„Vím, že je to pro ni hrozné, snažila jsem se být co nejopatrnější a vyřídit to rychle,“ vysvětlím řezníkovi, dívčinu otci. „I pro vás to musel být obrovský šok. V malém městě jako Lipí, kde žijete celý život, všechny znáte, vás nejspíš něco takového ani nenapadne…“
Sama pořádně nevím, kam tím mířím, jen kolem sebe házím návnady a doufám, že řezník na některou zabere.
„Pravda, pravda,“ přikyvuje muž takřka bezmyšlenkovitě. „Báli jsme se o ni, když sloužila v Tessaře, to ano, ale že se jí přihodí taková věc přímo na našem prahu…“
„Ona byla v armádě?“ vyhrknu.
„Cože? Proč by měla být…?“
„Říkal jste, že sloužila v Tessaře,“ hlesnu. Překvapený řezník mrká a ohrnuje rty.
„Dobrá Rosselo, byla tam ve službě! Pracovala v hostinci!“
„Aha.“ Připadám si hloupě, tenhle druh služby je přece něco, s čím jsem vyrůstala, a pro děvče mnohem pravděpodobnější než příslušnost k armádě. „A jak dlouho pracovala ve městě?“
„Skoro rok, před pár týdny se vrátila. Zaměstnával ji hrabě Calbah.“ Něco mi říká, že se s touhle informací řezník neopomněl pochlubit, kdykoli se naskytla příležitost.
„A to byla jediná příležitost, kdy slečna pobývala mimo domov?“ Nenápadná a úplně přirozená otázka, viď, Kaessien. Musím na svých konverzačních dovednostech trochu zapracovat.
Řezník jen přikývne, otevře dveře do ulice a gestem mě vyprovodí. Ještě jednou mu poděkuju za ochotu a vstřícnost a pak se téměř rozběhnu ke svému hostinci.
Když se mi Tessara dostane na dohled, přepadnou mě pochybnosti.
Večer jsem se ještě vemluvila do šatlavy a od dveří zavolala na Gethina jednu otázku, než si to strážný ve službě rozmyslel a vyhodil mě zase ven.
Gethinova odpověď sice mé teorii neodporovala, ale taky ji nijak zvlášť nepodepřela.
„Možná, asi… Kajso, já fakt nevím, promiň. Hrozně jsem se tenkrát namet.“
Mám určitou představu, co se asi semlelo. Co se stane, jestli je můj odhad špatný?
Pak jsme oba v háji, soudím. Na okamžik zavřu oči a takové úvahy si zakážu.
Pohled dveřníka hraběte Calbaha mi dává zřetelně najevo, že v armádní košili a s mečem u pasu nejsem ve stavu vhodném pro audienci. Naštěstí nepotřebuju mluvit s hrabětem osobně a pro hraběcího správce je můj vzhled zřejmě dostačující.
Dveřník mě zavede do malé přízemní místnosti, správcovy pracovny, a netrvá dlouho, než se objeví i její majitel.
„Kaessien an Sliabh, pohraniční stráž Tessara,“ představím se, než se správce stihne zeptat, co mu chci. „Vyšetřuji jistý incident, ve kterém je zapletený jeden příslušník stráže, a potřebuji vám položit pár otázek.“
„Jistě máte pověření?“
Vtisknu správci do ruky svůj průvodní glejt. Pročte si ho obdivuhodnou rychlostí a kývne.
„Dobrá. Co chcete vědět?“
„Jde vlastně o jedinou věc. V tom případu hraje roli dívka, kterou hrabě donedávna zaměstnával ve svém hostinci. Potřebuji najít lidi, kteří ji znali, věděli, co obnášela její práce a jak trávila volné dny, cokoli, na co si vzpomenou.“
„O koho jde?“
Řeknu mu dívčino jméno a správce je okamžitě doma.
„Ano, vzpomínám si na ni, i když už je to nějaký ten pátek, co odcházela. Ale kde přesně pracovala… víte, hrabě kromě jiného vlastní tři hostince a dvě herny, nevím z hlavy, kde kdo dělá.“
„A dokázal byste mi to zjistit, prosím?“
Správce se rozšafně poškrábe za uchem.
„Ale jistě, slečinko. Chvíli počkejte.“
„Mno, to máte pravdu, že už tu nedělá. Odešla do nějakýho jinýho pajzlu.“ Mluvčí se ohlédne přes rameno, aby se ujistil, že výčepní tu poslední větu přeslechl. „Ale kam… Jestli já to někdy vůbec věděl… Počkat, ona šla ke Koníčkovi. Určitě. Teda myslím. Zkuste se tam přeptat.“
„Díky, díky,“ zamumlám, podstrčím svému informátorovi pár mincí na další korbel piva a přemýšlím.
Už jsem se na řezníkovu dceru zeptala hostinského, kuchařky a dvou častých návštěvníků hraběcího hostince. Všichni si na ni vzpomínají, všichni se shodnou, že odešla pracovat do jiného podniku, ale vyslechla jsem čtyři různé názory na to, který podnik to vlastně byl.
Nevymyslím nic lepšího, než je obejít všechny, takže se zvednu ze své židle a dám se do toho.
Hospoda Hvězda svému vznosnému názvu zůstává hodně dlužná, je to špeluňka zastrčená ve sklepě zašlého měšťanského domu. Koupím si pohár vína, abych si hospodského naklonila, ale ochutnat se mi nechce.
Řezníkovu dceru mu popíšu barvitě a důkladně, vlasy barvy myší srsti i pihy, které jí pod očima tvoří obloučky, ale nedoberu se ničeho.
Formanský hostinec U Koníčka stojí na okraji města, míjela jsem ho cestou. Pro dívku z venkova by to mohla být příjemná práce, určitě sem jezdí i lidé z okolí Lipí. Vstoupím do dvora skoro vítězně a rozhodnu se dát si při té příležitosti oběd.
Než jsem s kusem králičí pečeně hotová, náladu mám v tahu. Vyzpovídala jsem hostinskou, děvče, které mi doneslo talíř, i čeledína, na kterého jsem natrefila ještě na dvoře. Nikdo ji nikdy neviděl.
Stejný výstup se odehraje i ve Zlatém hroznu. Vinárna působí celkem příjemně, z kamenných stěn dýchá příjemný chlad a thaalské bílé víno mi přijde k chuti, ale ani tady nikdo o mé pihovaté lhářce neví. Zbývá poslední podnik.
Před Černou růží se rozpačitě zarazím. Jistě, zdá se, že v přízemí domu je cosi jako výčep, ale pohled do patra dává tušit, že se tu odehrávají i jiné věci. Ze dvou sousedních oken se vyklání děvčata v nedbalkách, probírají spolu večerní garderobu a jedna druhé podává nízký korzet.
Vyšetřování je vyšetřování a jde tu o Gethinovu budoucnost, napomenu se, když beru za kliku.
Překvapené pohledy, kterými mě přivítá osazenstvo výčepu – početnější, než jsem čekala, a čistě dámské – mě utvrdí v tom, že Černá růže je přesně ten typ podniku, na jaký jsem ho odhadla.
„Dobrý večer,“ zamumlám rozpačitě a zarazím se. Cizí ženská v nevěstinci je divná. Příslušnice armády v nevěstinci je vyloženě podezřelá a jestli vypustím z pusy slovo „vyšetřuji“, hádám, že mě rovnou vyhodí na ulici.
„Copak?“ zavrčí ženština za výčepním pultem.
„Hledám jednu známou,“ vzchopím se. „Řekli mi, že tu má pracovat. Vyrazila do Tessary na zkušenou, vydělat si trochu peněz, poznat svět… Jen se nezmínila, kde přesně pracuje.“
„Na týhle práci není nic špatnýho,“ ozve se jedna z děvčat posedávajících u malých stolků.
„To mě nikdy ani nenapadlo,“ ujistím ji. Bez vyzvání se uvelebím na nejbližší židli, protáhnu si záda a horečně uvažuju, jak vytvořit pocit sounáležitosti. „Člověk se o sebe musí postarat, jak to jde. Máte tu něco k pití?“
Místo odpovědi mi musí stačit dlouhý zkoumavý pohled. Zřejmě ale obstojím, protože přede mnou přistane sklenka pálenky. Zabručím poděkování a skleničku do sebe obrátím, jak jsem to okoukala od kolegů. Mám pocit, že mi hoří krk.
„Hele, já fakt nemám co soudit, taky jsem dělala leccos,“ zachrčím. Doufám, že další dávku na kuráž už nedostanu. „Jen jsem si s ní chtěla popovídat, dlouho jsme se neviděly, já se do města moc nedostanu. Věřte mi, od armády se radši držte dál,“ povzdechnu si.
Co to plkám? To mě to pití skolilo tak rychle?
„Co máš do činění s armádou?“ zeptá se ostře nevěstka u vedlejšího stolu a výhrůžně na mě namíří složený vějíř.
„Snad se radši ani neptej,“ zamumlám a unaveně pohodím hlavou.
K mému překvapení se nálada v místnosti začne obracet v můj prospěch. Dobrá, dobrá, jen nic neuspěchat, jen si to nepokazit. Opatrně… Mám pocit, že víno, pivo a kořalka během jednoho odpoledne nebyly dobrý nápad.
„Jen jsem chtěla vědět, jak se má.“ Vydoluju ze sebe další povzdech a rozmýšlím si pokračování. „Známe se z Lipí, odtamtud je, dcera řezníka. Tak pěkná holka, dlouhý hnědý vlasy, obrovský oči, i ty pihy jí slušely…“
„Ty si nemáš zrovna co stěžovat,“ rýpne si dívčina v růžové krajce. Už z toho ale nečiší podezíravost a nepřátelství, jako když jsem přišla.
„A že je mi to vážně užitečný. Kam mě můj pěknej obličej dostal, co?“ tážu se prázdné skleničky, kterou pro jistotu nepustím z ruky, aby se mi nevrátila s další pálenkou. Zaslechnu několik tichých, souhlasných zamručení.
„Ale tvoje přítelkyně tu pracovala jen chvilku, už tu není,“ ozve se žena ve výčepu. To samozřejmě vím. Chvilku mi trvá vzpomenout si, že se mám zatvářit překvapeně.
„Ne?“
„Byla tu pár týdnů jako šenkýřka,“ přidá růžová krajka. „Ona hledala jakoukoli práci, měla jsem pocit, že od něčeho utíká, ale…“
„Ani tak jí chlapi nedali pokoj. Odešla. Tak zoufalá ještě nebyla,“ zakončí tiše žena u vedlejšího stolku.
Na výčepním pultu se zčistajasna ocitne celá řada sklenic a místností zavane kořalka. Holky vstávají a každá se chopí chabé dávky útěchy. Jedna sklenička zbude i na mě. Nechci už nic pít, pálenka mi nechutná a navíc odsud nejspíš polezu po čtyřech. Jenže po tom, co jsem těmhle ženám navykládala, mám podivný pocit, že jim to dlužím.
„Pracující děvče to má vždycky těžký,“ povzdechne si jedna z nevěstek a zní to skoro jako přípitek.
Nemyslím, že bych v Tessaře mohla zjistit ještě něco dalšího. Tak se mi to alespoň jeví druhý den u snídaně, když rozháním kocovinu chlebem, medem a jablečnou šťávou. Zbývá jen vyříkat si to s řeznickou dcerkou, a to bude nejtěžší část mého úkolu.
Ale musím to zvládnout. Nesmím na Gethinovi nechat nespravedlivé obvinění.
Cestou zpátky do Lipí převracím v hlavě nové poznatky ze všech stran. Ano, věděla jsem, že mi ta okatá dlouhovlasá víla něco tají, ale že její působení v Tessaře vystopuju až do nevěstince… Bohové, co přesně se vlastně stalo?
„Omlouvám se, že vás znovu obtěžuji.“ Dokonce řezníkovi věnuju malou úklonu. Mě neubude a mé šance na přijetí by to mohlo zvýšit. „Zjistila jsem, že mi v zápisu přece jen pár věcí chybí, a potřebovala bych si s vaší dcerou promluvit ještě jednou. Bylo by to možné, prosím?“
„Proč jí nemůžete dát konečně pokoj?“ lamentuje dívčin otec. „Takovou hrůzu si prožila, roky se to s ní potáhne, na slušné vdavky může zapomenout, a vy do toho ještě musíte pořád šťourat, všem to připomínat…“
Nechám ho vymluvit a omluvně přikyvuju, dokud mě rozladěným gestem nepozve dál.
Vůči jeho slečně dceři si takové zdvořilosti odpustím.
„Přišla jsem si něco ujasnit,“ oznámím jí, když za sebou zavírám dveře.
Zase sedí v křesle u kamen. Popadnu nejbližší židli, postavím si ji tak, abych dívčině viděla do obličeje, posadím se a pro efekt si dám načas s úvodem.
„Byla jsem v Tessaře.“ Mluvím tiše, nechci, aby nás vyslechl kdokoli třetí. Nechám na milostivé slečně, o co všechno se bude chtít podělit. „Poptávala jsem se tam na vaše zaměstnání.“
„Pracovala jsem pro hraběte Calbaha,“ vydechne dívka.
„Vím, tam mě váš otec poslal. Calbahův správce mi řekl, že jste pracovala v hraběcím hostinci U Zlatého orla, je to tak?“
„Je to tak.“
„A potom, co jste z Orla odešla?“
Leknutím přestane mrkat, jen na mě zírá a vyzařuje z ní panika.
„Vzpomínají si na vás dámy od Černé růže,“ prohodím. „Pěkně jsme si popovídaly. I když naznačovaly, že ta práce se vám přece jen příliš nezamlouvala…“
„Řekla… řekla jste o tom otci?“ vypraví ze sebe.
„Zatím jsem neřekla nikomu nic. Mně je úplně jedno, jak si kdo vydělává na živobytí. Mě jen zajímá, proč to všechno házíte na Gethina.“
Ruce se jí třesou, v očích se sbírají slzy.
„Tak mi povězte, co se stalo,“ zašeptám. „Potkali jste se v Tessaře, před čtvrt rokem, nemám pravdu? Strávili jste spolu noc, Gethin pak odjel… rozloučil se vůbec?“
„Ale ano,“ vzlykne dívka. Slzy přetečou. „Jako kdyby o nic nešlo, jako kdyby se tak bavil běžně, pokaždé s jinou… a já… a já…“
„Jo, já vím,“ hlesnu. Nemám to srdce vyslovit nahlas, že Gethin se tak opravdu baví. Když mi prve říkala, že Gethin byl její první, mluvila pravdu. Kolega by zasloužil praštit.
„A kuchařka na to přišla,“ vydechne téměř neslyšně. „Vyhrožovala mi, že když neodejdu, všem to prozradí, hraběti, mému otci… že jsem…“ I tuhle větu jí přetrhne pláč. Tolik se snažila svůj poklesek utajit, a teď tu sedím já a vyhrožování začíná nanovo.
„Proč jste se nevrátila domů, proč jste vzala práci v místě jako Růže?“
„Nechtěla jsem se vrátit. Chtěla jsem zůstat ve městě, najít si jiné místo. Otec… otec má potíže s penězi. Velké potíže, hrozí, že přijde o živnost. Chce je vyřešit tak, že mě dobře provdá. Tušíte, co je to za lidi, kteří mají peníze a chtějí je vložit do podniku ve městě jako Lipí? V dnešní době?“
Modrošedé oči škemrají o pochopení.
„Dovedu si to představit,“ zamumlám.
„Ony byly hrozně hodné. Holky v Růži,“ vzlyká děvče. „Nejdřív po mně ani nechtěly, abych…“
„Já vím,“ zopakuju ve snaze trochu jí to ulehčit.
„Jenže zákazníci se ptali, a přemlouvali, a nabízeli… bohové, kolik peněz nabízeli…“
Teď už brečí naplno. Jestli sem vletí řezník, mám po legraci. Natáhnu ruku a konejšivě jí stisknu rameno.
„To nic. Teď už tu nejsou, nic vám nehrozí.“
„Já jsem nemohla. Nemohla. Takže jsem se vrátila. Nikdo se neptal proč a otec okamžitě začal mluvit o vdavkách. O mě mu nejde, dívá se jen na peníze, které mu přijdou do domu. Vybral si koželuha od Zlatého Potoka. Znáte ho? Bude mu padesát, je to hrubián, jeho první žena se upila, jeho děti jsou skoro stejně staré jako já… A když jsem pak znovu potkala Gethina, myslela jsem… doufala jsem…“ Šátrá po kapsách, dokud nevyloví kapesník.
„Jenže Gethin není rytíř na bílém koni, který by vás odsud dostal. Takže proto jste rozehrála celou tuhle šarádu? Abyste unikla koželuhovi? A taky se pomstila Gethinovi?“
Dívka přikývne a já vím, že tohle je čistá pravda.
„Podívejte, já vás chápu. Já vás vážně chápu. Gethin se zachoval hanebně, netvrdím, že ne. Ale nemůžu ho nechat strávit roky pod zámkem za něco, co neprovedl.“
Díváme se na sebe, beznaděj se mezi námi přelévá jako mořský příboj a já najednou vyhrknu: „Já pro vás práci mám. Chcete odjet s námi?“
Když se děvče konečně vybrečí, dohodneme se na jednoduchém plánu. Jen co odejdu, sbalí si věci na cestu. Já nebudu chodit daleko, na její batoh si počkám pod okny, schovám ho prozatím u sebe v hostinci a půjdu pro ni shánět koně. Ona pak posbírá všechnu odvahu, vysvětlí soudci, že Gethinovo obvinění krapet přehnala, a otci, že si našla nové zaměstnání.
Nejde to tak hladce, jak jsem doufala. Chudák holka absolvuje dlouhý výslech, kdy musí každou drobnost uvést na pravou míru, ale alespoň mi dovolí u toho být a namíchnutého soudce trochu krotit. Krátce po poledni pak můžeme nasednout na koně a vyrazit zpátky k domovské základně, kus jižně od Tessary.
Kopyta tří koní, vrzání tří postrojů a Gethinovo namáhavé dýchání, jelikož si z vězení odvezl báječnou rýmu. Nic jiného slyšet není.
Až dlouho poté, co nám Lipí zmizí z dohledu, se hraničář odhodlá promluvit.
„Ehm, Kajso, díky. Vážně. Dík. A vysvětlíš mi, prosím tě, co se vlastně stalo?“
„Stručně řečeno se stalo to, že tvoje obvinění bylo odvoláno a budeme mít na základně novou kuchařku. Do detailů ti to vysvětlím později.“
„Dobře, dobře,“ zamumlá Gethin a úkosem pozoruje řezníkovu dceru, která jede po mém druhém boku. Nikdy dřív na koni neseděla, takže k Tessaře míříme volným krokem a já jí několikrát připomínám, aby se ozvala, až bude unavená.
Cítím z ní nejistotu, trochu strachu, spoustu očekávání. Přece jen míří do neznáma, na čestné slovo dvou hraničářů.
Ale mezi tím vším probleskuje i úleva a radost. A já věřím, vážně věřím, že tohle všechno dopadne dobře.
