Přijali mě do Klubu snílků. To, jak se můžete přesvědčit via odkaz v menu, je místo, které své obyvatele ponouká k tvorbě rozličného charakteru, nabízí místo k sebeprezentaci i inspiraci pro nové kousky. Jedním z projektů je Imaginarius, který coby inspiraci pro prózu i poezii vystavuje obrázky a hudbu.
Nebyla jsem si jistá, jak to provedu – tenhle blog jsem zakládala coby tematický, jako útočiště pro Aislingin svět a záležitosti přidružené, a přemýšlela jsem, kam do něj zařadit nesouvisející tvorbu.
Ukázalo se, že si s tím prozatím nemusím lámat hlavu, anžto k nejnovější iluzi mi hlava hbitě dosadila Aisling do hlavní role.
(Zdroj inspirace: obraz Andrewa Mironova, doputovalo přes Snílky)
“Co se ti na tom nezdá?” zeptala jsem se Ulicka.
Posedávali jsme v rozvalinách na vrchu kopce a na okolní lesy padal soumrak, jen na jižní straně matně probleskovalo několik osvětlených oken. Obyvatelé téhle vesničky si nás najali na lov, na tom by nebylo nic zvláštního. Že si vyžádali hned dva mistry zaklínače a ani slovem se nepokusili smlouvat o ceně, kterou jsem nadhodila, to už krapet neobvyklé bylo, ale já si s tím nehodlala lámat hlavu.
Kolega byl jiného názoru.
“Já ani pořádně nevím, Ais.” Nervózně se ošil a ohlédl se přes rameno. “Je to spíš pocit než co jinýho. Asi že… nesedne mi sem žádná šelma,” dokončil váhavě.
Znovu jsem zhodnotila okolí. Lesy na jedné straně, pole na druhé, náš nevysoký kopec uprostřed a na něm zbytky příhraniční strážní pevnůstky. Což o to, šelem, kterým by se takové prostředí líbilo, mě napadalo hned několik, od lintů s čtyři sáhy širokými křídly a jedovými zuby po tólany, silnější a dravější bratrance vlků, ale ani jedna se nehodila k vyprávění vesničanů.
“Obrovský zvíře. Dlouhý nohy. Otisky prstů. Motá se na místě, takže jsou stopy přes sebe…”
“Nakonec to bude tenhleten…” Luskla jsem prsty, ale paměti to nepomohlo. “No, však víš, ten velkej orel. Má něco s křídlem, takže musí chodit pěšky!”
“Tak to abys oprášila svoje znalosti z léčitelství,” rýpnul si Ulick, znovu si přesedl a upřel zrak do čím dál tím hlubší noci.
Taky jsem se rozhlédla, aby nikdo nemohl říct, že tu hlídku flákám. Světla ze vsi vystupovala ze tmy jasněji. Noc dělá s perspektivou zvláštní věci.
Dlouhou chvíli jsme hlídali v tichu. Rozvaliny představovaly ideální vyhlídku.
Ulickova ruka našla moji.
“Slyšelas to?” vydechl sotva slyšitelně. Zaposlouchala jsem se do noci.
Prasknutí větve.
Zaškrábání listů.
Další přelomená větvička.
Už už chci Ulicka napomenout, ať nepanikaří, jenže pak v tom ty kroky uslyším taky.
Nic dalšího. Žádné vrčení, čenichání, žádný dech. Jen došlapování. A těch kroků je hodně.
“Kryj mi záda,” vybídnu ho šeptem. Najednou jsem ukrutně ráda, že tenhle kšeft děláme ve dvou. Seskočím ze zbytku zdi a vyhlédnu ze svahu. Mezi stromy se zamíhají dlouhé nohy a ohýbají se způsobem, který v ničem nepřipomíná vlka, rysa ani ptáka.
Dech mi zaskřípe v krku.
“Delinok,” zachraptím na Ulicka.
“Tady?” diví se kolega. Jo, já vím, že tihle pavoukovci žijí pod zemí a denní světlo jim vadí, ale taky vím, co jsem právě viděla.
“Tady,” ujistím ho a sáhnu k pasu pro meč. Jsme dva. Měli bychom ho bez problémů zvládnout.
Koutkem oka zahlédnu nažloutlé světlo. Honem zavřu oči. Rozdělat oheň není špatný nápad, delinokovi by světlo v očích vadilo, ale bude oslňovat i nás a navíc je nezanedbatelná šance, že do něj šlápneme.
“Uhas to, neblázni,” napomínám kolegu.
“Aisling.” Ulick je tak vyděšený, že jeho hlas málem nepoznám. “To nejsem já.”
Otevřu oči.
Bohové…
“Ulicku…” Ani svůj hlas málem nepoznám. “Myslím, že v lese to moc rychle běhat nebude…”
