Věř mi (1. část)

povidkaMyslím, že nastal čas podělit se o povídku, která se loni zalíbila v soutěži Vidoucí. Ale ještě předtím, ať nezapomenu – Tolkien Society vyhlásila téma letošního Tolkien Reading Day. Je to Nature and Industry, čili Příroda a průmysl.

Zatím netuším, jak to zapadá do mého předsevzetí přečíst letos něco, na čem má zásluhu Christopher Tolkien, ale já už něco vymyslím.

A co budete pětadvacátého března číst vy?

(Obrázek pochází z Pinterestu Middle-earth News, Tolkien Reading Day vyhlašuje Tolkien Society. Akorát mě mrzí, že tímhle zřejmě plakátky v tomhle stylu došly. No nic, budeme recyklovat. To je dneska v módě.)

A teď se, máte-li chuť, můžete dát do té povídky.

Něco se děje u Třídomí,“ pronese kapitán a přejede nastoupené hraničáře přísným pohledem. „Hlasy uprostřed noci, stopy, které se rychle ztratí a znovu neobjeví. Nejspíš to není důležité, ale někdo se podívat musí.“ Oříškově hnědé oči znovu propátrají řadu obličejů. „Matsi. Kajso. Dneska vyrazíte, zítra v poledne se budete hlásit u třídomského starosty. Vyřídíte to bez zbytečného rozruchu a co nejrychleji.“

Rozkaz,“ kývne černovlasý mladík na konci řady, když si uvědomí, že další pokyny nepřijdou.

Rozkaz,“ zabručím taky.

Velitel tím pokládá věc za vyřízenou a přesune se k dalšímu problému.

Posíláme vůz do Lipí, máme tam vyjednaný nákup zásob, hlavně mouky. Zásobovačů je málo, pojede s nimi jeden člověk jako výpomoc. Gethine. Ráno před nástupem u brány.“

Ano, pane.“ Z kolegy i na tři délky cítím spokojenost. Aby ne, pomoc zásobovačům je krotký úkol a navíc znamená přinejmenším jednu noc v zájezdním hostinci, který slibuje o poznání větší pohodlí než hraničářská základna. Klikař.

Gethin se tím netají ani o hodinu později, když okouní po ubikaci a sleduje, jak si s Matsem pakujeme náhradní oblečení a trochu jídla.

Nemůžu říct, že bych vám to záviděl,“ trousí polohlasně, „město mi vážně přijde k chuti, trochu klidu a zábavy, vždyť jak už je to dlouho, co jsme se dostali mezi lidi?“

Mezi lidi?“ zavrčí Mats. „Myslíš jak jsme dělali pašerákům eskortu do Tessary, ty ses na celou noc vypařil s nějakou kočkou a ráno ses neudržel v sedle? A já to schytal z velitelství, že jsem ti to nezakázal? To budou tři měsíce.“

Počítám, že někdo ty pověsti o vojácích vytvářet musí a bozi vědí, že já to nejsem,“ zamumlám do útrob svého zavazadla, obličej ukrytý pod rozpuštěnými světlými vlasy. Já, krev nesnášející ženská a nadto elfka, skutečně nejsem podklad pro stereotypy, zato právě Gethin se v tomhle ohledu snaží, seč může. Kdyby nemusel většinu času trávit na hraničářské základně v pohraničí, byl by zaručeně postrachem městských paniček.

Gethin moji poznámku komentuje pobaveným bručením a já cítím, jak z něj táhne samolibost.

Kolegové hraničáři moc dobře vědí, jak funguje elfí empatie, že čtu cizí emoce spolehlivěji, než kdybych hádala z tónu hlasu a výrazu obličeje. Ale že by se podle toho zařídili a trochu se ovládali? Ani náhodou.

Jdeme, tohle poslouchat nemusím,“ velí Mats, popadne popruh svého batohu a rázuje ven ze dveří. Ještě popadnu z postele odhozenou sponu do vlasů a pak natáhnu krok, abych ho dohnala.

S podivnými nočními úkazy v Třídomí si poradíme rychle, při prvním bližším setkání se z nich vyklube místní šmelinář a hraničář ze sousední posádky, který si nahrazoval meškající žold neschváleným prodejem armádních zásob. Včetně přivlečení provinilého kolegy za ucho před jeho velitele nám celá záležitost zabere všehovšudy tři dny.

Na dohled od naší základny Mats chmurně prorokuje, jakými zážitky a zajímavostmi z městečka se nám Gethin bude nutně muset pochlubit. Taky nemůžu říct, že bych se na samolibého kolegu nějak zvlášť těšila. Skutečnost ale dalece překoná i ty nejhorší Matsovy představy.

Ta část oddílu, která právě neplní žádný úkol, na nás čeká hned u brány, jeden rozpačitý výraz vedle druhého.

Gethin je v base,“ hlásí Sepp. „Prej, eh, zmermomocnil dceru tamního řezníka.“

Dhamsky sice rozumím celkem slušně, ale slovo, které Sepp použil, neznám. Z nálady kolegů a z toho, jak Mats překvapeně ztuhne na místě, můžu jen soudit, že se jedná o vážný přečin.

Co že to provedl?“

K odpovědi se nikdo nemá, kolegové hledí do země, vyzařují rozpaky husté jako listopadová mlha a významně si odkašlávají, tak významně, až mi to konečně dojde.

Kde je? Já ho praštím!“

Posedáváme kolem stolu, čistíme zeleninu na polévku, protože osazenstvo kuchyně má hromadu jiné práce, a nedokážeme mluvit o ničem jiném než o Gethinovi.

Já vám nevím,“ mumlám a přejíždím pohledem z jednoho hraničáře na druhého. První dojem už mě opustil, vážím všechno, co se povídá, proti tomu, jak jsem kolegu zatím poznala. „Nepopírám, že Gethin stojí o, ehm, dámskou společnost a rozhodně mu v tomhle ohledu nechybí sebevědomí, ale že by udělal takovouhle pitomost, to se mi nezdá.“

Jakživ bych si to o Gethinovi nepomyslel,“ připustí Gallagher, chlapík, který už u hraničářů slouží druhou dekádu. Pečlivě u toho okrajuje mrkev. „Jenže taky mě tenkrát nenapadlo, že by Devin dokázal zvednout zbraň proti vlastní zemi. Budou to dva roky, co ho pověsili za vlastizradu a atentát na knížete.“

Kolegové ponuře bručí a já přemýšlím. Vážně si nedokážu Gethina představit, jak si pozornost vynucuje násilím. A já, na rozdíl od kolegů, se ve svém úsudku můžu opřít i o celkem spolehlivou elfí empatii. Znásilnění mi k Gethinovi nesedí. Jenže co se v tom případě stalo?

Řeči kolegů mi šumí kolem uší, monotónní jako hukot vody. Proud rozpaků, nejistoty, nikoho to ani ve snu nenapadlo, každý je z toho v šoku…

Co o tom incidentu víme? Myslím opravdu víme, nedomýšlíme a nehádáme?“ rozrazím hladinu slov, když už mám vážně pocit, že se topím.

Nic moc.“ Gallagher se teď dívá do podlahy, kdo ví, co na pozadí ošlapaných prken vlastně vidí. „Zásobovači se vrátili s očima navrch hlavy a s lejstrem z lipské radnice, ve kterém Gethina obviňují z, no, víme z čeho, vyjmenovávají svědky a svolávají soud.“

To můžou?“ Hledám Gallaghera tázavým pohledem. V mé rodné zemi jsou vojáci civilním soudem nedotknutelní, ale jak se v tomhle ohledu zařídilo Dhamské velkoknížectví, to mi zatím nikdo nevysvětlil.

Proč by ne? Znásilnění je znásilnění, ať ho spáchá, kdo chce.“

Někdo z armády by u toho soudu měl být,“ uvažuju. Gethin je jednou voják, stereotypy a absence disciplíny stranou. Armáda by měla přinejmenším dohlédnout na to, aby byl souzený ve spravedlivém procesu.

Já tedy ne,“ ohrazuje se Sepp a mrskne do hrnce oškrábanou petrželí.

S touhle záležitostí nechci mít nic společného.“ Gallagher to podlaze oznámí tónem nepřipouštějícím diskuze.

Ne. Po tomhle… ne. Nechci, aby to vypadalo, že stojím při něm.“ Fannar hovoří pomalu a vážně. S Gethinem spolu často pracovali, kolegovo selhání si Fannar zřejmě bere osobněji než zbytek oddílu.

Mám tam jet já?“ Snažím se udržet dokonale neutrální tón. Žádná výzva, žádná provokace. Jenže stejně se na mě jeden každý pár očí upře v nevěřícném šoku.

Ty?“ prskne Sepp. Pokrčím rameny a doprovodím to zdviženým obočím. Taky už by si tessarští hraničáři mohli zvyknout, že s nimi slouží ženská a že odvádí svůj díl povinností…

Chceš mu dát po čenichu, Kajso?“ nadhodí Mats a pokusí se ironicky zvednout koutek úst.

Nijak zvlášť,“ zamumlám.

Čekal bych, že ty první se budeš zastávat toho děvčete.“ Sepp si mě prohlíží, jako by mě viděl poprvé v životě.

Myslím, že nevíme dost na to, abychom Gethina odsoudili. Říkejte tomu třeba dobrodiní pochybnosti.“

Kolegové nemusí vyslovit nahlas, že jsem se zbláznila. Vyzařuje to z nich úplně jasně. Jestli se pletu…

Snažím se a představivost se podvolí, na okamžik mi nabídne Gethinovu statnou postavu, silné paže, pro které není průměrná holka žádný soupeř. Otřesu se, jak mi po páteři přejede mráz.

Jestli se v něm mýlím, provedu mu něco mnohem horšího, než třepnout mu jednu po čenichu.

Jedu já. Zbytek oddílu více či méně sdílí Fannarův názor na věc a všemožně se snaží udržet Gethina a jeho nově vzniklou pověst od tessarských hraničářů co nejdál. Veliteli se znatelně uleví, když se přihlásím dobrovolně, protože jinak by do Lipí zřejmě musel on sám. Ani on nemá pochyby o Gethinově vině. Můžu se při vší své citlivosti plést já?

To zjistím, uklidňuju se, když vedu koně na severovýchod. To každopádně zjistím.

Kdo se nediví ani za mák, to jsou lipští konšelé. Chystají soud s vojákem, armáda pošle svého zástupce, to je pro ně nad slunce jasnější. Že by z toho byli nějak nadšení, to se ovšem říct nedá.

Jaksi tuším, že vyslovit pochyby o vině jejich obžalovaného by mi na oblibě nepřidalo. Ne, bezpečnější bude, když budu předstírat, že mě celá záležitost vlastně nezajímá a jsem tu jen z povinnosti.

Velitelství chce podrobnou zprávu,“ postěžuju si soudci, když nás jeden z konšelů představí, a protočím u toho oči ke stropu, abych naznačila, jak moc se mi do toho úkolu chce. „Chtějí výpověď od Gethina Vetura i od té dívky, nemáte nic proti tomu, abych si s nimi promluvila?“

Vetur je za mřížemi a hlídaný,“ upozorní mě soudce.

Vím. Tím lépe, alespoň budu mít svědka,“ pokrčím rameny. Další připomínky nikdo nemá, z čehož soudím, že s mým plánem souhlasí.

Strážnému, na kterého padla nezáživná hlídka u vězeňských cel, se můj průvodní dopis a pověření nějak nepozdává. Nakonec ale dojde k závěru, že dokud já a Gethin zůstaneme na různých stranách mříže, nemůže se nic stát.

Veture!“ zařve.

Z nejbližší cely se ozve Gethinův zmatený hlas a za okamžik kolega přitiskne obličej mezi mříže, aby se podíval, co se děje.

Kajso!“ vyhrkne, když mě spatří. Sálá z něj úleva a naděje.

Pozdrav tě,“ zabručím otráveně. Gethinův výraz zhasne jako sfouknutá svíčka. „Mám s tebou sepsat protokol,“ informuju ho. Jelikož dozorci odmítli pustit hraničáře z přidělené cely, nezbude mi než přidržet si list papíru proti stěně. Alespoň mám na psaní olůvko. Poslední, co potřebuju, je umývat kaňky ze zdi vězení.

Sepsat protokol,“ opakuje Gethin dutě. Oči má rozostřené, ruce se mu lehce třesou a veškeré emoce se propadají do otupělosti.

Prostě mi řekni, jak to všechno bylo,“ vybídnu ho. K ostrému tónu se musím nutit.

Jak to všechno bylo,“ zachrčí kolega. Připomíná mi loutku, nevidím v něm ani stopu jeho obvyklého elánu a sebedůvěry. Je mi ho ukrutně líto a zároveň si netrpělivě říkám, že tímhle tempem budeme tu výpověď dávat dohromady zhruba tak týden.

Potkal jsem ji v hospodě.“ Gethin ze sebe namáhavě vypraví slova, která více méně čekám. Zapíšu si je, aby strážný viděl, že svůj úkol beru vážně. „Šla někomu pro pití. Dali jsme se do řeči… byla milá. Odnesla ten džbán domů a vrátila se… šli jsme se projít a skončili jsme… bohové, ani pořádně nevím kde…“

Nevím, jestli se hraničář ztratí ve vzpomínkách nebo v beznaději, ale k dalším slovům se nemá.

Skončili jste na seně?“

Já… nic jsem jí… k ničemu jsem ji nenutil,“ zamumlá potichu. Pohled mu těká od mých poznámek kamsi za mě, kde tuším strážného. Nechce, aby ho strážný slyšel.

Načmářu na papír slovo nenutil a ruka už se klepe i mně. Věřím mu. Vyzařuje z něj upřímnost, únava a zoufalství z toho, že ho na potkání každý pokládá za lháře a násilníka.

Uvědomím si, že si to prozatím musí myslet i o mně, a v tu chvíli se nesnáším.

Tak jo,“ zabručím. Na delší proslovy svému sebeovládání nevěřím. „Co dál?“

Ráno jsem… se s ní rozloučil. Že musím odjet. Vrátil jsem se pro věci. A pak… si pro mě přišli…“

Z mého písma už je jen těžko čitelná vlnovka. Je to jedno, stejně si Gethinovu výpověď pamatuju slovo od slova.

Znals ji předtím?“

Gethin chabě zatřepe hlavou.

Fajn,“ utrousím. „Ještě něco?“

Kolega na mě upírá oči přetékající strachem a beznadějí. Neříká nic. Já se snažím urovnat si myšlenky.

Gethin je přesvědčený, že té dívčině neprovedl nic, co by nechtěla. To pro sebe můžu pokládat za fakt, i když říct to nahlas by znamenalo ošklivý a zbytečný konflikt s celým Lipí. Tím zůstávají dvě možnosti – buď Gethin nedokáže vnímat, když se holka brání, nebo jeho společnice normálně lže. Proč by lhala, to je další otázka bez odpovědi.

K ničemu jsem ji nenutil,“ zašeptá. „Nejsem… nejsem…“ Vlastní obvinění se mu zasekává v krku. Vzdá to a poprvé se mi zadívá přímo do očí.

Alespoň ty mi věř, Kajso,“ žadoní.

Málem se pode mnou podlomí kolena. Nejradši bych ho ujistila, že mu věřím a že půjdu po stopě, dokud nezjistím, co se doopravdy stalo. Jenže to si nemůžu dovolit.

Znásilnění je ohavná věc,“ odtuším místo toho, hlas pečlivě netečný. „Když někdo dělá ohavný věci, zaslouží si odpovídající trest. O to se postarám, to věř ty mně.“

Když sleduju, jak se Gethin roztřeseně choulí na své pryčně, pochybuju o tom, že si můj příslib spravedlnosti přebere správně. Ale lepší povzbuzení se dát bojím.

Najít to děvče není problém. Žije s rodinou v domě s opršelou omítkou a řeznictvím v přízemí, a posledních pár dní z něj podle všeho nevystrčila nos. Její otec si mě dlouho prohlíží, než mě pustí za dveře. Kdyby sem jel místo mě někdo z kluků, dost možná by ostrouhal.

Zaklepu na zárubeň a opatrně vstoupím do pokoje.

Jsem Kaessien an Sliabh z tessarské pohraniční stráže,“ pronesu do prostoru a poohlížím se po dívce. Najdu ji v koutě za kachlovými kamny, schoulenou v křesle a s hrnkem vonícího mátového čaje v dlaních. Dlouhé světle hnědé vlasy, pihy od nosu až na spánky. Vyplašeně ke mně zvedne pohled.

Mám za úkol sepsat zprávu o,“ bleskově zvážím, jaká formulace jí bude nejpříjemnější, „provinění vojína Vetura. Byla bych ráda, kdybyste mi mohla povědět, co se vlastně stalo. Všechno, na co si vzpomenete.“

Dívčina mě sleduje velkýma modrošedýma očima a když už si myslím, že od ní neuslyším ani hlásku, konečně otevře ústa.

Slabým hláskem mi vypráví celou příhodu podobně jako Gethin, jen zachází do větších detailů. Rozuměli si. Šli se spolu projít, měsíc byl skoro v úplňku, světla na to bylo dost. Skutečně se pak dostali na něčí seník. A jak se jednou váleli v seně, Gethin si vzal, co chtěl.

Cítím, že je nervóznější, když vzhlédnu k jejímu obličeji, a tak se většinu času soustředím na své poznámky. Ona bude o chlup klidnější a na moje vnímání pocitů nemá pohled do očí žádný vliv.

Heslovitě si zapisuju její verzi, papír rozložený na malém rozkývaném stolečku, a za každou větou si udělám značku. Čárku, když mi dívka říká pravdu, křížek, když vím, že mi lže. Celá řada jejích vět je někde mezi, pravda přikrášlená nebo necelá. Hlas se jí třese a strach z ní přímo sálá. Bojí se mě?

Opatrně se doptávám, abych ji nevystrašila ještě víc.

Gethin byl její první. Pravda.

Před tím večerem se neznali. Lež.

Bránila se, ale Gethin na to nedbal. Lež.

Nechám děvče říct všechno, co má na srdci, a cítím se čím dál mizerněji. Nakonec, když je odmlka delší než všechny předchozí, zvednu pohled od papíru. Modrošedé oči se ptají, jestli je to takhle všechno. Jestli chci slyšet ještě něco.

Jestli jí věřím.

Takže, stručně řečeno, vojín Vetur vás znásilnil.“ Mluvím mírně a nespouštím z ní oči. Slovo znásilnil použiju úmyslně. Opisy jako zneuctil nebo připravil o poctivost se dají vyložit i jiným způsobem a zbytečně dávají prostor ospravedlnit nepravdivou odpověď.

Když dívčina tiše, ale pevně řekne ano, je to čistá lež. Lže mi a je přitom vyděšená k smrti.

Děkuji, myslím, že tohle mi stačí,“ hlesnu, zamířím ke dveřím a doufám, že se nemotám. Hlava mi třeští.

Jestli se mám něčeho dobrat, musím zjistit, proč si tu historku vůbec vymyslela a tak důsledně se jí drží.

Uvědomím si zajímavou věc. Oba tvrdí, že se před tím večerem neznali. Gethin tomu věří, ona ne.

U toho začnu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky, Režijní poznámky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..