Rozcestí (1. část)

povidkaKdo by si to pomyslel, že než dovedu k závěru publikovatelnou povídku, budeme mít na krku květen. Nu což, stalo se.

Je hromada spisovatelů, kteří vesele a bez problémů píší ich-formou za postavu opačného pohlaví. Já k nim rozhodně nepatřím, to jsem si ověřila už u Aislingina epilogu. Ale občas je potřeba určit si pro sebe výzvu, posunout alespoň o chlup vlastní hranice. Tak jsem se o to pokusila.

Jako už tradičně děkuju Michalovi za betareading. Tentokrát nabyla má autorská slepota olbřímích rozměrů.

Pokračovat ve čtení →

Safír

Poslední dobou si můj čas žádají jiné světy než ten Aislingin – třeba svět hudby a tance nebo svět, ve kterém každé ráno umlčím budík a odplížím se do práce.

Než pofackuju pár povážlivě doutnajících termínů a budu se zase moct věnovat psaní, nechám vám tu alespoň jednu drobnost.

Onen amulet, kolem kterého se semlela povídka Síla zvyku.

Pokračovat ve čtení →

Kosti a chyby

Ryby mi chutnají. Zejména pak kapr, na toho se vždycky vyloženě těším. Jen kdyby měl trochu míň kostí. Jednu, dvě když si vytáhnu z pusy, dobrá, ale jak ucítím někde na patře pátou, úplně mě chuť na zbytek sebebáječnější ryby přejde.

Stejně to mám s chybami v textu. Sem tam něco, to se stane, zvlášť když je autor sám sobě korektorem.  Ale když na mě křičí chyba z každé stránky, neřkuli z každého odstavce, stává se jedna ze dvou věcí.

Pokračovat ve čtení →

Pour Féliciter

Jeden rok v trapu, druhý za rohem, tradiční čas pro rekapitulaci zamlženou alkoholem a tak všelijak podobně. Slovy klasika – s chutí do toho a rychle od toho.

Byl to lehce šílený rok. Se vším, co jsem řešila mimo literární vody, mě velmi těší, že jsem stihla i psát. Povídky Hraničářky, Rozkazem a Jantarové oči se tu objevily, dalších pár věcí čeká na svou chvíli v různém stádiu rozpracovanosti. A když porovnám kresby loňské a letošní… no, nějaký pokrok tam je.

Má tvůrčí předsevzetí jsou poněkud obehraně do trojice:

  • psát
  • kreslit
  • zúčastnit se literární soutěže (ale hrome taky už!)

Rok 2015 jsem začala směle – na Nový rok jsem tu zveřejnila první část Nepatřičné. Soudím, že by se patřilo zakončit ho v podobném duchu.

Takže, mí milí, čtenáři, poutníci, kolemjdoucí – přeju v novém roce jistou ruku a dobrý lov. A Aisling taky.

PFAisling

Pověrčivost

Bývaly časy, zhruba tak deset let zpátky-

(Cože, deset let? To už je deset let, co jsem se odvážila s tehdejšími literárními pokusy vylézt na veřejnost, rozuměj dát přečíst třem spolužačkám? Počkat, je to víc než deset let, v té době jsem neměla občanku! No potěš koště.)

-ahem, jak jsem říkala, víc jak deset let zpátky, kdy jsem začala trochu vážněji psát a rozhodla se, že potřebuju publikum.

Pokračovat ve čtení →

K svátku

Úplně náhodou jsem si všimla, že ke dnešnímu dni patří Theodorovo jméno.

Ráda se chopím jakékoliv a každé příležitosti udělat den alespoň trochu svůj a neobvyklý. Vděčně vzpomenout svátek imaginární postavy k tomu dozajista patří.

Kdybych si všimla dřív, nechala bych si jeho kresbu až na dnešek, ale co už. Mám v zásobě ještě jednu drobnost, a dovolím si soudit, že by se Theodorovi líbila víc.

Pokračovat ve čtení →

Volno ilustrační

Dobrá, nejen. Ale ten kus práce, který jsem zatím během dovolené stihla a můžu ho prezentovat, je ilustrace.

(Další díl v Alissině sérii portrétů, které se jeden druhému ani v nejmenším nepodobají. A zároveň další povzdech na téma „Dost se mi to líbí, ale…“

Dost se mi ten obrázek líbí, ale Theodor je blonďák.)

Pokračovat ve čtení →