Rozkazem

povidkaDrobnost spadající mezi první a druhou část Osamělých válek. Vytrvale hlodající úvahy zkombinované s přáním jistého písmáka, abych napsala něco o Aisling. Jeden báječně strávený den.

Ať se líbí.

Bran se skláněl nad místem, kam deště odplavily písek ze skal, a netvářil se nijak nadšeně.

„Máš recht, Ais,“ oznámil mi. „Někdo tudy chodí. A pravidelně.“

Nemusela jsem si klekat vedle něj, abych v tenké vrstvě písku rozeznala řetěz lidských stop. Pod tím nejčerstvějším, perfektně zřetelným, bylo matně vidět ještě několik starších, které nestihl včerejší lehký deštík úplně smazat.

„A Rhis nic neudělal, nic neříkal?“ zeptala jsem se překvapeně. Upozorňovala jsem kolegy už před týdnem, kdy jsem přesně na tomhle kousku půdy našla stopy poprvé. Já měla na dalším programu hlídání přechodu pro Catrachtskou legii, ale Asgeir, náš velitel, mi svatosvatě slíbil, že sem pošle novou posilu, cvičeného zvěda Rhisiarta. Myslela jsem, že než se vrátím, bude tahle záležitost vyřešená.

„Říkal,“ zabručel Bran ponuře. Pohledem jsem ho vyzvala, at nechá toho divadla a vyklopí zbytek. „Říkal, že prej tohle místo vůbec nenašel.“

„Bozi dobří, a tím to skončilo?“ Nevěřila jsem vlastním uším. Já jim ukážu v mapě, kde přesně mají hledat, a oni tu stezku prostě nechají nehlídanou!

„Všichni jsme měli co dělat.“ Bran se narovnal a v obranném gestu si založil ruce před tělem. „Nedostali jsme se zpátky o moc dřív než ty. A tos měla slyšet, co Asgeir vyváděl, když to zjistil. A pak rozhod, že sem pošle v první řadě tebe, aby už se taková blamáž neopakovala.“

„No co, škoda už se stala,“ povzdechla jsem si, „nebudu se vztekat. Tedy ne moc,“ opravila jsem se, když mi pohled znovu padl na dokonale zřetelné stopy. Tohle týden přehlížet, to je nebetyčná ostuda. „Ale že vždycky jenom jeden člověk, to je zvláštní.“

„Třeba jich bylo víc a šli ve vlastních stopách,“ navrhl kolega.

„Nemyslím, je to ve svahu a mokré to tu pěkně klouže, někde by to vidět bylo,“ odporuju. „Ne, já vážně myslím, že je to jen jeden člověk. A vzhledem k tomu, jak často tudy chodí, si tu na něj mileráda počkám.“

„Tím myslíš hned teď, nebo do západu slunce ještě obejdem zbytek úseku?“ zeptal se Bran. Ještě jednou jsem si stopy prohlédla.

„Obejdem,“ rozhodla jsem. „Včera prošel taky v noci, až po dešti, a pršelo hned po západu slunce. Veď.“Prošli jsme území až k vesnici Příčná, naštěstí bez dalších náznaků, že Rhisiart něco přehlédl nebo nenašel, a ještě s předstihem před západem slunce jsme se uvelebili v šikovné skalní rozsedlině s krásným výhledem na proužek stop pod námi.

Bran si připravil k ruce luk, já svírala v dlani házecí nůž, svorně jsme zírali na balvan, zpoza kterého by se narušitel měl vynořit, a brzo nás to začalo nudit.

„Že já jsem se o tý magii nenaučila něco víc,“ zabrblala jsem otráveným šeptem. Při podvědomém pohrávání si s čepelí v ruce jsem se málem pořádně řízla. Už asi posedmé. „Nemusela bych tady sedět jak slepice na hřadě a zírat, někam bych si zalezla a natáhla bych silový pole…“

„Myslel jsem, že čarovat se nemůžeš naučit, že musíš tu energii v první řadě cítit a pracovat s ní a pak to jenom vylepšuješ.“ Bran neměl náladu na plácání o ničem. „A co vím, ty jseš na energie dřevo.“

„Nebude to čistě jen vrozený. Dřív jsem sílu vůbec nevnímala, teď ji alespoň cítím.“

„Odkdy?“ V Branově hlase se ozval upřímný zájem. O okamžik později si uvědomil pravděpodobnou odpověď a znovu se zachmuřil. „Aha.“

Pečlivě jsme se soustředili na malou, nudnou plochu pod skalami, ozářenou měsícem.

„Neštve tě to? Nepřemýšlíš o tom, co dělal Theodor v adorský armádě?“

„Štve,“ vyprskla jsem, než jsem si uvědomila, co mluvím. Zbytek svých myšlenek jsem spolkla.

Jistěže mě to dráždí a zajímá, co dělá můj přítel, nebo bývalý přítel nebo co, v nepřátelské armádě, jakou roli hrál v bitvě, kterou jsem pomohla zrežírovat a pak v ní málem přišla o kejhák, kam z ní utekl a kde je teď. Ale nemám ani v nejmenším v úmyslu vykládat o tom Branovi.

„Jasně, že mě to štve. Myslela jsem si, že ho znám. Ale co už, to je minulost,“ zkusila jsem z toho vybruslit realisticky a se ctí.

„Já vím. Promiň, Ais, neměl jsem to vytahovat,“ ozval se Bran tiše a pohladil mě po paži.

Přičemž musel cítit, že mám všechny svaly v těle napjaté k prasknutí nervozitou, takže mi ten klid pravděpodobně neuvěřil.Civěli jsme na ten kousek země, oba a pak na střídačku při hlídkách, až do rána, ale nestalo se nic zajímavějšího, než že po něm přeběhl ježek.

„Alespoň jeden z nás musí projít okolí,“ upozornil mě Bran, když jsem si protírala oči. Ze samého zírání na pořád stejné místo se mi před nimi dělaly mžitky.

Rozhlédla jsem se kolem a zhodnotila náš úkryt. Ne, tady se mi nikdo nemůže nenápadně dostat za záda a překvapit mě. Pokud by se přesila objevila někde jinde, prostě budu mlčet a krčit se tady a nemají důvod si mě všimnout. A celá takhle situace mě začíná absurdně štvát a vyvolává ve mně pocit, že to musím být já osobně, kdo to ukončí.

„Běž,“ shrnula jsem to stručně.

Bran pokrčil rameny a poslušně zmizel a já pokračovala v monotónní hlídce. Přemýšlela jsem u toho o hraničářském povolání a o našich nováčcích, o Theodorovi a bitvě, o Branovi a jeho úmyslech, čas jsem odměřovala ujídáním denního přídělu a i s tou melou myšlenek v hlavě jsem konstatovala, že je tahle hlídka těžká nuda.

Nemyslela jsem si, že pašerák přijde za denního světla. Když se v houštině za stezkou ozvalo tiché šelestění větví odsunovaných z cesty, na okamžik mě to zaskočilo. Jen na okamžik, pak jsem si srovnala nůž v ruce do správné pozice pro hod, našla si oporu pod pravé chodidlo, abych se při rychlém startu měla od čeho odrazit, a dokonale vyburcovaná jsem čekala, až se příchozí ukáže.

„Klid, Aisling,“ dolehl ke mně ženský hlas s náznakem pobavení, „to jsem já.“

Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala z loveckého transu.

„Pozdrav tě, Kajso, tebe jsem tu nečekala.“

Plavovlasá elfka v loveckém oblečení a s lukem na zádech se prosmýkla posledním křovím a vyšplhala do mé skrýše.

„Jdu vystřídat Brana, Asgeir ho chce pro akci na brodu. Jak to vypadá tady?“

„Den starý stopy a jinak nic,“ vyložila jsem stručně. „Bran obchází kolem. Vyrazíš za ním?“

„Jo, a budem se tu nahánět dokolečka. Ne, dík, počkám tady.“ Elfka se spokojeně uvelebila vedle mě. „Ale musím tedy říct, že už se Rhisovi až tak moc nedivím, fakt se sem špatně dostává.“

„Kdyby měl jenom hlídat, tak dejme tomu, ale když mu výslovně řeknu, že tudy někdo pravidelně chodí a že se to musí vyřešit…“ ohrnula jsem rty.

„To je taky fakt,“ uznala Kajsa.

Dál jsme hlídaly bez řečí, s výjimkou Kajsina krátkého vysvětlení, když se se západem slunce zjevil Bran.

Zprávu o změně plánů si kolega vyslechl s klidným přikyvováním a rovnou se vydal na další pochod.

„Nikde nic,“ ubezpečil nás na rozloučenou, „vypadá to tu úplně liduprázdně a bezpečně.“Kajsa se se mnou podělila o sýr a placky k večeři a zabrala si pro sebe první hlídku. Jak šero houstlo a dohlednost se zkracovala, přepadl mě pocit, že tady trčíme pro nic za nic.

„Taky může tentokrát jít úplně jinudy,“ vyslovila jsem své obavy nahlas, už zabalená v dece. Vleže jsem viděla jen oblohu, skály a nastraženou Kajsu. „Stopy jako návnada. Nebo nepřijde vůbec. Třeba to byla náhoda. Tohle je vlastně úplně zbytečný.“

Elfka nesouhlasně potřásla hlavou.

„Rozhodně to není zbytečný. Jestli se tu někdo courá, je na nás, abychom to vyřešili. Jasně, je nás málo, nemůžeme perfektně uhlídat všechno, ale má to smysl.“ Motivační řeč měla kolegyně nacvičenou vskutku pěkně, to jsem musela přiznat. Kdopak už si ji asi vyslechl přede mnou? „Jen si vezmi, kdybys nevarovala Tessaru před tím vojskem od Příčné. Jsou to dva měsíce, co Asgeir s Branem vystopovali řetěz špehů z rhodrijského velitelství až do Adoru. Nejsme zbyteční-“

Ztuhla a mávla na mě rukou v umlčujícím gestu.

Ještě spoustu nervózních, rychlých úderů srdce se nestalo nic. Pak Kajsa bleskovým pohybem založila šíp, natáhla luk a přestala se ukrývat za balvanem.

„Stát, tady pohraniční stráž. Míříme na tebe, ani se nehni!“ zavolala do tmy velitelsky.

Honem jsem se vyhrabala z dek a šmátrala po svém noži, abych ospravedlnila to míříme. Když jsem se postavila vedle Kajsy, ukázalo se, že spěch nebyl až tak nutný. Pod námi stál mladý kluk, ztuhlý hrůzou, oči navrch hlavy, dlaně obrácené k nám a celý se klepal.

Kajsa k němu nějak dokázala seběhnout, aniž na něj přestala mířit. Já se radši dívala pod nohy, když jsem ji následovala.

„Co tu děláš?“ štěkla elfka na mladíka, který se pořád nezmohl ani na zvuk.

„Já… já… paní… já nejsem špion!“ zaúpěl zoufale.

„Tak co jsi?“ Kajsin tón maličko změkl.

„Já… moje sestra… já jsem…“ Přes to se nemohl překodrcat.

„Tak jseš ty, a nebo jseš tvoje sestra?“ houkla jsem na něj netrpělivě. Začal se pajtlovat ještě víc.

„Moje sestra… vdala se do Poříčí… tady za hranicema… v Adoru.“ Jméno nepřátelského státu vydechl s hrůzou, jako by jen to byl hrdelní zločin. „Teď je tam armáda… už dlouho… mají hlad… já jí jen…“ Slovo pomáhám mu spíš přečtu ze rtů.

„Ten batoh,“ vyzvala jsem ho. „A sundej si boty. Kapsy naruby. No honem, honem!“

Mladík poslušně hodil batoh do bláta směrem ke mně, já se přesvědčila, že se Kajsa věnuje zákoutím jeho oděvu, a dala se do rozbalování.

Našla jsem kousek masa, dva bochníky chleba, sáček s moukou, druhý, menší se solí, nějaká jablka, navrch ležela ošatka s třešněmi. Zbraně, listiny, nic takového. Nenese jedinou podezřelou věc…

Špehové ovšem nemusí nutně nosit cennosti po kapsách.

„Komu neseš zprávu a kdo ti za to zaplatil?“ zavrčela jsem na něj, když byla Kajsa hotová s jeho košilí.

„Žádnou zprávu…“ Pořád se mu třásl hlas. „Jen to jídlo… pro Taru a její rodinu… jen jídlo, paní… mají hlad.“

„Ani hnout,“ varovala ho Kajsa. Teď zněla jaksi unaveně. Šťouchla do mě a naznačila, ať o pár kroků ustoupím.

„Mluví pravdu,“ šeptla mi. „Nebezpečnej není. Ale musíme ho poslat zpátky.“

„Jseš si jistá?“ syčela jsem v odpověd. „Může nést informace a tuhle historku mít jako krycí.“

„Ne. Je vážně hrůzou bez sebe, podívej se na něj. Nemá na to povahu.“

„Takže ho pošlem zpátky a…“

Chtěla jsem říct, že mu zabavíme náklad. Dívala jsem se, jak se přede mnou zuboženě klepe, vytřeštěné oči, pohled upřený na nůž v mé ruce.

„A to jídlo mu necháme,“ dořekla jsem bez uvažování. Kajsa zasmušile přikývla.

„Je mi ho líto,“ povzdechla si tiše. „Plav,“ vyzvala pak mladíka.

Oči se mu ještě rozšířily, jako by očekával nějakou novou hrůzu.

„Padej domů,“ zopakovala elfka. „A už to nezkoušej. Tady sice není zrovna válečná fronta, ale i tak tu můžeš snadno přijít k úhoně. Rozumíme si? Tak švihej.“

Nedokázal ani poděkovat. Trhanými, roztřesenými pohyby sebral svůj batoh a pomalu se ztratil ve tmě.

„Jsi si vážně jistá?“ zadívala jsem se na Kajsu podezíravě. Vesničan na mě působil přesvědčivě, to ano, ale i za tu chvíli, co se motám do války, jsem už viděla pár lidí v neuvěřitelných rolích. Takový Theodor třeba, čaroděj ve službách vládce nesnášejícího magii.

Theodor by pro problém s pravdou našel řešení. Ale Kajsa…

„Magie to nebyla, to bych cítila.“ Omylem jsem svou úvahu pronesla nahlas. Kajsa se lehce pobaveně usmála.

„Ne, magie to nebyla, s energií jsem na tom přibližně jako ty. Ale pokud jde o emoce, jste prostě hrozně čitelní.“

Souhlasně jsem zamručela a tvářila se, že tomu rozumím. Kajsiny oči se do mě zabodly a elfka málem vyprskla smíchy.

„Já vím, že to nechápeš. Ale abych řekla pravdu, nemám náladu to vysvětlovat.“

Znovu jsem přisvědčila, a tentokrát jsem doopravdy rozuměla.„To jsem si moh myslet, jen se otočím zády a hned je co dělat.“ Branovo hrané rozhořčení mi náladu nijak zvlášť nezvedlo.

Seděli jsme v sále bývalého hostince, toho času naší základny, a probírali pašeráka smolaře, protože nic jiného se na našem úseku hranice nepřihodilo.

„Já nevím, a ty bys z toho měl dobrej pocit, přepadnout chudáka, co chce jenom pomoct dalším chudákům?“

„Je to alespoň nějakej výsledek toho číhání za šutrem,“ usoudil Bran bezstarostně. Pak si trochu lépe prohlédl můj výraz. „No tak, Ais, nic jste mu neprovedly. Vždyť jste mu i jídlo nechaly. Nemohly jste ho pustit dál, vzpamatuj se. Válečnej zákon, do pohraniční zóny vstup zakázán.“

„Kajsa tvrdí, že nebyl nebezpečnej. Asi chtěl fakt jenom předat to jídlo.“ A někde za adorskou hranicí má teď někdo hlad, protože jsem si všimla otisků v písku.

„Kajse věřím, ale i tak, pro bohy, Ais, máš rozkaz nikoho nepustit.“

„Jak poznáš správnej rozkaz od toho špatnýho?“ otočila jsem se k němu. „Jak rozlišíš ten správnej, kterej je pro někoho nepohodlnej, ale slouží pro dobro všech, od toho špatnýho, kterej ubližuje? Jak poznáš, kterej máš dodržet, i když se to zdá zbytečný, a proti kterýmu se máš postavit, protože je to tak správně?“

Bran se nad tím upřímně a celkem dlouho zamyslel.

„Řek bych,“ pravil, „že je nejlepší nad tím moc nekoumat, rozhodně ne, dokud sloužíš v armádě. Protože, milá Ais, armádě se diskuze o rozkazech zrovna moc nelíbí. Že ti velitel neutrhne hlavu, když mu odmlouváš, to je tvoje obrovský štěstí, že sloužíš pod Asgeirem, nic víc.“

„Měla jsem-“

„Nemělas ho pustit dál, jasný?“ skočil mi do řeči.

„Měla jsem se nějak vyvlíknout z tý bitvy,“ zaúpím šeptem. „Chtěli po mně pomoc s plánování. To přepadení v křižovatce byl můj nápad. Chtěla jsem někoho dostat do bezpečí, ale všechno se to pokazilo.“

Bran mě popadl za ramena a důrazně se mnou zatřásl.

„Aisling, z toho ses nemohla vyvlíknout. Přepadli by je stejně. Jen možná ne zrovna v místě, kde by měli tak snadno kam utéct. Jestli tě žere, žes zorganizovala útok na Theodora, tak toho nech. Ten pacholek ti vděčí za život, jasný? Tak už na to zapomeň.“

„Ale-“ Měla jsem na jazyku něco o tom, že Theodor by si poradil sám, ale Bran mě znovu nenechal domluvit.

„Zapomeň na něj, Ais. Zapomeň na něj.“

„Já se snažím,“ povzdechla jsem si.

Bran se rychle rozhlédl kolem, objal mě a přitáhl si moji hlavu na rameno.

„To půjde.“

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: Rozkazem

  1. Profilový obrázek vyvrzenec napsal:

    Dobře se četlo. Ostatně jako všechno. Ale jen upozorňuji, že se to nějak divně nakopirovalo. Ještě jednou si to přečti a uvidíš. Stává se to každému 😉

    • Alissa Alissa napsal:

      Aj, díky za tip. Já trdlo jsem se ani nepodívala, jak se to zobrazilo 🙁
      (A že bych věděla, jak se to vůbec povedlo, to teda nevím…)
      Už by to snad mělo být v pořádku.
      A hlavně díky za přečtení!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..