Co z války neznám (2. část)

(předchozí část povídky je tady)

„Moje holčička, Lykke, holčička moje…“ vzlyká měšťka pořád dokola a celkem úspěšně se snaží vybrečet Branovi na prahu louži.

„No tak, paní. Ale no tak…“ snaží se Bran upoutat její pozornost a zachránit svůj dům přes vyplavením, ale dáma už do svého strachu a nářku zabředla moc hluboko, nenechá se jen tak vyrušit. „Já na ni snad budu muset zařvat,“ zabručí si kamarád pro sebe.

„Můžu já?“ naznačím neslyšně. Kolega rozumně uzná, že moje reputace je v tomhle městě postradatelnější než jeho vlastní, a já se nadechnu do zásoby.

„Tak dost!“ houknu na ni ostře. „Něco se vám stalo, hledáte zaklínače, tady ho máte, tak mluvte, fofrem, než to bude ještě horší!“ Dáma naštěstí šokovaně nezmlkne, protože to by mi pověst poškodilo nenávratně, jen vzlyká trochu konstruktivněji.

„Dcery… Lykke a Dagny… chodí si hrát do lesa. Ráno jsem se s Dagny pohádala a ona utekla, nikde jsem ji nemohla najít. Lykke říkala,“ tady se měšťka rozbrečí fest, ale rozumně se snaží vyprávět dál, „říkala, že ví, kde Dagny je, že mají skrýš v lese… běžela za ní… a pak se vrátila Dagny a o Lykke neví… Co když ji něco…“ Branův dům se znovu octne v ohrožení vytopením a mě, i když cítím, že bych mohla být trochu přívětivější, povolí nervy.

„Jdeme tam, najdem Lykke, vy běžte domů!“ Sice neječím, ale mluvím tak nahlas, že mě musí být slyšet až na náměstí. Určitě jí to někdo zopakuje, kdyby na to přišlo. Pak drapnu Brana za paži a vleču ho směrem, kde si představuju les.

„Velmi profesionální.“ Kolegovi ironie málem kape od pusy.

„Děkuji. Kde je ten les, co o něm všichni mluví a já ho ještě neviděla?“

„Pěšky?“

„Musí to bejt někde při ruce, když tam malý holky běhaj třikrát denně, a v tuhle chvíli je mi úplně jedno, jestli vypadám jako chudej zaklínač.“ Možnost trochu si zaječet mě dostala do příjemně akční nálady a poslední, na co mám chuť, je vracet se pro koně.

„Fajn,“ odsekne krátce.

Jak překročím hranici lesa, cynismus a černý humor ze mě vyvanou, zbude něco profesionality.

„Hledáme hlavně šelmu, nebo hlavně Lykke?“ zeptám se šeptem, uši nastražené po sebeslabším zvuku, který do mírumilovného lesa nepatří. K mojí smůle jsou šelmy dost často potichu, ale Lykke by nemusela.

„Hlavně Lykke,“ otřese se Bran. Letmo mě napadne, jestli to říká z nezištného soucitu, nebo si představuje svůj sklep zatopený slanou vodou.

„Takže můžu…?“ nadhodím jen tak pro jistotu, kolega přisvědčí a já z plných plic zaječím: „Lykkééé!“

Párkrát ještě na střídačku voláme, ale nikdo a nic neodpoví.

„Jsme pěkně pitomí,“ konstatuju nakonec.

„Měli jsme se zeptat tý Dagny, tam si chodily hrát,“ přikývne Bran a mě potěší, že se na jeho způsobu a tempu uvažování nic nezměnilo – pořád je skoro totožné s mým. „Aisling, kdybys byla ještě mladá a nevinná, kam by sis tu šla hrát?“

„Copak nejsem mladá a nevinná?“ prsknu dotčeně, nicméně se pokusím dívat na les z mladšího úhlu pohledu a zamířím k houštině z nízkých stromků a vřesu. Nějakou chvíli se jím prodíráme, Bran v čele, zrovna se chystám zeptat, kde on přišel k pohledu malé holky, když se zarazí.

„Ty snad máš pravdu,“ broukne si překvapeně. Hledám, co ho zaujalo – ve vřesu a v prachu je slabě vyšlapaná pěšinka. Krk bych na to nevsadila, ale nevypadá, že by ji prošlapala zvěř.

„Sama koukám,“ konstatuju, vybavím si, kde leží Rhodri, a odhaduju, kterým směrem se po cestičce vydat, aby nás dovedla za Lykke. Bran se k řešení dobere ve stejnou chvíli jako já a bez říkání vyrazíme doprava. „Lykke!“ houknu co chvíli, kdyby to náhodou mělo být k něčemu dobré. Větve si ani nestíhám ohýbat z cesty, moje kroky asi ve vřesu nadělají tolik škody co všech dříve průchozích dohromady a pořád vyvolávám dívčí jméno.

„Lykk-“ Ječivá, daleko se nesoucí samohláska se mi zadrhne v krku, když se odněkud ne moc z dálky ozve výhrůžné bručení.

Dál jdeme opatrně, rozhlížíme se po původci toho zvuku a já se Brana tak nějak samozřejmě chytnu za paži, ale setřese mě a já mu zůstanu za zády. Stezka se otevře do nevelkého paloučku, na kterém stávala vysoká borovice, než jí to zatrhl nějaký rozmar počasí, vichřice nebo sněhová bouře. A vývrat pak posloužil jako doupě obrovskému šedavému medvědovi.

Nezareaguju tak rychle jako Bran a do kolegy vrazím. Tiše doufám, že si nás medvěd nevšimne, ale takové štěstí nemám. Šelma se postaví na zadní, zašvidrá naším směrem, asi se jí nelíbíme, jelikož nám začne znovu vyhrožovat.

„Pusť!“ sykne zaklínač a škubne rukou, do které jsem mu zaryla nehty. Ignoruju ho. Šokovaně zírám za medvědovy zadní tlapy, na hromádku v červeném a bílém plátně.

„Lykke,“ zakňourám sotva slyšitelně. Bran se rychle rozhlíží a pak zalapá po dechu.

Dva odhodlané nádechy a zaskřípání taseného meče. Bran vyráží, rychle, ale tak, aby v kterémkoliv okamžiku mohl zaútočit nebo krýt útok na sebe. Medvěd se spouští zpátky na všechny čtyři, otáčí hlavu po Branovi a ožene se prackou, aby odrazil čepel namířenou těsně vedle hrudní kosti. Kamarád uskakuje z dosahu, znovu zkouší umístit meč šelmě mezi žebra a já jen tupě koukám.

„Aisling!“ zařve na mě kolega, když si toho všimne, a já si připadám jako loutka, kterou konečně vzal do ruky vodič. Bez zaváhání se rozběhnu širokým obloukem, který mě dovede k medvědímu doupěti – za záda medvěda, kterého Bran zabavuje dost na to, aby si mě nevšiml. Zahlédnu dívčin zakrvácený obličej, když kamarád zakřičí znovu, a tentokrát v tom zní i strach.

Rozdrážděný medvěd seká po Branovi drápy, a i kdyby se netrefil přesně, úder těžkou prackou bude taky malér. Zaklínač uskakuje, snaží se zasadit šelmě alespoň jednu pořádnou ránu, ale medvěd uhýbá, čepel odráží a když to náhodou nezvládne úplně, sklouzne mu meč po srsti. Kamarád bojuje o život a není jisté, že vyhraje.

Nasucho vzlyknu, rozběhnu se k medvědovi s mečem namířeným pod jeho rameno a jak se mu špička čepele zaboří do masa, padám k zemi, většinu váhy na meči. Obrovská tlapa s posekanými polštářky mě mine, míří moc vysoko, do míst, kde jsem před okamžikem měla ramena. A než se šelma zorientuje, Bran jí zabodne vlastní meč pod hrudní kost a okamžitě uskočí. Já se z dosahu dostanu válením sudů, pak se honem vyškrábu na nohy a utíkám, ale medvěd za mnou neběží. Váhá, jestli pronásledovat mě nebo Brana, otáčí se po nás, škube sebou a dvě nabroušené čepele, které má mezi žebry, konají své. Medvěd sípe, lapá po dechu, až pod ním podklesnou nohy.

Na hrudník mi dopadne neviditelný, ale hrozně těžký balvan a znovu se rozběhnu do mědvědího doupěte. Dívčino jméno mi samo padá z pusy a ruší dech. Pak se dostanu do místa, ze kterého vidím, co jedna rána tlapou s ostrými drápy provedla s křehkým tělíčkem. Obsah rozpáraného břicha mám jako na dlani, jen to všechno není tak čisté a úhledné jako v učebnici anatomie, pořádně to pročesala medvědí tlapa-

Dech mi v krku začne skřípat, svaly vypoví službu, já padnu na všechny čtyři a zvracím.

„Zmiz, Aisling.“ Bran zní nevzrušeně. Ohlédnu se po něm a matně mě napadne, že s tímhle tónem už jsem asi kamaráda ztratila definitivně.

„S radou a všema to vyřídím, já to nějak ustojím, už jsem pro ně taky leccos udělal. Ty bys po těch tvých scénách mohla dopadnout hůř. Zmiz,“ zabručí monotónně. Asi má pravdu.

„Sion je v hospodě u západní brány a všechny moje věci taky.“

„Počkáš venku, přivedu ti ho,“ konstatuje kolega a mě ani nenapadne se vzpouzet. Obrázek Lykkina rozpáraného těla mám vypálený do sítnice, překrývá se s lesní cestou ústící do polí, po které se vracíme k Rhodri.

„Brane, to je hrozný,“ hlesnu. Zaklínač si jen odfrkne. „Ale nemohli jsme za to, on už ji…“ škytnu, „když jsme přišli, není to naše vina!“

„Konečně ti to došlo,“ prohlásí kamarád cynicky. „Bohové, Aisling, seber se. V Dhamse jsi viděla horší věci, ne?“

Bitva o Dhamsu, přesekané tepny, probodané plíce, úlomky kostí trčící z ran, a znovu a znovu a znovu… Z beder se mi po celém těle rozšíří podivná ztuhlost a každý další krok mi najednou připadá nepřirozený.

„Tam jsem to čekala,“ zachraptím tiše. Zaklínač dá průchod pohrdání tím, že nakopne větev, která mu leží přes cestu.

Radši už nic neříkám a namáhavě se kodrcám k městu. Branovi to zřejmě vyhovuje, taky zarytě mlčí až do chvíle, kdy mi, jak slíbil, přivede koně, osedlaného a s mými věcmi v sedlových brašnách.

„Vrať se k Theovi,“ zabručí, podá mi otěže a než přemůžu šokovanou ztuhlost, zmizí za branou.

„Tak tohle je definitivně v loji,“ svěřím se Sionnachovi, nasednu a oř se mnou mírným krokem vyrazí zpátky na Graaff. Otázku přátelství s Branem odsunu stranou a zakážu si na ni myslet, místo toho si masochisticky znovu a znovu přehrávám medvědí útok a zohavenou Lykke. Srdce přitom cítím v krku a oči mám plné slz, ale nakonec si na ty obrazy zvyknu. Člověk si zvykne na všechno, když vážně musí.

Tiše doufám, že se mi povede odvést Siona do graaffské stáje a zdejchnout se do vlastního pokoje, aniž by po mně někdo něco chtěl nebo, nedejte bohové, se dokonce vyptával na kšeft, ale mám smůlu. Jak jinak. Hned za bránou se ke mně přimotá Lachlan a jako obvykle škemrá, abych zaskočila na jeho postu asistenta šermu. Nejdřív ho chci odmítnout, jenže pak mě něco napadne.

Už možná vím, co je hlavním úkolem učitele, který zažil skutečný boj.

„Jasně, ráda. To jsou oni?“ ukážu bradou na hlouček adeptů posedávajících na vnitřním nádvoří. „Jsou tam všichni?“

„Co já vím, asi jo.“ Lach pokrčí rameny. „Díky, Ais, jsi nejúžasnější osoba na tomhle poťapaným hradě.“ V chůzi předvede nedomrlé pukrle a někam se vypaří. Já si odchytnu drobnou dívčinu z prváku léčitelství, poprosím ji, aby odvedla Siona do jeho stání, a namířím si to ke své partě druháků.

„Zdravím, děcka.“ Nelámu si hlavu s tím, jestli Institut nemá něco jako kodex chování učitele. „Mistr Moyvane si musel něco vyřídit, takže vás mám na starosti já. Dneska si povíme něco o tom, že technika, síla a výdrž v boji taky není všechno. Kdo je z vás nejlepší s jedenapůlručákem?“

Studenti po sobě chvilku vyplašeně pokukují, pak se zvedne ramenatý klučina s nazrzlým ohonem, tasí meč a tázavě se na mě zadívá.

Sáhnu k pasu pro svoji zbraň.

„Tak pojď, a snaž se,“ pobídnu ho přátelsky. Nechápavě zírá a pak nečekaně vyrazí tercií. Stihnu zareagovat a bránit se, ale tenhle hoch není špatný a já navíc chci, aby vyhrál, takže se ani moc nesnažím. Za pár okamžiků stojím s mečem volně podél těla a špičkou jeho čepele namířenou mezi žebra.

„Výborně,“ přikývnu. „Jen tam ten meč nech,“ napomenu ho, když se se spokojeným výrazem chystá vrátit zbraň do pochvy. Teď už je zmatený úplně, ale nevzpouzí se a znovu nasměruje meč kamsi do mých plic. „Prima, kdybys chtěl, mám to spočítaný. Dokážeš si představit, že na ten meč přitlačíš a vážně do mě bodneš? Nebo ne do mě, ale do kohokoliv, s kým budeš jednou bojovat? Dělal jsi léčitelství? Víš, jak vypadá rána v plicích, jak z ní bublá krev? A co když to v bitvě schytá někdo z tvých známých, najedou ho najdeš s ranou v plicích nebo v břiše? Myslíš, že na to máš?“

Klučina bledne a začíná se mu třást ruka. Nevím, nakolik za to může můj proslov a nakolik únava, ale pro jistotu odcouvám z dosahu.

„To je ta otázka, děcka. Myslíte, že na to máte?“ obrátím se ke zbytku skupiny. „Přemýšlejte o tom a zkuste si to představit. Aby vás pak opravdovej boj nezaskočil. Končím lekci, zbytek je samostudium.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Co z války neznám (2. část)

  1. Profilový obrázek vyvrzenec napsal:

    Jop, ještě, že jsem na tebe natrefila. Sem se ráda budu vracet a ještě raději číst 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..