Zaklínačka (2. část)

(předchozí část)

Cestou zpátky na základnu se setmělo. Když jsem se nemohla rozptýlit rozhledem po okolí a pátrání po něčem – čemkoliv – co by stálo za zmínku, myšlenky se mi neodvratně a pořád dokola stáčely k Branovi.

Zatraceně, Brane, vyrostli jsme spolu, vždycky jsme si všechno řekli, tak co se teď děje, že mi to říct nechceš?

Kolega zarputile mlčel a nereagoval ani na mé vzteklé myšlenky, ani na pohled upřený mezi jeho lopatky. Nemůžu tvrdit, že bych se tomu divila.

Konečně, konečně jsme brzkou podzimní tmou doklopýtali zpátky do vsi a relativně útulného útočiště hostince. Přivítal nás nervozní pohled Gallaghera, staršího hraničáře, kterého jsem poznala včera večer.

„Co ty tady?“ prohodil Bran společensky, zatímco si v zádveří věšel plášť a odepínal meč. „Neměls někoho střídat?“

„Kaessi,“ odtušil Gallagher. Než jsem se stihla zamyslet nad tím, co to slovo znamená, poskytl mi určité vodítko. „Měla se vrátit kolem poledne, jenže…“ Pokrčení rameny dokončilo sdělení celkem jasně. Gallagher je stále tady a netuší, co se stalo.

Bran se zarazil s rukou opřenou o skobu, na kterou právě pověsil řemení s mečem.

„Neviděls, neslyšels-“

„Dokud bylo vidět dál než na špičku vlastního rypáku, tak jsem se koukal. A kdybych něco viděl, tak bych taky něco udělal,“ odsekl starší hraničář.

„Jo, promiň,“ zamumlal Bran nepřítomně. Jeho dlaň sevřela kožený řemen. „Něco se stalo. Půjdu ji hledat.“

„Půjdu já, ty ses teď vrátil.“

„Jo, jenže-“

Jakou přesně námitku hodlal Bran vznést, to už jsme se nedozvěděli. Jeho argumentaci přerušilo zaskřípění pantů, se kterým se otevřely dveře a dovnitř vklouzla mladá plavovlasá žena v loveckém oblečení a s rukávem nasáklým krví.

„Kaessi!“

„Co se stalo, Kajso?“

„Pojď k ohni.“

„Počkej, něco najdu a ošetřím ti to-“

Oba hraničáři se pletli jeden druhému pod nohy, jak se snažili zraněnou ženu co nejšetrněji domanévrovat na lavici u krbu. Ani jeden se zatím nezačal věnovat její zakrvácené ruce a v mé hlavě se konečně probral k akci felčarský výcvik. Jedno krátké zašmátrání v batohu mi poskytlo všechno potřebné, totiž čistý obvaz a lahvičku šalvějové tinktury.

„Brane?“ Není čas babrat se v náladách, teď musím dát jasně najevo, že přebírám velení. „Čistou vodu. Hned. V kotlíku, ne v dřevěném vědru.“

Kolega se beze slova vyřítil z místnosti.

Nenapadlo mě, čím zaměstnat Gallaghera, ale starší hraničář mi uhnul z cesty sám, posadil se na opačný konec lavice a obrátil se k plavovlásce.

„Co se stalo, Kaessi?“ zeptal se vážně. Já si sáhla k pasu pro nůž a několika tahy zničila ženě rukáv haleny. Plavovláska sebou při zvuku trhající se látky cukla, ale nespustila pohled z Gallaghera.

„Stříleli po mně adorští,“ odpověděla klidně. „Na druhém břehu se něco děje. Zdržela jsem se u brodu, protože Ulf se vypravil na výzvědy za řeku a vracel se hroznou oklikou, a pak cestou sem-“ Znovu sebou škubla a zasyčela, když jsem jí začala ránu čistit. Bran se vrátil s plným kotlíkem, položil mi ho k nohám a uctivě uhnul, abych si mohla ve vodě namočit kus čistého plátna.

„Takže cestou sem, hned pod Javořinou, jak jde stezka po tom vysokém břehu,“ navázala hraničářka na přerušené vyprávění, „po mně někdo vystřelil.“

„Tohle není rána od šípu,“ ozvala jsem se do vážného ticha.

„Byli dost daleko a já jsem rychlá, když je potřeba,“ odpověděla plavovláska samolibě. „A zvuk tětivy si s ničím nespletu. Ale nepodívala jsem se, kam šlapu,“ dodala s povzdechem. „Sletěla jsem z cesty na kameny.“

„To už možná jo,“ broukla jsem v odpověď. Smýknutí po hrubém povrchu kamenů by rozedřená kůže odpovídala. Odzátkovala jsem lahvičku se šalvějí a štědře ránu polila. Žena překvapeně vyjekla.

„Já vím,“ pokrčila jsem rameny. „Pálenka v ráně. Bude se ti to líp hojit.“

„Ale mohlas varovat předem,“ zamumlala plavovláska.

„A co zjistil Ulf?“ vložil se do věci Bran.

Tři hraničáři se ponořili do tichého dohadování o neznámých místech, lidech a událostech. Já jsem si přichystala obvaz a využila příležitosti, abych si ženu prohlédla. Něco mi na ní nesedělo. Štíhlá, šlachovitá postava, světlounké rovné vlasy, světle hnědé oči… Ty oči. Zlatavé oční duhovky… Předstírala jsem, že jí pečlivě obvazuju zápěstí. Pod prsty jsem ucítila nelidsky pomalý puls. Jo. Ošetřuju tu elfku.

„Mno, když už se tu ráchám v tvojí krvi…“ začala jsem rozpačitě. Plavovláska se pobaveně ušklíbla.

„Kaessien an Sliabh, těší mě. Původem z Tosaithu, u pohraniční stráže, jakožto i celkem v Dhamse osmým rokem, v téhle díře uprostřed ničeho druhým.“

„Aisling,“ zavrčela jsem. „U pohraniční stráže druhým dnem, předtím dva roky zaklínačka na Graaffu.“

„Zaklínačka? Těší mě dvojnásob. Nevěřila bys, co za dřeva jsou nám ochotní poslat z Tessary, prý že po výcviku. Bude příjemná změna, když nováčka nebudeme muset učit, jak se drží luk.“

„Vždycky k službám,“ ujelo mi sarkasticky. „Tedy od rána. Pokud se nikdo neurazíte, šla bych si lehnout.“

Nikdy se mi neusínalo tak těžko jako teď, s vtíravým šepotem tří hraničářů za zády.

Usnout jsem ale někdy musela, jinak by ze mě Bran nemusel ráno stáhnout přikrývku, abych se vůbec probrala.

„Vstávej, Aisling, už je dávno ráno,“ brumlal monotónně. Pravděpodobně to tohle ráno opakoval už několikrát.

„Jaký ráno, nemáš oči?“ zakňourala jsem. „Když je venku tma, říká se tomu noc.“

„To se spraví, než si stačíš sbalit deku,“ ujistil mě kolega a odklidil se ke krbu.

„A to musím?“

„Nemusíš, ale vřele ti to doporučuju.“ Bran se zakousl do značně křivého krajíce chleba a s plnými ústy přednesl nevítanou zvěst. „Dneska spíme venku.“

„Venku?“ Nenadšeně jsem zamžourala na okna. Do nerovných okenních tabulek výsměšně ťukaly dešťové kapky. „No co mi zbejvá. Kde je Gallagher?“

„Na hlídce,“ broukla elfka Kajsa od stolu. Co za snídani měla v misce, to jsem nezahlédla.

„Kde je něco k jídlu?“ pokračovala jsem v ranním výslechu. Bran cosi zahuhlal přes další sousto a významně kýval směrem k opuštěnému výčepu. Když jsem se vyhrabala na nohy a došla se tam podívat sama, ukázalo se, že armáda si hraničáře hýčká tmavým žitným chlebem, už poněkud podezřelým tvrdým sýrem a zbytkem drobky oblepeného másla.

No nic, protentokrát si vystačím a až se trochu rozkoukám, zkusím místní zásobování trochu vylepšit.

Když jsem se přihrnula ke stolu s vlastní porcí proviantu, Kajsa se na mě usmála.

„Díky za to ošetření. A omlouvám se za nezdvořilost, že jsem to neřekla už včera.“

„Za málo. Je to moje práce,“ zamumlala jsem a rychle schovala rozpaky za velkým cínovým korbelem. Na čaj mi posloužil víc než dobře.

„Co máme v plánu?“ zašilhala jsem přes okraj po Branovi. Ten se bez nadšení posbíral z vlastní židle, spolykal to málo, co mu ještě zbývalo ze snídaně, sáhl na polici pro svinutou mapu a mrsknul s ní mezi talíře na stole.

„My jsme tady,“ zabodl prst do pergamenu. Nechala jsem jídlo jídlem a pečlivě studovala, kam ukazuje. Severně od hornaté oblasti Sleibhu, tenká modrá linka řeky, jen kousek od prvního zdobného písmene z nápisu oznamujícího, že na oné části mapy se nalézá vévodství Adorské. Dobrá tedy.

„Příčná je tady.“ Kousek na severovýchod. Svitlo mi, že jde o dosti podrobnou mapu. „A někde mezi,“ kolega zašmrdlal prstem po vrchovině nad tokem Abhainn, „tam je pašerácká stezka. Musí být. Víme, že mezi námi někdo proklouzl a chytili ho až za Zlatým Potokem. Tu najdeme a budeme ji hlídat.“

Zdálo se mi, že déšť ještě trochu zesílil.

„Řekni, že si děláš legraci,“ škemrala jsem na Branovi.

„Ne,“ odsekl.

Schovávali jsme se ve skalní rozsedlině, ze které jsme měli dobrý výhled na sedlo mezi kopci. Kdesi pod námi tekla Abhainn, rozvodněná, zdivočelá, vlny se tříštily o balvany v korytě mnohem hlučněji než včera, když jsme tudy procházeli k Příčné. Na vině za zvednutou hladinu byl déšť, co déšť, slejvák, který nás promočil na kost už dopoledne a od té doby se nezmírnil. Když Bran zamířil do skal, doufala jsem, že mě vede k nějaké jeskyni nebo převisu, kde by se dala strávit noc v suchu, když už ne v teple, ale místo toho jsem skončila tady, mezi šutry, kde zírám na liduprázdnou cestu a z oblohy na mě padají galony vody.

Dobře, já chápu, že nejlepší pro přechod hranic je takovéhle psí počasí, kdy je každý normální člověk doma u kamen. Ale kvůli tomu se mi tu nelíbí ani o chlup víc.

Bran pořád soustředěně zíral na cestu. Zkoušela jsem ho napodobit, ale voda mi tekla do očí. Skrz naskrz promočená kápě tomu ještě přidávala, místo aby mi oči chránila. Clonit si oči rukou taky moc nepomáhalo, ale lepší než nic.

Najednou Bran na okamžik strnul. Došlo mi, že se něco děje, ale než jsem stihla zaostřit do deště nebo se dokonce zeptat, vymrštil se Bran dlouhým skokem z našeho úkrytu, během několika krátkých vteřin stál u nezřetelné postavy, kterou jsem v dešti horko těžko rozeznala, stokrát nacvičovaným pohybem jí přiložil ke krku čepel meče a přiměl ji kleknout si.

Ke cti mi to neslouží, ale já za tu dobu dokázala jenom zalapat po dechu.

Opatrně jsem přelezla od deště příšerně kluzkou skalku a doškobrtala až k Branovi. Musela jsem se mu přiblížit málem na dotek, abych viděla, koho to vlastně v průsmyku chytil – podsaditého chlapíka kolek čtyřicítky, trošku při těle, s dobromyslným kulatým obličejem. Perfektně by zapadl do hostince, přímo jsem ho viděla, jak čepuje hostům pivo a vykládá historky-

Pak jsem si všimla jeho výrazu. Vzteklý a vědoucí. Představivost se okamžitě vydala jinou cestou – Frolikův zvěd, který nepozorovaně přechází hranice, jenže teď padl na hraničáře, je v loji a ví to.

„Prohledej ho, Aisling,“ přikázal Bran. Tón jeho hlasu mě přiměl přikleknout k zajatci, než jsem si vůbec rozmyslela, co přesně chci udělat. Několik dlouhých úderů srdce jsme si zírali z očí do očí, než jsem se odhodlala propátrat mu rukama opasek, boky a okraje vysokých bot. Objevila jsem všehovšudy jednu krátkou, ale perfektně naostřenou dýku.

„Stačí. Dávej na něj pozor,“ ozval se kolega znovu, tentokrát jaksi unaveně. Vytasila jsem meč a namířila hrot čepele na zajatcův krk. Zvěd si dovolil drobný úšklebek na mou adresu, než mu Bran obratně rozepnul kabátec a začal prozkoumávat všechny jeho kapsy. Návštěvník zjevně na skrýších nešetřil a Bran postupoval pečlivě. Z kabátce po jeho zásahu trčely nitě a volné cáry látky všemi směry. Kdesi v podšívce objevil plochý světlý balíček.

„Tohle si nech u sebe,“ podal mi ho, aniž mu věnoval druhý pohled. Natáhla jsem se po balíčku , schovala ho do vlastní kapsy a honem vrátila dlaň na jílec meče. Z váhy toho železa mě začínaly bolet paže a čepel se viditelně třásla, jak mnou lomcovala únava.

„Mno, tak to bychom měli,“ zakončil Bran prohlídku. „Ani se nehni. Ais, kdyby něco, víš, co máš dělat,“ prohodil skoro přátelsky a zmizel ve tmě.

Vím, co mám dělat? Vím? Brane, zatraceně, ani ve snu mě nenapadlo, že hned druhý den mám někoho zabít! Těžko teď držím vlastní meč, on vidí, jak se mi klepou ruce, a já bych ho měla-?

Bran se naštěstí vrátil rychle. Nesl si tenké lano, svinuté tak, že ho dokázal jedním pohybem uvolnit.

„Ruce,“ pronesl velitelsky. Zajatec neprotestoval a úslužně překřížil zápěstí, aby Branovi usnadnil práci. Hraničář mu svázal ruce s překvapující zručností.

„Vezmu ho na základnu.“ Bran na okamžik vzhlédl od práce. „Zatím to tu ohlídáš. Nechám ti tu další provaz, kdyby něco. Před půlnocí budu zpátky. Vstávej.“

Poslední platilo zvědovi, který se bez pomoci rukou škrábal na nohy jen těžko. Kolega trpělivě čekal, než jeho zajatec získal zpátky rovnováhu, a pak kývl směrem k sedlu.

„Pod kopci je cesta, to bude nejsnazší, nemyslíš?“

Lapený chlapík rezignovaně kývl na souhlas a vykročil do svahu.

„Zatím, Ais,“ rozloučil se lehce Bran a pospíšil si za zvědem, kolem dlaně omotaný druhý konec lana.

Za chvilku se ztratili ve tmě a já zůstala sama.

Vyškrábala jsem se zpátky za svůj pozorovací balvan, civěla do deště a bylo mi bídně.

Co asi budu dělat, pokud se tu objeví někdo další? Pochybuju, že by se dal klidně zajmout a prohledat malou zrzavou zaklínačkou, stejnak bych ho nedovedla pořádně prošacovat, a to všechno za předpokladu, že by milostivě počkal, než k němu doklopýtám před mokré kameny.

Chci domů.

Je mi zima, mizerně a chci domů.

Jenže jaksi nemám žádné doma. Byla jsem doma na Graaffu, odkud jsem se dobrovolně vyobcovala. Teď jsem doma tady za tím balvanem. Do háje.

Déšt se soumrakem snad ještě zesílil. Zima mě prolezla skrz naskrz, svaly tuhly.

Jeden pašerák za den by mohl stačit, ne? Jsme tu v dost odlehlém koutě země, žádné obchodní stezky, žádná velká města, není důvod, proč by tu po nocích mělo chodit procesí. Že ne. Prosím, že ne…

Srdce se mi málem zastavilo, když jsem mezi kapkami rozeznala postavu.

Nepanikař, přikázala jsem si. Nepanikař, připrav si ruku na jílec a promysli si, kde přesně ho chceš zastavit.

Ale co když je to Bran?

A co když není?

„Brane,“ zakňourala jsem tak tiše, že mě příchozí nemohl slyšet, ať už to bylo ke škodě nebo ne.

Postava bez zaváhání zamířila kamenitým svahem nahoru k mé skrýši.

„Koukám, že to hlídání ti jde báječně,“ utrousil Bran sarkasticky.

Částečně z šílené úlevy, že ho vidím, částečně proto, že měl zatracenou pravdu, jsem to přešla bez komentáře.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se místo toho, když kolega zaujal pozorovací pozici vedle mě.

„Co já vím?“ zabručel. „Kdokoliv, nejspíš někdo z okolí, kdo zná stezky přes kopce. Ne z armády, to jsem si jistej. Obyčejnej posel, více méně pašerák.“

„Proč si to myslíš?“

„Vždyť se vůbec nebránil.“ V hlase mu byl slyšet pohrdání. „Zaplatili mu, aby přenesl nějakou míň důležitou zprávu. Dělá to pro peníze a všichni to víme. Adorští mu nesvěří ty vážně důležité zprávy a my…“ Bran zaváhal. Nebylo mi jasné, jestli z rozpaků nebo pro efekt. „Víš, najatej zaklínač nezabije najatýho pašeráka, kterýmu se prostě přihodilo, že ho opačná strana našla a uplatila dřív. Nějakou dobu si posedí v tessarský šatlavě a vůbec bych se nedivil, kdyby mu to vyhovovalo líp než pašování.“

„Povídej mi o tom,“ zamumlala jsem. Kdybych ležela přímo v proudu Abhainn, nebyla bych o nic víc promočená než teď. Kdyby tak alespoň přestalo pršet.

Kapky bušily do dláždění hlasitě, vydatně a neúnavně. Strážní tessarské jižní brány se choulili pod kápěmi a už se dávno přestali dívat k obzoru.

„Svinský počasí,“ prohodil jeden čistě z pocitu, že je potřeba něco říct.

„Mh-m,“ zabručel jeho kolega, který řečený pocit nesdílel.

„Nandej koním bačkory a dovedeš nám před bránu tři oddíly jízdy, co?“

„Mh-m.“

„Dal bych si pivo, bozi, jak já bych si dal tuplák piva.“

„Mh-m.“

Hovorný strážný to vzdal a zahleděl se do louží na dlažbě.

„Neslyšíš něco?“

Oba napnuli smysly. Zdálo se, že mezi dešťovými kapkami slyší ještě jiné údery, o dlažbu zvonící kov.

„Jeden?“ zeptal se málomluvný strážný. Jeho kolega přikývl.

Za několik úderů srdce se z clony deště vynořila silueta jezdce na koni.

„Stát!“ houkl velitelsky hovornější.

„Jedu za kapitánem,“ zavolal v odpověď jezdec. „Asgeir Foraoise, velitel hraničářů ze Spáleného Mlýna. K městu se blíží adorské vojsko.“

„Foraoise?“ V hlase strážného byly slyšet pochybnosti.

Jezdec si shodil z hlavy kápi a vystavil obličej dešti.

„Dobrá, jdu tam,“ zabručel strážný a zamířil ke schodům z hradem, aby poslovi otevřel bránu.

(následující část)

Příspěvek byl publikován v rubrice "Osamělé války". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..