Rozcestí (2. část)

povidkaVypadnul jsem z Trovatu, jak to jenom šlo. Koňský hřbet pode mnou se vlní, já zírám na cestu, zarostlou nepoužíváním, ale stále jasně mířící k Beorcu, a vidím před sebou jen elfčin obličej.

Vykašli se na to, napomínám se usilovně, soustřeď se na úkol.

Zaprvé, obilí je v Adoru zjevně žádané zboží, ačkoliv ho není málo.

Zadruhé, nikdo se nechce přesněji vyslovit ohledně plánů na příští rok.

Zatřetí, ta hloupá zmínka o ovcích, kam tím mířili?

Co by ale měli pěstovat příští rok, když ne obilí, jak to fungovalo celé věky? Má s tím co dělat ten vládní výnos? Vévoda chce organizovat adorské zemědělství? To by byl odvážný plán.

Rovnám si to v hlavě tak a zase jinak, vymýšlím nejpravděpodobnější spojitosti a pohltí mě to natolik, že málem minu beorcskou základnu, kde mám na Kaessien počkat. Ne že bych k tomu měl nejmenší chuť, ale rozkazy jsou rozkazy.Důkladně se věnuju své večeři, propracovávám se miskou polévky a jen tak ze zvyku poslouchám a ukládám do paměti rozhovor, který probíhá o dva stoly dál. Místní koželuh se baví s podivně vyhlížejícím chlapíkem o správné přípravě kůže pro potažení bubnu.

Pánové hovoří, šenkýřka se míhá kolem výčepu, dostaví se trojice štamgastů, pozdraví hostinskou jménem a na největším stole rozloží balíček karet. Jednomu z karbaníků pohodlně vidím do ruky, takže se zaberu do hry z jeho pohledu, uvažuju, které listy bych vynesl, mít tenhle vějíř v ruce já-

Zdravím.“

Rozviklaná lavice, na které sedím, se lehce otřese. Škubnu sebou, nechám cizí karty kartami a zrak mi padne na Kaessieninu postavu, unaveně zhroucenou vedle mě.

Taky,“ vypravím ze sebe, víc mi náhlé rozpaky nedovolí.

To je tak příjemný, když na mě půl dne nikdo nemluví,“ vzdychne elfka, spokojeně si opře bradu do dlaní a dál se se mnou nebaví.

V krku mi zabublá podivná směs vzteku a zmatku. Trovatská mise byla elfčina krasojízda – znamená to, že když jsme teď zpátky doma, je všechno při starém? Copak se pomátla?

Takový byl plán.“ Kaessien najednou zní unaveně a podrážděně. „Poslední verze plánu zněla tak, že já budu provokovat a ty poslouchat. Nebyla šance poradit se o změnách, takže jsem se ho držela.“

Takhle jsem si to nepředstavoval,“ odseknu. Kaessi s nočním doprovodem, Kaessi vyzývavě usazená na stole, pohledy každého chlapa v místnosti upřené k okraji její sukně…

Já taky ne.“ Elfčin úsměv je poněkud kyselý. „Trochu se mi to vymklo z rukou, ale nechtěla jsem utíkat, dokud se to dalo zvládnout. Bylo to k něčemu? Cos zjistil? Pojď to probrat někam, eh,“ střelí pohledem po poloprázdné místnosti, „do soukromí.“

Nejsou to schody a přátelský hovor, v našem podání hraje prim úzká chodba s ušmouranými stěnami a tíživé mlčení.

Klapnutí dveří zaduní do prázdna a pak se Kaessien odhodlá ke slovu.

Máš tedy alespoň tušení, co se v Adoru chystá?“

Pochopil jsem, že nebudou pěstovat obilí a že to není z jejich vlastní vůle. Zmiňovali se o vévodově rozkazu a vtipkovali o lnu a ovcích-“

Plátno, látky.“ Přikývnu, došli jsme ke stejnému závěru. „Ale když půlku země využije pro tkalce, kde sežene dost potravin?“

Tosaith.“ Řeknu to ve stejném okamžiku, kdy mi ta myšlenka kmitne v hlavě. „Teď má Tosaith.“

Thaala,“ vydechne Kaessien. „Udolí Thaaly, zahrada Leithínu, bezedná sýpka elfů, zatraceně!“

Určitě má pravdu. Polovinu území Tosaithu tvoří úrodná půda kolem řeky Thaaly, ta při správném využití uživí celý Ador.

Doteď se Ador uživil bez problémů sám,“ pokusím se převést Kaessinu pozornost zpátky k našemu problému. „Co se změnilo, že Frolik považuje za nutný převrátit naruby zemědělství v půlce země?“

Dělá si zásoby,“ hlesne elfka a bezradně nakrčí čelo.

Vládce organizující svou zem k lepším výnosům… dělá si zásoby…

Chystá další boje,“ vyslovím svůj závěr nahlas.

Kaessi na postel pod oknem spíš spadne, než že by se posadila, a unaveně zavře oči.

„Další válku ne, teď ne,“ zamumlá. S jejím přáním nelze nesouhlasit, ale je naivní, říkám si, po tom, co Frolik předvedl v Tosaithu, po vyprovokované občanské válce a nevyžádaném zásahu adorské armády, je nasnadě, že se nezastaví-

Upřený pohled, zlatavé oči, vyděšené a odhodlané zároveň.

Kaessi udusí knot svíčky mezi prsty a vzápětí, ve tmě hlubší o náhle chybějící plamen, cítím její paže kolem krku.

Teď ne,“ vydechne mi do ucha, „do zítřka to počká.“

Suchá, rozpálená dlaň se bez varování ocitne pod mou košilí, na hrudníku, na břiše, odhodlaně klesá níž a mé překvapení pomalu ustupuje jiným pocitům. Sáhnu po šněrování Kaessiny tuniky, zápasím s tenkou šňůrkou, než se mi povede najít správný konec a rozvázat kličku. Elfka ztuhne, když jí chci tuniku svléknout, leknu se, že jsem překročil povolenou mez, ale její ruka mě pak vede dál. Slamník pod námi zapraská. Mezi mou a její kůží už není žádné zbytečné oblečení, cítím, jak se nervózně napjaté svaly pod mýma rukama uvolňují.

Na pár krátkých úderů srdce se mezi mraky ukáže měsíc a v jeho světle zahlédnu Kaessiny oči, pohled vyplašeného zvířete.

Pak se měsíc zase ukryje, drobné dlaně mi přejedou po páteři a nedovolí mi couvnout, ani kdybych chtěl. Nechci.…a odhadované množství obilí obchodované ve spádové oblasti Trovatu je…“

Sedíme v momentálně liduprázdné jídelně tessarských kasáren, cesta je zdárně za námi, zbývá jen předat naše zjištění písemně. Kaessi do hlášení zaznamená větu, kterou si předříkala nahlas, a odmlčí se. Nechám ji hledat správná slova, koneckonců má v písemnictví daleko větší zkušenosti než já, a převracím v hlavě nabídku od tajných služeb. Dochází mi čas, s odevzdáním hlášení mám oznámit i svoje rozhodnutí. Zřejmě mám tajným co nabídnout, když mě oslovili, ale mají co nabídnout oni mě? Nové jméno, nová totožnost, život v utajení a v neustálé obezřetnosti-

Elfka si rezignovaně povzdechne a zpod mého lokte vyprostí papír, na který jsem si zaznamenal stav na trovatské burze. Násadkou pera si ukazuje v neuspořádaných sloupcích liter, v nehlasných pohybech jejích rtů vyčtu vyšší a vyšší čísla. Výsledek si poznamená do hlášení a slabě hvízdne.

Je to pořádná hromada pšenice,“ prohodí uznale. „Teď ještě kdybych alespoň tušila, kolik zrní spotřebuje průměrný člověk za průměrný rok.“

To už ať si spočtou ti nahoře,“ mávnu nad tím rukou. Kaessi zamručí na souhlas, hbitě přidá na způli popsaný list ještě několik vět a pak mi papír přistrčí.

Podívej se, prosím tě, jestli jsem neplácla nějakou hloupost,“ požádá mě, opře si bradu do dlaní a upře na mě zlatavé oči.

Sklopím sice zrak k dotyčnému lejstru, ale nedokážu se soustředit na jediné slovo. Elfčiny oči na mě zírají zpoza inkoustových řádek, papír v prstech hřeje jako rozpálená hebká kůže, zdá se mi, že cítím Kaessiny rty na svých, co že to, zatraceně, mělo být napsané v té zprávě?

Vzdám to, posunu list papíru po stole zpátky ke Kaessi a promnu si oči.

Já ti věřím, že to bude v pořádku. Na každej pád to bude lepší, než kdybych to splichtil já. Pojď, jdem se toho zbavit.“

Zvednu se od stolu a zamířím k pracovně velitele. Elfka mě následuje. Na okamžik mám pocit, že se jemně usmívá. Zatnu ruce v pěst, zaryju si nehty do dlaní, až to zabolí, abych si vyhnal z hlavy myšlenky na Kaessi, alespoň na chvíli, alespoň než si promluvím s velitelem.

Hlášení z Trovatu,“ řeknu suše a beze všech obřadností, zpoza mého pravého ramene se ozve neurčitý souhlasný zvuk, velící převezme lejstro a trovatská mise je s konečnou platností za námi.

Kaessien,“ ozve se kapitán, ukáže bradou ke dveřím, lehké kroky se vzdálí a dveře zapadnou.

Co ta nabídka, Foraoisi?“ obrátí se velitel na mě, jakmile jsme o samotě.

Polknu naprázdno. V hlavě se mi mele tisíc věcí, jak zvolit ta správná slova?

Myslím, že to není nic pro mě,“ dostanu ze sebe.

Několik úderů srdce je v pracovně ticho. Děsím se, že se kapitán zeptá na důvody. Co mu řeknu? Že mě těžko naláká na službu vlasti, když pocházím ze země, proti které mě tajní nasadí? Že se mi odměna nezdá odpovídající riziku? Že se nechci vzdát dosavadního života, protože konečně začal za něco stát?

Nezeptá se. Jen zklamaně mávne rukou a propustí mě.

Dotápu do své ložnice spíš po paměti, v hlavě mi zuří bouře. Neudělal jsem právě obrovskou chybu? Nezahodil jsem šanci? Nezůstanu teď navždycky přivandrovalcem z Tosaithu, o kterém se šeptem hádá, co vlastně pohledává v dhamské armádě?

Odcházíš?“

Netuším, kde se tam Kaessien vzala. Mohla přijít za mnou, mohla na mě čekat na mé posteli, co já vím.

Nedokážu říct ani slovo, v odpověď jen chabě zavrtím hlavou.

To je dobře,“ vydechne mi do ucha, její rty mě šimrají na tváři, na hraně čelisti, na krku…

Chyběla bys mi,“ zašeptám. Kaessien na mě upře zlatavé oči a jemně se usmívá.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..