Aisling (5. část)

(předchozí část)

Plán boje – a v našem případě poskytování zdravotní péče – šel velice rychle do háje.

Ještě než adorští vůbec stihli zabušit na bránu, dostal vévoda Asbjorn hysterický záchvat, který byl z otevřených oken jeho pracovny slyšet v půlce města. Vřískal něco o neplnění rozkazů, nutnosti chránit lid, potřebě poslat všechno vojsko na hradby a o šibenici. Vybrala jsem si z toho, že pan generál Kjell si většinu vojska nechal v pevnosti nikoliv dle přání velkoknížete, alébrž o vlastní vůli, a velkokníže důrazně trvá na tom, aby je poslal bránit město.

Když se vrchnímu generálovi nepodařilo mu v tom zabránit, neopomněl alespoň poslat za nimi i nás. Všechno zázemí, zásoby čisté vody, obvazů, tinktur na rány, většina náčiní, které si s sebou přinesl k nám přidělený ranhojič, podsaditý chlápek s neustále hysterickým výrazem a pozoruhodně klidným vystupováním, všechno zůstalo v našich místnostech ve věži pevnosti. Na bitevní pole jsme vyrazili s tím, co jsme pobrali do batohů.

O sledování situace, hledání a přemisťování zraněných jsme se starat nemuseli, nezranění vojáci sami odtahovali své méně šťastné kolegy do relativního bezpečí. Bylo to všeobecné štěstí, protože Aderyn s telepatií odpadla v okamžiku, kdy jsme si prvně umazali ruce od krve. Reine mi stihla vysvětlit, že emoce telepatii hodně komplikují, než spojení se mnou přerušila taky.

Domky a dvory v postranních uličkách, tak akorát z dohledu od hradeb, byly rychle plné zraněných. Sečné rány, zlomeniny, zranění od střel, proražené plíce, prasklé lebky, momentální obyvatelstvo jedné takové uličky by bylo téměř kompletním sumářem možných zranění a příhod pro potřeby ranhojičského lycea.

První zraněný, o kterého jsem doslova zakopla, měl přes hrudník a bok dlouhou, krvácející ránu, nejspíš od meče. Chvíli, neskutečně dlouhou chvíli jsem nad ním stála, šokovaná, lapající po dechu, neschopná rozhodnout se, co dělat.

Pak se ve mně něco zlomilo. Vypláchla jsem mu ránu šalvějovým odvarem, přikryla ji čistým plátnem a houkla na felčara, že tu má práci. Toho, že mi na košili zůstaly stříkance jeho krve, jsem si ani nevšimla.

Druhý si vší silou svíral nadloktí, mezi prsty mu protékala krev. Okamžitě jsem si vzpomněla na učitele šermu a jeho výklad o tom, kam nejlíp seknout, aby člověk zasáhl tepnu. Tady se to zřejmě moc nepovedlo, jinak už by tenhle chudák nekrvácel, ale ani tak to rozhodně nebyla neškodná rána. Jenom chvilka zaváhání, pak šátek poskládaný do pásku, vší silou utáhnout.

Další. Naprosto rozdrcené kosti pravého bérce, poškozené velké cévy, úlomky kostí pronikající kůží. Zaškrtit. Zalhat, že všechno bude v pořádku, vnutit vojákovi extrakt z alrauny, řvát na ranhojiče a tiše mu sdělit, že je to na amputaci.

A další. A další. A další…

„Tohle je pitomost!“ Vysoký, hubený hraničář se zvedl od vojáka, který mu vykrvácel pod rukama.

„Sklapni, Ulfe!“ procedil Bran vztekle mezi zuby a snažil se co možná opatrně převázat ránu, ze které trčela šipka z kuše, alespoň natolik, aby mohl vojáka dopravit do zázemí k felčarovi.

„Pitomost! Neubráníme se! Všichni tu umřem!“ zařval Ulf ještě hlasitěji. „Nenechám se zamordovat jenom tak, to zase zatraceně ne!“ Hmátl k pasu, vytasil meč, který před bojem odmítl odložit, a vyřítil se z místnosti, zařízené jako provizorní ošetřovna.

„Ulfe! Ulfe!“

Bran křičel zbytečně. Zvenčí k němu ještě dolehl Ulfův hysterický výkřik.

„Pojďte, bastardi!“

Zadrnčení tětivy ani dopad šipky, která Ulfa umlčela, neslyšel.

„Felčar!“ zaječela jsem vší silou. „Proražená břišní dutina, šok!“ Jakmile jsem se ujistila, že felčarův černý kabátec zamířil mým směrem, zaměřila jsem se na dalšího zraněného – ten visel přes rameno kulhajícímu spolubojovníkovi, který se sotva belhal. Zraněný byl celý zalitý krví, jedna sečná rána vedla ze spánku na bradu, další po šíji na záda, jak jsem zjistila, když se i se svým nosičem zhroutil k zemi, třetí, obzvlášť hluboká a nejvíc krvácející rána mu zela vysoko na stehně.

„Felčar!“ vyletělo ze mě ještě dřív, než jsem vyhrabala lahvičku s šalvějovým extraktem.

„Do háje, kde jseš?“ rozhlížela jsem se vztekle. Ranhojič se jakoby nic věnoval vyhřezlým vnitřnostem.

„Tenhle tu vykrvácí!“ houkla jsem ochraptěle. Jak může řešit pitomý břicho, když mu tady pacient krvácí ze stehenní tepny? Snažila jsem se mu ránu stisknout alespoň rukama, ale moc to nešlo, krev mi mezi prsty protékala děsivě rychle.

„Tak dělej!“

Netrvalo to moc dlouho. Vykrvácel.

Felčar se ke mně sklonil jenom o několik úderů srdce později.

„Kdes sakra byl?“ zařvala jsem na něj zoufale. A neuctivě.

„Poslechni, holka, není v mých silách zachránit každého,“ odpověděl mi ledově klidně. „Nebudu plýtvat časem na ty, u kterých by se mi to stejně nepovedlo.“

„Parchante…“ vyklouzlo mi.

Odkudsi se ozval Rowanin ječák. „Felčááár! Proraženej hrudník!“

Ranhojič na okamžik s povzdechem zavřel oči, pak se zvedl na nohy.

„Promluvíme si to tom později.“ Lehce mě třepl rukou po zádech a rozběhl se za Rowan.

Plavovlasá šermířka předala svého zraněného do péče ranhojiče a rozhlédla se po okolí. S ochabnutím prvního náporu adorské armády zranění přestali děsivou rychlostí přibývat, vážnější rány byly ošetřené a Rowan se chystala začít s napravováním banalit jako zlomeniny a šrámy.

Zpoza městských hradeb se ozval bojovný řev, nejdřív slabý, postupně sílil.

Obránci města se nejistě zarazili.

Vzápětí hradbami otřásla rána.

„Katapult!“ vykřikl někdo. Rowan se rozběhla k místu, kde podle jejího odhadu dostaly hradby zásah.

„Pozór!“ ozvalo se z některého hloučku obránců. Rowan se instinktivně přitiskla ke zdi domu.

Kámen z hradeb, vyražený prvním zásahem, proletěl nad hlavami dhamské armády a zasáhl štít jednoho z domů.

Zeď za Rowaninými zády se šíleně zatřásla. Rowan vykřikla leknutím. Krajní trám střešního krovu, teď přeražený, se s výhrůžným praskáním převážil a spadl.

Nepostřehla jsem, kudy se adorští dostali do města, jestli některou z bran nebo přes hradby, ale najednou tu byli. Zničehonic byly všude tmavočervené adorské uniformy, a kolem nich zlověstně blýskaly čepele mečů. Jako klín vrazili do davu obránců a někteří se prosekali skrz.

Zatímco většina jich s vítězným řevem zamířila k pevnosti, tři si všimli neošetřených raněných, kteří se malátně opírali o zdi domů v bočních uličkách. Už tam zbyly samé lehčí věci, zhmožděniny, mělčí rány, zlomeniny.

Než jsem stihla hmátnout po meči nebo jenom otevřít pusu, začali je ti adorští bastardi před mýma očima dobíjet. Jeden ze zraněných slabě zasténal, jinak pracovali hrdlořezové rychle a tiše.

Můj smysl pro spravedlnost, který do mě na Graaffu pracně natloukli, se začal bouřit.

Naštěstí mám meč u sebe.

„Hej!“ Nemohla jsem si dovolit křičet, nechtěla jsem na sebe upoutat pozornost celé armády, ale nějak jsem jejich pozornost získat musela, jenom abych je vyrušila od práce a zachránila tím jeden dva další životy. „Tak to ne, jasný? Na zraněný mi sahat nebudete!“

Zešílelas? proletělo mi hlavou. Ale na tiché odcouvání bylo pozdě. Červenokabátníky jsem si už proti sobě poštvala. Chladně si mě přeměřili, nechali zraněné zraněnými a zamířili ke mně.

Vytasila jsem meč a rozběhla jsem se proti dvěma bližším, mezi nimi udělala prudkou otočku a vši silou kolem sebe sekla širokým obloukem. Zasáhla jsem je oba. Kam a jak, to jsem nevěděla, ale oba zasténali a na špičce čepele jsem zahlédla krev.

Z otočky jsem se jen tak tak zastavila před třetím a stihla vykrýt úder jeho meče. Druhý. Třetí. Byl rychlý a já trochu ze cviku; skoro jsem se nestíhala ani krýt, natož útočit.

V jednu chvíli se jeho výraz maličko změnil. Byl najednou mnohem… vražednější.

Pozor! zařvalo na mě podvědomí.

Sekl horním obloukem, mířil mi na krk.

Stihla jsem se maličko ušklíbnout, než jsem švihla svým mečem spodem, svisle vzhůru, přesně tak, abych odklonila ostří od svojí karotidy. Protáhla jsem přes jeho čepel celou délku své zbraně. Špička mého meče ošklivě zaskřípala o ten jeho, a pak stačil krátký, rychlý sek, aby můj protivník inkasoval mělkou, ale dlouhou ránu přes hrudník.

Instinktivně jsem se trochu přikrčila. V dalším okamžiku mi nůž v ruce jednoho z těch prvních dvou roztrhl brigandinu, košili a bolestivě mi sklouzl po spodních žebrech.

Šermíř se vzchopil a podpořil kolegu úderem ne nepodobným tomu, kterým kat stíná hlavu. Nastavila jsem ráně svoji čepel, ale pod špatným úhlem, jeho meč mi po ní sklouznul až k paži a zanechal mi na ní podobně nehlubokou, ale dlouhou ránu, jako já před chvilkou na něm.

Třetí z adorských bastardů mi pak uštědřil jednu ránu pěstí do břicha a druhou do zraněného boku takovou silou, že dveře, na které jsem zády dopadla, pod mou vahou povolily a já se zhroutila někomu do předsíně.

„Má dost?“ zeptal se jeden z adorských úsečně. Přiblížily se ke mně kroky a pak si vedle mě někdo klekl. Zadržela jsem dech, když mi před pusou přidržel tvář.

„Nedejchá,“ potvrdil mi, že jsem vojáka odhadla správně. Vstal, ale neměl se k odchodu. Na krátká okamžik čiré hrůzy jsem byla přesvědčená, že si mě pojistí železem v plicích, ale nezaslechla jsem, že by bral do ruky zbraň.

Napadlo mě to o úder srdce dřív, než to udělal.

Nakopl mě do stehna, pak do boku. Nutila jsem se nezaúpět a uvolnit svaly, abych dělala dojem poddajné hadrové panenky.

“Má dost,” potvrdil se zadostiučiněním a konečně odešel.

Když se mi adorští dostali z doslechu, zamumlala jsem si cosi, co bych jim moc ráda řekla do očí, kdybych si pro to ovšem vytvořila podmínky.

„Tady je chrám života, čubčí syni!“

Aderyn z okna malátně pozorovala bitvu zuřící na hradbách. Hlava jí třeštila. Znovu se napila lektvaru z ilexu, ale ani vlna magické energie jí od bolesti nijak zvlášť nepomohla.

Aderyn si zoufale přála nebýt uvězněná v dobývaném městě.

Dokud obránci drželi adorskou armádu za hradbami, dokázala si čarodějka jen utírat slzy a třást se strachem. Ale když v jednom místě přes hradbu přetekl proud rudých uniforem, přikázala si vzchopit se. Dopila lektvar do dna, zhluboka, trochu teatrálně se nadechla a vykročila z místnosti.

Vyšla branou pevnosti, ale na silnici nezůstala, rychle se schovala v jedné z postranních uliček. Opatrně zpoza rohu sledovala pořád ještě vzdálený boj. V dlaních mimoděk zformovala malou energetickou kouli a nervózně si s ní pohrávala.

Když si to po chvíli uvědomila, začala se jí vracet sebejistota.

Jsem Aderyn z Ikornnes, nejlepší čarodějka z našeho ročníku Acadaemie!

Uklidnila se hlubokým nádechem a výdechem.

Jsem Aderyn z Ikornnes, zopakovala si ještě jednou.

Pak odhodlaně vykročila doprostřed ulice a s obdivuhodnou přesností začala po adorské armádě vrhat ohnivé koule a vlny paralyzačního zakletí.

Zneškodnila několik vojáků. Možná docela dost vojáků. Ale ne tolik, aby to nepřátelské armádě způsobilo citelnou ztrátu. Rudé vojsko se k ní blížilo a Aderyn začínala docházet energie. Znovu se schovala do boční uličky, uvolnila se, jak to na bojišti jen šlo, a ze silového proudu začala obtížně dočerpávat.

Čerpání nešlo tak rychle, jak doufala, nedokázala se soustředit. První vojáci se u ústí uličky objevili mnohem dřív, než čekala. Zaváhala. Načerpaná energie jí nevystačí na víc než pár slušných zakletí.

Nejbližší z vojáků k ní nečekaně přiskočil a ohnal se mečem.

Aderyn zareagovala instinktivně – napřáhla ruku a silným pulsem úder odrazila.

Energetický proud, který jí vytryskl z dlaně, projel armádou před bránou pevnosti jako nůž máslem, odhazoval bezvládná těla, tříštil domy na trosky.

Aderyn se oči rozšířily hrůzou. Cítila, jak nasává energii, najednou to šlo tak hrozně snadno, síla skrz ni proudila prudce a nekontrolovaně.

Vykřikla.

Několik adorských lučištníků se vzchopilo a vystřelilo po ní, ale energie, která se začala stáčet kolem Aderyniny postavy jako vír, srazila šípy stranou.

Aderyn bolestně zavyla.

Nejlepší čarodějka svého ročníku, specialistka na energetické proudy, byla na rychlé energetické změny zvyklá. Magie, která by netrénovaného člověka zabila, jí zrychlila tep k hranici únosnosti, zkrátila dech, zahltila nervovou soustavu bolestivými podněty. A nakonec ji téměř rozervala na kusy.

„Co dělají tři krásný dámy v tomhle pekle?“

Reine se po mladém ovíněném vojáčkovi velice pomalu ohlédla.

„Zmiz,“ požádala ho chladně. Vojákovi z obličeje šmahem zmizel přiopilý úsměv a odcouval. Kromě Reinina tónu tu možná sehrály roli taky rozmazané stříkance krve na jejím obličeji.

Zatímco v komnatách pevnosti se vyjednávaly podmínky míru, všechny dhamské hospody, krčmy a putyky čelily náporu vojáků. Vojáků zraněných, nezraněných, vítězných, poražených, šíleně veselých, bolestně otupělých.

Seděli jsme kolem miniaturního stolku u dveří do ulice, já, Reine, Kajsa a Asgeir, zoufale bezmocní. Cítila jsem, že kdybych se dokázala rozbrečet, kdybych dovedla vymáčknout pár slz nad Ulfem zmasakrovaným mnohanásobnou přesilou… nad magií zničenou Aderyn… nad chudákem Rowan… že by se mi ulevilo, ale nedokázala jsem to. Nikdy jsem nebyla tenhle typ ženský a bývala jsem na to hrdá. Teď jsem Kajse potoky slz záviděla.

Bran a Gallagher už před nějakou chvílí odešli do pevnosti, aby měli zprávy o vyjednávání z první ruky. Až budeme vědět, jak jsme dopadli, vymyslíme, co budeme dělat dál. Zatím nezbývalo než mávat na hospodského.

Jediný ukazatel času byly teď prázdné sklenice uprostřed stolu. Trvalo mi to čtyři piva, než se vrátili. Tvářili se divně.

„Tak co?“ zeptala se tiše Reine, která si z nás všech zachovala ještě nejvíc přízemního logického uvažování.

Gallagher chvilku mlčel.

„Projeli jsme to,” řekl nakonec. “Což se dalo čekat, Frolik nás rozsekal na hadry. Na papíře bude vévodství vypadat pořád stejně, ale veškerý zboží na vývoz musíme přednostně nabízet do Adoru, bez omezení se tu smí pohybovat adorský zboží, lidi a armáda. Dohoda o tom, že proti Adoru nesmíme nikdy pozvednout ani příborovej nůž, se jim málem nevešla na stůl. A taky si vynutil Acadaemii.”

“To nemůže, Acadaemia je nezávislá,” zamračila se Reine.

“No právě,” ušklíbl se Bran. “Frolikův emisar měl dlouhej projev o tom, jak byla jejich protimagická politika velká chyba a jak by rádi navázali na dlouhou tradici adorských čarodějů. Ta pakáž skočila po míru a spolupráci jako první.”

“Ti adorští mágové museli být vážně dobří,” zamyslela jsem se, “už před válkou se Acadaemia snažila dostat lidi do archivů pro stará kouzla. Nedivím se, že když je teď dostali na stříbrným tácu…”

“Krvavým tácu,” zahučel Bran do svého piva.

Zničehonic se mi na rameni ocitla ruka jakéhosi vojáka, dokonce ne moc opilého, alespoň na místní poměry. Což bylo to jediné, co ho zachránilo před fackou.

„Slečna… slečna Aisling as…?“

„Jo, to budu já,“ vysvobodila jsem vojáčka ze zřejmého utrpení, kterým pro něj byl boj s pamětí o moje přízvisko. „Co je?“

„Pan Theodor Carwyn vás žádá… prosí!“ opravil se rychle, „o rozhovor. Čeká venku,“ pohodil hlavou ke dveřím.

Bran se zatvářil výhrůžně a vstal. Posel při pohledu na něj ustoupil o dva rychlé kroky dozadu.

„Mám mu rozbít hubu?“ nabídl se Bran galantně. Vojáček udělal čelem vzad a ztratil se mezi lidmi. Vstala jsem taky.

„Až po mně,“ odstrčila jsem kamaráda a v bojovné náladě vyrazila z hostince ven.

Vysoká postava oblečená v černém a se světlými vlasy byla snadno k poznání. Namířila jsem si to k ní a nabírala dech na všechny kletby, které jen znám, ale Theodor stihl promluvit jako první.

“Bylo to jen uspávací kouzlo, Aisling, přísahám. Jen uspávací.”

Nadávky mi z hlavy okamžitě zmizely, nahradila je cesta mezi stromy a vzpomínky na výslech. Theodor ze mě nespustil oči a brada se mu třásla.

“Nechtěl jsem… neodhadl jsem, že už je tak slabý. Jsem blbec, že mi to nedošlo, ale fakt jsem vás chtěl jen uspat, aby neměli důvod vám ublížit. Ais,” ztlumil hlas a přistoupil ke mně blíž. Instinktivně jsem zvedla ruce, abych ho mohla uhodit. Nijak se nebránil. “Ais, udělal jsem ohavnost, já to vím. V tu chvíli mi to přišlo nejlepší.” Přivřel oči a prudce pohodil hlavou v nesouhlasném gestu. “Nechtěl jsem, aby vás vyslýchali beze mě. A podělal jsem to. Strašně jsem se bál, o tebe a o to, kdyby někdo zjistil, co spolu máme, a to kouzlo pro tebe-”

Zalapala jsem po dechu. Kouzlo pro mě. Já měla pocit, že mě stovka mečů krájí na kousky, a on si řekne kouzlo pro mě! Bastard!

“-se mi vymklo z ruky. Aisling, strašně mě to mrzí. Nechtěl jsem ti ublížit.”

Teď už šeptal a stál u mě tak blízko, že by mě klidně mohl obejmout. Ale nehnul ani prstem, stál bez pohybu a jen trhaně oddechoval.

“Máš ještě svůj medailon?” zeptal se.

“Cos s ním provedl?” zavrčela jsem vztekle. I když mi odznak cechu očaroval, neměla jsem to srdce zbavit se ho. Nechávala jsem ho zahrabaný na dně batohu.

“Algíz. Ochrana. Ais, já netušil, co se stane,” zaškemral. “Myslel jsem, že už jsi dávno pryč, že jdeš pro posily, nenapadlo mě, že na nás budete čekat hned u řeky. S tím amuletem… já jen… máš talent dostat se do potíží, jen jsem chtěl… pro všechny případy,” zakončil téměř neslyšně.

“Pitomče,” zasyčela jsem na něj a praštila ho pěstí do hrudníku. “Bastarde. Parchante. Zmetku.” Každé slovo jsem doprovodila další ranou a přála si, aby se po mně konečně ohnal nazpátek, aby mě taky udeřil, aby mě od sebe odstrčil.

Místo toho mě obklopila energie.

“Nech mě být!” Soustředila jsem se na ta slova vší silou a doufala, že je Theodor vnímá jako řev.

Dolehl ke mně otupující strach a dusivý pocit viny. Strach z bolesti, strach ze zrady, strach z toho, že se všechno vymkne zpod kontroly. A vina. Vina…

Theodore…

Ještě jednou moje pěst přistála na jeho klíční kosti. Pak jsem se o Theodora opřela a rozbrečela se.

(závěrečná část)

Příspěvek byl publikován v rubrice "Osamělé války". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..