Pamatujete si Neru? Theodorova spolužačka z Acadaemie, nezatížená při alchymistickém výzkumu zbytečnými otázkami etiky a bezpečnosti.
V příběhu hraje epizodní roli, ale její medailonek mám hotový ještě ze starého blogu, takže proč ne.
Nera Layme pochází z Dhamsy, z rodu, kde je magie děděným talentem. Její rodina zastává významné pozice v různých městských institucích i u velkoknížecího dvora. Neře se odmala dostalo kvalitního vzdělání určeného vyšším společenským vrstvám, které v ní umocnilo a zafixovalo vědecký a analytický přístup nejen ke studiu, ale i k životu obecně. V patnácti letech nastoupila studium na Acadaemii, sice s průměrným talentem, ale bezkonkurenční vůlí učit se a vyniknout. Zatímco její studijní výsledky byly vždy výborné, čas od času se stávala terčem mnohdy nevybíravých vtipů a útoků od společenství studentů, do kterého se nikdy nezačlenila.
Neřino odhodlání ji dovedlo až k alchymii, kde studovala transformace a metamorfózy. Její kontroverzní mistrovská dizertace na téma ovlivnění transformace vlkodlaků skončila fiaskem — vlkodlak, na kterém své elixíry testovala, využil navozených transformací a vymkl se kontrole. Nera Layme byla poté s okamžitou platností vyloučena z Acadaemie. Za provádění neschválených experimentů a veřejné ohrožení byla postavena před soud, ale vzhledem ke společenskému postavení svému a své rodiny vyvázla s podmíněným trestem a zákazem používání magie.
Nera si krom akademických výsledků velmi zakládá i na vzhledu. Na dálku je poznat podle hrdého držení těla a ladné chůze, její účes potřebuje každou chvíli zastřihnout a nevyjde z pokoje nenalíčená. Prostě proto, že ona na to ten čas má.
Ještě jsem neměla Tanec mezi střepy dopsaný, když jsem si uvědomila, že Neřin obličej před sebou vidím úplně jasně. A i jindy než při psaní. Do obrazu Nery mi dokonale zapadla spolužačka, vedle které jsem sedávala na přednáškách.
Byla to skvělá holka. Příjemná, vstřícná, pečlivá, inteligentní, psala si dobré a čitelné poznámky (ráda bych se jí bývala někdy revanšovala a půjčila svůj sešit, když potřebovala, ale já ke svým zápiskům musím rovnou půjčovat i sebe coby luštitele hieroglyfů) a vždycky byla pěkně upravená. Já, v džínách, mikině, s vlasy tak nějak jak ráno padly do spony a vždycky dezorganizovaná, jsem si vedle ní připadala maličká. Ale sedávala jsem s ní ráda.
Chudák, jí se to sousedství moc nevyplatilo. Kdysi jsem jí zašantročila zkušební testy ke zkoušce z technologií a teď jsem si podle ní ještě nakreslila potvůrku Neřina formátu. Ono se to vždycky nějak zvrtne. Promiň.
