Racionální rozhodnutí – 8. část

Na kratičkou chvíli zahlédnu Theodora, jak se kácí k zemi. Okamžitě se mi vybaví všechny mé noční můry, ve kterých Theodor umírá, skládá se do prachu jako odhozený šátek, protože se mi má kouzla vymkla z rukou – Theodor a Iwar a Galdur a Blanche a…

Vzápětí mi na žebrech přistane čepel meče.

„Reine, co je s tebou?“ Aisling zaraženě pozoruje svoji tréninkovou zbraň, jejíž úder jsem se ani nepokusila vykrýt. Už zase. V šermu se neustále horším.

Vzápětí si sama v duchu odpoví, bezradně zatřese hlavou a vydá se drezírovat někoho jiného. Je zřejmě přesvědčená, že jí zazlívám mlčení o Galdurovi a nedovedu se kvůli tomu soustředit.

Já jí to samozřejmě zazlívám, mám chuť na ni řvát a hodit po ní svůj meč a vyškubat jí vlasy. Ale kvůli tomu boj nekazím. Děsí mě vidina války, kterou se chystáme rozpoutat. I když to všichni kolem chápou jako obranu, já se nemůžu zbavit ošklivého pocitu, že stojím na straně agresorů. Vyprovokovaných, jistě, ale stále agresorů, kteří ukončí chatrný mír.

Skloním čepel k zemi a rozhlédnu se po nádvoří. Trénuje nás tu asi dvacet, čtvrtina všech čarodějů, kteří mají zanedlouho vytáhnout do Adoru. Kdo právě nemáchá kusem železa, ten piluje svá kouzla – kinetická, maskovací, ochranná i staré dobré výboje energie, která protivníkovi zahltí nervový systém tak, že dlouhou chvíli nedokáže nic než ležet v bolestech. Někteří čarodějové chystají amulety plné vázané energie, ze které se v boji dá čerpat, připravují maskování, které nás má skrýt před civilisty. Největší odborníci dvou magických škol rokují o tom, co se asi stane, když bude osmdesát čarodějů najednou kouzlit ze všech sil a potom tu sílu dočerpávat. Přivodíme adorské armádě příznaky energetického přetížení? Vyčerpáme všechnu sílu ze země a zůstaneme na suchu, neschopní čarovat, odkázaní na meče, kuše a kopí?

Dívám se na řadu cvičných soubojů a s každým zásahem do prošívanice, s každým zazvoněním čepelí se mi hlavou prožene jiná myšlenka.

Pokud dojde na meče, jsme v háji.

Iwar si při nešikovném krytu málem vykloubí loket.

Nejsme válečníci, jsme vědci a učitelé, vědění je záležitost mírová.

Theodor provede výpad, na poslední chvíli se snaží zastavit, aby protivníka nezasáhl moc tvrdě, a ztrácí rovnováhu.

Proč to musíme být my?

Lyall z Acadaemie odrazí Aislingin meč štítovým kouzlem a z nervozity ho přežene tak, že zaklínačku srazí k zemi.

Protože nikdo další neví, že je země v ohrožení.

Zaklínačka se hrabe na nohy a nadává Lyallovi do pitomých amatérů.

Jaké ohrožení představuje Ador pro obyčejné lidi mimo paláce a ředitelské pracovny?

Postarší učitel proudové magie útočí nacvičenou sérií pohybů a vypadá dost překvapeně, když ho protivník zasáhne do odkrytého boku.

Ador až takové ohrožení neznamená, ale elfové ano. Pokud se tu Liga rozhodne udělat pořádek, vezme to zgruntu.

Dívčina kolem dvaceti, na kterou je meč zjevně moc těžký, se udatně rozmáchne k úderu a jílec jí vyklouzne z ruky.

Děláme za elfy špinavou práci?

Aisling uhání k čaroději, který utržil zásah letícím mečem, vříská cosi o opatrnosti a sebezáchově a přistane na kolenou, aby postiženému zkontrolovala žebra.

Ano, děláme za elfy špinavou práci. Budeme rasové, abychom se později nestali toulavými psy.

Dívka stojí s rukou přes ústa a špičkami k sobě jako vyděšená školačka. O moc víc vlastně není.

Co když se pleteme? Co když posloužíme elfům a sobě nepomůžeme?

„Hej, do střehu!“

Za hlasem otočím jen hlavu. Stačí to. Bývalý spolužák z Acadaemie se střetne s mým pohledem, překvapeně zamrká a odcouvá, aby mi nenastavil záda. A to jsem rukou s mečem ani nepohnula.

Teď už je jedno, jestli se pleteme. Představeným se daří podsunout nám zároveň strach z nadvlády a odvahu do boje. Teď už to nejde zastavit.

Po kůži se mi převalí ozvěna jakéhosi hodně silného kouzla. Celé nádvoří se na úder srdce zarazí, někdo pak pokračuje v boji, někdo se oklepává jako mokrý pes. Vnímavost k magii je ohromně různorodá.Já patřím k těm háklivějším. Od kouzel tohohle formátu mi nepříjemně dlouho mravenčí kůže po celém těle.

Elfové jsou prý obecně citlivější než lidé. Taky proto se, až na vzácné výjimky, nevěnují čarodějnictví. Museli by z toho zešílet.

Možná, pokud sem Liga přece jen vletí, bychom měli šanci i proti elfům?

Není na co čekat a představení to vědí. Comharská část výpravy už to zná – tvrdý trénink, den zaslouženého odpočinku a pak nám ukážou dveře. Přesněji řečeno branku ze zahrady, která ústí do méně používané ulice. Pro utajovanou válečnou výpravu je to lepší volba než vyhrnout se z Acadaemie rovnou na hlavní rynek.

Jako správná válečná výprava taky máme předvoj stopařů a průzkumníků, i když předpokládám, že u normálního vojska tuhle roli nejspíš nezastávají holky, kterým z rukou sálá magie. A běžní vojáci téměř určitě nemají výhodu iluzí, které je skrývají před zraky náhodných kolemjdoucích. Minimálně kolemjdoucích dostatečně vzdálených na to, aby přeslechli naše dupání a klopýtání.

Maskovacích kouzel máme dokonce dva druhy. Hromadné nás ukryje všechny, pokud se držíme dostatečně blízko u sebe, a je vhodné pro pochod, protože pod kouzlem se vzájemně vidíme. Každý má ještě svůj vlastní amulet s iluzí, ale pokud bychom je použili na cestě, dosáhneme jen toho, že si bude osmdesát neviditelných čarodějů vzájemně šlapat na nohy.

Blanche má strach z překročení adorské hranice. Vkročit na adorské území bez pozvání a povolení znamená vyhlášení války. Dlouho jsme se dohadovali, jakým způsobem to provést, své k tomu měl co říct skoro každý člen výpravy. Stálo nás to hodiny řečí, než jsme se shodli na Theodorově návrhu, a to až když nám Theodor významně připomněl, že je syn diplomata a do podobných věcí trochu vidí.

Dotyčný plán říkal především to, že pokud překročíme hranici tajně, kterákoli třetí země si to může vyložit jako neoprávněný zásah a zbytečně bychom si tím přidělali nepřátele. Zároveň jsme ale nikdo nechtěli, aby na nás u čáry čekali adorští v dvojstupu s pořádně nabroušenými meči.

Výsledným kompromisem je to, že zbylé osazenstvo Acadaemie se postará o důkladné, pompézní a veskrze magické vyhlášení válečného stavu jménem bývalého Dhamského velkoknížectví a všech svobodných čarodějů. Signál k akci dají naši velitelé, až budeme dostatečně blízko u hranic, abychom se přes ně dostali, než stihne Ador zareagovat a posílit obranu.

I tak mám pocit, že strkám hlavu do oprátky. Loni jsme se přes hranice dostali mírumilovně, i když trochu podvodně, a nikdo po nás nepátral, přinejmenším dokud jsme nevyhodili do povětří rezervoár magické energie z půlky vévodství. Tohle je jiné. Tohle je otevřený boj.

Pokud nás někdo na nepřátelském území přistihne příliš brzo, vůbec se taky k Frolikovi nemusíme dostat. Nebo se k němu dostaneme přes spoustu krve. Ne, je životně důležité, abychom byli nenápadní. A rychlí, protože Dhamsa se dlouho bránit nemůže.

Naštěstí jsme na to vybavení. Aisling, Theodor a tosaithská výprava už na to téma dlouze diskutovali na Acadaemii a mají plán.

Ráno třetího dne nám zaklínačka nakáže, abychom nikam nespěchali, a sama se s jedním z elfů ztratí v lese. Mám jisté tušení, o co jde, ale nešířím se s ním, jen se rozhlížím po povědomých svazích a sleduju známé linie kopců na obzoru.

Kolegové se do volnějšího tempa pochodu nenechají dvakrát přemlouvat. Na elfa znovu natrefíme až před západem slunce. Tváří se poněkud netrpělivě.

„Máme místo,“ oznámí nám, „ale budete sebou muset hodit, abychom se stihli za tmy dostat z příhraničního pásma.“

Čarodějové se nejistě a zaskočeně ohlíží jeden na druhého. Odkdy tu velí elf? Máme ho co poslouchat?

„Slyšeli jste, tak alou,“ zabručí rektor, zastrčí si palce pod popruhy batohu, aby ulevil otlačeným klíčním kostem, a vykročí po cestě dál. Elf to kvituje mírnou úklonou a zařadí se vedle něj. Tenhle příklad už je zjevně hodný následování, kolegové vykročí a ani nebrblají. Nejspíš jim překvapením došla slova.

Odhaduju, že je ještě před půlnocí, když k nám dolehne hukot vody. Abhainn, vybavím si, horská říčka, která v těchhle místech tvoří dhamsko-adorskou hranici. Stezka, kterou nás elf vede, se vynoří v maličké, dávno opuštěné vesnici, jejíž domky jsou všechny nalepené kolem jediné silnice, která jí prochází.

„Nikdo se sem po válce nevrátil?“ šeptnu Lyallovi, který kráčí vedle mě s očima upřenýma na rektorova záda. Aniž by polevil ve svém dohledu, pohodí hlavou.

„Na Příčný se moc zabíjelo, než aby tu ještě někdo chtěl žít.“

„Něco jsem o tom zaslechla,“ připustím a doufám, že se na to Lyall nebude vyptávat. Něco jsem zaslechla, ano, a u něčeho jsem byla osobně. Pohybujeme se v místech, která zná Aisling ze služby u hraničářů a já ze svých občasných převaděčských výprav. A když mě jednou hraničáři chytili… Fuj, lepší nevzpomínat. Vybrala jsem si tenkrát zatraceně špatnou noc.

Připadá mi zvláštní, že by Příčná nebyla hlídaná, ale konec konců, teď je dhamsko-adorská hranice jen formalita, detail pro kreslíře map, zatímco před šesti lety to byla bojová linie. Třeba tu vážně nikdo není. To si umíme ověřit jednoduchým kouzlem.

A vlastně, dojde mi, když zírám na dvě postavy v čele průvodu, nemusíme ani čarovat. Elf případné hlídky prostě vycítí, bez rizika, že sem adorští náhodou zrovna postaví vnímače nebo člověka s detekčním amuletem, který si může všimnout průzkumných kouzel.

Na břehu řeky se naše procesí zastaví a někdo kolem nás obtočí pramínek energie.

Použijeme hromadnou iluzi, žádná další kouzla,“ přikáže nám rektor telepaticky. Dává to smysl, iluze jsou energeticky slabé, na dálku se zjišťují špatně, pokud člověk není zrovna odborník.

A všichni budete potichu. Absolutně. Žádný dupání, žádný kašlání, žádný remcání, prostě nic. To platí odteď do odvolání. Jestli někdo spadne do vody, osobně ho přetrhnu. Nějaké dotazy?“

Snažím se zklidnit dech a došlapovat co nejtišeji. Kolegové se vesměs zařídí podobně, i když i v chabém měsíčním světle vidím, jak si vyměňují nechápavé pohledy. Nikdo nechce být ten, kdo se zeptá, a nikdo se nad tím zjevně nechce moc zamyslet.

Přitom to až tak složité není. Elfí empatie nedosáhne nijak zvlášť daleko. Jaký přesně má dosah, to nevím, ale kdyby měl náš zvěd vnímat každého člověka v okruhu několika mil, už by mu dávno hráblo. Empatie v předvoji nám k něčemu bude, jen když dokážeme být nenápadní a potichu.

Když poprvé šlápnu do ledové vody, mám i tak chuť zařvat.

Jde to dobře, kmitne mi hlavou o něco později, když je řeka zdárně za námi.

Já, elf a rektor jsme teď něco jako přední stráž a za námi se táhne zbytek výpravy. Ospalý, nevrlý a vystrašený, nicméně tichý zbytek výpravy, všechna čest. Zatím to jde dobře.

Takže se brzy něco pokašle, ujistí mě skoro vesele cosi v mém podvědomí a já jen tak pro sebe přikývnu. Zaručeně.

Vůbec mě nepřekvapí, když elf ztuhne na místě a gestem zastaví i nás. Upírá na rektora významný pohled, dokud čaroděje nenapadne aktivovat telepatické kouzlo.

Hlídka.“

I telepaticky šeptá. Síla zvyku je fascinující záležitost.

Dva. Řekl bych, že jeden z nich spí. Odhaduji, že jsou napravo hned za zatáčkou.“

Nevyslovená, ale zřetelná otázka, co s touhle komplikací podnikneme, zavibruje kouzlem vzápětí.

Teď se snažím rektorův pohled zachytit já. Pokud promluvím telepaticky, uslyší to elf a všichni ostatní, ke kterým kouzlo sahá, takže jsem v tiché komunikaci s velmistrem magie odkázaná na grimasy a posunčinu.

Když si mě konečně všimne, namířím si ukazovák na hrudník a tázavě nakloním hlavu. Odpovědí je mi potřesení šedivějícími vlasy a rektorův palec zabodnutý do jeho hrudní kosti.

Dobrá, vyřídí to on, já se mu nebudu motat pod nohama.

Dám mu čtyři kroky náskok, než opatrně vyrazím za ním. Pokud tu nejsem jako zbraň proti adorským, je jen jedna další možnost – jsem pojistka, kdyby na nás elfové sehráli nějakou habaďůru. Nemíním je pustit z dohledu.

Banda kus za námi stojí a téměř nedýchá, my tři se pohybujeme s nejvyšší opatrností, přesto nás hlídka zaslechne.

„Stát. Kdo tam?“ Nemluví nijak zvlášť nahlas. Ono to v nočním lese úplně stačí.

Klatě,“ dolehne ke mně telepatickým spojením. Rektor okamžik přemýšlí a pak, aniž by pohnul jen prstem, vyšle proud magické energie kamsi nalevo od nás.

„Stát!“ vykřikne hlídač a vrhne se za šustěním a křupáním vrstvy suchého listí. Než se může ujistit, že nic víc než zpřevracené lupení tím směrem nenajde, rektor vyryje další brázdu do podrostu za jeho zády. Muž se otočí na patě a pátrá pro zdroji potíží, jeho kolega se vymotává z pokrývek a šmátrá po meči a já si podvědomě začnu chystat vlastní kouzlo. Magické návnady je zaměstnají jen na okamžik, každou chvíli jim dojde, o co ve skutečnosti běží.

Čaroděj to ví taky. Vyrazí ze sebe neurčitý bojovný výkřik, zvedne nad hlavu meč a vpadne adorskému hlídači do boku-

Počkat. Tak rychle a tiše by těžko dokázal tasit.

Rektor vrší jedno kouzlo na druhé, ozvěny magie mě šimrají na kůži jako vytrvalý déšť. Jedna z těch ozvěn nejspíš patřila vytvoření iluze meče.

Energie se mi pořád přelévá mezi špičkami prstů, ale dochází mi, že velmistr si poradí sám. Nedělá mu sebemenší problém udolat protivníky kouzly. Ještě když už oba leží na zemi, soustředěně je oplétá zaklínadly.

Změnit paměť jim nedovedu a nechci ani, aby úplně zapomněli,“ broukne na vysvětlenou k elfovi, jehož paže zkřížené na hrudníku naznačují, že magie bylo pro jednu noc až až. „Ale dokážu zařídit, aby si nepamatovali moc.“

Proto ta iluze zbraně, uvědomím si. V boji je k ničemu, ale zapíše našeho šéfa do paměti adorských jako chlapíka s mečem, ne čaroděje. Rektor to má promyšlené.

Hotovo, víc už to nevylepšíme. Jdeme dál.“

Theodor

Cítím na sobě jejich pohledy jako kroužkovou košili, těžkou, nepříjemnou, tížící na hrudníku.

Říká se, že člověk si zvykne i na šibenici. Doufám, že provaz si nikdy nevyzkouším, ale na roli univerzálně podezíraného zrádce jsem už zvyklý dost.

Konec konců, nikoho jsem nezradil a ani to nemám v plánu, ale svá tajemství mám. Loajalita ke Comharu a vědomí, že znám Ador lépe než kterýkoli jiný čaroděj, jsou zástěrka. Potřebuju si na adorském hradě něco vyřídit.

Držím se poblíž velmistryně de Lestate. Částečně proto, že je to většinou ona, kdo se mě ptá na rady, ale hlavně kvůli tomu, že je jedna z mála, kdo se stydí. Ne že by mi začala věřit, to ne, vidím na ní, jak před každou větou váhá, jestli ji přede mnou může vyslovit. Ale alespoň se za to stydí.

Mám velmistryni na dosah ruky, když ke mně z čela výpravy dolehne echo kouzla, a i v chabém měsíčním světle vidím, jak se jí tvář mění strachem.

„Co se děje?“ vydechnu co nejtišeji.

Vojáci,“ promluví telepaticky. „Celý oddíl. Musíme z cesty.“

Kolegy ta zpráva zacloumá jako vítr osikovým listím. Všichni si uvědomují, že je naprosto nutné zachovat klid a hlavně nezpůsobit hluk. Ze všech stran slyším nervózní dýchání, škrábání vlasů o límec, šustění látek v ohybech, přešlapování, které od napětí stejně neuleví.

Nepanikařte, jsou zatím dost daleko, máme čas…“ Rektorův hlas mi zní v hlavě s podtónem strachu. Myslím, že zbytek oddílu to cítí taky, neklidný šum spíš ještě zesílí.

Nikdo ani hnout!“ zaječí telepaticky Blanche de Lestate.

Všichni ztuhnou.

Na můj povel všichni ze silnice do lesa. Potichu. Ne daleko. Neschovávejte se. Nestůjte na místech, která by mohli chtít jít prohledat. Prostě jim jen uhněte z cesty, zamaskujte se iluzí, dýchejte pomalu a mělce, nepoužívejte žádná kouzla včetně telepatie, čekejte. Mairwyn, Iware, smažete stopy a zůstanete vzadu spolu s… Carainem.“ Na elfovo jméno si vzpomene jen s kratičkým zaváháním. „Mahaid bude se mnou vpředu. Prosím,“ dodá jaksi roztržitě, když jí dojde, že elfové přísně vzato pod její velení nespadají. „Zůstaňte v klidu, žádnou paniku, čekejte na další rozkazy. Teď!“

Rektorčin velitelský proslov nese ovoce. Jedna za druhou se siluety opatrně plíží podrostem, hledají si místa, na kterých po nich nezbudou výrazné otisky, a zastírají se iluzemi. I tak ale trvá nepříjemně dlouho, než se banda rozpustí v okrajích lesa.

Já se ze zvyku držím u velmistryně. Několikrát už mi vysvětlila, že jakékoli kouzlo z mé strany musí bohužel pokládat za podezřelé. Tak jen ať se o mě postará, a ať se postará dobře, jinak se sveze se mnou.

Hledám ve stínech Aisling. Jí taky musí někdo pomoct – amulet s patřičným zaklínadlem od Školy dostala, ale sama kouzlo vyvolat nedokáže.

Poznám její chůzi na druhé straně silnice. Je opatrná, tišší než většina oddílu, ale i tak jsou její kroky v nočním tichu slyšet až příliš dobře. Rozhlíží se. Hledá mě? Hledá někoho natolik při smyslech, aby jí pomohl s amuletem?

Cítím slaboučkou ozvu kouzla, jak nás Blanche de Lestate skrývá pod závoj iluze. Jedno kouzlo pro nás oba. Dobrá, věřím, že je to slušné kouzlo.

Ale teď už mě zaklínačka neuvidí.

Stojím bez hnutí, Aisling sleduju jen pohledem. Minula Reine, minula Lyalla… hledá mě?

Zachce se mi sáhnout po ní telepaticky, ale vím, že by to byla obrovská hloupost. Slova, která mi zní v hlavě, v ní budou taky muset zůstat.

Buď opatrná, Ais.

Udělá ještě několik kroků, vyplašeně otáčí hlavu na všechny strany, ale nenachází. Lyall za jejími zády už je ukrytý svým zaklínadlem a Aisling sebou trhne, když na ni promluví.

Nezaslechnu, co jí říká, šeptá tak tiše, že ho málem přeslechnu. Aisling se zarazí, kývne – a pak prostě zmizí. Uleví se mi.

Nemělas tu být, Ais. Tohle není tvoje válka.

Zaslechnu je. Kroky na cestě, šelestění těžkých látek, občas zavrzání kůže. Pak se objeví jako tmavší stíny, vždycky čtyři muži vedle sebe a kdo ví kolik za sebou. Neloudají se, ale ani nespěchají natolik, aby si nevšímali okolí.

Snad rektorčino kouzlo drží. Snad drží to Lyallovo.

Každý krok adorských vojáků mi projede nervy s intenzitou dobře nabroušeného nože, každý sáh, o který jsou blíž, mi svírá hrudník.

Jen klid. Jenom klid.

Aisling tohle zvládne lépe než já, je lovkyně a hraničářka. Už v téhle situaci byla.

Hlavně klid.

Srdce hrozí, že mi přerazí žebra. To přece musí být slyšet. Jsou tak blízko, že kdybych natáhl ruku, mohl bych některého chytit za rameno. Ale jeden voják za druhým pochoduje kolem mě a ani na okamžik se nezarazí.

Dívám se přes jejich hlavy do míst, kde stojí Ais, a doufám, vší silou doufám, že nás přejdou bez povšimnutí.

Neměla ses tahat s čarodějem, Ais. Měla bys bezpečnější život.

Mimoděk se usměju. Aisling a bezpečnější život? Větší nesmysl už jsem dlouho nevymyslel.

V zorném poli se mi přestanou míhat postavy.

Minuli nás?

Celý oddíl nejspíš ještě ne, ale mě ano, Aisling ano, kdyby se teď něco pokazilo, máme alespoň lepší šanci na obranu.

Koutkem oka se dívám za vzdalujícími se vojáky a v hrudníku se mi pomalu probouzí úleva. Přesně do okamžiku, kdy se jeden stín odpojí a zůstane pozadu. Určitě něco zaslechl.

Fajn, je mi jedno, jestli velitelé moje kouzla považují za podezřelá, pokud se budu muset bránit, tak se budu bránit!

Voják nejde daleko. Zastaví se u nejbližšího stromu, rozšněruje poklopec, uleví si a pak hledí dohnat své druhy ve zbrani.

Dobrá. Falešný poplach. Ještě že nikomu nepovolily nervy.

Ještě dlouho stojím bez hnutí, čekám, až elfové odsouhlasí, že vzduch je čistý. Konečně mě jemně ovine telepatické kouzlo.

Carain říká, že jsou bezpečně pryč,“ hlásí Iwar. „Podle všeho o nás ještě neví, byl to nejspíš jen obyčejný hraničářský oddíl-“

Přeruší ho ženský hlas, vysoký a téměř hysterický.

Fuj, fuj, fuj, to snad není možný, fuj!“

Impulzivně kouzlo zablokuju, aby mi mladá comharská čarodějka přestala vřískat v hlavě, a rozhlížím se po ní. Stojí před jistým stromem hned u cesty.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Racionální rozhodnutí". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..