Jantarové oči (1. část)

povidkaNěkteré věci člověku hlodají v hlavě, zatínají drápy do kůry mozkové a nedají pokoj, dokud je nějak nevyventiluje. Tentokrát se jedna neodbytná myšlenka dala dohromady s přáním vysloveným pod povídkou Rozkazem, totiž abych příště napsala něco, co bude mít skutečný děj, a z té symbiózy vznikly Jantarové oči.

Ať se líbí.

Sedím na lavičce před hospodou a pečlivě si rozčesávám vlasy.

Celé by to bylo mnohem příjemnější, kdyby hospoda fungovala jako hospoda a ne jako základna hraničářů a kdybych neměla ty vlasy slepené hnusným, jílovitým blátem, ale co nadělám.

Bran, Ulf a já jsme se právě vrátili z přepadu, který nachystal velitel tessarských ozbrojenců na pašeráky z Třídomí. Naše jednotka je ve vší tichosti vystopovala, sledovala a naplánovala celou akci, tessarský velitel se toho nápadu radostně chopil a teď z něj nejspíš vytříská povýšení, zatímco mně zbyde akorát zablácenej hřeben.

Máš se vrátit dovnitř.“ Táhlý, za všech okolností žalostný hlas kolegy Ulfa se mi bez varování ozve dost těsně za levým ramenem. “Asgeir chce probrat další rozvržení hlídek, asi tam zase bude něco neobvyklýho.“

Já to tentokrát s radostí přenechám někomu jinýmu a půjdu se nudit k Brodu,“ ujistím ho. S vyčesáváním zaschlého bahna z vlasů si dám načas. Jestli má velitel špatné zprávy, chci si pro sebe uchvátit alespoň trochu času v klidu a beze strachu. Když se konečně došourám zpátky do bývalého výčepu, čtyři páry očí mi to zdržování vyčtou.

Tessarský velící žádá o posily k Beorcu,“ prohodí Asgeir bez úvodu ze svého místa na podlaze u krbu, se stohem listin na klíně. “Ztrácí se jim hlídky. Myslí si, že mají proti sobě dobré adorské pohraničníky.“

Za dne, v noci, za soumraku?“ Bran se zeptá na totéž, co napadlo mě. Válka stále ještě nepřemazala náš zaklínačský výcvik.

To neříkají,“ Asgeir zalistuje lejstry a potřese hlavou. “Jen že šlo vždycky o jednočlennou hlídku. Zůstane po ní trocha krve a známky boje, ale nikdy nenašli ani stopy, ani těla. Jedna z teorií je, že je Ador unáší.“

Co by z toho měl?“ Ulf máchne rukou v odmítavém gestu.

“Informace,“ oponuje Kajsa. “Kdo zmizel? Nemohli jít po někom důležitém?“

Těžko, ten úsek je podobná díra uprostřed ničeho jako my tady, tam se nikdo důležitý nevyskytuje,“ soudí Asgeir. “Podle všeho to byly běžné hlídky, jeden jak druhý, nevěděli nic, co neví každý hraničář.“

Jsou tam taky lesy?“

Asgeir se zatváří překvapeně, ale odpoví mi.

Lesy a hory, cest málo, proč?“

Zadívám se na Brana s nadějí, že tyhle signály chápe jinak, méně nebezpečně než já, ale kamarád prohne rty v rezignované grimase.

To nebude Ador,“ oznámí zachmuřeně. Přistihnu se, že mimoděk přikyvuju. “To vypadá, že je tam loví nějaká šelma.“

V nastalém tichu, probodaném pohledy vytřeštěných očí, si ke mně Bran přisedne.

Hory, beze stop a těl, já bych tipoval linta. Co si myslíš ty?“
Moje nejbližší budoucnost nabírá nepříjemně přesné obrysy a obsah mé hlavy tomu odpovídá.

Já si myslím, že ten klid a odpočinek, kterej jsem si plánovala, budu muset odložit.“

Protože zaklínačská zodpovědnost volné dny jaksi neuznává.Asgeir pečlivě propočítal hlídky a uvolil se poslat do Beorcu tři lidi. Já a Bran jsme měli účast jasnou. Třetím do party se stal Mats, vyzbrojený novým tisovým lukem a a třemi tucty šípů.

Jedeme od rozbřesku do soumraku. S Branem většinu času strávíme teoretizováním o možných šelmách, strategii jejich lovu a vzpomínáním na všechny kolegy, kteří s takovým lovem kdy měli co do činění. Mats se nudí a v přestávkách se procvičuje ve střelbě na cokoliv od stohu slámy po javorové listí, díky čemuž několik šípů zničí nebo poztrácí.

Do větší vesnice v pohraničním pásmu konečně dorazíme po západu slunce a chvíli uvažujeme, jak potmě najdeme základnu místních hraničářů. Ukáže se, že si nemusíme dělat vůbec žádné starosti. Vve světle měsíce jsou výborně k přečtení velká černá písmena na bíle omítnuté budově, hrdě hlásající Pohraniční stráž Tessara.

Zdvořile zaklepu na patřičně označené dveře a vzápětí vypísknu leknutím a uskočím. Dveře se po mém doteku rozletí dokořán a vzniklý otvor probodnou dva dlouhé meče.

My jsme kolegové,“ upozorním opatrně obličeje za čepelemi. “Vzkázali jste pro posily, tak jsme tady.“

Kapitáne, neohlášení příchozí, údajně pohraničníci!“ houkne jeden z nich, jinak se na situaci nezmění vůbec nic. Ze vzdálenosti delší než jejich meče si je bedlivě prohlížím a všimnu si apatie v jejich výrazech. Podivně kontrastuje s přehnaně obranným postojem ve dveřích. Když to nedělají z vlastního přesvědčení, ať už z bojovnosti nebo ze strachu, copak je k tomu přimělo?

Dozvím se to vzápětí. Odkudsi z hloubi budovy přirázuje muž ve středních letech a v dokonale čisté uniformě, stoupne si přede mě do vzorného pozoru a začne řvát.

Pohov!“ Stráže s úlevou skloní zbraně k zemi. “Jména, hodnosti, příslušnost k útvaru?“

Bran z Rhodri, z jednotky Spálený Mlýn,“ ozve se kdesi za mnou značně váhavě.

Mats Rayden, taktéž,“ doplní podobným tónem druhý hlas.

Aisling as Cill Airne, taky,“ vzpamatuju se konečně.

Hodnost?“ zařve perfektní uniforma, až řinčí okenní tabulky. Za oknem blízké chalupy se zamihotá světlo svíčky a kdosi opatrně kontroluje situaci. Já udělám krok vzad a významným pohledem prosím kolegy o nápovědu.

Vojíni?“ zkusí to Mats. Zřejmě se trefí, výslech se posune k dalšímu bodu.

Úkol?“ houkne uniformovaný. Bohové, jestli je to místní velitel, čeká nás veselá spolupráce.

Žádali jste o posily, takže podrobnosti víte vy, ne my.“

Velící v šoku nad tou drzostí doširoka otevře oči i pusu a já uvažuju, jestli Bran přece jen krapet nepřestřelil.

Pozor!“ zavyje velitel vzápětí. Hraničáři ve dveřích poslechnou okamžitě, čepele jen hvízdnou vzduchem, jak zaujímají předpisovou pozici. Nám až se zpožděním dojde, že se jedná o rozkaz, a naše provedení je o poznání méně nacvičené.

Jsem kapitán Rodby, velitel jednotky Beorc.“ Oproti uvítání velitel lehce ubere na hlase. “V tuto chvíli jednotka čítá mimo mne dvanáct mužů. Denně pět hlídek obchází stanovené trasy, denní a noční, zbytek odpočívá. Vy vytvoříte hlídky s mými muži a zapojíte se do obchůzek. Nástup za východu slunce. Dotazy?“

Beorcští hraničáři se zřejmě Rodbyho nikdy na nic neptají, protože kapitán se rovnou nadechne a začne řvát k rozchodu, ale Bran mu to překazí.

Zapojíme do obchůzek? My se zapojíme do obchůzek? No to je pěkný, ale máte vy vůbec tušení, proti komu stojíte, kdo vám ty lidi dáví?“

Rodby vypadá, že si bude sbírat oči v prachu.

To není vaše starost, vojíne!“ vyrazí ze sebe. Na vzdáleném konci vsi začne poplašeně štěkat pes. “Vaší jedinou a výhradní povinností je plnit rozkazy! Zapojíte se do obchůzek!“

Vás to vůbec neznervózňuje, že vám mizí jeden voják za druhým?“ zeptá se Bran vyzývavě a založí si ruce před tělem. Matně se mi kmitne hlavou, že je mnohem odvážnější než já, a pak zjistím, že stojím vedle něj a zdatně mu sekunduju.

Kapitáne, ty zmizení jsou podezřelý a vy nemáte ponětí, co se vlastně děje.“ Zírám Rodbymu do očí a mimoděk zvyšuju hlas na jeho úroveň. “Jedinej důvod, proč my dva jsme tady, je ten, že my to tušení máme. Říká vám něco slovo zaklínač?“

Konec, rozchod, nástup zítra!“ zaječí kapitán s nádechem hysterie a další diskuzi zamezí tím, že zmizí v budově.

Stráže u dveří si nejspíš odbyly svou povinnost a teď se líně opírají o veřeje.

Ulovte si v patře nějakej prázdnej pokoj,“ poradí nám jeden z nich dobromyslně, “a jděte se vyspat. Se starým stejnak nehnete.“

Tak to dík,“ odpoví Mats a zaraženě nás následuje dovnitř.

Najít schody do patra není problém a jedinou překážkou, kterou musíme překonat, je chumel hraničářů, který na nás čeká nahoře. Jeden po druhém se představují, Sig, Olli, Aregh, Mathan, jsem si jistá, že je ráno stejně nerozeznám, plácají nás po ramenou a přejou nám pevný nervy. Zkouším využít jejich povídavosti a zjistit něco dalšího o zmizeních, ale neví nic, co by nestálo ve zprávě. Ochotně nám ukážou nejbližší prázdný pokoj, beorcští zřejmě taky bydlí v bývalém hostinci, a pak se za všeobecného nadávání na zítřejší službu odeberou na kutě.Pokoj, který nám přisoudili, skýtá perfektní pohodlí čtyř postelí. Každý sebou praštíme na jednu a pokud se to ve tmě dá, neradostně se pozorujeme.

Nevypadá, že by si chtěl nechat poradit,“ nadhodí Mats.

No to ne,“ povzdechnu si, “počítám, že chvíli budeme muset chodit ty hlídky, jak si umanul. Třeba narazíme na nějakou stopu,“ zadoufám, i když tomu moc nevěřím. Pokojem se šíří ticho.

Matsi, dávej si bacha,“ vylítne ze mě najednou. Co já, co Bran, nás na Graaffu vycvičili pro všechno možné a pár nemožností, ale o Matse mám strach. Vojenský výcvik, pokud vím, šelmy opomíjí. “Vysoký skály nespusť z očí, z těch lintové útočí nejradši, zezadu a z výšky. Při střelbě miř pod křídelní kloub nebo-“

Ais,“ ozve se mírně Bran. Ignoruju ho.

-těsně pod krk, když se trefíš nad hrudní kost, máš vyhráno. Nenech ho přijít k sobě, má jedovatý zuby. Nějakej protijed mám, ale i tak-“

Aisling.“ Tentokrát zní Bran varovně, ale na protrženou hráz mého strachu to nestačí.

-je lepší se tomu vyhnout. Poslouchej. Většinou, když není vyloženě na lovu, se ozve, je to takový skřípavý kňučení nebo jak to říct-“

Sama na sebe dávej pozor, vyžle.“ Mats se vymrští z postele a na odchodu za sebou práskne dveřmi.

Zaskočeně zavřu pusu a nevím, jestli se mám stydět nebo naštvat.

Přehnala jsem to?“ otážu se opatrně do tmy.

Velmi.“ Bran se málem směje. “Ais, já tě chápu, ale rozuměj, že Mats tu slouží už asi tři roky a i když tě má více méně rád, jsi pořád zelenáč, a holka k tomu.“

To je moc pěkný, ale na šelmy jsme tu odborníci my. Já mám o něj prostě strach.“

Bran přešátrá tmou k mé posteli a tápe po dece, dokud nenajde moji ruku.

Jo, já vím. Já asi taky. Ale tohle není správnej postup, jak to vylepšit.“

Mats se se vzteklým dusotem vrátí někdy v noci a vytrhne mě ze spaní, což je jediná zajímavá věc, která se přihodí. Před východem slunce začnou hraničáři vstávat a chystat se do práce, někdo solidárně klepne i na naše dveře, abychom náhodou nezaspali. Nástup se koná ve výčepu v přízemí, a jak nám kdosi smutně sdělí, před snídaní.

Zaujmeme místa na samém konci řady nastoupených hraničářů a čekáme, čím Rodby zahájí náš první pracovní den. Hádám otřepané fráze a stručné rozkazy, obojí v zbytečně hlasitém podání, a kapitán mě nezklame. Na úvod pobízí k neúnavné a pozorné službě, abychom konečně obrátili boj v náš prospěch, u čehož mě napadne, jestli teď pár mil od nás adorský velitel řeční v podobném smyslu, a pak nadiktuje dvojice hlídek a přidělí jim trasy. Na mě vyjde Dagur, chlapík zhruba třicetiletý, o stopu vyšší a stopu širší než já. Zatváří se značně otráveně, když tu šťastnou zprávu slyší. Výborné vyhlídky.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..