Prostě postava. Krát šest

Léta a léta si stěžuju, že neumím pořádně kreslit postavy. Takže když mi v knihovně padl zrak na knížku Prostě postava, popadla jsem ji a rozhodla se, že během volna zase opráším tablet. (Když mám konečně zase plně funkční GIMP a všechno. Mimochodem, zkoušela jsem i Kritu a nějak mi úplně nesedla. Asi síla zvyku…)

Sama sebe jsem překvapila, když jsem jednoho dovolenkového dne vzala knížku, prolistovala ji a šla kreslit.

Ona Prostě postava poskytne bezradnému kreslíři základ, ale čekala jsem od ní trochu víc. Praktické ukázky, cvičení, rady, jak se poprat s oblečením (proč nepíšu něco, kde bych mohla hrdiny navlékat do spandexu od hlavy k patě?), váha, těžiště… Nicméně leccos se mi tam taky zalíbilo a během listování se mi začal ujasňovat matný nápad nakreslit si hlavní hrdiny pohromadě a malinko akčně.

A jakmile jsem měla nápad, sedla jsem si ke stolu a skicovala. To byla ta zábavná část práce. Vytvořit na základě skic slušnou kresbu bývá zpravidla problém. Totiž – mně se většina mých skic docela líbí. Změť čar místo jedné linky a všechno. Mám ale obrovský problém nakreslit na jejich základě tu jednu správnou linku… Zvlášť v obličejích. Každý pixel sem nebo tam dovede změnit výraz a já pak nad tabletem úpím, proč se skica usmívá jak Mona Lisa a kresba vypadá, že je jí špatně od žaludku.

Nicméně i vybarvování mi šlo docela od ruky a znovu jsem si ověřila smutnou pravdu, že nejlíp vypadají ty kousky, kdy jsem prostě intuitivně čmárala, zatímco části, se kterými jsem si hrála, působí hrou notně opotřebovaně. Ale což. Měla jsem kresby šestice ústředních hrdinů a došlo na lámání chleba – co pozadí? Nekreslila jsem se přece s akčními pózami, aby plavaly ve vzduchoprázdnu, že ne?

(Dobrá, přiznávám, nebýt Reine, byla bych klidně schopná je v tom vzduchoprázdnu nechat. Ale pro Reine jsem prostě potřebovala strom.)

Sice moc neumím kreslit postavy, ale alespoň to občas zkouším. Pozadí taky neumím kreslit, a to nezkouším vůbec. Nejdřív jsem se to pokusila ošálit skicou stromu a balvanu s trávou (protože nakreslit jenom ten strom, který nutně potřebuju, by vypadalo divně), pak jsem přidala náčrtky dalších stromů a nakonec jsem kapitulovala a dala se do kreslení lesa. Tolik stromů jsem nakreslila naposled ve třetí třídě. Kromě napodobování tradičních malířských technik jsem u lesa využila i nastavení průhlednosti a krytí. Na jednu stranu mám pocit, že jaksi podvádím, na druhou – je to přece digitální kresba.

(A pak mi ještě spadl GIMP a já o celé veledílo přišla, takže verze, se kterou jsem spokojená, je až čtvrtý pokus.)

Myslím, že to nedopadlo nejhůř.

Podle toho, jak se postavy chovají, by tahle scéna patřila do Osamělých válek. Kdyby měl Theodor tolik drzosti, že by se coural po nepřátelském území, a tolik smůly, že by se nechal chytit. Myslím, že z tohohle by ho nevysekala ani Aislingina výmluvnost.

Mluvila jsem o šestce protagonistů. Kdo přelouskal Osamělé války, ví, že o Galdurovi tam není ani slovo, ten se tou dobou zahrabával do knížek na comharské Škole magických umění a o válku za hranicemi se nezajímal.

Ale nakreslit jsem si ho musela taky.

Jednak bych měla pocit, že ho zanedbávám, a druhak jsem si chtěla odpočinout od lovecké/hraničářské/maskovací hnědé, šedé a zelené. (I když Aisina tunika moc maskovací není, já vím.)

Dívám se teď do archivu a zjišťuju, že loni touhle dobou jsem šestce kreslila portréty… co je to v létě ve vzduchu, že mám nutkání kreslit?

Ať je to co je to, už to pro letošek pominulo, jsem zpátky u psaní. Konečně jsem dostala z hlavy nápad, který už hrozil obrůst mechem, takže teď nastává období zapomínání prvního draftu, abych ho později dokázala rozumně zredigovat.

Skoro si říkám, že bych se mezitím mohla dát do povídky pro další ročník Vidoucího. Mám pár nápadů, chybí jen drobnost – zápletka. Ještě na tom budu muset zapracovat…