Léky a jedy (4. část)

(předcházející část)

První týden v zajetí, v malém stanu v ležení, které se zatím nikam nestěhuje, je vlastně docela fajn. Buď jsou comharští hrozně ušlechtilí a kultivovaní, nebo to má na svědomí dáma v hedvábné uniformě, ale být zajatcem v comharském táboře se od mého vysněného poválečného odpočinku liší jen ve strážích kolem stanu. Spát můžu, jak dlouho se mi chce, zásobují nás tu celkem dobrým jídlem a po troše žebrání mi seženou i lavor s teplou vodou na umytí. Zatím nemám žádné vyšší tužby.

Tobě to vážně chutná?” Theodor se po chvíli rýpání v hrachové kaši zaměří na mě a na tempo, se kterým náš oběd pojídám já.

“Jo,” potvrdím stručně mezi sousty.

“To se na Graaffu tak mizerně vaří?”

“Na Graaffu se vaří výborně. Mizerně se vaří v adorský armádě,” konstatuju při vyškrabávání misky. Pak dorazím ještě Theodorovu porci, obě misky s poděkováním vystrčím před stan a labužnicky se protáhnu. Theodor se zatváří znechuceně a praští sebou na postel. Já se konečně otřepu z chuti prospat následující rok a půl a při té příležitosti zapomenout na celou válku. Posadím se do nohou lůžka a usoudím, že bych se měla přestat litovat a když nic jiného, alespoň rozmotat, do čeho jsem se zamotala.

“Kdo byla ta blondýna?” nadhodím pro začátek.

“Blanche de Lestate, jestli si ji vybavuješ. Představená comharské magické školy, vědkyně a účastnice castelgrandeské konference. Naše Orinda jí dělala bezpečnostní návnadu,” dodá nakonec a já jsem rázem doma.

“Takže oplátkou za záchranu života tenkrát se nám postarala o příjemný zajetí teď?”

“To rozhodně ne, a nekřič tolik, nevíš, kdo tě slyší,” zchladí mě Theodor. “Záchranu života si nemaluj. To komando tenkrát sice počítalo s čaroději, ale stačili na nás s Orindou. De Lestate je větší formát, poradila by si s nimi. Spíš si myslím, že nemá chuť zbytečně zabíjet, zejména ne lidi, kteří se do války zapletli víceméně omylem.”

“A jak myslíš, že dopadne válka?” navážu tam, kde konec čarodějovy promluvy zasáhl do mých vlastních úvah.

“Ador nemá šanci,” odpoví čaroděj poslušně.

“A nás pak pustí a bude klid?”

“Pevně v to doufej a nech mě spát,” zabručí Theodor a přetáhne si deku přes hlavu.

“Jak, doufej?”

“Nevím jak ty, ale já hodlám udělat všechno pro to, abych si nezopakoval soud a pobyt ve vězení za špionáž.”

“Vždyť nejsme špióni, ne?” vyděsím se. Po zážitku s tosaithským tribunálem se mi zdá, že jestli někdy v životě budu mít co do činení se soudem a právníky, bude to moc brzy.

“Ais, to je přece jedno. Jako záminka bude úplně stačit, že nás Comhar nemučil a nepopravil.”

Záchvat paniky mě přiměje zahučet hlavou napřed k Theodorovi pod přikrývku. Najednou před sebou dokonale vidím dlažbu maličké cely pod tosaithským palácem, v rukou cítím zarývající se šupinky rzi mříží a šance na oprátku mi nedovolí nic než lapat po dechu. Theodor mě začne konejšivě hladit po zádech.

“Proč jsem se vůbec do týhle války pletla, vždyť mi mělo bejt jasný, že to dopadne špatně nebo ještě hůř!”

“Protože tě tam chtěli. Ne že by na tvoje odstranění měli zvláštní plán, to by sis moc věřila, ale co jsem zaslechl ve štábu, někomu to připadalo jako dvě mouchy jednou ranou. Získali dobrou ošetřovatelku na bitevní pole a počítali, že se nevrátíš zpátky do Caldarvanu.”

Teď se v těch nitkách politických pavučin zase dokonale ztrácím.

“Proč by mě nechtěli v Caldarvanu?”

“Lékárník bývá ve městě důležitá osoba s významným poradním hlasem. Je pár lidí, kterým by se na takové pozici nelíbily tvoje názory. Říkám, nebyl to speciální plán nebo úmysl, jenom se jim to docela šikovně hodilo, bonbónek navíc.” Říká to tak vážně, že o tom nepochybuju.

“Nemyslíš tím, že bych se neměla vracet do Caldarvanu, že ne?”

Theodor se na mě zkoumavě zadívá, což je ze vzdálenosti dvou dlaní značně nepříjemné.

“Řek bych, že teď už můžeš.”

Něco na jeho tónu mi zní jako pobídka, abych se ptala dál, a tak se ptám.

“Co tím myslíš?”

“Mám pocit, že jsme se konečně oba naučili soustředit se na svoji práci a neplést se do politiky tak důsledně, jak to jde, a tudíž snad nikoho nebudeme provokovat.”

Radši se neptám, kde se vzalo množné číslo. Theodor mi do hlavy nasadil další dávku strachu a nejistoty. Za trest se ho chňapnu jako tonoucí stébla, realistické myšlení odsunu stranou a dovolím si cítit se takhle v bezpečí.

Pak ale Comhar pocítí potřebu posunout vojenskou linii a pro nás to přestane být tak pohodlné. Na území Dhamsy, které si Comhar kousek po kousku ukrajuje pro sebe, se vrátíme potupně s rukama svázanýma za zády na hřbetech vypelichaných vojenských koníků, přivázaných k postranici vozu.

Rychle taky přestaneme být jedinými zajatci, přestěhují nás do mnohem většího a lépe hlídaného stanu, ve kterém pro spánek slouží země. Z těch, co jsou sem jeden po druhém dovedení stráží, je nejdřív pár vojáků, pak jeden matně povědomý důstojník, kterého jsem asi viděla na poradě před bitvou, a na závěr Grett, Reine a Rua.

“No ne, paní velící, to jsem rád, že vás vidím!” přehrává Grett, ale tuším za tím i trochu opravdové radosti. Rua se mě jenom zeptá, jestli všechno dobrý, a na oplátku potvrdí, že ošetřovna si, pokud ona ví, taky vedla obstojně. Reine vypadá trochu rozpačitě a já si tak připadám, takže se rozhodnu to teď nerozmazávat a jen na ni kývnu. Pozdraví mě nazpátek a nenápadně se odsune na opačný konec stanu. Jestli se rozhodla neplést se mi pod nohy, tak já proti tomu nic nemám.

“Ták,” Grett se spokojeně zavrtí na staré pokrývce, “a kdy se v tomhle pohostinství podává menáž?”

“Menáž pro tuhle menažerii? Ráno, když se setmí a když si náhodou někdo vzpomene.”

“A vzpomínaj si?”

“Jsou ve válce,” nevinně pokrčím rameny, “maj lepší věci k přemejšlení.” Grett se zachmuří.

Moje slova se potvrdí až moc, když nás nechají bez večeře. Podle frmolu kolem stanu hádám, že adorské armádě dorazily neočekávané posily a Comhar má pilno, aby si udržel pozici. Pak shon pomalu utichne a nic dalšího se neděje, takže se zřejmě nedali.

Rua spí. Grett a Reine klečí v hloučku vojáků a všichni frenetickým šeptem diskutují možné strategie, údery a možnosti, jak nás armáda může ze zajetí vysekat. Nechci jim brát radost upozorněním, že kvůli patnácti břídilům, kteří se nechali zajmout, se Ador pravděpodobně nepřetrhne.

Theodor si pod pokrývkou najde moji ruku. Než mě to stihne potěšit, neřkuli dojmout, pošimrá mě v těle magie a čaroděj mě osloví telepaticky.

Poslouchalas, co se tu mlelo kolem?”

Nedobrovolně a nerada.”

A všimla sis, že jejich ošetřovna nestíhala?”

To mi uniklo. Celkově jsem se to snažila ignorovat.” Celou tu dobu jsem se bála, k jakému výsledku se boje vyvinou, jestli nás budou stěhovat, zkusí nás použít jako platidlo v dohodách, nebo zdrhnou a nechají adorské, aby nás našli při prohlídce tábora. Nemám náladu opakovat si to ještě jednou.

Tak podle toho, co jsem slyšel já, jejich ošetřovna situaci naprosto nezvládla, znělo to jako hrozný zmatek a někdo se nechal slyšet, že by potřebovali velitele, který by to zorganizoval.”

Co já s tím? Mám nabídnout svoje služby? To je určitě nadchne.”

Velet tě nenechají, ale jako řadovou ošetřovatelku by tě chtít mohli. Nikdo tě nepodezírá z přehnané loajality k Adoru.”

Takže si mám dát další směnu na ošetřovně, tak to myslíš?”

Řekni mi, že ne,” vyzve mě smutně Theodor a moc dobře přitom ví, že to nedokážu. Jestli někdo, kdokoliv, bude chtít, abych pomohla zachraňovat jakékoliv životy, půjdu. Jednoduše proto, že kdybych nešla, nemohla bych se sama na sebe podívat. A na světě je moc zrcadel, než abych to riskovala.

Fakt mě můžou chtít?”

Je to možnost, ale uvědom si, že je to pro tebe riskantní. Popřemýšlej o tom,” uzavře čarodej a pustí mě.

No jo, tak budu ošetřovat comharský. Nebude to poprvý, přesvědčuju se, pomalu a soustředěně dýchám, přeříkám si nejběžnější bojová zranění a jejich ošetřování, dodám si tím trochu klidu, ale pořád se necítím dobře.

Bodlo by trochu klidu a nudy, říkám si toužebně. Žít na stejným místě a mít kolem sebe stejný lidi. Připadám si jako plachetnice bez kormidelníka, alespoň si to myslím, protože u moře, nedejte bohové na moři, jsem nikdy nebyla. Ale plachetnice bez kormidelníka zní poeticky, neřiditelně a náhodně, podle toho, jak zafouká vítr. V mém případě jak si umanou šarže v libovolné výši nade mnou. Strašně se mi chce najít si něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo jistotu.

Následkem toho se přistihnu, že pod dekou pátrám po Theodorově ruce a mumlám: “Nenechávej mě tady.”

“Nenechám,” brouká čaroděj rozespale a obejme mě.

Prospím celou noc neobvykle klidným spánkem. Hned při snídani to vykompenzuje Blanche de Lestate, která vmašíruje do stanu, vezme mě za paži nad loktem a odvede si mě ven. Pod širou oblohou najednou zamrká, jako by si na něco vzpomněla, a obrátí se ke mně.

“Potřebuji si s vámi promluvit, paní Seamairg. Dovolíte?”

Už se stalo, řeknu si v duchu. Na veřejnost vypustím výrazně zdvořilejší prohlášení.

“Samozřejmě, paní.”

Vede mě jen kousek, zahneme ke stanu, který nemůže být nic jiného než ošetřovna. Krví je zacákaný i zvenku, asi kolem něj byl pořádný dav zraněných. Lehce se otřesu. I když jsem měla pocit, že máme s rosellkami a mediky práce nad hlavu, do takové fáze to nikdy nedošlo. Jak to tu asi vypadalo?

Uvnitř najdu pár lůžek s pacienty oblečenými převážně do obvazů, některými prosákla krev a ztmavla do ohavně hnědé, zdravotníky nikde nevidno, v koutě dvě dřevěné bedny se zbytky zásob obvazů a pár lahvemi. Kdybych si já měla vzít jenom pět věcí z lékárny, co by to asi bylo? Těžko vybrat.

“Máte svoje zkušenosti, asi vidíte jasně, že naše ošetřovna nefunguje právě nejlépe,” povzdechne si mistryně de Lestate a čeká, co já na to.

“Je to poznat,” potvrdím opatrně.

“Ráda bych vás tímto požádala o pomoc,” zabodne do mě šedý pohled. “Uvědomuji si, že stojíme na různých stranách…” Jsem fakt zvědavá, jaký argument na to čarodějka naroubuje, ale nedočkám se, už jenom mlčí a dělá na mě psí oči.

“Já se necítím bejt na žádný straně,” hodím přes rameno, v rychlém výpadu k bedně se chopím čistého obvazu a z paže vojáka na nejbližší posteli začnu odmotávat použitý, jednak celý od krve a jednak špatně uvázaný a klouzající. Nic vhodného k čištění ran tu v zásobě nemají, musím si stačit s obyčejnou vodou. Až když převaz dokončím, zkusím se znovu podívat na Blanche se Lestate. Usmívá se nejistě a plaše jako holka, která léta touží po štěněti a teď někde blízko zaslechla kňučení.

“Pomůžete nám? Každá ruka tu bude obrovsky platná,” zaprosí.

“Jo, pomůžu vám, protože koukám, že to fakt potřebujete.” Vím, že z toho budou jenom maléry, ale nevidím pro sebe jinou možnost. “Když jste tak dobejvali náš tábor, nenarazili jste čirou náhodou na moje věci? Hlavě bednu z lékárny? Bohové ví, že jako lékárnice si tu připadám poněkud bezruká.”

“O ničem nevím, ale zkusím se informovat.” Mistryně magie září jako lampička, naviguje mě zpátky do zajateckého stanu a přitom mi vysvětluje, že budu pod dozorem, ale ať si to neberu osobně, a že se pokusí zajistit mě i celé zajatecké partě co nejlepší podmínky, pokud jim skutečně pomůžu, až si skoro začnu říkat, že to není až tak špatný nápad.

Špatné je na něm akorát to, že jí radostné řeči vydrží až do stanu, a tedy z něj mí společníci něco zaslechnou a další si domyslí. Jen co Blanche de Lestate odkráčí, sesypou se kolem mě.

“Co tím myslela?”

“Chtějí tě jako ošetřovatelku?”

“Neříkej, že s nima budeš spolupracovat!” Asi dvacetiletý voják právě vynalezl hysterický řev šeptem.

“Řekni comharskýmu velení do očí, že je v tom necháš plavat,” syčí Grett na mou obranu, což oceňuju o to víc, že neví, jak se věci mají.

“Je vaší vojenskou povinností udělat všechno, co můžete, abyste protivníkovi způsobila co největší škodu a újmu. Všechno a jakkoliv!” Důstojník mě popadne za ramena a fanaticky mnou cloumá. Rozhodnu se pro nekonfliktní cestu.

“Udělám, co bude v mých silách,” slíbím mu vážně. A to, že v mých silách rozhodně není ubližovat zraněným, si nechám pro sebe.

Theodor mi položí ruku kolem ramen a manévruje mnou k našim dekám.

“Pojď se najíst, ubránil jsem ti něco k snídani,” řekne nahlas a plynule naváže telepatií.

Ais, já fakt chápu, jaký to pro tebe je, ale mám strach.”

Jestli to zjistí Ador, je ze mě vlastizrádce, a Ador to zjistí. Jenže já tu nemůžu sedět a poslouchat, jak umírá někdo, komu jsem mohla pomoct. Jestli nechceš, tak se do toho nepleť.” Snažím se nedat ostatním najevo, že brečím, sedím strnule u zbyků snídaně a slzy se mi vpíjí do límce košile.

Zkusím něco vymyslet,” slibuje mi Theodor a objímá mě.

Další přesun dál na dhamské území, my zajatci tentokrát pěšky, v hlídaném zástupu, ale bez svázaných končetin a podobných libůstek. Co by jim taky parta neozbrojených a z větší části boj nesnášejících dhamských mohla udělat.

Večer pro mně přijde Blanche de Lestate, aby mě upozornila, že se podle všeho chystá útok Adoru. Nedokážu jí na to říct ani slovo, jen přikyvuju. Zaslechnu za sebou kroky a uvažuju, kdo z vojáků zešílel natolik, že se jde hádat s mistryní magie, ale je to Rua.

“Paní,” šeptá uctivě a sklání hlavu, “jestli potřebujete ošetřovatelky, já… pomůžu vám. Slíbila jsem chránit životy. Chci pomoct.”

“Děkuji vám za to,” kývne Blanche de Lestate důstojně. “V případě útoku pošlu někoho, aby vás vzbudil a odvedl na ošetřovnu,” praví všeobecně do vzduchu, obrátí se na patě a zmizí.

“Ruo, rozmysli si to,” zasyčím na rosellku důrazně. “Já tě chápu, vidím to stejně, ale jestli tuhle melu přežijeme, bude se Ador zatraceně zajímat o to, co se tu s námi dělo. A jestli zjistí, že jsme Comharu pomáhaly, přišijou nám vlastizradu.”

Na Ruiných vytřeštěných očích vidím, že zná adorský trestní řád natolik, aby si uvědomovala trest.

“A ty to uděláš?” kníká nevěřícně.

“Já to mám trochu jinak, mě výslovně poprosili o pomoc a nedokážu odmítnout. Ale fakt nejsem tak obětavá, abych strčila hlavu do oprátky dobrovolně.” Tvářím se jako největší hrdinka a nervy mi povolí až v relativním soukromí. Zvládnu jistým krokem s rovnou páteří dokráčet ke své přikrývce pohozené v koutě stanu, důstojně si lehnout a zabalit se do ní, než mnou začne lomcovat šílený třes.

Na krku mě zahřejí Theodorovy prsty.

Všechno bude dobrý, Ais. Buď v klidu. Všechno bude v pohodě. Mám plán. Uklidni se,” konejší mě pořád dokola a hladí mě po krku tak dlouho, dokud se nedokážu ovládat. Tentokrát zní jeho průpovídky pevně, jistě, až mu skoro věřím, že vážně nějakou cestu z týhle šlamastyky vymyslel.

“Paní Aisling, velitelka de Lestate vás potřebuje na ošetřovně.” Protáhlý obličej se objeví mezi dílci vchodu jen na tak dlouho, aby odrecitoval vzkaz, a hned zase zmizí.

Vyškrábu se na nohy, co nejvíc se narovnám a pořádně se nadechnu. Škoda, že ve vzduchu neplave sebevědomí, užila bych nějaké navíc. A cestou ke comharské ošetřovně si opakuju postupy třídění zraněných a nejpoužívanější ošetřovací techniky.

Odněkud už slyším zvonění zbraní a křik.

Zlomené končetiny, roztříštěné kosti, rány, krev, křik a sténání. Válečný guláš, jehož jsem nedobrovolný konzument, se vaří všude kolem mě a já si z něj lovím další a další zraněné. Netrvá mi dlouho vypozorovat, jak ke všemu zmatku přispívají comharští felčaři, a po chvíli se odhodlám zkusit je zorganizovat.

“Nejdřív těžké krvácení a bezvědomí, pak řešte ztrátu krve, vnitřní zranění. Zlomeniny klidně nechte čekat, ale někde, kde nebudou překážet,” zavolám. Snažím se znít co nejvíc jako velitel a co nejmíň jako holka, která se slábnoucí silou vůle drží od hysterického záchvatu, což ve skutečnosti jsem.

Vojáci oplývající zlomeninami se proti mému návrhu ohrazují, což by mělo felčary jenom ujistit, že na tom nejsou až tak zle a jejich ošetření nespěchá. Ošetřovatelé se nejistě ohlédnou po vojákovi, který mi teoreticky dělá stráž a prakticky má tolik rozumu, že se mi neplete pod nohy. Ten jen pokrčí rameny. On je tu za opačnou stranu, totiž tu, která zranění působí.

Někteří se pak vážně rozhlíží po zraněných a hledají ty nejakutnější. Na chvilku si dovolím se tím potěšit. Snad to alespoň trochu zvedne počet zachráněných životů.

Zraněných je před stanem už teď dav a další a další sem dopravují spolubojovníci a jeden nebo dva koně táhnoucí narychlo zhotovený smyk.

Zlomeniny. Rány. Křik. Krev.

Asi si na to pomalu začínám zvykat.

(následující část)

 

Příspěvek byl publikován v rubrice "Léky a jedy". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Léky a jedy (4. část)

  1. Profilový obrázek vyvrzenec napsal:

    Jo, těším se, upřímně, na pokračování! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..