(A naposledy, žádný strach, zdroje došly.)
(Obsahuje též zvěst o kolizi s astronomií.)
Než se napsané řádky patřičně uleží, budou pozapomenuty, aby se daly rozumně opravit, zkrátka než budu mít zase co vyprávět o Leitínu, mám tu ještě pár obrázků z minulosti. Dvě kresby z minulosti dávné, to jest nějakých těch pět, šest let, a jednu fotku z minulosti zcela nedávné, zhruba měsíc zpátky.
Už jsem se zmiňovala, že kreslit postavy mi nijak zvlášť nejde? Zejména pak postavy v pohybu?
Víte, jak to dopadlo, když jsem se rozhodla nakreslit vrh nožem?
Překvapivě dobře, pokud jde o mě.
Zpětně docela obdivuju vlastní trpělivost se stínováním. Nejpravděpodobnější teorie je, že tahle kresba vznikla během poslechu Draculy v provedení Českého rozhlasu. Ten se mi totiž vážně líbil, jak normálně mluvené slovo neposlouchám a neudržím u něj pozornost, tak k Draculovi jsem si sedla s tužkou a hromadou papírů a blaženě kreslila a kreslila a kreslila.
Až když jsem všechny tyhle starší kresby poskládala na jednu hromadu a scanovala, došlo mi, že bez přemýšlení kreslím téměř všude Ais jako leváka. Automatika, svou dominantní rukou jí nakreslím zbraň (nebo cokoli dalšího) do ruky na stejné straně těla, potažmo papíru… Ono by to ničemu nevadilo, kdybych celé ty roky nepsala automaticky podle sebe, že je pravák. No nic. Stanou se i horší věci.
S touhle kresbou jsem měla velké plány. Doufám, že je poznat, jak jsem si na ní dala záležet… Měla jsem tou dobou jen velmi omezené možnosti, pokud jde o počítačovou grafiku, a ani jsem nedokreslila všechny plánované motivy, než mi došlo, že ty velké plány stejně nerealizuju. (Tahle jediná kresba nemá nikde podpis, tak se to pozná. Když mi bylo asi devět, vymyslela jsem si značku vycházející z mého křestního jména, a tu od té doby jaksi ze zvyku čmářu k většině dokončených tradičních kreseb.)
A jeden obrázek z letoška – fotka, jelikož ke kreslení, tradičnímu ani digitálnímu, jsem se letos ještě nedostala nedokopala, buďme upřímní.
To jsme takhle s přízní v pozdní večer nasedli do auta a vyrazili na cestu z návštěvy domů.
“Hele, to je Měsíc, nebo něčí střešní okno?” zadívala jsem se ven a čekala setření, že samozřejmě střešní okno zastřené oranžovým závěsem, nepotřebuju já nový brýle?
Jenže to byl Měsíc, a přízeň místo toho povídá:
“Foťák máš, tak se stavíme doma pro stativ a půjdem ho vyfotit, ne?”
Než jsme se pro ten stativ dostali, Měsíc už vystoupal výš nad obzor, ztratil sytě oranžovou barvu a zdál se o něco menší, ale na čisté obloze zářil pořád nádherně. Takže jsme drapli ten stativ a vyrazili mimo nejhorší světelný smog.
Tak zručně, jak to jen potmě šlo, jsem postavila stativ do pole, našla v hledáčku Měsíc a přitáhla si ho blíž a ještě blíž. Jenže než stihnu zmáčknout spoušť, Měsíc mi z hledáčku odpluje. Tak znovu. Zase nic. A znovu.
“Ten stativ nedrží,” postěžuju si. “Foťák mi klouže dolů.”
“Nic ti neklouže,” odpovídá přízeň. “To se pohybuje ten Měsíc.”
Nebeská mechanika je jeden z oborů, o nichž mám jakési teoretické povědomí, ale to se naprosto neprotíná s mou běžnou existencí… Nikdy mě nenapadlo, jak rychle se vlastně Měsíc pohybuje.
Nezískala jsem z té fotografické session tak úžasné fotky, jak jsem doufala, ale pár hezkých se našlo. (I když nejefektnější byla nakonec fotka čelem vzad na zářící město, které ten stativ vyloženě svědčil.)
