Hraničářka (3. část)

 

(předchozí část)

„Aisling?“

„Jo?“ Ani jsem se po Talfrynovi neohlédla, zírala jsem soustředěně na svah pod námi.

„Už jste tu někdy měli pašeráka?“ zeptal se kolega trochu nejistě.

Hlídali jsme v pískovcových skalách mezi řekou a Malou Javořinou, kudy podle Ulfa kdosi proklouzl. Na dohled pod námi bleskotala hladina Abhainn. Skalní vížky nabízely spoustu parádních skrýší, ale stejně tolik možných nehlídaných tras. Já být zvěd, taky to beru tudy.

„To víš, spousty,“ potvrdila jsem mu lehce, sebevědoměji, než jsem se cítila. Přísně vzato, až tolik jich nebylo. Šarvátka na tessarské silnici dokázala Adoru, že dostat tudy do vnitrozemí větší vojsko je zatraceně tvrdý oříšek, a od té doby se tu ukázalo jen pár malých průzkumných hlídek. K tomu sem tam nějaký posel, dezertér nebo někdo z místních, zoufalé, hladové holky a chlapi, kteří kdovíjak unikli povolávacímu rozkazu. Pusto tu nebylo, ale za odborníka na narušitele hranic bych se taky neoznačila.

Opatrně jsem si protáhla nohy, ve kterých mi začínalo mravenčit. Talfryn mě chvilku pozoroval.

„Je to hrůza, pořád jenom čekat,“ odvážil se nakonec.

Pokusila jsem se zatvářit filosoficky.

„To máš tak – když ti jde jenom o to, aby se přes hranici nikdo nedostal, oblečeš si kompletní zbroj, vezmeš s sebou zbraní, co pobereš, a procházíš se podél hranice, aby všichni viděli, že tudy ne.“ A mohli ti proběhnout těsně za zády. „Když chceš zjistit, kdo ti to přes čáru vlastně chodí, musíš si na něj ale nenápadně počkat.“

„A vždyť já vím…“ zabručel šermíř otráveně.

„To je dobře, že to víš, tak koukej, kam máš,“ odsoudila jsem ho k další hrůze zírání do skal.

Naše momentální stanoviště bylo vysoko, přímo pod námi procházela jedna šikovná stezka a mezi členitými balvany jsem tušila další.

„Bylo by to snazší, kdyby tu nerostlo tolik těch stromů,“ postěžovala jsem si jen tak do vzduchu. V puklinách kamenů se dařilo kleči a ve svazích k řece se mezi hustým podrostem tyčily majestátní smrky. Holá skála by se fakt hlídala líp.

V duchu jsem se procházela skalami sama tak, jak jsem je z hlídek znala, a přemýšlela o možných cestách. Na okraji skal u cesty číhal Ulf a někdy během dne měl dorazit Asgeir – prostor mezi námi máme celkem vzato pod kontrolou. Dole po proudu pak byla Aderyn, ale kam až sahá její energetické pole, kterým si zvykla hlídat cesty, jsem nevěděla. Uvidíme.

A nebo radši neuvidíme, že jo.

„Aisling?“ ozval se Talfryn tiše. Obrátila jsem se k němu; zíral někam mezi skály směrem do vnitrozemí. „Tam je něco-“ Nedořekl.

Už jsem to viděla taky. Stráňku porostlou klečí a za jehličnatými keři nějaký pohyb. Pohyb něčeho, co barvou skoro splývalo se skálou.

„Ticho a nehejbej se,“ zasyčela jsem na Talfryna. Ať se za borovicema schovává co chce, nejspíš se to snaží nepozorovaně dostat přes skály a dolů k řece, běželo mi hlavou.

V tu chvíli se o mě jemně otřela vlna magické energie.

Aderyn? blesklo mi hlavou, možná jsem to řekla i nahlas, protože Talfryn se po mě ohlédl. To cosi za kosodřevinou se rychle začalo štrachat zpátky ze svahu.

„Běž za ním!“ houkla jsem na Talfryna. Než se šermíř vzpamatoval, vyhrabal na nohy a dal se do běhu, já sklouzla z naší skalky a vyrazila kolem ní průsmykem mezi vížkou a viklanem, který mě, alespoň myslím, zavede nad tu pitomou kleč.

Běžela jsem nejistou, křivou stezkou, a nepřipouštěla si myšlenku, že stačí jedinkrát špatně šlápnout a odnesu to přinejlepším zlomenou nohou. Žádný takový. Cestu neřeš. Běž. Jenom běž.

„Stůj“ zařval odněkud zleva Talfryn. Ať to patřilo komu chtělo, já to ignorovala.

Oběhla jsem další velký balvan a přede mnou se na okamžik mihla vlčí kůže, než zmizela za skalní stěnou. Zamířila jsem za ní a zkusila ještě zrychlit. I když neměla až tak velký náskok, v takhle členitém terénu mi zmizí, než řeknu „Stůj, tady pohraniční stráž.“

Dost možná ještě rychleji.

Skála, za kterou se mi ztratila, čněla z prudkého svahu směrem do vnitrozemí. Vlčí kůže se mi rychle vzdalovala, vířila za sebou písek a já viděla, že to v žádném případě není vlk.

Zastavila jsem jen na tak dlouho, abych stihla vytáhnout z pouzdra v botě stříbrný házecí nožík bez nebezpečí, že si ho sama zabodnu do nohy, pak jsem se vrhla ze svahu. Písek mi klouzal pod nohama, bořila jsem se do něj, pod nohy se mi pletla kleč, která se na pískovci sem tam uchytila. Tak takhle ne. Rychle jsem si přehodila nůž v ruce tak, abych ho držela za čepel, nadběhla si přímo nad svoji kořist a hodila.

Mířila jsem na pohybující se cíl, navíc mnohem vzdálenější než terče, na kterých jsem trénovala.

Kořist ve vlčí kůži běžela dál. A protože jsem se kvůli hodu zastavila, má teď ještě větší náskok. Vzdala jsem to a začala se škrábat zpátky nahoru, abych zjistila, co mezitím zvládl Talfryn.

To, co jsem v poli kosodřeviny našla, vysoko předčilo nejhorší tušení. Talfryn třeštil oči před sebe, vyděšeně oddechoval, v ruce zakrvácený meč volně svěšený podél těla a u nohou nehybné tělo.

Mrtvý měl na sobě nevýrazný hnědý kabátec a šedozelený plášť, který nám ho proti skále tak dobře skryl. Talfryn mu přesekl krční tepnu. Taky jsem si ten úder pamatovala, mistr šermu nám opakoval pořád dokola, že pokud se nám naskytne šance, máme ho okamžitě použít a zachránit si život. Pochybuju, že tenhle chudák ohrožoval Talfryna na životě, ale Talfryn ťal takovou silou, že mu málem useknul hlavu.

„Ty blbče!“ Hlas mi okamžitě hystericky stoupnul. Na další už jsem se nezmohla, jenom jsem sípavě lapala po dechu a sledovala krev, která Talfrynovi pomalu odkapávala z hrotu meče.

„Co. Asi. Teď. Budem. Dělat?“ lapala jsem po dechu.

Talfrynův výraz naznačoval, že nemá daleko k záchvatu naprosté paniky.

„On… se bránil…“ vydoloval ze sebe pisklavě. Přinutila jsem se přijít k tělu blíž. Až teď jsem si všimla, že mrtvý v každé ruce držel nůž. Dva nože, ale žádná pouzdra na opasku. Kde je schovával? Courá se nevinný civilista kolem hranic se dvěma ukrytými noži?

Převaděč. Nechodí nám tudy pašerák, ale převaděč.

„Aisling,“ ozval ze za mnou tichý, šokovaný hlas. Šéf dorazil.

Perfektní načasování, podotklo moje sarkastické horší já.

Čekala jsem, jak Asgeir Talfryna seřve. Ale jen se polohlasem zeptal, co se stalo.

Šermíř začal něco drmolit tak tichounce, že jsem mu nerozuměla. Asgeir přešel až k němu a soustředěně ho poslouchal. Co si ti dva vykládají mi bylo vcelku jedno; jen ať vymyslí, co s tím chudákem tady.

Netuším, jak dlouho jsem netečně seděla v kleči, než Asgeir poslal Talfryna pryč a obrátil se ke mně.

„Ais, co jsi tu viděla ty?“

„Já běžela za někým…“ zadrhla jsem se. Tak znovu. „Někým, nevím, kdo to byl. Měl na sobě vlčí kůži. Jako plášť, vlála za ním.“

„Nechytilas,“ konstatoval Asgeir.

„Ne,“ potvrdila jsem unaveně.

Asgeir se na mě zadíval. Asi to nijak zle nemyslel, ale jak nade mnou stál a já se ještě nezvedla ze země, koukal na mě poněkud svrchu.

„Talfryn šel hledat místo, kam ho pohřbí,“ lehkým pohybem hlavy ukázal na zakrváceného nebožáka. „Co podnikneme ohledně toho druhého?“

Zamyslela jsem se. Nic světoborného mě nenapadalo. Taky už jsem měla zářnější chvíle, pokud jde o moji bystrou mysl.

„Ohlídáme, aby se přes nás nedostal, jestli se vrátí,“ navrhla jsem. Pak se mi hlavou mihlo ještě něco a bez rozmyslu jsem to vyslovila. „Myslíš, že na něj někdo čeká na adorský straně?“

„Netuším,“ zamumlal Asgeir a zamyšleně zíral na protější břeh řeky.

Mně pohled sklouzl od velitelova zasmušilého výrazu přes nepřehledné okolí a zastavil se na těle Talfrynova protivníka.

„Tak já ti to zjistím,“ vymrštila jsem se na nohy. Cokoliv, jen nemuset zůstat tady.

Zamířila jsem k místu, kde se mi koryto řeky zdálo nejzarostlejší, promptně zahučela do šikovného houští a uvažovala, kudy řeku přejdu. Kousek po proudu jsem objevila kmen vyvráceného stromu, který oba břehy spojoval, ten ovšem nevypadal zrovna bezpečně. Vlastně, když jsem si pořádně prohlídla trouchnivějící špičku a spousty mechu, kterým byl obrostlý, vypadal dost nebezpečně. Ale druhá možnost byla brodit rovnou, takže volba nakonec zněla vodu určitě nebo možná?

Vybrala jsem si možná. A doufala, že moje tiché, ale vydatné a plynulé klení, jak jsem se po ​příšerně klouzající kládě pomalu sunula, dostatečně kryje šumění a šplouchání vody.

Ať tak či tak, nakonec jsem kládu nějak přepackovala, aniž by mě při tom někdo zastřelil. První bod pro mě. Ale kudy dál?

Zrychlil se mi puls. Tady jsem na nepřátelském území, když mě tu potká adorská stráž, má plné právo mě zastřelit a ani se nezeptat na jméno. Tak tu vyřídím, co musím, a honem zpátky.

Přikrčila jsem se do podrostu a rozhlédla se kolem. Kdybych byla převaděč, kde bych byla?

Byla bych dávno v trapu, protože bych slyšela to řvaní na protějším břehu a rozhodla bych se zachránit si kůži. Ani Talfryn, ani já jsme se nijak zvlášť nestarali, kdo nás může slyšet.

Břeh byl členitý, zarostlý a strmě se zvedal do kopců. Kdybych tu měla na někoho čekat, vybrala bych si nějakou šikovnou proláklinu trochu výš, abych viděla, kdo se ke mně plazí.

Vzhledem k tomu, že teď se plazím já, to nebyla úplně příjemná představa, ale neviděla jsem moc jiných možností, co podniknout.

Jenom stopy, přesvědčovala jsem se v duchu. Jenom se kouknu, jestli v těch nejpravděpodobnějších místech nejsou něčí stopy, a mizím.

Nejtišeji, jak jsem byla schopná, jsem se doplížila asi do půlky svahu. A tam jsem je našla.

Stopy! zajásala jsem si pro sebe.

A kde jsou stopy, tam jsou lidi.

Rychle jsem si stopy prohlížela. Jeden člověk, dlouhé kroky, asi spěchal. Šňůra stop se ztrácela u ohybu řeky. Schovával se tam? Možná jsem s tou proláklinou nahoře těžce přestřelila.

Po páteři mi přejelo lehké zašimrání, jako kdyby mi za límec steklo pár kapek vody, a vzápětí se dostavilo dotírání magické energie.

Tenhle pocit jsem znala; rozhodně to nebylo nic jako čarodějnická lokace. Někdo se se mnou pokoušel spojit telepatií.

Telepatické přenosy mě dost štvou – protože neumím zacházet s magií, nemůžu se bránit. Když si nějaký čaroděj umanul, že se mi dostane do hlavy, taky se mu to povedlo. Ne že by si to někdy umanul někdo jiný než Theodor, ale to je jedno.

I teď se dost rychle dostavil ten zvláštní pocit, že mi někdo vidí do hlavy. Nebyla to tak úplně pravda, telepatie funguje víceméně jako obyčejný rozhovor, co nechci, to nikdo nezjistí, ale nic příjemného to stejně není.

Nijak zvlášť mě nepřekvapilo, že mi mysl vyplnil Theodorův hlas.

Aisling, jsem tu se strážným a vidíme tě. On tě chce zastřelit. Řekl jsem mu, že tě sejmu kouzlem, abychom tě mohli vyslechnout. Prosím tě, hraj aspoň mdloby,“ žadonil naléhavě hlas bez těla.

Vidí mě. To jsem se zase předvedla. Víc už jsem si vynadat nestihla, protože z míst, kde se stopa nořila hloub na adorské území, se přihnala energetická vlna. Velice efektně přitom ​vířila opadané jehličí, ohýbala trsy trav a rozvlnila větve.

Bála jsem se, jak se Theodorovo kouzlo projeví na mě. Skrz stažený krk jsem ze sebe vypravila chraptivé zaskučení.

A pak se mi prostě zatmělo před očima a nevěděla jsem o ničem.


„Jak ses tady vůbec vzal?“ zeptala jsem se Theodora, abych prolomila ticho. Zády jsem se přitom opírala o skálu v jedné z mnoha úzkých roklinek na adorském břehu Abhainn a hřála si ruce u ohně, který měl – z bezpečnostních důvodů, vysvětlil mi Theodor – černé plameny. Sice nesvítil, ale sálal teplo stejně jako normální oheň, tak co.

Theodor se ke mně otočil, aby mě sjel vyčítavým pohledem. I když jsem za nic nemohla a ve tmě jsem jeho výraz stejně neocenila.

„Moje posádka teď táboří blízko. Náhodou na hlídku postavili vnímače, takže když někdo na vašem břehu vyslal lokační proudy, cítil to. Došel pro mě-“

„Vnímač?“ přerušila jsem ho.

„Člověk, který vnímá energii, i když s ní neumí pracovat. Ty jsi taky vnímač. Každopádně, došel pro mě, že se tu něco děje. Vyrazili jsme s půlkou pohotovostní hlídky, deset mužů. Ten vnímač naštěstí zůstal v táboře, jinak… by to bylo horší,“ zakončil neobratně. Domyslela jsem si, co ho napadlo. Kdyby měl u sebe vnímače, nemohl by mě telepaticky varovat a já, jak on správně tuší, bych se dostala do mnohem horšího průšvihu.

„A kde jsou teď?“

„Někde kolem na hlídce,“ pokrčil rameny. „Ale ujistil jsem je, že tenhle kus řeky ohlídám já, a že zvládnu i tebe v bezvědomí, že se s tebou nemusí tahat do tábora. Neboj, věděl bych o nich.“

„No to byl výbornej nápad,“ ujistila jsem ho ironicky. Ne že bych mu nebyla vděčná, ale seslat na mě omračující kouzlo tak, abych zůstala při vědomí, ale neměla sílu ani otevřít oči, to tedy nemusel. „Ale původně jsem myslela – co vlastně děláš v adorský armádě? Po Castelgrande? Po protičarodějnickým komandu?“

Theodor se zadíval do míst, kde byl tušit oheň.

„Acadaemii jsem se jako vyslanec osvědčil. Poslali mě do Adoru, vyjednali s otcem, že mi vyřídí doklady a oficiálně mě pozve k sobě,“ pronesl opatrně. Zabručela jsem cosi na souhlas. O Theodorovu otci, velkoknížecím diplomatovi, jakož i o jeho nevalných vztazích se synem jsem měla určitou představu.

„Dělal jsem tajně výzkumy pro Acadaemii, hlavně léčitelská kouzla. Ador měl kdysi dobré čaroděje, nedovedeš si představit, co je v těch archivech k nalezení. Ale někdo mě udal a předhodil Frolikovi, celkem doslova. A pak mi dali dvě možnosti, služba Adoru, nebo žalář.“

„Aha,“ vydechla jsem. „Ještě řekni, že ty jsi byl ten špeh, kterej posloužil jako záminka pro vznik celý týhle války.“

Místo odpovědi se Theodor otřásl a nahrbil ramena.

„A co ty? Kde ses vzala v armádě?“ oplatil mi pečlivě nezaujatým tónem.

„Rayner je pitomec,“ zahučela jsem. „Celou Dhamsu a celej Ador nepovažuje za nic než za potenciální zákazníky. Nechtěla jsem být u toho, až mu někdo šlápne za krk.“

„A nenapadlo tě nic lepšího než narukovat do armády?“ Theodor se pleskl do čela.

„Už tu sloužili Bran a Ulick.“

„Aha. Jak se jim vede?“ Nevinná, čistě zdvořilostní otázka, protože Theodor se s oběma zná. Otázka za to nemůže, to odpověď se mi zadrhla v krku, ochromila jazyk, roztřásla celé tělo, než jsem si ze sebe vypravila.

„Ulick nežije.“

„Ais… Ais, to je mi líto,“ zašeptal Theodor a položil mi paži kolem ramen.

Seděla jsem u černého ohně, visela na krku nepřátelskému vojákovi a bylo mi to úplně jedno. Ador si může trhnout nohou. Theodor je můj, byl můj roky předtím, než se dostal do adorské armády.

„Chybělas mi.“ Na slova téměř utopená v mých vlasech jsem dokázala odpovědět jen silnějším objetím.

Theodor sebou trhl. Než jsem se mu stihla omluvit, odstrčil mě od sebe a vymrštil se na nohy.

„Někdo sem jde. Mlč a nehýbej se.“

Záchvěv energie a teplo přede mnou vyhaslo, druhý se rozprostřel kolem mě. Iluze, hádám – čistě vizuální kouzlo, kdybych začala vřískat, bylo by mi k ničemu.

Odkudsi z vnitrozemí se ozvaly kroky a mužský hlas, i když tlumený, pronikavě zazněl lesem.

„Carwyne? Carwyne, kde zatraceně vězíš?“

„Tady, Egile.“ Čaroděj byl pozoruhodně klidný. „Co se děje?“

„Velitel ji chce vyslechnout.“

„To mě vážně mrzí.“ Tón hlasu tomu neodpovídal. „Neodhadl jsem to, zasáhl jsem ji moc silně. Řekl bych, že se neprobere před polednem a pak bude ještě nějakou dobu zmatená. Ochromující kletby většinou zničí krátkodobou paměť. Nevím, jestli z ní velitel dostane něco užitečného. Ale samozřejmě mu ji doručím hned, jak toho bude schopná.“

Theodor byl přesvědčivý. Strach mě přibil k zemi, nepotřebovala bych teď na maskování žádnou iluzi.

„Velitel ji chce vyslechnout,“ opakoval adorský posel nerudně.

„Podívej, Egile, jestli se chceš vláčet potmě lesem s mrtvou vahou do tábora a pak ji půl dne hlídat, než se začne probírat, tak prosím. Já s ní teď nic nesvedu.“

„Tos podělal, Carwyne.“

„A taky si to zodpovím, neměj starost. Budeš tu ještě dlouho takhle halekat?“

Voják něco nezřetelně zabručel, otočil se na patě a s tlumeným nadáváním oddusal do tmy.

Až dlouho poté, co jeho kroky dozněly, se Theodor odvážil sejmout ze mě kouzlo a i pak jsem zůstala nehybně ležet na zemi. Přelilo se přes mě ještě několik vln magie. Asi byl s průzkumem okolí spokojený, protože pak si ke mně Theodor přisedl.

„Jsi v pořádku?“

„Já jsem v takovým maléru,“ zakňučela jsem téměř neslyšně.

„Do svítání máme klid.“ Horká dlaň mi odhrnula pramen vlasů za ucho a pak sklouzla na krk. „A mezitím vymyslím, jak jsi mi dokázala utéct.“

Něco na jeho doteku bylo špatně. Sáhla jsem si na krk sama.

“Zatraceně,” ujelo mi. “Ztratila jsem medailon.”

“Škoda ho,” broukl čaroděj nezaujatě. Věděl stejně dobře jako já, že zaklínačský medailon už je jen kus bezcenného kovu. Už dávno to nebyly magické amulety a poslední dobou se začaly padělat i jako odznaky cechu. Jenže když skoro tři roky nosíte na krku odznak svého povolání, tři roky, ve kterých vám co chvíli jde o krk, nakonec je ten kousek kovu všechno, jen ne bezcenný.

A krom toho jsem byla až moc zvyklá si s ním hrát. Prsty mi teď osaměle bloudily kolem klíčních kostí.

„To přežiju,“ zamumlala jsem, vyškrábala se do sedu a objala Theodora kolem pasu. Dlaň za krkem si mě přitáhla blíž, pramen vlasů zašimral na tváři a já zapomněla na všechno kolem, válkou počínaje.

Světlovlasý čaroděj upřeně pozoroval drobný předmět, který ležel na zemi před ním, a zamířil na něj další kouzlo.

Stébla trávy kolem se rozvlnila jako v silném větru, ale ta věc se ani nepohnula.

Čaroděj spokojeně přikývl, schoval výsledek své práce do kapsy a ohlédl se za sebe. Zrzavá zaklínačka klidně spala, jeho pokusy s magií ji nerušily.

Na několik okamžiků zavřel oči a ujistil se, že energetické pole, které by ho upozornilo na jakoukoliv živou bytost v okolí, je pořád bez chyby všude, kde ho vyčaroval.

Pak se zamyslel.

On je vystudovaný čaroděj s rokem bojových zkušeností. Ona hraničářka, jejíž jedinou zbraní je meč, a navíc si jeho nadřízení myslí, že je v bezvědomí.

Vymyslet důvěryhodné krytí pro její útěk nebude vůbec snadné.

 

(následující část)

Příspěvek byl publikován v rubrice "Osamělé války". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..