlkodlaka nechali ležet v Theodorově pokoji, s ošetřenými ranami a pod paralyzujícím zakletím. Theodor ještě odněkud vylovil stříbrný řetízek a omotal s nim okenní kličku.

„Fajn,“ zhodnotil svoje dílo. „Ais, převleč se,“ vrazil mi do náruče šaty a pár bot z měkké kůže.

Pokračovat ve čtení →

Na kratičký okamžik, na chvíli netrvající ani úder srdce, osvětlil blesk komnatu namodralým světlem, a vzápětí zaburácel hrom, až jeho temná ozvěna rozvibrovala kamenné zdi. Hliněný džbánek zazvonil o dlaždice, roztříštil na stovky malých střepů a zbytek jeřabinové šťávy se mezi nimi rozlil. Jako krev.

Otevřela jsem oči. Theodor se opíral o stůl, jednu ruku zvednutou před tělem a ve tváři leknutí. Střepy ze džbánku, který upustil, se rozletěly po celé místnosti.

„Co to vyvádíš?“ zeptala jsem se rozespale.

Pokračovat ve čtení →

„Tak co myslíš?“ zeptal se mě Theodor.

Zvedla jsem se od zakrváceného koně a snažila se nešlápnout do bláta, které krev s prachem vytvořily.

„Kraujas, dost jistě. Šířka čelistí, postavení stop po drápech, nedokážu si představit, co jinýho by tu žilo.“ Oklepala jsem si ruce od hlíny a přelezla ohradu zpátky na Theodorovu stranu.

„Zvládneš ho, Aisling?“ Čaroděj si trochu pochybovačně měřil rozsápanou zdechlinu.

„Levou zadní,“ ujistila jsem ho. „Kraujas loví sám a neumí čarovat, co chtít víc,“ zaradovala jsem se maličko pateticky a vykročila zpátky po cestě do Darraghu. Theodor mi šlapal po boku jako zachmuřený stín. Neprojevoval takové nadšení, jak by mi připadalo přiměřený, když jeho a potažmo všechny čaroděje hodlám zbavit nálepky nočních dobytek vraždících přízraků, což bylo přesně to, co jsem zaslechla včera na trhu – do vesnice přijel čaroděj a roztrhal nám nejlepší krávu! Neodolala jsem a jela se na místo činu podívat, a koho tam nenašla jako svého drahého přítele.

Pokračovat ve čtení →

(Druhá, závěrečná část povídky, jejíž začátek je tady.)

„Daň z chleba? Ne, počkej, z chléva, ach jo, měla jsem to nechat uschnout,“ zaúpěla jsem, za odpoledne už poněkolikáté, ve snaze rozluštit rychle načmárané klikyháky, ještě navíc rozmazané, jak jsem pergamen s nezaschlým inkoustem zmuchlala a nacpala do kapsy.

„Daň z chléva, daň z chléva…“ mumlal si pro sebe Theodor a přejížděl prstem po stránce zákoníku. Já si mezitím přitáhla k sobě slušnější pergamen a tak krasopisně, jak jsem jenom dovedla, zapsala slova „daň z chléva“ a čekala na Theodorův verdikt.

Pokračovat ve čtení →

„Na zdraví.“ Ulick je tradicionalista.

„Na štěstí,“ dodal Bran významně.

„Na ostrou čepel,“ přidala jsem se a po vzoru kolegů pozvedla pohár vína. Jeden pohár a dva korbele se nad stolem srazily, podivuhodně o sebe zazvonily a já pak měla možnost zjistit, že ani loňské víno za moc nestálo. Nu což.

Ulick upil trochu svého piva a pak se přes okraj korbele zadíval na Brana.

„Tak kde máš toho zákazníka?“ zeptal se významně.

Bran na okamžik protočil oči ke stropu. „Řeknu to ještě jednou – já vážně netuším, co chce. Hledá zaklínače, uvažuje o tom, že najme nás, chce to s náma probrat, tečka.“

„Jenom jsem se ptal, kde ho máš,“ pokrčil rameny Ulick.

„Pánové,“ nedalo mi to, „buď se bavte o něčem příjemnějším, nebo mě ušetřete. Poslední dva tejdny jsem strávila vybíjením upírů z celý Tessary a vzhledem k tomu, že od zejtřka nám zřejmě Bran dohodnul další kšeft, bych alespoň dneska večer jen velice nerada mluvila o práci.“

Pokračovat ve čtení →

Ponocný líně ohlásil půlnoc.

Ulick si cosi nezřetelně zamumlal. Soudě podle počtu slabik a kolegova výrazu tu bylo extrémně sprosté slovo.

„Hlídat město po nocích, když mi za to platěj, to bych ještě pochopil. Ale dělat jim tu městskou stráž zadarmo, to mně hlava nebere,“ postěžoval si dost hlasitě na to, abych ho slyšela i já.

Olízla jsem si rty. „Za hlavu upíra zaplatěj.“

Ulick se teatrálně praštil do čela. „A kde tu honem budem shánět upíří kebuli, ženská?“

Pokračovat ve čtení →

„Myslíš, že z toho ještě něco vyčteš?“ rejpnul si Ulick, pobídl koně a obklusal mě kolem dokola. Naštěstí je můj vlastní oř flegmatik non plus ultra a rozhodl se neprojevit žádné námitky.

„To není ten caldarvanskej dopis,“ ujistila jsem ho.

Ulick nezaváhal. Srovnal svého koně po boku mého, vzal mě kolem ramen a sklonil se nad pergamenem, který jsem držela v ruce.

„Proč kradeš vývěsky z Acadaemie?“ nechápal.

Pokračovat ve čtení →

(druhá a závěrečná část povídky, jejíž začátek je tady)

Druhý den cesty uplynul v dusivé náladě. Orinda se po svých společnících ani neohlédla. Filip s tíživým tichem bojoval tím, že se co chvíli od skupinky oddělil pod záminkou, že jede prověřit cestu. Theodor držel svého koně vzadu, aby nemusel skrývat grimasy zmatení a nerozhodnosti, a Aisling věnovala veškerou pozornost obhlížení okolí na všech světových stranách.

Zastavila koně a chvíli se dívala mezi stromy zpátky po cestě, kterou přijeli. Táhla se přes míli po pláni, než zmizela za obzorem.

Pokračovat ve čtení →