(předchozí část)
Ráno mě vzbudil zvuk praskajícího ohně, tentokrát nemagického, s klasicky oranžovými plameny. Theodor si u něj hřál ruce a potutelně po mně pokukoval. Proč, to jsem si troufala hádat, když jsem na trávě na dosah mojí ruky zblejska cosi jako plátěný ubrousek a na něm krajíce chleba s poctivou vrstvou másla a povidel.
Že z nich vyzařovala slabá magická aura, to mi bylo srdečně jedno. Božská krmě jako božská krmě, očarovaná nebo ne.
„Jsi nejúžasnější člověk, jakýho jsem kdy poznala,“ sdělila jsem Theodorovi chabě místo ranního pozdravu, vyprostila zpod deky jednu ruku a pustila se do snídaně. „Jen pro zajímavost,“ zahuhňala jsem s plnými ústy, „co z toho je vážně jídlo a co iluze?“
„Chleba je pravý,“broukl Theodor. Na základě jeho ujištění jsem spořádala, co se do mě vešlo. Čtyři krajíce chleba mě udrží na nohou celý den.
„Takže,“ rozhodla jsem neztrácet čas, zatímco jsem si ometala drobky z košile, „jaký máš další plán?“
„Máte v oddíle čaroděje?“
„Čarodějku. Jaks na ni přišel?“
„Párkrát jsem zachytil ozvěny kouzel, ale na různých místech a v dlouhých odstupech. Netušil jsem ale, jestli je to náhoda, jen někdo z procházejícího oddílu, nebo jestli je u hraničářů a je zatraceně opatrná.“
„Tak teď to víš,“ zavrčela jsem. Tohle jsem vyžvanit neměla. Theodor se podle té informace zařídí, bude počítat s Aderyn a my přijdeme o výhodu.
„Kdo to je?“ prohodil nenuceně. Když jsem neodpověděla, pobaveně se na mě ušklíbl. „Lepší se vzpamatovat pozdě, než nikdy,“ pochválil mě. Pak znovu zvážněl. „Řeknu prostě, že si pro tebe přišli, a že měli krycí amulety, aby prošli skrz moje kouzla. Ty ozvy z vašeho břehu jsem hlásil, takže počítají s možností, že čaroděje máte. Teď to budou vědět najisto, ale to na věci moc nezmění a je to průchozí výmluva.“
„Takže teď udělám co?“
„Sbalíš si věci a necháš mě zjistit, jestli je kolem čisto.“
„Fajn,“ ucedila jsem. Deky si do batohu nacpu během pár okamžiků, to mám čas ještě na jeden chleba.
Když se ke mně Theodor vrátil, batoh už jsem měla na zádech a upravovala jsem si řemínky bot.
„V pořádku?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na kovovou přezku.
„Teď ano. Radši běž.“
„Jo,“ zahučela jsem. Ne. Nemůžu přece jen tak pláchnout, ne od Theodora, ne když jsem začala alespoň trochu chápat, co se za poslední dva roky stalo.
„Ais.“ Čarodějův hlas mi vtrhl do zmatených úvah a před očima se mi ocitla nabídnutá dlaň. „Vážně bys měla jít. Čím později vyrazíš, tím víc lidí bude vzhůru a při smyslech.“
Nechala jsem se vytáhnout na nohy a vyhnula se Theodorovu pohledu.
„Buď opatrnej,“ dostala jsem ze sebe. Neměla jsem ani nejmenší chuť padnout do skutečného adorského zajetí, ale až se Theodor vrátí beze mě, nesetká se zrovna s nadšením.
„Vždycky jsem. A když o tom mluvíme…“
Zalovil v kapse a podal mi malou lahvičku z tmavého skla. Sálala z ní magická aura tak silná, že jsem ji leknutím málem upustila.
„Co to je?“
„Uscebeth.“
Pokusila jsem se mu lahvičku vrátit. Krapet vylepšené jídlo je jedna věc, ale takhle silné kouzlo bych si ráda udržela od těla.
„Díky moc.“
Theodor pokrčil rameny. „Uscebeth je životabudič. Desetkrát silnější než tvůj výtažek z gahy, přibližně. Šikovná věc, když toho člověk moc nenaspí, ale pořád se potřebuje soustředit. Nechci, aby mi tě někde někdo zabil.“ Hlas mu skoro nezakolísal.
Ohromně ráda bych tu fiolu roztřískla o kmen nejbližšího stromu, ale před očima mi bleskově prolétlo několik vzpomínek na Theodorovy lektvary a léky, které mi zachránily život. Poslušně jsem lahvičku odzátkovala a obsah spolykala tak rychle, jak jen to šlo. Chutnal jako vyvařené seno.
„Děkuju,“ pokusila jsem se o vděčný úsměv. Theodor se stisknutými rty kývl. „Uhm. Fakt bych měla jít.“ Další přikývnutí. Ztěžka jsem se otočila a přinutila se vykročit směrem k řece. Nechci odsud. Kašlu na to, že jsem teď v Adoru. Je tu Theodor. Nechci odsud.
„Ais?“
Ohlédla jsem se po něm. Theodor mě váhavě sledoval a něco žmoulal v kapse kabátce.
„Našel jsem…“ Nedořekl, třemi dlouhými kroky se ocitl u mě a zanořil mi ruce pod vlasy, aby mi mohl zapnout řetízek kolem krku.
Našel můj medailon.
„Děkuju,“ vydechla jsem znovu. Rozklepaly se mi ruce.
„Běž,“ odstrčil mě od sebe. „Do háje, Ais, zmiz, nebo nás najdou a zastřelí za vlastizradu.“
Zamumlala jsem cosi na půl cesty mezi „já vím“ a „sklapni“ a soustředila se na jeden krok za druhým, pořád za nosem a dolů ze svahu, za hučením řeky.
Na břehu jsem se přikrčila mezi keře, přehodila si přes vlasy kapuci pláště, abych nebyla mezi zelenými větvemi nápadně zrzavá, namočila si špičky prstů do studené vody a snažila se uklidnit.
Vracím se z výzvědné výpravy. Jo, tak by se to dalo vyjádřit.
Zjistila jsem, že adorští tu mají vojsko připravené k akci. Není jich úplně málo, když kromě hlídek drží v pohotovosti dvacet mužů, jen kdyby náhodou. A mají s sebou schopného čaroděje.
Teď se jen musím modlit, aby se proti vší pravděpodobnosti nikdo nezeptal, co mi tak zatraceně dlouho trvalo.
Rozhlédla jsem se kolem. Žádný šikovný padlý strom v dohledu, myslím, že jsem uhnula moc po proudu. A než se hrabat křovím, nadělat u toho spoustu rámusu a nakonec se nechat zastřelit adorskou hlídkou, to radši do té vody vlezu.
Abhainn má coby správná horská říčka koryto plné kamenů a naštěstí teď pár dní nepršelo. Ani tak jsem nemohla doufat v přechod suchou nohou, ale zula jsem si boty, vyhrnula nohavice nad kolena a opatrně si hledala bezpečná místa na došlápnutí.
„Stát!“
Leknutí mě připravilo o rovnováhu, boty, které jsem se tak snažila udržet v suchu, mi málem vypadly z rukou a i když jsem se ovládla a dokázala nevyjeknout, snaha neupadnout vyprodukovala tolik zuřivého šplouchání, že to bylo stejně jedno.
A do toho se odkudsi ozval druhý hlas.
„To je Aisling, ty pitomče.“
Bozi dobří, děkuju, děkuju, děkuju.
Dobrodila jsem se k dhamskému břehu a namířila si to přímo mezi nízké smrčky, které se mi zdály být nejpříhodnějším úkrytem.
Všichni uvažujeme stejně, zaznamenala jsem s uspokojením. Pak se o slovo přihlásily detaily a mně došlo, že zírám na hrot šípu, založený na tětivě Ulfova luku.
„Uhm… zdravím?“ Tentokrát jsem ty boty vážně upustila a předvedla kolegovi prázdné dlaně.
„Málem jsem tě zastřelil,“ oznámil mi vysoký šlachovitý hraničář truchlivě. Nevyčetla jsem z toho, čeho že to vlastně lituje – že mě podezíral, nebo že si nezastřílel?
Dušené zaúpění mě upozornilo na skutečnost, že kousek stranou sedí Mats s unaveným a nervózním pohledem a rukou přitisknutou na ústa. Jeho oči si našly moje a já ztuhla strachem. Jestli je takhle vyřízený Mats, stalo se něco vážného.
„Aisling, padej za Asgeirem,“ poručil, vstal a sehnul se pro popruh batohu. „Okamžitě. Chystá se tu bitva, cokoliv, co jsi zjistila, může být důležitý.“
V hlavě se mi zamlel vír otázek, ale budou muset počkat.
„Kde ho najdu?“
„Pod skalama, ve vnitrozemí. Dovedu tě tam, mizerně se to hledá.“
Přikývla jsem a vyrazila za ním.
Vedl nás proti proudu, dál od brodu, dál od adorských vojáků, museli jsme urazit minimálně míli, než mu připadalo bezpečné vynořit se z porostu a přelézt skalní pásmo. Nasadil ostré tempo, rychle se proplétal mezi keři a nízkými stromy a jen občas se ohlédl, aby se ujistil, že se držím v dohledu.
„Co se tu stalo?“ využila jsem jeho chvilkovou pozornost. „Včera odpoledne to vypadalo jako běžná hlídka, jeden pašerák, víc nic.“
„Čekají na nás adorští. Netvrď mi, že o nich nevíš, strávilas tam půl dne.“
„Já na ně natrefila,“ zalapala jsem po dechu, „ale co vy?“
„Chvíli po tom, cos odešla,“ házel Mats přes rameno, jak se soustředil na výstup do strmého svahu, „přiběhla za Asgeirem vyděšená Ada, že na adorském břehu někdo čaruje. Asgeir tvrdil, že posílat přes řeku někoho dalšího nemá smysl, když už tam jsi ty.“ Vysloužila jsem si letmý pohled přimhouřených očí a přísně sevřených rtů. Na Matse má špionážní výprava dojem neudělala. „Ada se dala do výzvědných kouzel, trvalo jí to hrozně dlouho, tvrdila, že nesmí být moc silná.“ Znovu se po mně ohlédl a protočil oči v sloup.
Zatraceně, máme takové štěstí, že si ho ani nezasloužíme. Adorští nevyhlásili poplach, Aderyniných kouzel si buď nevšimli, nebo je pokládali za Theodorovo dílo.
„Co zjistila?“
„Prý několik stovek vojáků a kus území chráněný silovým polem, kde může být úplně cokoliv.“ Hraničář znechuceně ohrnul rty. Alespoň v tom nejsem sama, Aderyn v jeho očích taky nestoupla.
„Není tam nic. Byl to čaroděj na hlídce,“ odsekla jsem.
„A to víš jak?“ procedil mezi zuby.
„Byla jsem s ním.“
Prozradily ho jen zatnuté svaly čelisti, jinak překvapení nedal najevo.
„To bude Asgeir rád.“
Hrozila jsem se, že se Mats v mém zdržení bude šťourat dál, ale naštěstí to nechal plavat.
„Mimochodem, Ais,“ prohodil místo toho maličko uvolněnějším tónem, „něco jsem včera našel a mám tušení, že by to mohlo být tvoje.“
Nesmyslně jsem si sáhla na krk pro medailon. Mats z jakési dobře ukryté kapsy vylovil pomenší lesklou čepel a zvedl ruku nad hlavu tak, abych na ni nedosáhla.
„No jo,“ zamumlala jsem zahanbeně a přemýšlela, jak vybruslit zas z téhle blamáže.
„Co jsi to vlastně pronásledovala, žes po tom házela stříbro?“ Do hlasu se hraničáři vetřel náznak pobavení. Zatočil s nožem v prstech, aby se na stříbrných plochách zalesklo slunce.
„Toho pašeráka, alespoň myslím. Uznávám, zpanikařila jsem,“ pronesla jsem co nejlhostejněji.
Mats asi čekal zábavnější odezvu, protože mi nůž rezignovaně vrátil.
Asgeira jsme našli nedaleko místa, kde se cesta od brodu noří ze skal. Pískovcová stěna a kmeny vysokých javorů tam společnými silami chránily travnatý plácek, který teď zřejmě sloužil jako velitelství. Postávalo na něm několik postav s barevnými šerpami na šedých dhamských uniformách a o čemsi zuřivě diskutovaly.
Náš velitel stál stranou, hlavu skloněnou a ruce založené na hrudi. Vypadal o deset let starší než včera.
„Aisling,“ oslovil mě unaveně, když jsme k němu s Matsem došli.
Nečekala jsem, až mi začne něco vyčítat.
„Promiň.“ Z pusy mi vyšlo jenom takové slabé kníknutí. „Dřív jsem se sem nedostala, adorskej břeh je hlídanej. Bude to větší oddíl a mají s sebou čaroděje, ale to už víte, myslím, že Aderyn zjistila všechno, co se dalo, to silový pole bylo kvůli hlídce, ne na maskování, s tím si nemusíte dělat starosti-„
Mats mě nakopl do kotníku.
„Žvaníš,“ sykl.
Zbytek svého neuspořádaného hlášení jsem shrnula do jakéhosi povzdechu. Však stejně nenesu žádné další novinky.
„Foraoisi!“
Asgeir sebou trhl, jako by ho to slovo popálilo.
„Pane?“
„Kdo to je?“ Purpurová šerpa a přísná nadutost. Důstojník, dost možná velící akce.
„Moji hraničáři.“ Asgeir při těch slovech narovnal ramena a oplatil příchozímu vyzývavý pohled.
„Do ničeho se nepleťte. Tohle je zásah Zvláštní velkoknížecí gardy, rozumíte? Nenecháme si ho zkazit. To je rozkaz, Foraoisi.“
„Ano, pane,“ zamumlal Asgeir. Nemohlo to znít méně vojensky, ale velícímu to asi stačilo. Otočil se na patě a odrázoval zpátky ke svému diskusnímu kruhu.
„Zapomněl dodat dívejte se a učte se, panák jeden,“ brblal Mats. „Můžou bejt zvláštní co hrdlo ráčí, ale my to tu známe i poslepu, my tu couráme ve dne v noci, ne oni.“
„S tím nic nenaděláš,“ hlesl Asgeir.
„Co jsou zač, ta zvláštní jednotka, a kde se tu vzali?“ odvážila jsem se. Purpurová šerpa se vyjádřila celkem jasně a žádné rozkazy k činnosti nám nedala, takže se zdálo, že je vhodná doba na pár otázek.
„Poslal jsem pro ně hned, jak byla Aderyn hotová s průzkumem. Měli poblíž Tessary cvičení a napadlo mě, že si tu poradí líp, než tessarští, kteří nás nemůžou ani cítit.“ Asgeirova grimasa naznačila, že teď už si tím není tak jistý.
„Přejdou řeku?“
„Já nevím.“ Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak je vlastně Asgeir starý, ale teď mě udeřila do očí každá vráska, každý šedý vlas. Kolik z toho je věk a kolik strach? „Řekl bych, že spíš počkají, až se pohnou adorští, aby bojovali ve známém terénu, ale těžko říct. Jak se do toho zapletou čarodějové, jde celá strategie k ďasu.“
„Ví o Aderyn,“ vydechla jsem. „Ví, že tu máme čarodějku.“
„A my víme o tom jejich, čímž se to vyrovnává,“ pronesl pevně Mats.
„Co chtějí od nás?“
„Ani přesně neřekli.“ Asgeir unaveně pohodil hlavou, až mu světlé, šedivějící vlasy spadly do očí. Nechal je tak. „Kvůli znalosti terénu těžko, to už by se zeptali. Snad jako spojky. Ale neposlali nás pryč, máme stát a čekat.“
Tak jsme čekali.
Velitel knížecí gardy nechal své poddůstojníky rokovat o možných plánech bitvy a věnoval se vlastním úvahám.
Ten přespříliš aktivní kapitán hraničářů se objevil nevhod. Garda, po nedávných bojích zdecimovaná a doplněná novými rekruty, u Tessary dokončovala cvičení. Velká část současného mužstva se ještě nikdy neocitla v ostrém boji. Přesto hrdost veliteli nedovolila prosbu o pomoc odmítnout.
Samozřejmě, měli by to zvládnout, mají ten nejlepší výcvik. Přinejmenším nejlepší, na jaký je v téhle mizerné době ještě čas. Ale i tak, kdyby dokázal vymyslet něco…
Ach, samozřejmě. Hraničáři ho do toho zatáhli, hraničáři mu pomohou vyváznout se ctí.
Vždyť nechtějí stát stranou, že? A tuhle zemi znají lépe, než jak ji mohou poznat jeho průzkumníci. Pohraničníci budou ideální přední hlídka.
Vůbec se přitom nemusí zapojit do boje. Chce po nich jen zprávy, včasné varování, zcela v rámci běžné služby.
A kdyby se to celé mělo pokazit, může to přinejmenším částečně svést na nesprávné hraničářské informace.
(následující část)