Racionální rozhodnutí – 9. část

„Standardní energetický proud,“ přikáže mi Iwar tiše. Voják pár délek před námi ho ale stejně nejspíš zaslechne, protože sebou trhne a ohlédne se. Nic samozřejmě nevidí, schovává nás závoj iluze. Než si stihne domyslet řešení, vyšlu k němu hrubé, jednoduché kouzlo. Mužem škubne křeč a složí se k zemi.

„Nepřehnala jsem to?“

„Žije.“ Iwar do vojáka šťouchne špičkou boty a sleduje jeho těžce se zvedající hrudník. „To bude dobrý. Jdeme dál.“

Dhamsko-adorskou hranici máme dávno za sebou a to, co nás ze začátku ochromovalo strachem, je teď rutina. Další a další nepřátelští vojáci. Větším oddílům se umíme vyhnout, hlídky někdy obcházíme, někdy zneškodníme. Jak se to zrovna hodí.

Tenhle měl tu smůlu, že v noci pršelo. Na rozblácených cestách stopy pořádně nezakryje ani magie. Hlídač se pěkně prospí, jestli se to dá o bezvědomí říct, a než se probere, už s naší přítomností stejně nic nezmůže.

Tázavě se podívám na Mahaida. Kývne.

Iwar natáhne telepatické spojení zpátky k oddílu, který čeká, jak dopadne náš průzkum.

Vzduch je čistý. Hoďte sebou, než se vzpamatuje.“

„Jde to podezřele dobře,“ utrousí pak jen pro Mahaidovy a moje uši. „Už přece musíme být blízko?“

„Jsme,“ potvrdí elf. „Jeden pořádný denní pochod by nás dostal na adorský hrad. Pokud bychom ovšem cestou nenarazili na žádné potíže,“ zdůrazní.

„Na které narazíme,“ konstatuju zjevnou pravdu.

„Něco na nás chystají,“ přidá se Iwar ve stejném duchu.

„A máte někdo nějakej nápad, co by to mohlo být?“ ozve se Galdur, který dorazí v čele oddílu. Ze zvyku nejdřív hledá odpověď u mě, ale nabídnu mu jen pokrčení rameny.

„Čekají na nás,“ broukne Mahaid. „Staví armádu a rychle ji cvičí pro boj s čaroději, na to dám krk, a nechají si ji na adorském hradě, protože i dětem je jasné, že musíte zaútočit tam.“ Na okamžik obrátí oči k obloze a zklamaně zatřepe hlavou. Recituje nám to takhle už poněkolikáté, jenže jakási zvrácená naděje vždycky někoho donutí zeptat se znovu, co kdyby náhodou přišla jiná odpověď.

Obrátím se za Iwarem, který se vydává na další pochod. Koutkem oka zahlédnu známou postavu, typickou chůzi, kterou dokážu poznat i na dálku, a koutky úst se mi samy od sebe zvednou.

Ne. Ne, co blázním? Nechci se na něj usmívat!

Vykročím, oči důsledně upřené na Iwarova záda. Nechci se usmívat. Nechci mít Galdura blíž, než je nutné. Nechci se s ním bavit. Nechci s ním spolupracovat.

Nechci, zatraceně, protože mi ublížil a protože mu nevěřím. Tak proč mám chuť natáhnout k němu ruku a předhánět se v sarkastickém špičkování na adresu právě probíhající války?

Mám pocit, jako by mě zradilo vlastní tělo a půlka hlavy návdavkem.

Žádné rozptylování, Reine, přímo hleď. Jednou ses dala do války, tak mysli na válku. Mahaid tvrdí, že jsme blízko. Soustřeď se, napni smysly, kdekoli tu můžou být nastražená kouzla.

Velitelé si to myslí taky. Stáhnou naši průzkumnou skupinu a vyšlou místo nás na výzvědy tým analytických čarodějů. Jsou asi patnáct délek před námi a postupují hrozně pomalu, zkoumají snad každý trs trávy zvlášť a zahlížejí na elfy, kteří je častují netrpělivými pohledy. To je nejnovější tvář války – předem prozkoumat každý krok, abychom náhodou nešlápli do cizího kouzla.

„Tímhle tempem tu budem do zimy,“ syknu.

Mahaid zasmušile kývne a ukáže mi čtyři prsty.

„Co kdybych to tu na tři dny zapíchla, v klidu se vyspala a pak vás dohnala? To báječně stihnu.“ Pro jistotu se ale ohlédnu přes rameno, jestli mě neslyšelo velení. Čarodějové jsou už tak jedovatá a kritická parta přeplněná vlastními názory na věc, i bez mého sarkasmu.

Místo vytouženého odpočinku se schovávám pod hromadnou iluzí a cvičím si průzkumná kouzla. Iluze není bariéra, kdybych si nedala pozor, snadno by se mohl najít svědek přísahající, že viděl plout vzduchem něčí paži a kus hrudníku. Normální lidé by si závoje vůbec nevšimli, čarodějové tak slabé kouzlo cítí při doteku.

Jsou ale i jiná kouzla, taková, která čaroděje upozorní na magické pole. Střílím do závoje jeden průzkum za druhým a postupně zjišťuju, že proudař ve službě nad námi drží iluzi ve tvaru obrovského pekáče na ryby.

Ráda bych si procvičila i další kouzla, záležitosti použitelné v boji.

Ráda bych si zašermovala. Rozhýbat svaly, ujistit se, že i kus železa mi může k něčemu být.

Ráda bych se něčím zaměstnala.

Čímkoli. Jen nedovolit myšlenkám zaobírat se Galdurem.

Jen nedovolit strachu zatnout drápy.

Hrome, co tohle…“

Telepatie přinese ženský hlas odkudsi zprava. Místo druhé půlky věty zazní bolestné vyjeknutí.

Moje tělo reaguje instinktivně. Najednou stojím s vahou rozloženou tak, abych mohla vyrazit kterýmkoli směrem, energie mi víří mezi prsty, pravou ruku mám připravenou k hodu a magie v ní na sebe bere podobu plamenů. Skutečných plamenů. Pyrokineze je moje silná stránka.

Na koho mám oheň vrhnout? Kdo nás ohrožuje?

„Zatraceně, Laragh, dávej pozor!“ zařve kdosi za mnou. Zároveň mi něčí ruka srazí pravačku k pasu.

Když se ohlédnu, zjistím, že moje skutečné plameny sežehly jistému runaři plnovous.

„Promiň, to jsem nechtěla, už mi to tu leze na mozek,“ mumlám rozpačitě a volnou rukou škubnu za řemínek, na kterém mi kolem krku visí nabitý amulet. Všiml si, že jsem z něj sílu nebrala? Snad ne.

Chci škody napravit, mám i docela slušnou představu, jak to provést, i když jsem regenerační léčitelskou magii nijak důkladně nestudovala. Runař mi ale s děsem v očích znovu srazí ruku.

„Nesahej na mě!“

„Promiň,“ brouknu pro dobrou míru ještě jednou a nechám toho.

Mezitím se naší skupinou zavlní telepatie.

Já se moc omlouvám,“ hlásí analytička. „Narazila jsem na neobvykle vysokou koncentraci energie v rostlině, ke vší smůle to byl bodlák. Pardon. Všechno je v pořádku.“

„Už nám hrabe všem,“ vydechne mi u ucha Galdur.

„Ještě pár dní a adorští nás budou mít v kapse, ani se nebudou muset moc snažit,“ kývnu. Pak mi dojde, komu jsem to vlastně odpověděla. Ztuhnu. Co to se mnou je? Odpustila jsem mu? Smířila jsem se s jeho zástojem s Mairwyn Daelis?

Ne. Tu vzpomínku pořád cítím jako tupý, rezavý nůž hodně hluboko pod kůží. Neodpustila jsem mu. Jenže…

Stojím na místě, zkoprnělá nad tím jenže.

Galdur si tichounce povzdechne a dá se na pochod.

Falešných poplachů si užijeme dosyta. Někdy mě hlasy průzkumníků okamžitě vymrští do střehu, někdy se ani nenamáhám vstát z dek. Placky, tvrdý sýr a sušené maso už nemůžu ani cítit, za poslední den mám v žaludku výhradně seschlé lesní maliny a dvě mírně potlučená jablka. Když je na mně náhodou řada, abych kryla průzkumníkům záda, zneškodňuju adorské vojáky s netečností, se kterou bych ještě na jaře ani nezaplácla mouchu. Jakási malá, ustrašená část mě, ukrytá tak hluboko, že o ní většinu času nevím, se té netečnosti začíná bát.

Jsem Reine Laragh, odpovím jí. Svoji čarodějnickou kariéru jsem začala využitím cizí smrti. Co jiného ze mě mohlo vyrůst než voják a nekromant?

Alchymistka, spolehlivá dodavatelka léků a manželka, kníkne onen tichý hlásek a já se sama sobě nevesele vysměju. Trochu pozdě.

Kolegové v okolí mě počastují nejistými, tázavými pohledy.

Takže teď jsem voják a nekromant pochechtávající se sám pro sebe. Líbezné.

Nenápadně sleduju tváře kolem sebe. Snažím se roztřídit, za kterou nedůvěru může můj vrozený talent pro nekromancii a co jsem si přivodila svým okouzlujícím chováním, o podpalování bližních nemluvě.

Častěji, než by se mi líbilo, zachytím v cizích očích strach. Někdy téměř nenávist.

Mám takový pocit, že moje kejklování s amulety každou chvíli praskne. Bohové, dejte, ať se ještě předtím dostaneme k adorskému hradu, bleskne mi hlavou. Jinak se válka čarodějů s Adorem rychle změní na válku všech proti nekromantce.

Snad alespoň Iwar by se mně zastal…

Stát!“ projede oddílem telepatický rozkaz.

Tentokrát v hlase průzkumného čaroděje zní něco zvláštního. Tohle není planý poplach.

Ani hnout, zachovejte klid. Stojíme před magickou bariérou. Zatím víme, že sahá minimálně míli na každou stranu a lehce se stáčí od nás. Čekejte. Provádíme další průzkum a výpočty.“

Mezi nehybnými postavami prokličkuje Blanche de Lestate a hrne se do čela, ke skupince analytiků, která už soustředěně rokuje s Carainem a rektorem Acadaemie. Mahaid poslušně dělá zadní stráž, ale na jeho zúžených očích a křečovitě zaťatých pěstech vidím, že by hrozně rád slyšel, o čem je řeč. Já taky, kamaráde, já taky.

Všichni jsme provázaní společným telepatickým kouzlem, ale teď se kolem začínají vlnit další, slabší, kratší, soukromá. Přinejmenším to byl záměr, jenže dvě hodně podobná kouzla mají tendenci se prolínat, když se nepostaví správně.

Držte se. A ať se to podělá jak chce, něco jsme si slíbili, dobrá?“ dolehne ke mně ze skupinky dhamských čarodějů kousek vpředu.

My jsme čarodějové. My jsme bojovníci. My jsme elita. Nemůžou nás porazit,“ dodává si odvahy kdosi za mnou. Zní to jako sborem mumlaná modlitba spíš než bojový pokřik.

Tak si říkám, že je docela škoda, že teď budem muset do bitvy a ne, řekněme, do…“ V mužském hlase téměř nezní strach. Téměř. Neodolám a nenápadně se rozhlédnu, o koho jde. Zoolog Lyall se dílem svůdně, dílem smutně usmívá na naši Anfithu. Alchymistka se nemíní nechat zahanbit a vydoluje v sobě vlastní zásoby ironie.

Myslíš jako do práce?“ Bezelstně u toho pomrkává.

Do práce. Jo, to je přesně to slovo, které jsem měl na mysli, do práce,“ kýve přehnaně Lyall a umístí svoji paži okolo Anfithina pasu.

„Nervózní?“ šeptne Galdur. Kdovíjak se mi zase zjevil po boku.

„Nijak zvlášť,“ vydechnu.

„To jsme dva.“

Mlčí, ale zůstane stát vedle mě. Pootočím k němu hlavu. S tou nervozitou pěkně žvaní. Polyká naprázdno, hranou zubů se přejíždí po spodním rtu, těká pohledem po okolí. Jsem si jistá, že chce říct ještě něco, ale neodhodlá se.

Velitelé se pořád radí.

Půjde do tuhého.

Asgeir

Děláme zadní stráž, Kaessi, já a jeden z našich svěřenců. Před námi přešlapuje osmdesát nervózních čarodějů, sem tam spolu prohodí pár zašeptaných slov, ale téměř všichni se po sobě významně dívají a výrazy v obličejích se jim mění, jako by si povídali. Nejspíš si skutečně povídají. Zažil jsem, jak funguje telepatie, ale aby to bylo možné, nalila do mě tenkrát Reine nějaký magický lektvar. Bez pomoci nemám o magii ani páru. Můžu si jen domýšlet, musím věřit, že nás chrání iluze, sám si to ověřit nedokážu.

Štve mě to, protože jsem z výpravy jediný. Elfové magii vycítí a i Aisling si tu dovednost časem vypěstovala. Slepý jsem tu jenom já. Slepý, starý a nervózní.

Kaessi mi vysvětlila, proč jsme se zastavili. Je si téměř jistá, že naše přední stráž odhalila nějakou kouzelnou ochranu, po jejímž narušení nastanou potíže. Přejíždím prsty po jílci svého meče. Pokud to budou obyčejní vojáci, nedám se lacino, ale jestli proti nám budou stát čarodějové…

Jak jsem vůbec skončil v čarodějnické válce?

Chtěl jsem si najít bezpečné místo, nový domov. Chtěl jsem se poctivě uživit. Chtěl jsem své nové zemi splatit její péči. Chtěl jsem…

Jen si to přiznej.

Chtěl jsem zůstat s Kaessien.

Na ní mi záleželo nejvíc. Kvůli ní jsem odmítal nabídky na jiná působiště i pozvánky od speciálních služeb. Zůstali jsme spolu – v armádě, před kterou jsme náš vztah vytrvale tajili. Náš oddíl věděl, protože tak dobří herci nejsme, a zpravidla nám přál. Ale kdokoli výš nesměl zjistit ani náznak.

Nechtěl jsem to takhle. Nejasně jsem si představoval domek a děti a žádné skrývání, někdy, jednou. Vždycky bylo ještě potřeba něco dotáhnout, zaškolit nováčka, dokončit akci…

Teď už je pozdě.

Ucítím v dlani Kaessiny prsty. Nejdřív střelím pohledem po okolí. Mahaid, vyslanec a náš chráněnec, se upřeně dívá směrem k čelu výpravy a mimoděk, drobnými kroky se k němu přesouvá. Nikdo jiný poblíž není. Dovolím si zadívat se do elfčiných medových očí.

„Chtěl jsem ti postavit dům,“ vydechnu. Instinktivně použiju tosaithskou elfštinu, částečně proto, že je to krásná, melodická řeč, a částečně kvůli čarodějům v okolí. Málokterý ovládá byť jen základy Kaessina rodného jazyka. A Mahaidovi, pokud by se obtěžoval poslouchat, stejně musí být dávno všechno jasné.

„A mít děti. A neživit se mečem,“ pokračuju ve výčtu, který prostě potřebuju vyslovit. Nikdy jsem jí to neřekl. Konečně mi došlo, že na to nemám celý život. Udělat už to nemůžu a za chvíli jí to možná nebudu moct ani říct.

„Chtěl jsem si tě vzít,“ zašeptám.

Kaessi má v očích slzy.

„To by bylo krásný,“ přikývne a chvíli těm slovům dovolí tvořit vlastní iluzi, obraz mnohem hezčího světa. Pak se pokusí ještě něco říct, ale vyjde jí z toho jen smutný povzdech.

Vím, na to myslí. Veškeré úřední záležitosti by se ohromně táhly, protože oficiálně jsme oba i po letech občany Tosaithského království. Půlelfské děti? Není to tak dávno ani tak daleko, co mít elfí krev znamenalo být veřejným nepřítelem. A vůbec, kdo se špetkou rozumu v hlavě by chtěl přivést děti do světa, který se potácí od jedné války ke druhé a v každé jsou namočení jejich rodiče?

Já. Já jsem to chtěl.

Smůla, Asgeire. Myslel sis, že máte na všechno času dost?

Kaessi ho má. Ona všechny ty sny uskutečnit může.

Představím si Kaessien ve vesnickém domku, na jehož dvoře se batolí děcka s jejími světlounkými vlasy a na polích za stavením pracuje jejich otec…

Všechno špatně.

Nedokážu si představit Kaessi v náruči jiného muže. Ani nechci. Ale vím, že to tak dopadne, nemůžu po ní chtít, aby zůstala sama, až… Až…

„Miluju tě,“ šeptá Kaessi.

„Já tebe taky.“

Elfka sebou trhne a mimoděk otočí hlavu k čelu výpravy.

„Jsou si skoro jistí, že je to slabé silové pole, které je má upozornit na to, že jsme poblíž.“ Snaží se hovořit věcně a klidně, ale trochu se jí třese hlas. „Projdeme skrz, nic jiného nám nezbývá. Můžou na nás čekat až u adorského hradu, nebo taky hned za tím kouzlem. Nikdo neví.“

Nadechnu se. Vydechnu. Přece to není poprvé, kdy potáhnu do bitvy.

„Jdeme na ně,“ procedím mezi zuby a položím ruku na jílec meče.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Racionální rozhodnutí". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..