Některé věci člověku hlodají v hlavě, zatínají drápy do kůry mozkové a nedají pokoj, dokud je nějak nevyventiluje. Tentokrát se jedna neodbytná myšlenka dala dohromady s přáním vysloveným pod povídkou Rozkazem, totiž abych příště napsala něco, co bude mít skutečný děj, a z té symbiózy vznikly Jantarové oči.
Ať se líbí.
aneb Ais jiná, lepší
Velmi by mě zajímalo, jestli se někdy vykreslím natolik, že budu schopná vytvořit sérii portrétů všech hlavnějších postav stejným stylem. Zatím mám pocit, že u každé kresby upravuju techniku, zkouším nové věci, a výsledek se od předchozího o poznání liší. Vývoj je prima věc, ale v ilustracích zas až tak dobře nevypadá. Ale což.
Je takový horko, že nemám hlad. Tak nevečeřím a kreslím.
Od předmaturitního stresu jsem si ulevovala psaním povídky zveřejněné pod názvem Sklo. Byl to můj první pokus o sci-fi (následovaly dva další, čili to dohromady byly tři povídky o ústřední trojici postav, a pak jsem se rozhodla, že už se o sci-fi nikdy snažit nebudu), vznikla z toho harlekýnka (ta rozhodně první nebyla, ehm) a mimo jiné jsem si do ní vymyslela postavu Sheily Kingové.
V rámci kompletace reálií jsem se konečně odhodlala dát dohromady slušnou mapu Aislingina světa, zemí poblíž Leithínského moře.
Dhamsa, Ador, Tosaith, Comhar – tam všude Ais někdy byla a zpavidla tam způsobila poprask. Co ještě (kromě jedné zrzavé zaklínačky) mají ty země společného?
Drobnost spadající mezi první a druhou část Osamělých válek. Vytrvale hlodající úvahy zkombinované s přáním jistého písmáka, abych napsala něco o Aisling. Jeden báječně strávený den.
Ať se líbí.
Asgeir Foraoise se narodil v jedné z lidských osad na území Tosaithského království. Pochází z početné rodiny a většinu mládí strávil snahou vybočit z všeobecného očekávání. Stejně jako většina obyvatel jeho vesnice se v Tosaithu živil převážně lovem a obchodem se zvěřinou a kůžemi.
Mezi náměty na dvě další povídky a horečnou snahou poskládat dílčí náčrtky v jedinou, všem příběhům odpovídající a smysl dávající mapu jsem se taky pokusila vytvořit lepší portrét Kaessi.
Musím se hodně učit, mami, hodně učit (či jak to bylo v té reklamě). O malbě, o světle, o anatomii a určitě ještě o spoustě dalších věcí, na které jsem ještě nepřišla. Už vím, že vlastní představivostí to nevymyslím, a začínám soudit, že ani z fotek to neokoukám tak, jak bych chtěla.
Ležely jsme těsně pod vrcholem kopce, přitisknuté k zemi v mělkém dolíku. Na cestu odtamtud bylo vidět docela dobře. Stejně dobře bude vidět nás, pokud někoho napadne pátrat tak vysoko. A jestli jsou příchozí z řad našich armádních kolegů, pravděpodobně je to napadne.
Za krkem se mi usadilo malé a nejisté cosi, co by při dobré péči mohlo vyrůst v lovecký instinkt.
Moji milí, tady to je. Povídka vzniklá po vlacích a kavárnách, modrým, zeleným a červeným inkoustem, povídka, nad kterou jsem právě strávila pořádnou chvíli přemýšlením, jak by se měla jmenovat. Dřív jsem mívala opačný problém, napadla mě základní zápletka a k ní sedící název a pak jsem pilovala ten zbytek, teď napíšu text, zrediguju, zrediguju podruhé, chci publikovat, ale co, hrome, napíšu do toho titulku?
No nic. Pojďte. Navážeme tam, kde Nepatřičná přestala – u tessarských hraničářů.
Elfka Kaessien an Sliabh, příslušnice tosaithské nižší šlechty, byla od své rodiny odloučena už v dětství, protože její ročník narození jí nabízel záviděníhodné privilegium, totiž stát se společnicí princezny Góbnait.