Aislingin svět? Mé příběhy? Ani náhodou. Tenhle blog? No, to by nejspíš mohla být pravda. Kde mám prachovku?

Přiznávám, mám hodně co dělat. Žongluju s několika projekty, ačkoliv už jsem některé měla dávno upustit. Taky čtu, z nových knih hlavně J. M. Simmela a k tomu lovím z knihovničky, na co mám zrovna apetit. Ale to není podstatné. Podstatné je, že pořád píšu.

Píšu vytrvale, píšu odhodlaně a píšu něco, z čeho by měla s trochou štěstí být alespoň novela. Takže mi to ještě nějakou chvíli bude trvat. Budu se snažit, aby byla první korektura hotová do Vánoc.

A protože když přijde na záležitosti tvůrčí, nic jiného než onen příběh mi v hlavě nestraší, odvíjí se od toho všechno ostatní.

Myslím, že je snadno odhadnutelné, kdo se mi prohání po stránkách.

(Tablet už jsem neměla v ruce dlouho a je to poznat.)

K téměř dokončené kresbě jsem si přivolala druhý pár očí s tím, že asi vím, co je špatně, ale chci ještě nezávislý pohled. Po zodpovědném prozkoumání jsem se dočkala následujícího:

„Jo, má málo vlasů, je nějakej divnej.“

„To je holka.“

„Hmmm… no jo, možná jsi trochu nakreslila sebe.“

„?!“

Inu, Reininy kvality zkrátka leží jinde než v pěkném zevnějšku. A moje taky.

Aneb I just wanted to draw hair podruhé.

Pomalu, ale jistě se mi daří nacházet si víc času pro literaturu. Ať už pro komentáře cizích textů, redakci a plánování svých (mám v hlavě minimálně novelu a zasekla jsem se na veledůležitém detailu, totiž jak přesně funguje jedno kouzlo) nebo bloumání mezi regály knihovny.

Dvojí život Heleny Grahamové mi konečně doplnil autorský trojlístek sester Brontëových a příjemně překvapil. Z Jany Eyrové i z Vilette jsem si odnesla nepříjemný kontrast – hrdinka se popisuje jako skromná, tichá a jemná, ačkoliv na mě působí poněkud nafoukaně. Na Větrné hůrce zanechalo jen pocit chaosu, čemuž se Anne Brontë taky vyhnula. Podtrženo sečteno, doufám, že je někde v projektu Guttenberg Agnes Grey. Jinak jsem z knihovny namátkou vylovila Bílou hrozbu Kena McClurea (místy mi přišla podivná – vzhledem k tomu, že McClure je vědec, teď přemýšlím, jestli náhodou nemám nějaké mezery ve vzdělání, které mi brání plně docenit tu genialitu) a Pravdu a jiné lži Saschy Aranga (už dlouho jsem tak nepohrdala hrdinou… což autor zamýšlel) a teď se prokousávám románem Diany Gabaldon Outlander.

Tohle mi ohromně chybělo. Schází mi ty časy, kdy jsem byla v knihovně dvakrát, třikrát do týdne. (To ovšem byla sympatičtější knihovna. Ale zase mnohem, mnohem menší…)

A než se mezi skotským přízvukem a metafyzickými úvahami dostanu k redakci jedné povídky ze šuplíku, nechám tu alespoň další pokus s tabletem. Opět s vděčnou myšlenkou na Arthlete.

Konečně jsem hotová s přepisem Osamělých válek. Ulevilo se mi. Myslím, že teď jsou o poznání logičtější a plynulejší, jak se na základní kámen světa sluší.

Nastal čas dát se zase do nějakého příběhu od základů.

(Jen tak mezi námi, vážně už nesmím nadávat, když ilustrátor nebo filmař nesplní literární zadání. Podívejte se na mě. Netrefila jsem Theodorovu barvu vlasů, ignorovala jsem černý oheň, který jsem si sama vymyslela, a Aisin medailon mám na stužce, protože nedovedu nakreslit řetízek…

Psaní mě naučilo trpělivosti a toleranci!)

A nedodržela jsem.

Poklidně, bez výčitek svědomí, když se mi zrovna chce pracuju na střídačku na přepisu Osamělých válek a na korektuře románu jednoho kolegy autora. Necelé dva měsíce mi zbývají do konce nepsacího projektu (v práci už mi to odpočítávají, neb pro ně to bude taky docela rozdíl), a pak… no, pak se uvidí.

Protože nesnáším, když si ze psaní udělám povinnost. Stihnout uzávěrku, dodat včas slíbené připomínky, přichystat text jako dárek k určitému datu. Nevadí, že si to na sebe všechno sesílám výhradně já sama, stresovat se tím nechám úplně stejně.

Takhle mi to úplně vyhovuje.

A jeden rychlý experiment s tabletem takhle při pátečním večeru – zhruba v tomhle místě jsem v Osamělých válkách. S drobnou básnickou licencí. (Černé magické plameny jsou sice nenápadné a praktické, ale ani v nejmenším malebné.)

Únor. Ze sněhu je břečka, nevlídně fouká, je pořád ještě chladno… je to ideální čas pro lid knihomolský a psavý, zdálo by se.

Nápad dobrý, realizace vázne. Času je nemnoho a co je horší, klid a nálada chybí. Z jedné strany práce, z druhé potřeba dokopat jeden dlouhodobý projekt k důstojnému závěru, a mezi nimi nezbývá moc manévrovacího prostoru. Tak jsem se rozhodla, že si vyhlásím regulérní psací pauzu.

Ono by to tak totiž dopadlo v každém případě, jen bych z toho případně měla větší výčitky svědomí.

Pořád ovšem platí, že vlastní svět je to nejlepší místo pro oddych.

Takže jedna večerní rychlovka mezi přípravou večere. Kaessi, někdy v poklidných dobách před Nepatřičnou.