Zpoza pootevřeného okna k nám dolehne klapot kopyt na nádvoří a vzápětí uctivé, skoro podlézavé hlasy služebnictva.
„Bohové, kdo to sem zas leze…“
Daith odloží brk a dvěma kroky přejde k oknu, aby si sám odpověděl. Já nezůstanu pozadu. Natahuju se, abych viděla Daithovi přes rameno, a snažím se zahlédnout, koho to podkoní, majordomus a panská tak obskakují.
Nižší cena (1. část)
Rok. Celý rok jsem strávila s Reine, přemýšlela, kombinovala, opravovala. Přála štěstí.
Je úleva konečně ji poslat do širého světa.
Reine v soutěži
(Datlováno s optimistickou představou, že se někdo letmo zamyslel nad zmíněnou novou dějovou linkou, kterou jsem pro literární soutěž načala.)
Původně jsem si říkala, že otestuju štěstí začátečníka v Žoldnéřích fantazie. Ti mají uzávěrku na konci června. S příchodem letních prázdnin 2015 (ne že by se mě nějak významně týkaly) jsem se tedy dala do vážného uvažování, o čem jako tu soutěžní povídku budu psát.
Plním předsevzetí
Tvůrčí i jiná.
Má tvůrčí předsevzetí byla do trojice. Že budu psát a kreslit, o tom celkem nebylo sporu – psaní je jedna z mých základních životních funkcí a kreslení báječný relax. Splnila jsem ale i to třetí, totiž zúčastnila jsem se literární soutěže. Načala jsem pro ni novou dějovou linku, aby se vlk nažral (vím, že posílat do soutěže povídku ze série je přinejmenším nemoudré) a koza zůstala celá (a já zůstala ve svém starém dobrém a celkem promyšleném světě).
Nová kresba, staré texty
(Ty dvě položky nadpisu spolu nikterak nesouvisí.)
Mám ráda takovéhle poklidně roztěkané volné dny. Chvilku si číst, chvilku kreslit, něco poklidit, napsat pár vět, pustit pračku, postavit na čaj a tak pořád dokola a na přeskáčku.
Výsledkem dneška je pokus o lepší portrét Reine a necelá stránka rozpracované povídky, u které jsem strávila významné množství času dohledáváním reálií ve starších textech.
Došel mi zápisník
(lehce vyděšené ohlédnutí za šesti lety psaní)
Píšu už dlouho. O pohádky a vyprávění, která by prošla jako školní slohy, jsem se snažila od chvíle, kdy nám ve škole sloh poprvé zadali. První povídku, značně limonádovou a dosti o koních, jsem se odvážila ukázat veřejnosti (rozuměj dvěma spolužačkám) ve čtrnácti. V šestnácti jsem se omylem ocitla na webu věnovaném fantasy roleplayingu a využila svou postavu pro povídky fantastické, a taktéž jsem si matně načrtla dva fantasy romány, ze kterých bylo sepsáno celkem asi deset stránek.
Nic z toho nepočítám do těch šesti let.
Rozcestí (2. část)
Vypadnul jsem z Trovatu, jak to jenom šlo. Koňský hřbet pode mnou se vlní, já zírám na cestu, zarostlou nepoužíváním, ale stále jasně mířící k Beorcu, a vidím před sebou jen elfčin obličej.
Vykašli se na to, napomínám se usilovně, soustřeď se na úkol.
Rozcestí (1. část)
Kdo by si to pomyslel, že než dovedu k závěru publikovatelnou povídku, budeme mít na krku květen. Nu což, stalo se.
Je hromada spisovatelů, kteří vesele a bez problémů píší ich-formou za postavu opačného pohlaví. Já k nim rozhodně nepatřím, to jsem si ověřila už u Aislingina epilogu. Ale občas je potřeba určit si pro sebe výzvu, posunout alespoň o chlup vlastní hranice. Tak jsem se o to pokusila.
Jako už tradičně děkuju Michalovi za betareading. Tentokrát nabyla má autorská slepota olbřímích rozměrů.
Safír
Poslední dobou si můj čas žádají jiné světy než ten Aislingin – třeba svět hudby a tance nebo svět, ve kterém každé ráno umlčím budík a odplížím se do práce.
Než pofackuju pár povážlivě doutnajících termínů a budu se zase moct věnovat psaní, nechám vám tu alespoň jednu drobnost.
Onen amulet, kolem kterého se semlela povídka Síla zvyku.
Nezvyky
Je pro mě nezvyk psát ich-formou v mužském rodě.
Proto mi taky poslední povídka trvala tak dlouho, a proto ji budu ještě pečlivě redigovat.
Je pro mě nezvyk kreslit postavu jinak než z ánfasu.