Aisling (6. část)

(předcházející část)

„Páni, tak takhle si žije adorskej čaroděj?“ ocenila jsem komnatu, do které mě Theodor odvedl. Složitě vyřezávaný nábytek, pro jednoho až moc velká postel s nebesy, sametové závěsy, drahé koberce na zemi a gobelíny po stěnách, přívětivý oheň v krbu a poháry a karafa s vínem na stole.

„Takhle si nežije, tady bude bydlet jenom tu noc nebo dvě, než mu přijde výplata, vřelé díky za prokázané služby a srdečné sbohem,“ opravil mě Theodor, pro jistotu šeptem.

„A to bychom pak oficiálně nebyli nepřátelé?“ zajímala jsem se a nalila si víno.

„Ani oficiálně,“ potvrdil mi Theodor, jednu ruku mi položil kolem pasu a druhou mi vzal z ruky pohár. „Nepřeháněj to.“

Přivřela jsem oči.

„V týhle válce umřelo hrozně moc lidí. A některý z nich umřeli mě pod rukama. Nejsem si jistá, jestli zrovna já mám právo žít. Dej sem to víno.“

Theodor neodpověděl a pohár nepustil, ale nebránil mi, když jsem si ho nahnula k ústům a napila se. Jenom si pak pohár přitáhl k sobě a dopil, co jsem nechala.

„A až ti tedy Frolik dá srdečný sbohem… co budeš dělat?“

„To bych taky rád věděl,“ pokrčil rameny. „Počítal jsem, že se vrátím na Acadaemii, ale když teď bude adorská, moc se mi nechce.“

Hlavou mi bleskl nápad. Usmála jsem se.

„Můžeš jít do školy v Castelgrande,“ navrhla jsem mu. „K velmistryni Blanche de Lestate, kvůli který jsme absolvovali celou tu lapálii s tvojí nadřízenou lykankou.“ Kvůli který jsme se, pokud mi paměť slouží, přestali nesnášet.

„A to bych moh,“ souhlasil Theodor.

„Hmm… a nevíš, v tom kraji nemají taky třeba problémy s upírama nebo nějakou nezvedenou mantichorou?“ zeptala jsem se nevinně.

Theodor mě vzal za ramena, lehce si mě natočil k sobě a zadíval se mi do očí. Usmíval se. Moc hezky.

„Všude se něco najde,“ usoudil a shodil mi z ramen košili. Ani jsem si nevšimla, kdy ji stihl rozepnout. A neměla jsem v úmyslu to zkoumat.

Zamrkala jsem. Tohle rozhodně nebylo správně. Jsem zvyklá vídat nad sebou trámy a prkna, vápnem obílený strop, větve stromů nebo oblohu, ale červenej samet? Instinkt velel vyletět z postele rovnýma nohama a najít něco, co mi bude krýt záda, ale ukázalo se, že i sebemenší pohyb hlavou ve mně vyvolává představu permoníka, zatloukajícího mi do lebky pořádně dlouhé hřebíky. Spíš hřeby. Do koňských podkov.

Navíc, když jsem se trochu soustředila sama na sebe, zdálo se, že pro takovou akci zřejmě nebudu adekvátně oděna.

Přinutila jsem nespolupracující paměť zapátrat v poněkud zamlžených vzpomínkách na včerejší večer. Poslední naprosto zřetelná byla z hospody, ale pak…?

Á, jo. Theodor. Nadávky, pěsti, telepatie.

Ale tenhle pokoj…? Pokoj, Theodor… jasně, Theodor mě sem dovedl. Víno… pár vět o Castelgrande a tamějších nestvůrách… jeho ruce na mých ramenou a moje košile… na zemi? To by leccos vysvětlovalo.

Přestala jsem týrat paměť. Zbytek už jsem dokázala odhadnout.

Přemítání o včerejším večeru jsem nakonec zredukovala na jedinou otázku, jejíž řešení bylo univerzálním klíčem ke všemu ostatnímu – kolik jsem toho včera vypila?

Opatrně a pomalu jsem otočila hlavu k pravému rameni. Vedle mě spal čaroděj, ležel na boku s jednou rukou nataženou ke mně.

Zpátky jsem hlavou cukla moc rychle. Odměnou mi byl obzvlášť dlouhý hřeb do spánku.

Vzbudila jsem tím Theodora. I on měl v očích nejdřív leknutí a pak nejistotu.

„Dobrý ráno, Ais,“ zamumlal.

„Taky to považuješ za nesmyslný úsloví?“ zeptala jsem se chabě.

Nadzvedl se na loktech a naklonil se ke mně.

„Co je ti?“

„Kocovina, hádám.“ Přiznání bídnosti mého stavu zřejmě permoníka nějak rozjařilo; bolest hlavy zesílila.

„Nedivím se,“ přiznal Theodor, položil mi ruku na čelo a pak mě váhavě pohladil po vlasech. „Chceš něco k pití?“

„Buď tak hodnej,“ zaškemrala jsem. Vstal, na chvíli odešel z pokoje a vrátil se s pohárem vody. Já se mezitím přinutila vstát a posbírat různě po pokoji alespoň základní součásti mého oblečení. Rozhodně jsem nechtěla, aby někdo slyšel výrazy, které jsem u toho používala. A to jsem nakonec stejně nenašla kalhoty.

Donesená voda mi moc nepomohla.

„Jsem nemožná,“ povzdechla jsem si. „Takhle jsem se snad v životě nezřídila.“

Theodor se jaksi pracně usmál.

„Jo, tys byla vždycky slušný děvče.“

Právě jsem našla svoje kalhoty. Posměšně visely z rohu vyřezávané skříně.

„Byla,“ souhlasila jsem. Theodora přepadly rozpaky, když mi chybějící kus oděvu podával. Dooblékla jsem se a ve velkém zrcadle se zlaceným rámem posoudila svůj odraz. Nezhrozila jsem se nad ním jenom proto, že mi na to nějak nezbývala síla.

„Asi bych měla jít, aby se o mě ostatní nebáli.“

Večer si na chvíli odskočíš rozbít čaroději hubu a v poledne tě napadne, že tě někdo může postrádat. Výtečně.

Cítila jsem na sobě upřený, nechápající pohled. Bolestí týraná hlava tuhle informaci odmítala zpracovat. Nakonec Theodor přikývl.

„Běž,“ souhlasil neochotně.

Mezi dveřmi mě váhavě, krátce políbil.

„Promiň,“ hlesla jsem, ani pořádně nevěděla proč, a prchla. Jinak se to říct nedalo.

Zpátky, zpátky, zpátky.

Až když jsem zadýchaná vyběhla do posledních schodů a konečně dohlédla na dveře naší přidělené světnice, napadlo mě pro mou paniku ještě jiné slovo.

Domů.

Prokličkovali jsme spolu válkou, kryli jsme si záda, pracovali jako tým. Znám své hraničáře a oni znají mě, vědí, proč jsem tak citlivá na magii a že křičím ze spaní. Potřebuju domů.

Překročila jsem náš práh, ale úleva se nedostavila. V komnatě byla jen Kajsa, klečela na zemi a balila si batoh. Kolem stěn se povalovala další zavazadla, ale bylo jich málo. Kdo už odešel?

“Pozdrav tě, Ais,” pronesla elfka.

“Kde jsou všichni?”

“Asgeir a Gallagher na velitelství, jedná se o dalším fungování pohraniční stráže. Reine šla do roselliánské svatyně a Bran odjel hned ráno, myslím, že do Rhodri. Každopádně říkal něco o ghúlech.”

Překvapením mi klesla čelist. Musela jsem se opřít o veřeje, motala se mi hlava a málem jsem se neudržela na nohou. Oddíl se mi rozpadá pod rukama.

“Co budu dělat, jestli zruší pohraniční stráž?”

“Včera to vypadalo, že si budeš vědět rady,” prohodila Kajsa s nemilosrdnou lehkostí.

“Nebudu,” zakňučela jsem pro sebe. Elfímu sluchu to stačilo.

“Problémy?”

Dlouho se mi nedařilo najít pro svůj zmatek v hlavně nějaké alespoň trochu výstižné slovo.

“Já vás potřebuju,” vydechla jsem nakonec a cítila, jak se mi rozpalují tváře. “Jak mám někomu vysvětlit, co jsem za poslední rok dělala? Že jsem špehovala, že mě mučili, že jsem nedokázala zachránit spoustu životů? Nemůžu.”

“Něco vymysli,” přikázala mi elfka. Pod jejím žlutým pohledem mi bylo ještě větší horko. “Aisling, i jestli se rozhodnou zachovat hraničářské oddíly tak, jak jsou, což není pravděpodobné, neměla bys zůstávat. Když teď zůstaneš v armádě, protože máš pocit, že ti nikdo jiný nerozumí, nedostaneš se pryč už nikdy. Zmiz, dokud můžeš.”

“Kam? Já… zpanikařila jsem. Nezvládnu to. Chci zůstat.”

“Aisling, ostatním můžeš namlouvat, co chceš, ale přede mnou se přetvařovat nesnaž. A když přestaneš lhát sama sobě, usnadníš si život, věř mi. Přestaň mi tu naříkat, že musíš zůstat v armádě, a vrať se za ním,” zasyčela. Chvíli si mě nelítostně přeměřovala pohledem, pak její výraz změkl. ” Ais, promiň,” pokrčila rameny, “ale nemůžu ti dovolit, aby ses pohřbila v armádě a zbytek života přemýšlela, co by se mohlo stát, kdyby ti nepovolily nervy. Jdi to zjistit.”

Ani nevím, jak jsem doklopýtala zpátky k Theodorově komnatě. Rovnání myšlenek, opakování připravených frází, hluboké nádechy a zklidňování tepu jsem vynechala, opřela se do dveří plnou vahou a do pokoje vpadla. Celkem doslova.

Theodor seděl u stolu. Z brku, který zaraženě držel nad listem papíru, odkapával inkoust a rozléval se po napsaných řádcích.

„Aisling?“ oslovil mě překvapeně. „No, možná je to lepší…“ zamumlal, odložil brk, zavřel kalamář a vstal.

Pořád ještě jsem nevěděla, co mu chci říct. Nakonec to ani nevadilo, protože začal mluvit on.

„Aisling, tak to srdečný sbohem od Frolika se nekoná. Nabídl mi… nabídl mi místo ve státní radě a vysokou pozici v Academii.“

Tak počkat. Takhle jsem si to neplánovala.

„Myslela jsem, že nechceš mít s Adorem už nic společnýho.“

Theodor si olízl rty.

„Nechtěl jsem být pod Adorem. Jenže takhle bych měl… vliv. Možnost něco změnit.“

„Takže jednoduše uděláš čelem vzad a půjdeš dělat poskoka Frolikovi Adorskýmu?“ nechápala jsem.

Theodor přivřel oči.

„Půjdu se starat o Academii.“

„V adorský státní radě, to víš že jo,“ prskla jsem jedovatě.

Sebral z křesla batoh, kterého jsem si doteď nevšimla, a nahodil si ho na záda.

„A to odjíždíš… hned?“ zakoktala jsem se.

Theodor přikývl. „Hned, Frolik odjíždí s většinou vojska, zůstávají jen diplomati.“

Zírala jsem na něj v naprostém šoku. Do očí se mi vetřely slzy a v krku se mi sbíral vzlyk. Vždyť já jsem se, do háje, nepřišla hádat, já jsem se chtěla omluvit a usmířit!

Měj se hezky, Aisling.“ Theodor se mi podíval do očí. Neodpověděla jsem. Kdybych se pokusila promluvit, rozbrečela bych se naplno.

A pak se otočil a odešel.

Trvalo mi, než jsem si to uvědomila. Bezmyšlenkovitě jsem přešla ke stolu a zadívala se na papír napůl popsaný Theodorovým pečlivým rukopisem. Ukázalo se, že kvůli tomu nemusím mít výčitky, protože začínal mým jménem.

Aisling

přiznávám, že nechápu, o co včera a dneska ráno šlo. Asi jsem čekal něco jiného. Možná jsem se v tobě spletl.

Frolik mi nabídl pozice, jaký se neodmítají. Takže neodmítám. Aisling, kdybys někdy chtěla-

Pod tím byla načmáraná ještě jedna věta, bez pečlivosti, bez úhlednosti.

Ais, vždyť já ani nevím, jestli tohle budeš chtít číst.

Rozbrečela jsem se. A brečela jsem dlouho.

Naše světnice byla až na moji ubohou hromádku přikrývek, oblečení a zbraní vybydlená. I Gallagher si už sbalil svých pět švestek a vyrazil někam za lepším. Kdybych nebyla vyřvala všechny slzy už u Theodora v pokoji, asi bych se tu rozbrečela nanovo. Takhle jsem se jenom ujistila, jestli mi v kapse zbylo ještě pár měďáků, a vyrazila do hospody.

Co taky jinak, že jo.

Mojí depresi při třetím pivu přerušil chlapík kolem čtyřicítky v uniformě dhamského kavaleristy, ve které se cítil očividně nesvůj.

„Paní Aisling?“

Velice neochotně jsem zvedla zrak od pivní pěny.

„Jo?“

„Jsem Sture, starosta Caldarvanu, nevím, jestli si pamatujete-“

„Na venefiku?“ skočila jsem mu do řeči. „To si pište, že si pamatuju. O co jde?“

Starosta Sture si odkašlal. „Tedy… v porovnání s válečnými pohromami, o co jde, že, ale… ještě když jsem z Caldarvanu odjížděl…“

„Tak honem,“ štěkla jsem. „Dobytek se ztrácí, děti se ztrácí, lidi se ztrácí, lidi umíraj? Co se děje?“

„Tedy… ano,“ poskytnul mi Sture bezpochyby velice cennou informaci. Musela jsem na něj chvíli nechápavě zírat, než se vzmohl na další.

„Lovci… nejlepší muži… něco je zabíjí v lese, vnitřnosti jim vyvrhne, a na tělech jsou stopy spíš po drápech než po zubech, jako by bestie drápy sousto urvala, než…“ nedokončil.

Na dva loky jsem dopila zbytek piva.

„To budou lintové,“ usoudila jsem. „Dá se jich zbavit, ale je to nebezpečný.“

„Chápu, paní,“ uklonil se mi honem Sture. „Čtyřicet stříbrných vám vyplatí město… padesát,“ opravil se rychle, když viděl můj výraz. „Služby zaklínačky jsou pro nás velice cenné,“ ujistil mě.

Služby zaklínačky.

Jsem Aisling as Cill Airne, zaklínačka.

Vstala jsem od stolu, položila na něj pár mincí a kývla na Stureho. „Pojedu s vámi a postarám se o to.“

Jsem zaklínačka Aisling.

Už to tak bude.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Osamělé války". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..