Velké plány

Aneb I just wanted to draw hair podruhé.

Pomalu, ale jistě se mi daří nacházet si víc času pro literaturu. Ať už pro komentáře cizích textů, redakci a plánování svých (mám v hlavě minimálně novelu a zasekla jsem se na veledůležitém detailu, totiž jak přesně funguje jedno kouzlo) nebo bloumání mezi regály knihovny.

Dvojí život Heleny Grahamové mi konečně doplnil autorský trojlístek sester Brontëových a příjemně překvapil. Z Jany Eyrové i z Vilette jsem si odnesla nepříjemný kontrast – hrdinka se popisuje jako skromná, tichá a jemná, ačkoliv na mě působí poněkud nafoukaně. Na Větrné hůrce zanechalo jen pocit chaosu, čemuž se Anne Brontë taky vyhnula. Podtrženo sečteno, doufám, že je někde v projektu Guttenberg Agnes Grey. Jinak jsem z knihovny namátkou vylovila Bílou hrozbu Kena McClurea (místy mi přišla podivná – vzhledem k tomu, že McClure je vědec, teď přemýšlím, jestli náhodou nemám nějaké mezery ve vzdělání, které mi brání plně docenit tu genialitu) a Pravdu a jiné lži Saschy Aranga (už dlouho jsem tak nepohrdala hrdinou… což autor zamýšlel) a teď se prokousávám románem Diany Gabaldon Outlander.

Tohle mi ohromně chybělo. Schází mi ty časy, kdy jsem byla v knihovně dvakrát, třikrát do týdne. (To ovšem byla sympatičtější knihovna. Ale zase mnohem, mnohem menší…)

A než se mezi skotským přízvukem a metafyzickými úvahami dostanu k redakci jedné povídky ze šuplíku, nechám tu alespoň další pokus s tabletem. Opět s vděčnou myšlenkou na Arthlete.

Dokonáno

Konečně jsem hotová s přepisem Osamělých válek. Ulevilo se mi. Myslím, že teď jsou o poznání logičtější a plynulejší, jak se na základní kámen světa sluší.

Nastal čas dát se zase do nějakého příběhu od základů.

(Jen tak mezi námi, vážně už nesmím nadávat, když ilustrátor nebo filmař nesplní literární zadání. Podívejte se na mě. Netrefila jsem Theodorovu barvu vlasů, ignorovala jsem černý oheň, který jsem si sama vymyslela, a Aisin medailon mám na stužce, protože nedovedu nakreslit řetízek…

Psaní mě naučilo trpělivosti a toleranci!)

Pauza, řekla jsem

A nedodržela jsem.

Poklidně, bez výčitek svědomí, když se mi zrovna chce pracuju na střídačku na přepisu Osamělých válek a na korektuře románu jednoho kolegy autora. Necelé dva měsíce mi zbývají do konce nepsacího projektu (v práci už mi to odpočítávají, neb pro ně to bude taky docela rozdíl), a pak… no, pak se uvidí.

Protože nesnáším, když si ze psaní udělám povinnost. Stihnout uzávěrku, dodat včas slíbené připomínky, přichystat text jako dárek k určitému datu. Nevadí, že si to na sebe všechno sesílám výhradně já sama, stresovat se tím nechám úplně stejně.

Takhle mi to úplně vyhovuje.

A jeden rychlý experiment s tabletem takhle při pátečním večeru – zhruba v tomhle místě jsem v Osamělých válkách. S drobnou básnickou licencí. (Černé magické plameny jsou sice nenápadné a praktické, ale ani v nejmenším malebné.)

Ten čas

Únor. Ze sněhu je břečka, nevlídně fouká, je pořád ještě chladno… je to ideální čas pro lid knihomolský a psavý, zdálo by se.

Nápad dobrý, realizace vázne. Času je nemnoho a co je horší, klid a nálada chybí. Z jedné strany práce, z druhé potřeba dokopat jeden dlouhodobý projekt k důstojnému závěru, a mezi nimi nezbývá moc manévrovacího prostoru. Tak jsem se rozhodla, že si vyhlásím regulérní psací pauzu.

Ono by to tak totiž dopadlo v každém případě, jen bych z toho případně měla větší výčitky svědomí.

kaessi_in_green

Pořád ovšem platí, že vlastní svět je to nejlepší místo pro oddych.

Takže jedna večerní rychlovka mezi přípravou večere. Kaessi, někdy v poklidných dobách před Nepatřičnou.

Iluze (1. část)

povidkaVzpomínáte si na Reine? První incident s nekontrolovanou magií jí vynesl místo na Acadaemii Magice, druhý obvinění z nekromancie a na krku amulet, který jí čarovat nedovolí.

Reine by magie nijak zvlášť nescházela, kdyby si na kouzla nikdy nesáhla. Jenže Reine si na ně sáhla, a schází jí, a co si budeme povídat, pěkně ji to štve.

Pokračovat ve čtení →

Dokud svíčka hoří

…je to snadné.

Věci se dějou, děje se jich hromada, čas letí, já se snažím neupustit žádný z míčků ve vzduchu, čas na psaní hledám mezi četbou odborných článků a se sešitem na koleni ve vlaku.

Jsem za půlkou přepisu Zaklínačky a moc mě netěší představa, kolik toho ještě zbývá. Načala jsem další povídku, která Osamělým válkám dějově předchází. A občas, jako třeba teď, si uzmu půlhodinu na rychlou kresbu, pár písniček, trochu vzpomínání.

Dokud svíčka hoří nám, nezestárnem.

Tahle mi jen tak nezhasne. Prchavý pocit vítězství!

A ta píseň, milý čtenáři, ta je Nezmaří.

Plesová sezóna

Už se to zase blíží – doba, kdy se ve mně chuť tančit zuřivě pere s introverzí.

A jak tak koumám, kde bych mohla vyvenčit které šaty, vzpomněla jsem si, že jsem na jeden ples kdysi poslala i Aisling. (Sice jako návnadu, ale což, to se taky počítá.)

Vzpomínáte na Tanec mezi střepy? Nesu vám k němu Aislinginy plesové šaty.


Barevně mi trochu nesedí k původnímu popisu v povídce, ale základní vzezření odpovídá. A nezapomeňte, že účelem nebylo, aby to Aisling seklo – účelem bylo přilákat pozornost.

Tak, to bychom měli krapet prokrastinace, a zpátky do práce. Osamělé války čekají. (A já pokračuju. Hlemýždím tempem, ale pokračuju.)

Swiza (2. část)

povidkaTři dny.

Tři dny stanovila Breana jako čas, který diplomat ještě potřebuje k uzdravení – pak mu nabídneme vycházku na hranici s lákavou možností přijít při ní o kejhák.

Já ty tři dny využiju do posledního okamžiku. Vybírám nejvhodnější trasu a sleduju, kdy se v její blízkosti ocitají hraničáři, plánuju krycí manévr pro případ, že mě chytí. Variantou, že mě čapnou i s diplomatem, se nezabývám, ta by skončila bez průtahů na šibenici.

Pokračovat ve čtení →

Swiza (1. část)

povidkaUž jsem se zmiňovala, že Reine toho natropila dost na několik povídek. Tady je druhá z nich. (Protože nějak jsem si čas do vyhlášení výsledků Vidoucích ukrátit musela, že ano.)

Po maléru zmíněném v Nižší ceně Reine dokončila školu a sehnala si mírumilovnou práci v roselliánském klášteře…

Pokračovat ve čtení →