Došel mi zápisník

(lehce vyděšené ohlédnutí za šesti lety psaní)

Píšu už dlouho. O pohádky a vyprávění, která by prošla jako školní slohy, jsem se snažila od chvíle, kdy nám ve škole sloh poprvé zadali. První povídku, značně limonádovou a dosti o koních, jsem se odvážila ukázat veřejnosti (rozuměj dvěma spolužačkám) ve čtrnácti. V šestnácti jsem se omylem ocitla na webu věnovaném fantasy roleplayingu a využila svou postavu pro povídky fantastické, a taktéž jsem si matně načrtla dva fantasy romány, ze kterých bylo sepsáno celkem asi deset stránek.

Nic z toho nepočítám do těch šesti let.

Všechny výše zmíněné pokusy vznikly z náhlého záchvatu inspirace. Prostě mě to jednoho dne trklo, našla jsem nejbližší prázdný sešit/disketu/svůj pracovní flashdisk a jala se psát, dokud jsem nedospěla ke konci (někdy textu, většinou inspirace). Plánování? Osnova? Pracovní poznámky? Nenechte se vysmát.

Trochu jsem se autorské disciplíně, nutnosti rozmyslet si pointu dřív, než k ní v textu dospěju, studiu, než se vrhnu do psaní, jakož i dalším užitečným věcem přiučila při psaní těch deseti stránek výše zmíněného fantasy románu. (Ono udržet si přehled v ději mezi dvěma světy, čtyřmi postavami, z jejichž pohledu je děj vyprávěný, a řadou vyvíjejících se magických dovedností, to už by bez kapky rozmyslu fakt nešlo.)

Ale až když jsem dopsala Stříbrný meč a s překvapením si uvědomila, že v tomhle světě chci zůstat, začala jsem to brát vážně. Plánovala jsem si děj příběhu, než jsem ho začala psát. Dělala jsem si poznámky o barvě očí, vzdělání, speciálních dovednostech a psychologických zvláštnostech všech významnějších postav. Stanovila jsem si, kam chci postavy dovést, a každý námět na povídku tomu cíli přizpůsobila. Četla jsem si o středověkém odívání, o zbraních, o medicíně minulé i současné, o fantastické i reálné zoologii.

A k tomu všemu mi sloužil zápisník. Ten, který jsem si kdysi vlastnoručně svázala, pokusila se udělat z něj německý slovníček, abych následně usoudila, že na to je takového pěkného sešitu škoda, a pak ho zasvětila Aislinginu světu.

Není velký, není moc silný, ale je toho v něm spousta. Jsou v něm rozebrané všechny povídky. Plány a přepracování Osamělých válek. Mapka pohraničí. Náčrtek Reine v jejím převaděčském kostýmu. Data dokončení a publikování. Kritiky od prvních čtenářů. Řada připomínek a dlouhé úvahy, na základě kterých se ze Stříbrného meče stal Meč, co není ze stříbra. Aisling se v něm vyvíjí z Mary Sue v uvěřitelnější postavu s reálnými cíli, srozumitelnou motivací a normálnější barvou vlasů.

(A zezadu pár stránek mikrobiologie. Jo, sešit na mikru zapomenu jako nic, ale spisovatelský zápisník mám u sebe furt.)

Je toho v něm zkrátka tolik, že došly volné stránky. Zvláštní pocit. Deníků už jsem popsala asi osm, v tom mám praxi, ale popsat celý sešit pozadím příběhů, vlastním světem, to je pro mě novinka.

A tak tu sedím s hrnkem Earl Greye, pročítám poznámky k plánované povídce (a už šest hodin se chystám otevřít texťák a napsat první větu), přemýšlím, jestli už bydlím v novém bytě dost dlouho na to, aby se tu někde našel nepotřebný nepopsaný sešit, a nechávám se fascinovat pohledem na svůj zápisník.

Můj zápisník. Můj svět. Šest let života.

Jpeg

(Mysleme si, že je to náladové foto a že to vůbec není vina pochybného nápadu fotit na tablet. A taky je tam vidět kousíček mého stolu. Mám svůj psací stůl vážně ráda. Je takový… důstojný.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Režijní poznámky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..