Tři dny.
Tři dny stanovila Breana jako čas, který diplomat ještě potřebuje k uzdravení – pak mu nabídneme vycházku na hranici s lákavou možností přijít při ní o kejhák.
Já ty tři dny využiju do posledního okamžiku. Vybírám nejvhodnější trasu a sleduju, kdy se v její blízkosti ocitají hraničáři, plánuju krycí manévr pro případ, že mě chytí. Variantou, že mě čapnou i s diplomatem, se nezabývám, ta by skončila bez průtahů na šibenici.
„Reine? Na slovíčko,“ odvolá si mě Breana do své pracovny a hrdě ukáže na židli. „Nemyslím, že by pan velvyslanec měl vědět, komu vděčí za laskavost,“ nadhodí, jen co za námi zaklapnou dveře. „Tak jsem ti nachystala převlek.“
Roztřepnu před sebou kožešinu, která ležela na židli navrch, a málem ji upustím leknutím, když se z ní vynoří vlčí uši a náznak čenichu.
„Breano, to snad nemyslíš vážně!“
„Naprosto vážně,“ nenechá se zviklat představená.
„Budu vypadat jako blázen,“ syčím a štítivě odkládám šedou kožešinu zpátky na hromádku černého plátna.
„A o to přesně jde,“ přimhouří Breana jedno oko. „S vlčím čenichem na čele nebudeš vypadat jako člověk, se kterým by ctěný pan velvyslanec chtěl hovořit o počasí a politice.“
„Ehm. Jo. Díky. Ehm. Musím se ještě zastavit za… jo, za kým vlastně? Přemýšlela jsem nad Sláine nebo Ríonou, oběma to pálí a nebojí se, a taky dělají ošetřování,“ snažím se odvést řeč někam jinam. Kamkoliv.
Breana to na okamžik zvažuje.
„Ríona,“ řekne pak. „Je ti podobnější.“
Kývnu a než stačí představená říct ještě něco, zmizím.
Do Ríoniny cely si přinesu mapu a lahvičku sirupu a zbytek večera strávíme pečlivým plánováním.Stojím ve stínu, který vrhá kraj lesa. Hlavu a záda mi zakrývá vlčí kůže, kterou Breana zabavila ze zimních zásob, pracky mi plandají na prsou. Připadám si jako šašek.
A navíc je tu pořád možnost, že do toho diplomat nepůjde. Bylo by to úplně logické. Vrhnout se mezi nepřátelské vojáky na doporučení stejně tak nepřátelských řádových sester? Vůbec bych se nedivila, kdyby zůstal pěkně v klášterní posteli. Co já si to nalhávám, jistěže nikam nepůjde, není šílený, to by nebyl velvyslanec u dvora.
Chloupky na krku se mi zježí, když na cestě od kláštera zahlédnu postavu.
Třeba je šílený.
Stáhnu se ještě trochu víc do stínu. Pokud neví, kde mě má hledat, mine mě. Pokud je to nějaký místní sedlák zabloudivší cestou z hospody, ani si mě nevšimne. Třeba se k té hranici nebudu muset vláčet.
Postava v tmavém oblečení dojde podél kraje lesa až k místu, kde mezi stromy stojí nahrubo opracovaný kamenný sloup, a tam se zarazí. Měsíční světlo mu přeběhne přes obličej a já ho bezpečně poznám. Breana i Sláine mi ho několikrát nenápadně ukázaly.
„Ehm- Swizo?“
Zvukem ženského jména z místních pověstí se veškeré moje naděje na klidný večer rozplynou. Slyším mu na hlase, že si připadá stejně nejistě a pitomě jako já, a tak ho v tom nenechám plácat.
„Tady jsem.“ Chraptím tak báječně, že se sama nepoznávám. „Co chcete?“
„Prý mě můžete doprovodit k hranici,“ šeptá.
„Můžu,“ přisvědčím. „Půjdeme pomalu, půjdeme potichu a zastavíme se, když já řeknu – jasné?“
„Jasné,“ slíbí.
A vyrazíme.
Naštěstí je ještě léto, říkám si vděčně. Čerstvá tráva je při došlapu mnohem tišší než opadané listí. I tak není cesta žádný med, vyslanec co chvíli zakopne o vystouplý kořen nebo sklouzne po rosou kluzkém drnu, ale drží se dobře. Dokáže to všechno přejít mlčením.
Chytnu ho za rukáv, aby se zastavil. Přiblížili jsme se křižovatce – malé, jedné z mnoha, ale cestou, kterou tu máme přejít, hraničáři chodí. Touhle dobou už by měli být dál, ale jeden nikdy neví.
Položím si prst na rty a důrazně ukážu k zemi, doufám, že je to jasný pokyn. Sama se opatrně sunu z posledního zákrutu naší stezky, tak, aby mě krylo houští, a poslouchám.
Už už se chci vrátit a prohlásit vzduch za čistý, když zaslechnu kroky.
Zatraceně, zatraceně, zatraceně!
Pomalu skloním hlavu, tak, aby mi nebylo vidět do obličeje. Sama na cestu vidím jen uzounkým průzorem. Jinak jsem celá v šedé a černé, ve stínu keře by mě nemělo být vidět. Snad.
Jestli neuslyší moje srdce.
Krev mi zběsile hučí v uších, srdce naráží do žeber, když pozoruju, jak cestou kráčí dva páry bot. Jejich majitelé nejdou rychle, cílevědomě dál, kdepak, rozhlíží se kolem a poslouchají. Nutím se dýchat pomalu a mělce. Bozi dobří, co jsem si to vymyslela za pitomost, teď mě tu najdou a pověsí za velezradu…
Trvá to nekonečně dlouho, než mi majitelé bot zmizí z dohledu, a ještě delší dobu, než jsem ochotná se pohnout a převést diplomata přes cestu.
Srdce se mi odmítá uklidnit, za každým stromem vidím hlídku, šílím hrůzou z každého stínu. Vedu vyslance stezkami divoké zvěře, jen jednou ještě sejdeme na širší cestu a tam znovu dlouho poslouchám, až konečně dotápu k hraničnímu kameni. Vybrala jsem si místo, kde hranice probíhá mokřadem. Je těžké se sem vůbec dostat, pochybuju, že to tu někdo hlídá.
„Jsme tu,“ ukážu bradou na kámen. „Dál už jste doma. Sbohem.“
Vyslanec několikrát otevře ústa a zase je beze slova zavře.
„Sbohem,“ vypraví ze sebe nakonec a bez dalšího odkráčí na adorské území.
Zařídím se podle jeho příkladu, zvolna se vracím směrem do vnitrozemí a v krvi se mi ke strachu přidává opatrná radost.
Dokázala jsem to. Propletla jsem se mezi hraničářskými hlídkami.
Ještě mi zbývá proplést se zpátky, krotím se. Nesmím se teď zachovat zbrkle.
Jenže nad ránem zajde měsíc a připraví mě o to málo světla, na které jsem se doteď spoléhala. Nezbyde mi, než se vydat po cestě. Než na ni vkročím, svléknu si vlčí kápi a schovám ji do malého dolíku krytého křovím.
Teď jsou hlídky jinde, utěšuju se, tady bývají spíš zvečera. A já jsem daleko od hranice, v místech, kde můžu použít krycí historku. Teď už to bude dobré.
V jednu chvíli spatřím u cesty vysokou, štíhlou bylinu, téměř bezmyšlenkovitě po ní sáhnu a ulomím její stonek.
Na další křižovatce se přede mnou náhle objeví postava.
„Stát, ani hnout! Tady pohraniční stráž!“
Lodyhu náprstníku rozdrtím v dlani, jak se leknu. Nepanikař, přikazuju si, nepanikař, teď to nesmíš pokazit!
„Já nechtěla!“ vypísknu. „Vážně, prosím, já jsem neudělala nic špatnýho-“
„Ženská,“ uleví si hlas za mými zády. „Courá se nám tady ženská.“
„Já jsem Reine z roselliánského kláštera,“ vzlykám a sama nevím, jestli to jen hraju, nebo brečím doopravdy. „Byla jsem ošetřit nemocného, tam vzadu na Liščí samotě,“ máchnu rukou za sebe do tmy. „Dávala jsem mu nový sirup, tak jsem se zdržela dlouho, abych viděla, jestli ho bude dobře snášet, a pak už bylo pozdě, ale stejně jsem musela-“ škytnu a natáhnu před sebe ruku s bylinou, „musela jsem se vrátit lesem, protože matka představená potřebuje náprstník. Léčíme u nás člověka s nemocným srdcem, nutně ho potřebuje-“ Dál už historku připravenou nemám, nastalé ticho zaplním pláčem na celé kolo.
„Prohledej ji, Olli,“ přikáže nakonec hraničář přede mnou. Silné ruce mě drapnou zezadu, prozkoumají opasek, malý měkký batoh i moje vysoké boty, ale nic nenajdou.
„Ozbrojená není,“ oznámí hlas za mnou. „Co s ní chceš dělat, Gallaghere?“
„Já ji odvedu k rosellkám, ty se cestou zpátky zastavíš ráno na Liščí a přeptáš se na ni,“ odpoví nakonec první strážný.
Hraničář za mými zády zamručí na souhlas, ještě nějakou dobu s námi kráčí cestou, po které jsem přišla, a když začne svítat, zmizí na jakési stezičce po mé levici.
Strážný jménem Gallagher mě skutečně doprovodí až do kláštera a zachová přitom důstojné mlčení. Za celou dobu mi řekne jedinou větu.
„Měla byste vědět, paní Reine, že teď je tu vyhlášené střežené pohraniční pásmo, budete muset chodit pro náprstník jinam.“
Zakňučím na souhlas a tím je to odbyto, zbytek cesty se můžu tiše modlit ke všem bohům, na jejichž jména si vzpomenu.
Jen ať nechytí Ríonu. Jen ať nechytí taky Ríonu, až se bude vracet z Liščí samoty.
Protože pak by byly naše plány v pytli a pověsí nás obě.„Dobrá Rosello!“ Breana šokovaně spráskne ruce, když mě spatří v doprovodu pohraniční stráže. „Co se stalo, Reine? Kde ses toulala?“
„V pohraničním pásmu,“ odpoví úslužně Gallagher.
„Zabloudila jsem cestou z Liščí samoty,“ zamumlám.
„To mě skutečně velmi mrzí,“ omlouvá se Breana a já vím, že to nepatří mě. „Jestli chcete vidět její doklady nebo cokoliv-“
„To nebude potřeba.“ V hraničářově hlase zaslechnu náznak únavy. „Ale už ji, paní, do lesa samotnou nepouštějte, ano?“
Breana úlevně přisvědčí a pak, k mému obrovskému překvapení, za strážným zapadnou dveře a já jsem bezpečně v klášteře.
V klášteře.
V bezpečí.
Oddechnu si tak silně, že málem neudržím rovnováhu.
„Co Ríona, vrátila se v pořádku?“ vyzvídám. Breana kývne.
„Na rozdíl od tebe nikde nezabloudila a nemá teď zakázáno chodit po lese,“ usměje se na mě spiklenecky, když za námi bezpečně zavře dveře své pracovny.
„Na zákazy od hraničářů kašlu,“ oznámím matce představené. „Přinejmenším se musím vrátit pro tu kožešinu. Co kdyby,“ lehce mě zamrazí, když mi ta slova projedou myslí, „co kdyby se zase někdy hodila.“
