Ryby mi chutnají. Zejména pak kapr, na toho se vždycky vyloženě těším. Jen kdyby měl trochu míň kostí. Jednu, dvě když si vytáhnu z pusy, dobrá, ale jak ucítím někde na patře pátou, úplně mě chuť na zbytek sebebáječnější ryby přejde.
Stejně to mám s chybami v textu. Sem tam něco, to se stane, zvlášť když je autor sám sobě korektorem. Ale když na mě křičí chyba z každé stránky, neřkuli z každého odstavce, stává se jedna ze dvou věcí.
Jeden rok v trapu, druhý za rohem, tradiční čas pro rekapitulaci zamlženou alkoholem a tak všelijak podobně. Slovy klasika – s chutí do toho a rychle od toho.
Byl to lehce šílený rok. Se vším, co jsem řešila mimo literární vody, mě velmi těší, že jsem stihla i psát. Povídky Hraničářky, Rozkazem a Jantarové oči se tu objevily, dalších pár věcí čeká na svou chvíli v různém stádiu rozpracovanosti. A když porovnám kresby loňské a letošní… no, nějaký pokrok tam je.
Má tvůrčí předsevzetí jsou poněkud obehraně do trojice:
Rok 2015 jsem začala směle – na Nový rok jsem tu zveřejnila první část Nepatřičné. Soudím, že by se patřilo zakončit ho v podobném duchu.
Takže, mí milí, čtenáři, poutníci, kolemjdoucí – přeju v novém roce jistou ruku a dobrý lov. A Aisling taky.
Bývaly časy, zhruba tak deset let zpátky-
(Cože, deset let? To už je deset let, co jsem se odvážila s tehdejšími literárními pokusy vylézt na veřejnost, rozuměj dát přečíst třem spolužačkám? Počkat, je to víc než deset let, v té době jsem neměla občanku! No potěš koště.)
-ahem, jak jsem říkala, víc jak deset let zpátky, kdy jsem začala trochu vážněji psát a rozhodla se, že potřebuju publikum.
Pamatujete si Neru? Theodorova spolužačka z Acadaemie, nezatížená při alchymistickém výzkumu zbytečnými otázkami etiky a bezpečnosti.
V příběhu hraje epizodní roli, ale její medailonek mám hotový ještě ze starého blogu, takže proč ne.
Úplně náhodou jsem si všimla, že ke dnešnímu dni patří Theodorovo jméno.
Ráda se chopím jakékoliv a každé příležitosti udělat den alespoň trochu svůj a neobvyklý. Vděčně vzpomenout svátek imaginární postavy k tomu dozajista patří.
Kdybych si všimla dřív, nechala bych si jeho kresbu až na dnešek, ale co už. Mám v zásobě ještě jednu drobnost, a dovolím si soudit, že by se Theodorovi líbila víc.
Dobrá, nejen. Ale ten kus práce, který jsem zatím během dovolené stihla a můžu ho prezentovat, je ilustrace.
(Další díl v Alissině sérii portrétů, které se jeden druhému ani v nejmenším nepodobají. A zároveň další povzdech na téma „Dost se mi to líbí, ale…“
Dost se mi ten obrázek líbí, ale Theodor je blonďák.)
Elfové nezapomínají a já taky ne, moc dobře vím, že dlužím závěr příběhu. Tu je.
Většinu následujícího dne věnuju polehávání v posteli, pití zázvorového čaje a přemýšlení. Není těžké uhodnout, z čeho mi bylo tak zle, a ani kdo zná palác a služebnictvo tak dobře, aby mi mohl nenápadně a bez potíží poslat dortík s překvapením.
Docela úspěšně se o mě pokouší strach. Jsem tu sama, protože Asgeir odkvačil zpátky do paláce přihlížet dalším pokusům o vyjednávání, a že bych byla zrovna ve formě a plná síly, to se taky říct nedá. Skýtám teď velmi snadný terč.
Základ téhle povídky, vyprávění o tom, jak se Kaessi vrátí do Tosaithu a jak ji tam přivítají, jsem měla v hlavě už dlouho, takže když jsem doladila detaily v logice příběhu, šlo to všechno ráz naráz. (Krom názvu. Přiznávám, s alespoň krapet rozumným názvem jsem se mordovala fakt dlouho.)
Užijte si příběh. Další na řadě je trocha textu do šuplíku, takže tuhle povídku bude nejspíš následovat pár kreseb a přemítání.
Nehynoucí, neprůstřelný a vůbec nezničitelný dík Michalu Havlovi za betareading. Jsou to nervy. Já to vím. Dík!
Vše je do třetice. I Jantarové oči.
(Povídka samozřejmě. Ne, tříokou obludu jsem ještě nestvořila, díky za optání a pěknej den.)
Dnešní psací bilance – mínus 3900 znaků. (Konečně jsem přišla na to, jak obelstít svou nechuť k mazání těch krásných, procítěných, vypiplaných slov, vět a odstavců. Založila jsem si na ně zvláštní soubor. Už je tam z vyřazených scén hotové panoptikum.)
WordPress mi přeje šťastné druhé výročí blogu a povzbuzuje: Keep up the good blogging! Pokračuju tedy v dobrém blogování (všímej si, WordPresse) a přináším prostřední část povídky Jantarové oči.