Racionální rozhodnutí – 12. část

Najít nového vévodu trvá čtrnáct dní.

Své k tomu mají co říct početní zástupci adorské šlechty, Dhamsa jako oficiální vítěz války, ve které vlastně nebojovala, a především Mahaid s Carainem, kteří vlastní obsáhlý seznam lidí, s jejichž činěním se Liga elfských států neztotožňuje. Všichni ale mají snahu se dohodnout, takže zdlouhavá jednání jsou nakonec korunována úspěchem a nového vévodu adorského doprovodí do funkce desítky významných pohledů. Pozor, chlapče, jsi tu s naším souhlasem. Nikdy na to nezapomeň.

Já strávím většinu toho času snahou postarat se sama o sebe. Ruka mi zatraceně chybí, tím spíš, že jsem pravák. Zlozvyk čtení při jídle mi sice vycvičil levačku v zacházení se lžící, ale ve všem ostatním jsem naprosto beznadějná. Dřív jsem se dokázala obléknout, učesat a nasnídat dřív, než mi vychladl hrnek čaje. Teď je dávno studený, než si vůbec pozapínám knoflíky na košili.

A kouzly si pomoct nemůžu, protože mám na krku zpátky svůj starý vázací amulet, ten silný, který mi nedovolí ani nejjednodušší pyrokinetický trik. Doufala jsem, že mi Iwar povolí trochu víc. Smůla.

Měla bych se uzdravovat, místo toho je mi každý den hůř.

Musím se dát dohromady. Nezůstanu nikomu na krku, aby se o mě musel starat, to naprosto nepřipadá v úvahu. Musím se postarat sama o sebe, od čaje a knoflíků na košili po práci a můj výzkum. Zvládnu všechno, co jsem zvládala dřív, a je mi jedno, kolik času to zabere. Zvládnu to.

Vztekle si zajedu kartáčem do vlasů. Zadrhne se v zacuchaném prameni, vyletí mi z ruky a přistane pod stolkem. Výborně.

Svezu se ze židle na kolena a naslepo šátrám po podlaze. O pravou paži se nemůžu ani opřít.

Když konečně kartáč vylovím, obalený prachem a plný vyčesaných vlasů, které se jednou rukou špatně odstraňují, chce se mi brečet.

„Reine? Všechno v pořádku?“

Chci Galdurovi odpovědět, že samozřejmě ano, díky, a chci to říct klidným a vyrovnaným hlasem, ale než vůbec stihnu otevřít pusu, nahlédne dovnitř.

„Reine…“

Už mi pomoc nenabízí. Rovnou se posadí vedle mě, vezme mi z ruky nešťastný kartáč a začne mě česat sám.

Chci protestovat, ale nedostanu ta slova z krku. Zapomněla jsem, jak hrozně příjemné je nechat se česat. Říkala jsem mu to někdy?

Jenže já se o sebe chci postarat sama. Musím se o sebe postarat sama. Vědět, že jsem soběstačná, je moje základní životní potřeba. Nechci být na nikom závislá, tím méně pak na Galdurovi, který…

Uvědomím si, že mi po bradě tečou moje vlastní slzy.

„Potřebuju se to naučit,“ vypravím ze sebe.

„Já vím, ale nemusíš zvládnout všechno hned a nemusíš dělat všechno sama.“ Galdur hovoří stejným tónem, jako když mě konejšil po nočních můrách.

„Já to zvládnu,“ odpovídám jako trucovité děcko.

„Nepochybuju o tom. Jen ti to chci trochu usnadnit. Že něco dokážeš ještě neznamená, že to dělat musíš.“

„Chybíš mi,“ vyletí ze mě bez přemýšlení.

Galdur polkne naprázdno. Zjevně si není jistý, kam jsem obrátila kormidlo.

„Ty mně taky.“ Zní to skoro jako by se styděl.

„Ale pořád jsem na tebe příšerně naštvaná.“

„Máš proč.“

„Já tě fakt nechápu, snažila jsem se, ale nechápu…“

Galdur bez mrkání zírá do podlahy.

Vzpomínám na rozhovory s Kaessi a Aisling. Jedna tvrdí, že i nesmírně soukromé věci se dají vnímat nezávazně, druhá se soustředí na to, co za chlapa má ve vlastní ložnici.

„Ale asi chápat nepotřebuju,“ zamumlám.

Do vyznání lásky to má zatraceně daleko a Galdur to ví. Koutkem oka vidím, že si mě prohlíží a hledá nějaký záchytný bod, další nápovědu. Když žádnou nenajde, zvedne ruku. Špičkami prstů mi otře z tváře slzy a pokračuje dál. Hladí mě po krku, po celé délce paže, kreslí mi vlnovky po páteři. Když se nebráním, opatrně mě obejme.

Objetí mu oplatím nejlíp, jak to s mou zchromlou rukou jde. Opírám se mu o rameno, zavřu oči a snažím se klidně dýchat.

Žije se se mnou těžko, to vím. Znám svoji povahu dost dobře na to, abych věděla, že s nepoužitelnou rukou budu ještě nesnesitelnější.

Tohle nemůže dopadnout dobře. Ne, když se se mnou nedá vydržet a zároveň mnou lomcuje žárlivost.

Jenže zrovna teď je příliš příjemné mít se o koho opřít. Nedokážu mu říct, ať mě nechá na pokoji.

Galdur dýchá rychle a mělce. Když se trochu odtáhnu, abych mu viděla do obličeje, má výraz mírně nepřítomného soustředění.

Přitáhne si mě zpátky k sobě a čelo si opře tak, že má obličej v mých vlasech. Svaly má napjaté. Je nervózní.

„Miluju tě, Reine,“ vydechne mi do vlasů.

Lepším se. Otravně pomalu, ale zlepšuju se v obtížných úkolech jako udržet si vlasy z obličeje nebo sbalit batoh.

Pochybuju, že by to kohokoli zajímalo, ovšem já zase nejsem schopná myslet skoro na nic jiného, takže se radši držím od všech stranou. Mezi čaroději převládá úleva a opatrná radost ze splněného úkolu, zdůrazněná tím, že nad sebou nemusíme věčně držet maskovací iluze a vysílat před sebe hlídky.

Což je jenom dobře, beztak bych teď jako hlídka byla k ničemu.

Cítím, jak se mi někde pod hrudní kostí otevírá malá, hluboká propast. Lapnu po dechu, levou ruku křečovitě sevřu do pěsti.

Cestou sem jsem byla člen týmu, na hlídce schopnější než většina, a teď…

Lehounká ozvěna kouzla mě zašimrá na kůži.

Reine? Nic se neděje, všechno je v pořádku, klid…“ konejší mě Galdurův hlas.

Přiměju se zavřít oči. Snažím se dýchat pomalu a zhluboka. Nervozita se mi proplétá mezi žebry, ale pomalu se mi daří dostat ji pod kontrolu.

Vydechnu, otevřu oči a vykročím za zbytkem party, která mě v mém záchvatu úzkosti ohleduplně obešla.

Jsem v pohodě, dík,“ zamumlám telepatickým spojením. Nevím, jestli za to může nový Iwarův amulet, únava, magické zranění nebo ještě něco dalšího, ale už mám problém i používat cizí telepatická kouzla. To jsem to dopracovala…

Nějak bylo, nějak bude, okřiknu se, než mě úzkost stihne znovu lapit do spárů.

Táhnu se za kolegy a poctivě se snažím myslet jen na sluneční paprsky, které v listí nad mou hlavou tvoří proměnlivou mozaiku. Trvá dlouho, než mě hlasy vyruší ze soustředění.

Většina čarodějů posedává na svých zavazadlech a svačí. Galdur stojí na cestě, možná na mě čeká, kterýžto dojem ovšem významně kazí fakt, že se k němu přidružila Mairwyn.

Čekám, kdy se ve mně vzepne žárlivost. Když se nedočkám, trochu zmateně se vydám na průzkum vlastní hlavy. Těžko jsem mohla spolu s pohyblivostí pravé ruky přijít i o základní povahový rys.

A nepřišla jsem o něj. Objevím žárlivost krčící se kdesi v koutku. Kňučí a neodváží se vystrčit nos, protože jestli ji Gadur zahlédne, klidně se může otočit na podpatku a odkráčet mi ze života.

Znovu zavřu oči a soustředím se na rytmus dechu, vyháním strach vůní sluncem vyhřátého lesa.

Potřebuju Galdura, to si uvědomuju až příliš ostře. A chci ho, to si taky umím přiznat.

Jestli nám to ovšem má vydržet, jestli spolu máme žít bez výčitek a frustrace…

Možná se budu muset naučit uvažovat jako elfové.

Otevřu oči, protože se ke mně blíží něčí kroky. Galdur má výraz školáka přistiženého při čtení pod lavicí, který nedokáže odhadnout, jestli se učitel zasměje, nebo ho nechá tři týdny po škole.

„Nemáš něco k pití?“ vyhrknu, než stihne otevřít pusu. Cokoli, jen teď ničím nepřikrmovat tu potvoru v koutě. „Nebo ještě líp, není tu někde pramen? To je hrůza, kolik toho vypiju, když je takhle teplo…“

Na okamžik Galdur zjevně netuší, která bije. Pak vyšle po okolí průzkumné kouzlo a kývne.

„Něco by mělo být zhruba tam,“ ukáže do míst, kde mezi vzrostlými smrky prosvítá i nižší, sytě zelený porost. „Chceš se tam podívat, nebo ti donesu plnou lahev?“

„Pojď se tam podívat,“ vybídnu ho.

Položí mi ruku kolem pasu a zamíříme mezi stromy.

Kaessien

Aislingina nervozita je cítit až za roh.

„Co se stalo?“ zeptám se v okamžiku, kdy se hraničářčina kaštanová hříva ukáže ve dveřích.

„Ale nic,“ zamumlá Aisling.

Nakloním hlavu ke straně a co nejvýznamněji zvednu obočí. Už by si mohla zvyknout, že mi nemá cenu lhát.

Aisling se posadí na druhý konec postele a přes smutnou hromádku mého oblečení, které se snažím nacpat do batohu, mi věnuje ztrápený pohled.

„Zkoušela jsem, víš…“ Rozpačitě se kousne do rtu. „Napadlo mě, že možná máte s Asgeirem armády plné zuby. V Comharu by se určitě našlo místo, třeba ve výcviku městské stráže, měli byste trochu klidnější život…“

I když je mi jasné, že její plán nevyšel, zalije mě vlna vděčnosti. Výcvik stráží – jasně daná pracovní doba, žádné noční služby, žádné hlídky, které se protáhnou na několik dní… Takový komfort nenabízí ani služba v gardě na velvyslanectví, natožpak hraničářský oddíl.

„Jenže Blanche padla,“ vydechne Aisling. „To ona nám zařídila azyl v Comharu. Bez ní… ukázalo se, že nás školní rada a Blanchin nástupce nemají tak rádi, jak se zdálo, a dali velice jasně najevo, že o nikoho dalšího se starat nehodlají.“

„To nic,“ usměju se, jak nejklidněji dokážu. „My si poradíme. Vážím si toho, žes na nás myslela.“

„Tady musíme držet při sobě.“ Oplatí mi úsměv a naznačí, co myslí slovem tady. Sedíme v jedné z malých ložnic pro studenty na dhamské Acadaemii, kterou musíme do poledne vyklidit. Po návratu z Adoru nás tu nechali vydechnout a zotavit se, ale čarodějům dochází trpělivost. Cíle bylo dosaženo, alou domů. Pro nás je to hraničářská základna v tosaithském pohraničí, pro Aisling comharské Castelgrande.

„Ais, budu muset jít, Mahaid se nemůže dočkat, až odsud vypadneme,“ povzdechnu si a natáhnu se pro další kus oblečení, abych ho napěchovala do batohu.

„Jo, já si taky musím jít sbalit, a asi bych tu neměla nechávat Theodora samotného… Strašně ráda jsem tě viděla, Kajso.“ Vrhne se mi kolem krku. „Dávej na sebe pozor. A ozvi se někdy.“

„Určitě,“ zamumlám. Mám její vlasy v očích i v puse.

Já Asgeira slyším i cítím s předstihem, ale Ais si ho všimne, až když si decentně odkašle. Hraničářka se poněkud provinile ohlédne přes rameno.

„Už mizím,“ ujistí ho a vyskočí na nohy. Chvilku váhá, ale pak obejme i Asgeira.

„Ať se ti daří,“ popřeje mu, než zmizí za dveřmi.

„Připravená? Ti dva už jsou nervózní jak psi,“ broukne Asgeir.

Vstanu, hodím si batoh na záda a rozhlédnu se po místnosti. Ne, zdá se, že jsme tu nic nezapomněli.

„Jdeme.“

Nádvořím bychom měli projít přímo rovně k bráně, ale na jedné z laviček po stranách zahlédnu Reine s tím jejím čarodějem a neodolám, abych nezjistila, jak to teď spolu mají.

„Jen se rozloučím s Reine,“ okřiknu Asgeira, když chce protestovat.

Čarodějové si nás všimnou, vstanou ze své lavičky a Reine nás vítá s netypicky upřímným úsměvem. Mám pocit, že si to spolu urovnali.

„Jdeme se rozloučit,“ kývnu na ně. „Čas vyrazit domů. Žijte blaze.“

„Vy taky, ať je co nejlíp. Dávejte na sebe pozor, pane,“ rýpne si čarodějka.

„Jak to mluvíte s velícím důstojníkem ve službě, Laragh?“ hudruje Asgeir, ale usmívá se u toho.

„Jak se mi zrovna zachce, pane,“ ušklíbne se Reine a obrátí se ke mně. „Měj se dobře, Kaessi.“

U Ais mě objetí nepřekvapilo, od Reine mě překvapí hodně, dokud mi nevydechne do ucha.

„A děkuju.“

Pootočím hlavu, aby mi čaroděj neviděl do obličeje.

„Za málo. Držím vám palce,“ odpovím.

„Musíme jít,“ připomene mi Asgeir. Všichni si ještě navzájem zamumláme nějaké ty pozdravy a pak mě Asgeir jemně odtáhne k bráně.

„Konečně,“ zabručí Mahaid, když nás vidí. Ani nečeká, až nasedneme na koně, a vyrazí prostředkem rynku pryč, Carain hned za ním.

Než se Asgeir začne věnovat svému oři, na okamžik si mě přitáhne do náruče.

„Mohlo by být hůř,“ usoudí.

„Mnohem hůř,“ souhlasím.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Racionální rozhodnutí". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..