Nezapomínají (1. část)

povidkaZáklad téhle povídky, vyprávění o tom, jak se Kaessi vrátí do Tosaithu a jak ji tam přivítají, jsem měla v hlavě už dlouho, takže když jsem doladila detaily v logice příběhu, šlo to všechno ráz naráz. (Krom názvu. Přiznávám, s alespoň krapet rozumným názvem jsem se mordovala fakt dlouho.)

Užijte si příběh. Další na řadě je trocha textu do šuplíku, takže tuhle povídku bude nejspíš následovat pár kreseb a přemítání.

Nehynoucí, neprůstřelný a vůbec nezničitelný dík Michalu Havlovi za betareading. Jsou to nervy. Já to vím. Dík!

Pomalu, metodicky si balím věci na cestu a jedním uchem poslouchám řinkot čepelí. Kovový hluk se mísí s dobromyslným povykováním, většina oddílu je na dvoře a tráví čas do večeře tréninkem šermu. Mně ho velitel naštěstí odpustil, beztak mi nakládá tolik cvičení navíc, že mám odšermováno nejvíc soubojů z celé jednotky. A pořád ze všech nejhůř.

Přiměju se obrátit pozornost zpátky ke svému batohu a soustředit se na balení. Na akci, do které mě velitel posílá tentokrát, mě mé mizerné zacházení s mečem omezovat nebude.

Zvěsti o vývoji hrozící války s Adorem se šíří plíživě po celé zemi včetně naší základny. Už před pár týdny jsem si poslechla povídání o tom, že vrchní rada pro obchod hodlá vyslat delegaci do Tosaithu, aby jednala o ustavení obchodní cesty přes jeho území. Jen jsem výpravě popřála hodně štěstí a pustila to z hlavy.

To jest, vzpomínám, než si mě dneska zavolal velitel a oznámil mi, že ráno odjíždím jako zvláštní doprovod přesně téhle delegace.

„Proč já?“ zalapala jsem po dechu, když dokončil větu. Kapitán posílal čtyři hraničáře. Olliho a Siga, nejlepší šermíře z oddílu, Asgeira coby schopného stopaře – a mě. Nedávalo to smysl.

„Vztahy velkoknížectví s elfským státem nebyly nikdy obzvlášť intenzivní a vřelé,“ vysvětloval mi kapitán pečlivými formulacemi z filosofických rozprav, „a teď, po změně režimu, netuší diplomati už vůbec, co mohou očekávat. Nevím, jak moc to tušíte vy, ale alespoň víte, jaké jsou v tosaithské vládě zvyklosti, jak elfové jednají, můžete odhadnout, co se od nich dá a nedá chtít.“

Netušila jsem, kdy mi klesla čelist, ale zírala jsem na velitele s pusou dokořán.

„Rozhodně líp než ostatní,“ pokrčil rameny. „Bozi vědí, že se v Dhamse snažili, ale nepovedlo se jim najít žádného jiného elfa ochotného spolupracovat.“

Tělo mi zdřevěnělo nepěkným poznáním. Zřejmě rada pro obchod ví, jak moc se elfové liší od lidí, jak moc závisíme na empatii, na poznání pocitů ostatních. Lidé zdaleka nemají tak bystré smysly a díky tomu se nikdy nenaučili ovládat, pro nás jsou otevřená kniha. Kdyby dhamští dovedli vycítit elfy, dorovnali by značnou výhodu.

Problém je v tom, že já už elfy necítím.

„Kaessi?“

Tichý hlas za mými zády mě rychle přivede zpátky do reality, ale nepřekvapí. Vím, kdo přišel.

„Jsi v pořádku?“ Asgeir si klekne na podlahu vedle mě a dívá se mi do obličeje. „Přes celou chodbu je slyšet, jak tu vzdycháš.“

„Mám strach,“ prohodím co nejlehčeji, přicpu do batohu poslední halenu a natáhnu se pro misku na jídlo. „Nevím, jestli dokážu, co po mně chtějí.“

„Tak to můžeš být úplně v klidu.“ Asgeir si mě přitáhne do náruče a tiše mi brouká do ucha. „Oni sami neví, co vlastně chtějí.“Dva diplomati vyslaní dvorem jednou veprostřed a zasvěceně diskutují o nastalé politické a obchodní situaci, Asgeir s Ollim hlídají cestu před nimi a já se Sigem průvod uzavíráme, pročež se občas ohlédneme za sebe, jestli nás někdo nesleduje. Chvílemi mám obrovskou chuť zasáhnout vyjednávačům do rozhovoru, třeba když přesvědčeně prohlašují, že tosaithská armáda sestává všehovšudy z lučištníků a polní kapely, ale ovládnu se. Od toho tu nejsem.

Málokdy se nám povede nocovat v hostinci, většinou se k nelibosti vyslanců utáboříme v lesích. Nemůže být ani řeči o tom, že by učení páni z vlády sbírali dřevo na oheň nebo drželi noční hlídky, takže večery bývají nejzábavnější částí dne. Vymyslet večeři a obohatit ji z místních zdrojů – málem umřu hrůzou, když mě Olli učí stáhnout a vykuchat králíka – zajistit místa na spaní, neutrhnout diplomatům hlavy, když si stěžují, že je do zad tlačí kořen nebo větvička. Dojde to tak daleko, až mi Sig po straně pošeptá, že moje začátky u pohraniční stráže vlastně nebyly tak hrozný. Uznale přikývnu a vybičuju své sebeovládání k milému úsměvu. Ne, pane hrabě Gaasi, bohužel k jídlu nic lepšího neseženeme.

Přes den jet a zbytečně nezdržovat, večer opečovávat, v noci při předávání hlídek zašeptat několik pečlivě vybraných ostrých slov na adresu našich svěřenců. Tak cesta ubíhá, až se před námi objeví pohraniční pevnůstka.

Konec legrace, vstupujeme na cizí území… na cizí?

Dech se mi v krku zadrhne. Dlouho jsem tu žila, krví sem patřím, ale proklatě rychle se to zvrtlo a teď, jo, teď je to pro mě cizí území.

Asgeir navede koně vedle mě. Lomcuje jím starost jemně podkreslená nostalgií.

„Jsem v pohodě,“ syknu k němu tichounce a zcela lživě, aby se mohl klidně oddat té nostalgii.Od okamžiku, kdy předložíme glejt s vládní pečetí a vkročíme do Tosaithu, mám sice srdce v krku a smysly dvojnásob na stráži, ale jinak se nezmění vůbec nic. Hlídat. Opečovávat. A klít potichu.

Zvyknu si na ten klid, na to, že se o mně nikdo nezajímá a naopak já se zajímám o ostatní. Jak o svěřené vyslance, tak o elfy, kterých je kolem víc a víc, jak se blížíme k cíli. Nejdřív farmy a menší usedlosti, pak vesnice, městečka, podhradí tosaithského paláce. Třetí den se bez jakýchkoliv obtíží a cizí pozornosti dostaneme na dohled od palácové brány.

Najednou mnou projede pocit, jako by mi někdo dal herdu do zad.

Ohlížím se po svých společnících – ne, oni si ničeho nevšimli, drží své přísně nezaujaté výrazy a soustředí se na cestu před sebou. Ne, tohle bylo něco příliš nezřetelné pro lidi.

Pátrám rychle kolem sebe, prohlížím si znepokojené obličeje pouličních prodavačů, řemeslníků i dam na pochůzkách-

Vlny tmavých vlasů a vztekle přimhouřené oči.

Léan, kterou jsem za lepších časů znávala jako princezninu učitelku harfy, mi na kratičký okamžik zírá do obličeje, pak se obrátí a zmizí mezi kolemjdoucími jako ryba v rákosí.

Co to mělo být?Na začátek jednání je už pozdě, usoudí diplomati a neomylně zapadnou do hostince, jehož precizně vymalovaný štít a krajkové záclony v oknech naznačují nejvyšší ceny. Účty platí armáda, takže neprotestujeme a horlivě se činíme u večeře – jak vyslanci, kteří dva týdny pořádně nejedli, tak my, kteří nevynecháme příležitost k jídlu, protože kdo ví, co se zítra semele. Pak se diplomati odebéřou na kutě a vrhnou na nás pohledy tak významné, že Olli s Asgeirem smutně odloží příbory a odejdou jim držet stráž před ložnicí. Sig postupně dopije svůj i Olliho korbel piva, upozorní mě, že se v noci hlídky mění, a taky zmizí spát.

Já na sobě únavu necítím, příliš přemýšlím nad tím, co zítra v paláci najdu a jak na tu mám reagovat. Obyčeje u dvora, řád královské audience, protokol, náležitosti soudního jednání, opakuju si to postupně všechno v naději, že mě to alespoň trochu uklidní. Když hostinský začne významně rachotit s nádobím, zvednu hlavu a zjistím, že jsem ve výčepu sama.

Seberu se a zamířím se svými úvahami do postele, ale že bych v ní spala, o tom nemůže být řeč. Co jsem už diplomatům o elfech vysvětlovala a co jim musím ještě připomenout? Hrome, ten výkvět dhamské diplomacie je zvyklý jadrně, chytlavě řečnit, bušit pěstí do stolu a vyslovit jen tu hezčí polovinu faktů, to je materiál na pěkný malér…

Uvědomím si přítomnost kohosi opatrného a rozpačitého za mými dveřmi těsně předtím, než se ty dveře začnou pomalu otevírat.

„Ty nespíš?“ šeptne Asgeir, když se protáhne mezi veřejemi a zase za sebou zavře.

„Mám strach, co se zítra semele,“ pohodím hlavou. „Vůbec netuším, co za změny se tu odehrálo po výměně krále. A vím, že jestli se ti dva budou chovat jako doma, vyrazí nás už z předsálí.“

Asgeir si přisedne ke mně na postel a místo odpovědi mě obejme.

„Ty netušíš, jaký to je, když přesně cítíš, kdy ti někdo lže.“ Jako by mi v mysli praskla nějaká zábrana, mé ublížené úvahy se řinou proudem. „Kdy je vzteklej nebo kdy s tebou souhlasí. Nemoct zalhat, nemoct cokoliv zatajit, nikdy, protože to z tebe cítí. Lidi si to nedokážou představit, ne doopravdy a do důsledků.“

„Asi bude snazší pro elfa zvyknout si na lidi,“ nadhodí Asgeir. Zaváhám, vzpomenu si na naše setkání a na hrůzu, jakou ve mně vzbudili lovci překypující pocity, které se nesnažili krotit. Ale Asgeir o odpověď zřejmě nestojí. Nakloní se ke mně blíž a opatrně mě políbí.

Obejmu ho kolem pasu a polibek mu oplatím a pak už není jasné, kdo líbá koho, Asgeirovy pocity jsou značně monotematické a nechat se jimi ohlušit mi teď připadá uklidňující.

Nepříjemně brzo se do toho vmíchá jisté znepokojení a zodpovědnost a já se zmateně zarazím-

„Nerad tě ruším,“ vydechne mi Asgeir do ucha, „ale vlastně jsem ti přišel říct, že máš hlídku.“Zbytek noci prostojím u dveří, za nimiž sladce spí vyslanci, a bojuju s touhou praštit do oněch dveří pěstí a pak rychle utéct. Se Sigem na sebe děláme obličeje, vymýšlíme sto a jeden způsob, jak se opřít o veřeje, a protahujeme si ztuhlé svaly. Na přepad se nikdo nedostaví.

Konečně, konečně začne obloha milosrdně světlat, kohout kdesi za hostincem na to odpoví smělým kokrháním a naši chráněnci rozespale brblají cosi o noži a slepičí polévce.

Netrpělivě nasloucháme štrachání za dveřmi, když se přihrne asi patnáctiletý mladík, který pomáhá v hostinských stájích.

„Mám vzkaz pro paní an Sliabh,“ oznámí důležitě a těká pohledem ze mě na Siga a zpátky, jako by si nebyl jistý, kdo z nás je pravděpodobnější kandidát.

„Jo?“ vybídnu ho k řeči. Chci se zatvářit přísně, ale zkazí mi to zívnutí.

„Paní Léan Téasag si s vámi přeje hovořit, očekává vás u kašny na Stříbrném rynku,“ zadeklamuje posel důstojně, rozhodí ruce a pokrčí rameny. „To je všechno.“

„Co mi chce?“ vyletí ze mě bez přemýšlení, ale klučina, věren svému prohlášení, jen znovu trhne rameny a jde si po své práci. Vybavím si Léanin pohled, kterým mě včera počastovala, a ještě jeden dávnější skrz mříže vězeňské cely, šepot o zradě… Šance, že si chce přátelsky popovídat u šálku čaje, jsou mizivé.

Ale na každý pád je to možnost, jak se něco dozvědět o novém tosaithském režimu.

„Jdu se mrknout na Stříbrný,“ kývnu na Siga, špičkami prstů zkontroluju jílec meče a rukojeť dýky a vyrazím.

Procházím uličkami, nebloudím, tosaithské podhradí znám dobře. Město mi připadá zvláštně klidné, tiché. Až bolestně si uvědomím, jak mi smysl pro emoce chybí, dřív bych přesně vycítila, v jaké náladě je každý, kdo kolem mě projde. No co, pozdě litovat, časy se mění. Teď jsem tu sice krapet slepá, ale zato v kalhotách a s železem na opasku.

Několik žen se po mně ohlédne s polekaným výrazem a truhlář, který nedaleko pracuje na okenním rámu, mi věnuje až výhrůžný pohled.

Polknu naprázdno a v duchu si začnu procítěně recitovat Baladu o bukovém háji, nejmírnější a nejnudnější báseň, na kterou si vzpomenu. Tohle je druhá stránka věci – dlouho jsem měla kolem sebe jen lidi, kteří nevycítili, ani když mi vztek tryskal z uší. Odnaučila jsem se ovládat.

Vejdu na malé, téměř opuštěné náměstíčko vměstnané mezi vysokými domy.

„Kaessien.“

Léan se opírá o kamennou hranu kašny a usmívá se sevřenými rty, dokonale pod kontrolou, tak, jak si ji pamatuju z princezniných služeb.

„Léan,“ mírně kývnu na pozdrav.

„Mnoho věcí se změnilo,“ pronese bývalá učitelka a gestem ruky mě vybídne, abych ji následovala. Odlepí se od kašny a vznešeným krokem zamíří k nejužší uličce, která na rynek ústí. Držím se jí po boku, nic jiného dělat nemůžu.

„Mnoho a velmi.“ Zkusím do těch slov vložit důraz, abychom si ujasnily, že už nejsem dvorní dáma, jejíž první a poslední starost je písemnictví. „Leccos jsem viděla a vím, ale netuším, jak to teď vypadá u dvora. Mohla bys mi o tom něco říct?“ požádám ji.

„Dvůr se velmi změnil,“ praví Léan hlasem, který drnčí ponuře jako nejhlubší struna její harfy. Pečlivě ji pozoruju a snažím se pochytit jakýkoliv náznak, který by mi nahradil ztracené vnímání pocitů. Prsty a dlaně má otevřené, ale jakoby v křeči. Nedívá se na mě, sleduje něco na konci uličky, ale když se tam podívám taky, nic pozoruhodného nevidím, obyčejný měšťanský dům. Přivřené oči a ruce snažící se nesevřít do pěstí… Jemně se o mě otře něco jako… nervozita? Strach? Tréma?

Zostražitím a pravačka mi sklouzne k jílci meče.

Tiché zaskřípění kovu zaslechne Léan i já, na okamžik nás to zarazí v kroku.

O úder srdce později zpoza rohu vykročí postava s dýkou mířící mi na hrudník. Nezasáhne, zbraň i s paží odrazím plochou stranou svého meče, dalším krokem se natočím zády ke zdi a očima těkám po okolí, abych odhalila další útočníky.

Pohled na Léan mě zamrazí. Není zraněná, není ani vyděšená. Má znovu ten vzteklý pohled, kterým mě počastovala už včera, a já – ach bohové, já cítím, jak mě hrozně nenávidí.

Než se vzpamatuju, Léan mávne na muže s dýkou a oba zmizí za jedním z domů. Nechají mě tam prostě jen tak stát, meč v ruce, studenou zeď za zády a v hlavě zmatek. Proč na mě Léan poslala chlápka s dýkou? Co jsem provedla, že mě tak nesnáší?

A čím to je, že jsem znovu vycítila elfí emoce?

Léan byla nenávistí skoro bez sebe, usoudím. Bylo to na ní vidět, zkřivené rty, napjatý krk. Silné a neovládnuté emoce, něco jako křik. Něco jako lidi-

Ucítím jemné vlnky radosti.

Po levé ruce mám hokynářství a děcko, které z něj vychází, natěšeně otevírá kornoutek se sladkostmi.

Tohle ale přece není až tak silné, nebo jo?

Rozhlédnu se po ulici. Zelinář obchází košíky s mrkvemi a salátem a prohlíží si je, do obličeje mu nevidím, je ke mně otočený zády. Přiblížím se k němu ještě o pár kroků a zavřu oči.

Zklamání. Je nespokojený s něčím, co na své zelenině našel.

Bohové, co se to se mnou zase děje?

Dopotácím se k hostinci, vrazím do svého pokoje, chci být chvíli o samotě, v klidu si to přebrat, jenže jak vkročím do dveří, zahltí mě vlna starostlivosti, úlevy a…

„Kaessi,“ Asgeir rychle vstane z postele a vezme mě za ruce. „Jsi v pořádku? Kdes byla? Sig říkal něco o vzkazu a Stříbrným rynku-“

„Ty úplně – křičíš,“ vydechnu tiše. Asgeirovy starosti o mě, o dalších emocích nemluvě, jsou až ohlušující.

Asgeir polekaně ztichne a pohledem střelí od dveří k oknu.

„Tak ne,“ šeptnu a jeho zmatek se prohloubí. „Pocity.“ Opravdu hluboko. „Nech mě chvíli o samotě, prosím tě.“

Poslechne, odejde a jeho dotčení se za ním táhne jako plášť.

Praštím sebou na postel a snažím se uvažovat logicky. Znovu cítím elfy. Asgeirovy pocity jsou na mě najednou moc silné, jako když jsem ho potkala poprvé…

Trhnu sebou. To je ono.

Lidi se neovládají, své pocity přímo vyřvávají do světa, vždyť to říkám pořád. A když si na to zvyknu, není divu, že necítím elfy. Našinci, pokud jde o emoce, šeptají.

Nejsem rozbitá, stačí mi dostat se na chvíli z lidského dosahu. Díky bohům.

S pomocí malého, kropenatého zrcátka na stěně si věnuju úlevný úsměv a vyrazím sehnat si snídani.„Ne.“

Ostré, odmítavé gesto, přísný výraz, důrazný tón, ale pod tím vším prosvítají obavy. Tosaithský ministr obchodu tu nehájí své přesvědčení. Čí slova to asi tlumočí? Nemluví na mě a nečeká ode mě odpověď, takže nad tím můžu v klidu uvažovat.

„Takový návrh je pro království zcela nepřijatelný.“ Ministr si založí ruce na hrudi, počká dva rychlé údery srdce, aby se zdálo, že dal prostor oponentům, a honem pokračuje méně konfliktním tématem. „Navrhuji jednání pro dnešek ukončit. Připojíte se k nám u čaje?“

Dhamští diplomati na sebe pokrčí rameny a pak přisvědčí. Nedojednat nic a dát si čaj je pořád lepší než nedojednat nic a být na suchu. Mě se nikdo neptá, já se taky neptám a následuju společnost do zeleného salonu, kde už se hemží služebné a chystají prázdné šálky a plné podnosy.

Tuhle část zábavy nikdo neřídí a konvence s etiketou spolu ustoupí do kouta, takže se téměř okamžitě vytvoří uzavřené hloučky bavící se mezi sebou a uzurpující si pro sebe laskominy z nejbližších táců. Jednu takovou skupinku zformují naši vyslanci a hraničáři, nad koláčky s jitrocelem poslouchají traktáty staršího diplomata o elfí neochotě ke spolupráci. Na opačném konci místnosti si šeptá ministr obchodu s dalšími příslušníky královské rady, jeden obličej úzkostnější než druhý, a u okna do zahrady si lebedí kroužek kolem vrchního velitele armády. Držím se poblíž dhamské party a místo duchaplné konverzace vzpomínám na časy, kdy jsem tu nebyla host, ale hostitel.

„Pro vás, paní Kaessien.“

Rychle se obrátím, leknutí pobídne k činu lovecké instinkty. Jedna ze služek, v rukou talíř s jahodovým zákuskem, polekaně couvne. Zamumlám cosi na omluvu a talíř si od ní vezmu. Kdo se asi obtěžoval s pamlskem pro mě, vzhledem k tomu, s jakými osobnostmi jsem zrovna v jedné místnosti? Nu což, dhamská armáda mě naučila nehledět darovaným koním nikam, kam nutně nemusím. Natáhnu se pro lžičku a ukrojím si první sousto.

Ta věc chutná báječně a já jí stihnu sníst přesně dvě lžičky, než si uvědomím významné pohledy a vtíravou úzkost ministra obchodu. Když konečně získá mou pozornost, poodstoupí od svých společníků a nenápadným gestem mě k sobě přivolá. Ve mně se probere k životu alespon tolik vychování, abych nechala jídlo jídlem a poslechla příkaz.

„Rílté thuas lín.“ Vychutnám si obřadný pozdrav o záři hvězd a těší mě zvuk vlastních slov. Poslední dobou mluvím elfštinou jen občas s Asgeirem a toho na jemnosti jazyka zrovna neužije.

„Céon lín, céon lín,“ přikývne nepřítomně ministr. „Rád vás znovu vidím v Tosaithu, paní Kaessien, po všech těch změnách…“ Nechá větu splynout do ztracena a pohled, který na mě upírá, získá na intenzitě.

„Pravda, změnilo se mnohé,“ přisvědčím opatrně. Bude každý elf, se kterým tu ztratím slovo, začínat hovor žvásty o změnách? Zrak mi mimoděk sklouzne ke skupince u okna, k armádnímu veliteli a dalším členům rady, které jsem si nezapamatovala.

„Vskutku.“ Ministr to slovo doprovodí drobným, významným kývnutím a já horečně přemýšlím.

„To jsou ministři, kteří přišli s králem Neirinem?“

„Je to tak.“ Ledově modré oči mě přímo hypnotizují, nařizují opatrnost a zároven prosí o rozšifrování náznaků. „Jsou to velmi schopní muži, do jednoho.“

„Ráda slyším, že je království v dobrých rukou,“ usměju se zdvořile.

„Velmi dobrých, dovedných a silných. Je jen málo záležitostí, do kterých by nedokázali zasáhnout a úspěšně je vyřešit.“

Ledové oči přímo škemrají.

„Pak jsou takoví správci pro království i pro samotného krále jistě požehnáním. Dhamse je ctí jednat se silným partnerem.“ Skloním hlavu v náznaku zdvořilé úklony a snažím se mít taky tak významný výraz. Ano, pane ministře, rozumím. Pokus o obchodní blokádu Dhamsy nevyšel od vás, je to práce té části vlády, kterou má pod palcem Ador.

Elfovy rysy se skoro neznatelně uvolní a já si s úlevou uvědomím, že porozumění je oboustranné. Jak se trochu uklidním a začnu vnímat i jiné věci než signály pohledem, ucítím zvláštní tlak někde kolem žaludku, a taky divnou pachuť-

Naštěstí vím, že z chodby před salonem vede branka přímo do zahrady. Vrhnu se ke dveřím, chodbou přímo proletím, vyběhnu mezi květinové záhony a s pocitem totální potupy zvracím. Je mi najednou hrozně zle, celá se klepu, nemám už co zvracet, ale dávení neustává, a nějaká zastrčená část mysli si všímá, že to odnesly princezniny oblíbené modré astry.

„Jsi v pořádku?“

Zaobírám se sama sebou tak, že ani necítím Asgeirovu blízkost, dokud mi nestrčí až pod nos ubrousek, který zřejmě popadl v salonu. Vděčně si otřu ústa, natáhnu k Asgeirovi ruku a musím se nechat vytáhnout na nohy, jsem kdovíproč strašně slabá, sama bych nevstala. Matně si všímám, že z chodby mezi veřejemi nakukují další překvapené a starostlivé obličeje, které se pohotově klidí z cesty, abychom s Asgeirem mohli projít. Ministr obchodu nabízí komnatu, ve které bych si mohla odpočinout, ale než se vzmůžu na slovo souhlasu, Asgeir zdvořile odmítne a míří se mnou k hlavní bráně.

Jsem otupělá a unavená, vnímám v polospánku, že mě Asgeir nese v náruči do našeho hostince a uloží mě do postele.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..