Léky a jedy (1. část)

Síní, která běžně slouží jako jídelna, se celkem předvídatelně hemží kolegové a vytváří malebný zmatek. Tak už to před radami mistrů bývá. Občas mám pocit, že se někteří zaklínači hemží cíleně a přičinlivě, aby zamaskovali skutečnost, že nás pomalu, ale jistě ubývá.

Všeobecným chaosem se proplétá i kolegyně Sorcha a roznáší dopisy. Nevěnuju jí pozornost, mě nikdo nepíše, takže mě značně překvapí, když si najde cestu do mého kouta.

„Hele, nevíš náhodou, kdo je Aisling Seamairg?“ zeptá se zvědavě a mezi dvěma prsty drží obálku.

„A do háje,“ konstatuju. Tohle těžko budou dobrý zprávy.

„No kdo?“

„Co bys asi tak myslela?“ Zatvářím se asi hodně nepříjemně, protože Sorcha mi dopis bez dalších řečí podá a znovu zmizí mezi lidmi. Hrozně se mi nechce to lejstro číst. Kdo mě ještě dneska zná pod mým původním jménem a co mi může chtít?

Dřív, než mi je příjemné, se Sorcha zjeví znovu, už s prázdnýma rukama, a přisedne si ke mně.

„Tak povídejte, slečno Seamairg, co to má znamenat?“ vyzvídá poťouchle.

„Tohle?“ ukážu jí neotevřenou obálku. „Nemám šajn. Pokud jde o adresáta, tak to je moje zaručeně pravý a kvalitní rodný jméno, což může potvrdit matrika vesnice Cill Airne. Když dostal můj táta práci v Caldarvanu, zaved se tam jako `lékárník z Cill Airne´ a to přízvisko nám nějak zůstalo. Beztak to bylo všem jedno. Snad ani nechci vědět, co na mě kdo vyhrabal,“ zaúpím.

Sorchinu případnou odpověď znemožní velmistrovo hulákání.

„Kolegové – pozornost!“ zařve na celou síň, počká, než se ruch uklidní na přijatelnou hladinu, a začne svoji stručnou řeč. „Máme nabídku spolupráce od Adoru, jejíž hlavní částí je vytvoření speciální jednotky adorské armády.“

Už už jsem se chystala ho ignorovat, což dělávám vždycky, jak padne jméno sousedního státu, ale slova „speciální jednotky“ mi v tom zabrání.

„Prý by po nás chtěli průzkum terénu a přispění ke strategii boje.“ Rayner polkne naprázdno, rychle se nadechne a předhodí nám nejhorší zvěst: „Ador chystá další válku.“

Zaklínači očekávají, že se v sále rozhostí šokované ticho, a téměř každý se ho tudíž pokusí narušit nějakým komentářem.

„To je vtip?“

„Co z toho bude mít?“

„Zase s náma?“

„Frolik nebude válčit s vlastním vazalem, tupče!“

„Mě z nich trefí.“

„Copak se celej svět zbláznil?“ přispěju do tlumeného mumraje.

„Přečti si ten dopis. Hůř už se beztak cejtit nebudeš,“ radí mi Sorcha. Zní to jako rozumný návrh, takže jí z pouzdra u pasu vytáhnu nůž, otevřu obálku a přečtu si lejstro uvnitř.

„Ale do prkenný vohrady,“ uklouzne mi. Sorcha tázavě zvedne obočí. „Vypadá to,“ začnu pomalu a přitom letím očima po řádcích znovu, abych si byla jistá, že se nepletu, „že adorský úřady z nějakýho důvodu odstranily lékárníka z caldarvanský lékárny. A město Caldarvan zahrabalo v záznamech, kdo tu lékárnu měl předtím, našlo mýho tátu, kterej umřel na neštovice, a rozhodlo se, že já na to mám původ i školu, takže tu lékárnu jakože zdědím.“

„Co budeš dělat?“ zeptá se věcně kolegyně.

V sebeobranném reflexu si přitáhnu kolena pod bradu a toužím se někam propadnout.

„Asi si změním jméno a odstěhuju se do Tosaithu.“

„Změněný jméno máš už nějakou dobu a nezdá se, že by to zrovna fungovalo.” Sorcha je pragmatik.

„Tos to vylepšila,“ zakňučím.

„To jsem neměla v úmyslu,“ praví kolegyně pokojně.

Caldarvan už mám na dohled, Sionnach spokojeně pokládá kopyto před kopyto a já si na jeho hřbetě už pokolikáté sumíruju, proč sem vlastně jedu. Nechci se starat o lékárnu, vzpomínky a sentiment vezmi čert, ale ještě víc se nechci zamotat do další války. Do armády mě nedostane nikdo a za žádný peníze, to, co jsem si prožila s tou minulou, mi bohatě stačí na pěkných pár životů. A lékárna by mi snad mohla poskytnout prostředky pro to, aby mi tohle předsevzetí vydrželo. Více méně bezpečný a zaopatřený útočiště. A přece jenom je to taky užitečný povolání.

Je mi prostě jasné, které z nabízených zel je to menší.

Brána Caldarvanu mě spolkne jako malinu a já odhodlaně zamířím způsobit městu menší břichabol.

„Chci mluvit se starostou ohledně lékárny. Jsem Aisling,“ polknu, protože mi rodné jméno nejde z krku, „Seamairg. Psali jste mi dopis.“

Strážný ve vratech radnice na mě vrhne pohled podezíravý natolik, kolik se sluší, když do města přivandruje zrzka s mečem a bez vychování, ale pak mu za očima přece jen zaplápolá ohníček poznání.

„Dcera pana lékárníka… Ale neznám vás odněkud?“ dokáže vzápětí, že jeho paměť sahá dál než měsíc zpátky.

„Těsně po válce jsem tu lovila linty a ještě předtím venefiku,“ nenechám se prosit a strážný je rázem doma.

„Pojďte dál, paní as Cill Airne,“ usměje se celý blažený.

„Že je to dobrý jméno pro lékárnici?“ hodím ještě přes rameno, jak stoupám ke dveřím téměř už starého známého, starosty Stureho. Zabuším na dveře a potěší mě, že hlas, který mě vyzve ke vstupu, zní celkem klidně a sebevědomě. Třeba pro jednou budu jednat se starostou a ne s hromádkou rozklepanýho pudinku.

Městský úředník zalomcuje s klíčem v zámku, rozmáchle otevře dveře caldarvanské lékárny a o mě se překotně pokouší strach, vzpomínky, nostalgie, nejistota a hlad. Všechno to co nejlíp našťouchám do nevědomí a snažím se sesumírovat, na co se při předávání lékárny musím soustředit. Přelítnu očima police, jedna stojatka vedle druhé, bez podezřelých mezer, žádná nádobka se zajímavým léčivem snad nechybí. Nakouknu do vedlejší místnosti a zběžně překontroluju laboratorní náčiní v čele s pilulkovnicí, chvíli čenichám, jestli ve skladu neucítím plíseň, a pak se vrátím do oficíny.

„Kde je klíč od venen?“ zeptám se naprosto samozřejmě a zamrkám překvapením, protože jsem doteď netušila, že si slovo venena pamatuju. Venena, separanda, inoxia, stojatky, tára, repositorium, slova se mi noří v hlavě podle aktuální potřeby.

„Eh?“ škubne sebou úřada, který zřejmě nepočítal s tím, že něco nebude v pořádku.

„Od skříňky s jedy. Vidíte ty černý štítky? Jedy čili venena musí být pod zámkem a já se ptám, kde je k tomu zámku klíč,“ vyložím a výmluvně zarumpluju dvířky skříňky, abych ukázala, že je skutečně zamčená.

„To netuším, váš otec ho určitě někde měl,“ zamumlá neurčitě.

„Můj otec určitě, ale co ten lékárník, co tu byl po něm? To těch deset let míchal bez venen?“ nadhodím spíš pro sebe. „A jo, hele, je v táře,“ zaraduju se vlažně, když klíček objevím hned v druhé ze zásuvek lékárenského pracovního stolu, které namátkou a hlavně z nervozity otvírám. Proberu je všechny, díky čemuž mi rukama postupně projde receptář, seznam surovin a účetní kniha. Už mě nenapadá nic dalšího, bez čeho bych se do začátku neobešla, takže se rozhodnu úředníka propustit.

„Beru, jak to stojí a leží, kdeže vám to mám podepsat?“

Na potvrzení o převzetí suverénně přidám své jméno a o dost rozklepaněji příjmení, zavřu za Stureho poskokem dveře a otočím klíčem v zámku, aby mě nikdo nerušil. Budu muset udělat spoustu věcí – pořádně překontrolovat suroviny, nastudovat si receptář, naučit se zacházet se vším, co mám v laboratoři, zjistit, kdo mi bude dodávat dovážené zboží…

Bezradně se rozhlédnu po tom všem, co je teď moje lékárna, sundám si z horní police stojatku popsanou slovy Liquiritiae radix, posadím se na táru a získávám čas na rozmyšlenou tím, že se tláskám sladkým dřevem.

Během tří dní toho stihnu dost – obchodník už kdesi zařizuje moje objednávky, já mám jakýs takýs přehled o přípravcích používaných na běžnější neduhy, včera jsem si potřásla rukou s místním felčarem a vynadala mu za léta pití čaje z krušiny a dneska ráno se mi metodou pokusu a omylu povedlo celkem slušně zvládnout výrobu pilulek.

Se srdcem v krku se odhodlám vyvěsit na dveře tabulku Otevřeno. Dalších pár hodin se upřímně děsím každého, koho zahlédnu oknem, ale měšťani si asi rychle zvykli, že lékárna nefunguje, a nijak zvlášť mě nepotřebují. Nebo mi nevěří. Nebo jsou všichni dokonale zdraví. Je mi to jedno, jen ať sem nikdo nechodí.

Moje štěstí vyprší s příchodem dobře oblečené dívčiny asi v mém věku, která s nosem významně namířeným ke stropu požádá o čaj z lipového květu. I přes její pohrdavé vystupování se mi puls uklidní, když slyším tak jednoduchý požadavek, čaj jí navážím a zase ji rychle vypakuju ven. Prima. Ve zdraví jsem přežila prvního pacienta.

Než se tím stihnu dostatečně potěšit, vletí mi do oficíny zákazník s pořadovým číslem dva, vlaje kolem něj hábit příslušnic roselliánského řádu. Sestra se rozhlédne po lékárně a pak se potěšeně ušklíbne.

„Aisling, tebe tu ráda vidím,“ prohlásí, opře se o táru a naprosto samozřejmě hrábne do téměř vyjedené zásobnice s lékořicí.

„No ne, pozdrav tě, Reine,“ zakuckám se smíchy, když rosellku konečně poznám, a honem si naberu ještě hrst sladkého kořene, protože v Reininých ústech mizí závratnou rychlostí.

Než se stihnu zeptat, co se událo mezi koncem války a momentem, díky kterému budu muset dodavatele požádat o pořádnou zásobu lékořice, čarodějčin obličej se zachmuří.

„Čekáš návštěvu?“ zeptá se suše a pohodí hlavou k oknu, kterým zahlédnu dva muže v adorských uniformách.

„Ne.“ Bleskově usoudím, že na drobnou přípravu mám času dost, a skrz sklad proběhnu do přístěnku, kde prozatím přespávám a skladuju svých pět švestek. Popadnu z hromady svůj meč a těsně předtím, než adorští otevřou dveře lékárny, zbraň odložím na zem za táru.

„Paní as Cill Airne?“ dívají se nejistě po mně i po Reine. Oslovením si mě naladí k alespoň trochu vstřícnému chování, takže se rozhodnu, že na ně prozatím budu milá.

„Vaše přání?“ kývnu na toho bližšího.

„Rád bych vám tlumočil nabídku hlavního štábu adorské armády. Z více zdrojů se nám doneslo, jak jste si počínala v minulé válce i po ní. Štáb je toho názoru, že vaše zkušenosti jsou velmi cenné, a nabízí vám velení zvláštní jednotky sestavené z graaffských zaklínačů.“

Moje slušné chování rázem zmizí.

„Ne,“ štěknu. „Nemám zájem. Ani velet, ani bojovat, s kýmkoliv, proti komukoliv, prostě ne. Nabídku odmítám.“

„Paní, já jsem přesvědčen, že vaše dovednosti by ve velení zvláštní jednotky skutečně byly užitečné, že byste je dokázala chytře a efektivně vést a zabránit zbytečným ztrátám,“ zkouší to úlisně druhý. Jeho hlas mi matně připomene první večer v lékárně, strávila jsem ho vařením sirupu. Ty žvásty jsou přesně tak přeslazené a taky odporně lepí.

„Prostě ne,“ vrčím.

„Sestro, byla byste tak laskava a poskytla nám soukromí?“ obrátí se sirupový na Reine. Čarodějka se vzteká, ale poslechne a vyrazí ze dveří. Mám ovšem uklidňující tušení, že kdybych zařvala o pomoc, Reine mě uslyší.

„Vy jim dokážete pomoct, víte, co je čeká, a zabráníte tomu, aby se dostali do zbytečných potíží. Do lékárny vám seženeme zástupce, zisk samozřejmě bude stále náležet vám,“ plive úředník cukr už zase na mě.

„Ne. Já. Už. Nikde. Bojovat. Nechci.“ Cedím jednotlivá slova skrz zuby a doufám, že mi konečně dají pokoj, ale sirupový ještě neskončil.

„To byl přece váš cíl, aby ve válce bylo co nejméně zbytečných obětí…?“ nechá vyděračskou větu viset ve vzduchu.

„Jo, ale už proto nepůjdu bojovat, jasné? Já nejsem ta správná pro boj a zabíjení, copak tak vypadám? Jsem lékárnice, copak lékárnice velí armádě? A ze všech armád světa zrovna armádě adorský? Jestli některá jo, tak já teda ne, rozumíme si? Já lidi léčím, dokážete to pochopit? Já teď léčím a nic jinýho dělat nehodlám, hlavně, slyšíte mě, hlavně ne v adorský armádě. Jestli se vůbec v týhle válce do něčeho zapletu, zapletu se do toho jako lékárnice a soukromá osoba!“ ječím na vojáky, kteří jsou z toho celí tumpachoví.

Vylila jsem si na nich všechnu nejistotu, všechen strach ze zodpovědnosti, kterou moje nová práce nese, a taky dlouho střádanou dávku nelásky k Adoru.

V okně se mihne stín, Reine kontroluje, jestli mi má přijít na pomoc.

„Dobrá tedy. Splníte svoji povinnost službou s armádním ošetřovatelským sborem. Jako soukromá osoba,“ praví nakonec sirupový a docela obstojně u toho hraje neotřesitelný klid, zatímco já lapám po dechu a nechápu, odkud hernajs tohle přiletělo.

A pak se naštěstí oba zdekujou.

Bývalá převaděčka se prosmýkne do oficíny, ještě než za návštěvou zapadnou dveře, a znovu zaloví rukou po lékořici.

„Půjdeš do války jako soukromá osoba, jo?“ nadhodí přesně namíchanou směsí ironického uznání a tónu, kterým učitel peskuje nejtupějšího žáčka.

„Reinuš, jsem v pěkný kaši. Oni mě v tý mele fakt chtěj mít,“ povzdechnu si.

„Koukám,“ broukne čarodějka. „Co s tím podniknem?“

„Nejdřív ze všeho seženu další sladký dřevo,“ usoudím. Reine se dětsky usměje, nadšeně přikyvuje a já si říkám, že kdybych si ze svých známých měla vybrat někoho, s kým se budu protloukat další válkou, asi bych chtěla právě tuhle čarodějku. „A ty se třikrát denně modli, aby se ta válka odvolala. Nebo aspoň opozdila.“

„Vypadám jako člověk přes modlení?“ podívá se na mě s upřímným překvapením.

„V tomhle hábitu? Naprosto.“

„ No jo, no.“ Reine si oblečení řádové sestry zasmušile prohlíží. „Já jenom chtěla na chvíli zmizet někam mimo válku a politiku. A nějak se to zvrtlo.“

„Celý je to zvrtlý,“ ukážu širokým gestem na svoji lékárnu. „Počítám, že rosellky zase půjdou sloužit jako zdravotnice, ne? Tak dej vědět, až se k něčemu bude schylovat, a já se přidám.“

Reine se na okamžik zarazí, ale pak jí asi dojde to samé, co před chvilkou mně – že totiž jestli mě ve válce chce někdo, kdo si pro mě může poslat biřice, tak v tý válce taky skončím, dobrovolně nebo ne.

Rozloučím se s bývalou převaděčkou přáním, aby nás válka minula úplně, přáním, které nemá téměř žádnou šanci na vyplnění, a co možná nejstatečněji se postavím čelem svému novému životu bez meče, šelem a s minimem krve. Pobíhat kolem táry, míchat masti a čaje, radit, naslouchat, občas vynadat. A tak podobně pořád dokola.

Týdny mizí skoro stejně rychle jako lékořice a já překvapeně zjišťuju, že jsem si na roli lékárnice zvykla. Nejenže mě při otevření dveří a pacientově pozdravu nejímá hysterie, ale začínám se těšit na pokaždé trochu jiné zadání a díky tomu pokaždé nový úkol. Bílou zástěru si ráno uvazuju skoro ráda.

„Hrozně kašle, už třetí den,” oznámí mi stručně kovářka a dloubne svou osmiletou, v tuhle chvíli zkroušenou a usmrkanou dcerku do zad.

„Co krk, bolí?” přeptám se nemocné, dlaň jí na chvilku položím na čelo, což není tak snadné, protože v odpověď horlivě přikyvuje, a v duchu si skládám položky pod sebe. Kašel, rýma, bolest v krku, zvýšená teplota. Jednoduchý.

„Hlavně musí být v klidu, v teple a hodně pít. Můžu vám nabídnout čaj s lípou a diviznou, ten pomůže na teplotu a kašel, a na bolest v krku by zabral mateřídouškový sirup,” mrknu na děvče. To už ví, že sirup je věc příjemná a sladká, takže se pro léčbu nadchne.

„No tak mi dejte ten sirup,” zavrčí její máti neochotně. Zatímco v přípravně odlévám sladce vonící tekutinu do lahvičky a přivazuju k ní štítek, přemýšlím – má mě mrzet, že jsem kovářce prozradila správné bylinky a tím se připravila o prodej čaje, nebo mě má těšit, že vůbec přišla a projevila mi tím důvěru?

Kdyby dostala horečku, přijďte, dám vám další byliny.”

Budu ráda za důvěru a budu doufat, že si nesplete diviznu s náprstníkem, s tím jí podám lahvičku, vezmu si od ní tři měďáky a pak, když i s dcerou odchází, zahlédnu pootevřenými dveřmi roselliánský hábit.

„Tě prsk, Reine,” pozdravím zdvořile, když za sebou zavře dveře oficíny.

„Taky, Ais,” odpoví neobvykle vážně. „S tím modlením to neklaplo, máme válku na krku. Náš konvent dostal žádost dostavit se v pondělí na místní velitelství, sbalený na tažení. Je to v loji, holka.”

Hmátnu do táry pro sešit, ve kterém si vedu přehledy o zásobách, a kontroluju důležité položky.

„Předevčírem přišly zásoby, ze surovin mám všechno, a když sebou hodím, jsem schopná dát do kupy dost materiálu,” pravím profesionálně, když polovina mojí hlavy počítá, jak dlouho se louhují byliny na tinkturu k čištění ran a co přijde do hojivé masti. Druhá půlka mysli převezme kormidlo vzápětí a já visím čarodějce na rameni. „Proč se už zase motám do boje, Reine, udělej s tím něco,” hučím do jejího černého hábitu.

„Nech mě, Ais,” setřese mě rázně. „Hele, slyšelas poslední dobou něco o Theodorovi?”

Škubne to se mnou, jako by mi zasadila ne zrovna slabou ránu do hrudní kosti.

„Od konce války ani slovo. Odjel s tím, že dostal nějaký místo na Acadaemii, ne?”

„Jo, to sedí. Tak o tohle místo přišel, když odmítnul Frolikovi vyškolit komando bojovejch čarodějů. Jen mě napadlo, že by tě to mohlo zajímat,” nadhodí Reine lehce.

„Špatně tě to napadlo,” ujistím ji, ale někde hluboko v hrudníku se mi plíživě rozlézá něco jako pocit zadostiučinění. „Takže čarodějný komado nebude?”

„Ale bude. To si fakt myslíš, že na celý Acadaemii se nenajde učitel, kterej vytahá z knihovny starý učebnice a vyloví z nich ty změny a variace, který uzpůsobí jakoukoliv magii k efektnějšímu ničení, když mu Ador dá tu správnou motivaci? Mě překvapilo, že se našel jeden takovej,” ušklíbne se Reine nevesele. „Vlastně jste si s Theodorem podobný,” zadívá se na mě zkoumavě.

Kdybych tak věděla, proč se jí zrovna teď zachtělo zalomcovat nožem v ráně.

„Ani jeden se na tý válce nechcete podílet, ale ani jeden tam nechcete nechat ty méně mírumilovný bez dozoru. Theodor prej bude dělat průzkumníka či co. A ty zase-”

„Varuju tě jedinkrát a naposledy – už o něm ani slovo, nebo bude zle,” zasípu z posledních duševních sil a Reine díkybohu poslechne. Chvíli se obě opíráme o táru v chmurném mlčení a má to něco do sebe. Pak se zvednu a začnu po kapsách hledat klíč od hlavních dveří.

„To aby mi úřad začal shánět toho zástupce. Ale mám takový tušení, že už ho maj.”

(následující část)

Příspěvek byl publikován v rubrice "Léky a jedy". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Léky a jedy (1. část)

  1. Profilový obrázek vyvrzenec napsal:

    Juhůů. Zmínka o Theodorovi 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..