Je to v krvi

„Myslíš, že z toho ještě něco vyčteš?“ rejpnul si Ulick, pobídl koně a obklusal mě kolem dokola. Naštěstí je můj vlastní oř flegmatik non plus ultra a rozhodl se neprojevit žádné námitky.

„To není ten caldarvanskej dopis,“ ujistila jsem ho.

Ulick nezaváhal. Srovnal svého koně po boku mého, vzal mě kolem ramen a sklonil se nad pergamenem, který jsem držela v ruce.

„Proč kradeš vývěsky z Acadaemie?“ nechápal.

Pokračovat ve čtení →

Meč, co není ze stříbra (2. část)

 

(druhá a závěrečná část povídky, jejíž začátek je tady)

Druhý den cesty uplynul v dusivé náladě. Orinda se po svých společnících ani neohlédla. Filip s tíživým tichem bojoval tím, že se co chvíli od skupinky oddělil pod záminkou, že jede prověřit cestu. Theodor držel svého koně vzadu, aby nemusel skrývat grimasy zmatení a nerozhodnosti, a Aisling věnovala veškerou pozornost obhlížení okolí na všech světových stranách.

Zastavila koně a chvíli se dívala mezi stromy zpátky po cestě, kterou přijeli. Táhla se přes míli po pláni, než zmizela za obzorem.

Pokračovat ve čtení →

Meč, co není ze stříbra

 

Aisling as Cill Airne?“

V rozhlehlé místnosti s kamennými stěnami zazněl mužský hlas ozvěnou.

Nemám čas,“ zamručela v odpověď zrzavá dívka, stočená do klubíčka v nepohodlné sedačce a studující v kůži vázanou knihu.

Budeš muset mít.“

Zrzka zvedla pohled od alchymistických schémat a prohlédla si postavu ve dveřích.

Ty mi tak budeš říkat, co musím, skrčku čarodějnická,“ prohodila nevzrušeně.

Pokračovat ve čtení →

Jen pár slov…

Hledám nové útočiště. Ne pro sebe, ale pro svůj svět, Aislingin svět, svět mých příběhů. Uvidíme, jestli si tu zvyknu.

Zatím experimentuju, zkouším, co tu dokážu vytvořit. Tímto se omlouvám každému, kdo tu na mne náhodou natrefí a zjistí, že je to tu jakési polovičaté.

Připsáno o téměř sedm let později: tenkrát po konci bloguje.cz mě ani nenapadlo, že se časem dopracuju k blogu na vlastní doméně, a ejhle. Nové útočiště, tentokrát vlastní útočiště… Sláinte!