Zaklínačka (1. část)

Za války se nikdo nemá dobře. Ne, ani zaklínači. Schytali jsme to stejně jako všichni – nakonec.

Když válka začínala, gratulovali jsme si, že sídlíme zrovna na hradě Graaff, stranou v horách a těžko přístupném. Ne všichni, kteří na začátku války ve škole byli, tam ale zůstali – z ranhojičů a felčarů, kteří se na hradě učili, nezůstal nikdo, chtěli se dostat domů. Většina vycvičených šermířů, tvrdších nátur, se nechala zverbovat do armády, a na hradě jsme zůstali vlastně jenom my, zaklínači – šermíři stejně jako felčaři, cvičení bojovníci, rány zasazujeme i ošetřujeme… a hlavně nemáme, kam jinam bychom šli.

Kdo zvládl v Graaffském Institutu výcvik v šermu, studium léčitelství a navíc ještě dva roky specializace, pro toho byl Graaff zaručeně jedinou střechou nad hlavou. Kdo měl na vybranou, rozhodně si nevybral náročný výcvik, práci, kde jde obden o kejhák, a nálepku zabíječe nestvůr. Protože když se vám u dveří objeví někdo v otrhaném plášti, s mečem u pasu a s nepřekonatelným nánosem cynismu, nesvěříte mu do opatrování svoje zdraví, na to si najmete lékaře. Nesvěříte mu ani svoji bezpečnost, víc věříte vojákům v uniformě velkoknížecího vojska. Jediné, co svěříte zaklínači, je lov vlkodlaků. Boj s upíry. Pobití smečky kraujasů, hejna lintů, skupiny venefik. A když se nevrátí, bude o pobudu míň, vadí to někomu?

Ze začátku nám válka nepřipadala tak zlá. Armáda spořádaně mašírovala do bojů za hranice, na našich lovech se nic nezměnilo a díky tomu, že velká část městských stráží a osobních gard musela narukovat, jsme se dostali i k zajímavější práci.

Jenže to samozřejmě nemohlo vydržet věčně.

Protivník se vzchopil, zatlačil naše jednotky zpátky a začal dotírat na naše hranice. Šelmy táhnou za krví, samozřejmě, o práci pořád nebyla nouze. I když zpravidla trochu z ruky, protože horám na jihu, ve kterých Graaff stojí, se boje dlouho vyhýbaly. Ubývalo ale lidí, kteří by za škodnou zaplatili. Zatímco v časech míru se dhamští občané děsí vlkodlaků a lintů, za války strach ze šelem bledne vedle zběhů, marodérů a drancujícího vojska. Lovit bylo co, ale místo stříbra za odměnu se ozývaly hlasy, že i nezávislí graaffští bojovníci a zaklínači by mohli přiložit ruku k válečnému dílu.

Tenkrát jsme udělali první velkou chybu. Velmistr Rayner prohlásil, že jsme, pravda, bojovníci a lovci, ale nájemní bojovníci a lovci, a na válku že nás nikdo nenajal – a my mlčeli. Sbor učitelů Institutu, od prošedivělých kantorů řečnících o anatomii a šermířské technice po asistenty výcviku, totiž zaklínače, kteří jen těžko sháněli stálé zaměstnání a mezi jednotlivými lovy dohlíželi na cvičné souboje – všichni.

Věděli jsme, že je to pitomost hraničící se zradou. Ale do války se nechtělo nikomu a v takovém světle se dal najít určitý smysl i v Raynerových žvástech.

Jestli velmistr doufal, že se ta válka rychle přežene a na naši neochotu se zapomene, zatraceně se přepočítal. Táhlo se to měsíce, rok, pak už nechybělo moc ke dvěma a situace v zemi se pomalu, ale vytrvale horšila. Zásob bylo čím dál méně, protože z nich žili další a další vojáci, kteří cestou na bojiště zrekvírovali, co mohli. Kde nejdřív chyběl jen tu a tam kovářský mistr nebo pár mladíků toužících po dobrodružství, tam teď unavené ženské oraly pole, spravovaly střechy a kácely stromy, protože mužští byli kdovíkde.

Rayner pořád trval na naší nezávislosti, a tím udělal druhou chybu. Přehlédl, že někteří lidé jeho názor nesdílí.

Výsledkem byla jedna grandiózní hádka v jídelním sále a několik zaklínačů, kteří opustili hrad ve spršce zbraní, nádobí i nadávek, kterými je Rayner zasypal. Mimo jiné takhle zmizeli Bran a Ulick, mí spolužáci a parťáci z mnoha lovů.

O Branovi se od té doby nedoneslo ano slovo.

O Ulickovi jsem ta slova donesla já osobně. Stopy kraujase, po kterém jsem pásla, mě zavedly do pohraničního pásma, na nenápadný malý palouk, jakých je v okolních lesích nepočítaně. Šelma ležela v trávě jak široká tak dlouhá, mrtvá, jak zákon káže, se známým mečem trčícím z krku.

Ulickovo tělo jsem našla o kousek vedle. Čekala jsem stopy drápů, rozervané maso, ale kraujas se ho ani nedotkl. Z břicha Ulickovi trčel šíp se žlutými letkami.

Brečela jsem u něj, dokud mi nedošlo, že majitel žlutě opeřeného šípu může být klidně na doslech. Pak jsem odtamtud co nejrychleji vypadla.

Cestou zpátky na hrad na mě vtíravě dorážela myšlenka, že takhle to dál pokračovat nemůže. Měla bych něco udělat. Musím něco udělat. Tahle válka musí skončit.

Probírala jsem v duchu všechno, co o tomhle konfliktu a o válečnictví obecně vím, co vím o místních krajích a o Adorském vévodství, našem nepříteli. Vyšlo mi z toho jednoduché, jasné a děsivé rozhodnutí.

Půjdu do války. Dám se k pohraniční stráži, protože jinde ženskou nevezmou.

A dám si na hradě pozor na pusu, protože bych ráda odešla když ne v míru, tak alespoň bez zranění. Reyner pořád umí obstojně zamířit – šípem i korbelem.Na hradě jsem si nacpala batoh k prasknutí oblečením, dekou, kusem stanového plátna a léčitelským vybavením. Nejhodnotnější vlastnictví jsem musela nechat Institutu – mého koně si půjčila kolegyně Sorcha a já byla příliš netrpělivá, takže jsem si osedlala jednu ze školních herek. Graaff na téhle výměně rozhodně škodný nebude.

Nejdřív jsem zamířila do Tessary jakožto nejbližšího města, ve kterém sídlí stálá vojenská posádka. Nachystala jsem si bohatou zásobu otázek, kliček, nenápadných narážek, plánů pro jednání s kýmkoliv od velitele města po příštipkáře, abych se dozvěděla všechno, co mě zajímá. Stačilo položit jeden strohý a jeden krapet rozvinutější dotaz veliteli hlídky u brány a mohla jsem směle nasměrovat koně k hranicím. Hlídkař jmenoval malou, toho času vybydlenou osadu jménem Spálený Mlýn, o které jsem jakživa neslyšela, takže další cesta slibovala zajímavou zábavu.

S vyptáváním na cestu při každé příležitosti, kterých bylo méně, než by se mi líbilo, a jedním noclehem pod smrkem jsem se dotrmácela na dohled malého shluku chalup. Do západu slunce nebylo daleko a mně se to zdálo příhodné. Večer je větší šance, že ten, koho hledám, bude na základně, a podle světel v oknech poznám, které budovy jsou obydlené, a tedy jestli náhodou nečučím na úplně špatnou ves. A mezitím se v klidu najíme, já i kůň.

Měla bych mu vymyslet jméno. Nemůžu ho pořád oslovovat „hej, ty“.

Téměř pohodlně jsem se opřela o kmen lípy, kterou kdysi někdo vysadil na křižovatce, a na střídačku pozorovala Spálený Mlýn a pasoucího se ryzáka. Jak se dloužily stíny, do houstnoucího šera zářila jediná skupina oken. Patřila největší budově z osady, pravděpodobně hostinci, obyčejná chalupa by téměř jistě byla menší.

Bývalý hostinec – volné pokoje, možná i s postelemi, velká kuchyně, stáje. Logické sídlo pro hraničářskou jednotku. Všechno to do sebe zapadá a já jsem tu nejspíš správně.

Jenže co když si to hraničáři myslet nebudou? Tessarský strážný sice tvrdil, že celá armáda včetně pohraniční stráže má těžký podstav a s radostí přijme kohokoliv, ale vůbec si nejsem jistá, že to zahrnuje i mladé zrzavé holky bez špetky vojenského výcviku. I když to jsou graaffské zaklínačky. Bude místní velitel vůbec vědět, co jsou zaklínači zač? Sice by to vědět měl, ale co když byla tahle informace nesprávná? Co když se mi vysměje a vyhodí mě? Na Graaff se vrátit nemůžu, tam by mě po mém hrdém a mírně arogantním odchodu stáhli z kůže a vysmáli by se té kůži. Co jsem si to zavařila?

To nezjistím, dokud si s hraničáři nepromluvím.

„Hej, ty, pojď sem,“ obrátila jsem se ke koni, který mě bohorovně ignoroval. „Jdeme.“

I na tu krátkou vzdálenost jsem se vyhoupla do sedla. Trochu to uklidnilo mé obavy – kdyby se věci vyvíjely obzvlášť špatně, můžu pobídnout koně a cvalem zmizet v prachu.

Pozorovala jsem siluety míhající se proti chabě osvětleným oknům a v žaludku jako by se mi mlelo klubko žížal. V nejbližších chvílích se může celá má budoucnost rychle a ošklivě zvrtnout.

Nemá cenu to protahovat.

Před hostincem jsem seskočila z koně a otěže přehodila přes chatrný plůtek, který za lepších časů chránil zeleninovou zahrádku. Dalších pár kroků jako bych se brodila lepkavým sirupem, ale přinutila jsem se vkročit do zádveří. Málem jsem se srazila s kýmsi, kdo se vyhrnul z hloubi budovy.

Byla to povědomá, středně vysoká a podsaditá postava.

V dalším okamžiku jsem visela kamarádovi na krku a hystericky fňukala.

„Brane, já jsem tak ráda, že tě vidím, bála jsem se, že jsi taky někde zůstal, kdybys věděl, na hradě vlastně neví nikdo nic, jen načtyřikrát překroucený pověsti, já se tak strašně bála…“

„Aisling.“

Vnímala jsem opatrný dotek dlaně na mých zádech i rozpačitý hlas, ale jak jsem jednou svým obavám povolila uzdu, nedaly se zastavit.

„…a když přijdou zprávy, tak vždycky špatný, celej Institut je hrůzou bez sebe a bojí se cokoliv udělat, aby je Rayner nevykop, jenže to se přece nedá, nemůžu zůstat někde zalezlá, když se všude kolem bojuje…“

„Aisling.“ Kamarádův hlas zazněl o něco rozhodněji a netrpělivěji.

„Když já se tak bála,“ hlesla jsem na omluvu a povolila paže křečovitě sevřené kolem Branových ramen.

„Aisling, řekneš mi už, co tu zatraceně děláš?“

„Výborná otázka,“ vložil se do rozhovoru třetí hlas. Ucukla jsem od Brana jako od horké plotny, abych si prohlédla vysokého, hubeného chlapíka opírajícího se o veřeje.

V hlavě se mi zamlelo několik různých odpovědí, od vyděšené po drzou. Bleskovým výběrem prošla prostá pravda.

„Jdu se dát k pohraniční stráži,“ pravila jsem důstojně.

Odpovědí mi bylo Branovo šokované zachrčení a úšklebek muže ve dveřích.

„V Tessaře mi přesvědčivě tvrdili, že u hraničářů je o lidi nouze a pro mistryni zaklínačku z Graaffského institutu se jistě místo najde.“

S Branem to nehnulo, proč taky, on mě zná, ale tomu vychrtlému chlapíkovi s vlasy jako sláma to úsměv smazalo.

„Graaffská zaklínačka?“ Ani se nepohnul, jen pohledem sklouzl od medailonu, který mi byl vidět v rozhalence košile, k meči u pasu. „Brane?”

“Co chceš slyšet?” zavrčel kolega. “Jo. Kolegyně z ročníku. Slušná léčitelka, zabít v boji se taky ještě nenechala. Zřejmě jí konečně došlo, že náš představenej je křivák. Stačí?”

“Měli bychom si promluvit, paní…?“

„Aisling. Aisling as Cill Airne.“

„Já jsem Asgeir Foraoise, velitel zdejší jednotky.“

Asgeir mě nasměroval dovnitř do hostince, zatímco Bran popadl vědro na vodu, odložené za dveřmi, a zmizel ve tmě venku. Nevyvíjí se to nijak zle, usoudila jsem. Velitel hraničářů zná mé úmysly a zatím mě nenechal zatknout, a navíc se ten tessarský hlídkař nemýlil, když si vzpomněl, že nějaký zaklínač slouží právě ve Spáleném Mlýně.

Sál hostince byl téměř prázdný, kde dřív asi byly stoly a lavice, zůstala jen kamenná podlaha. Jediný malý stůl stál pod jedním z oken. To tu nebude velká posádka, jestli jim tenhle prostor stačí k jídlu. Vedle prázdného výčepu plápolal v krbu oheň. Člověk, který ho udržoval a hřál si u plamenů ruce, se obrátil za šramotem a zaujatě si mě prohlédl.

„To je, uhm, Aisling,“ prohodil Asgeir a prohraboval se přitom v batohu, který ležel u jedné stěny. „Branova kolegyně. A Gallagher, můj zástupce.“

Hraničář u krbu kývl na pozdrav. I v mizerném světle ohně bylo vidět, že mu šediví vlasy, do padesátky mu moc nescházelo. Pak obrátil svou ctěnou pozornost zpátky k přikládání do krbu.

A co já teď tady? Mám se posadit? Mám čekat na vyzvání? Mám si dělat, co se mi zachce, což by znamenalo vrátit se ke koni, odepnout mu od sedla poskládanou deku a najít si tu nějaké místo na spaní?

„Aisling.“ Asgeir zjevně našel, co ve svém zavazadle hledal. Na desce jediného stolu rozložil mapu a úsporným gestem mě vyzval, abych se posadila k němu.

Včas jsem si vzpomněla, že je Asgeir teď můj nadřízený, a poslechla bez většího zpoždění.

„Podívej, Aisling,“ začal Asgeir poněkud rozpačitě, „fakt je, že ti v Tessaře řekli pravdu. Moc lidí tu není. Koho mohli, toho stáhli do boje, zůstává tu jen nejnutnější posádka, spíš jako rychlá spojka než k nějakým akcím. Většina velitelů hlídek by byla štěstím bez sebe, kdyby se jim posily přihlásily samy… včetně mě,“ dodal rychle.

„Kdyby to ovšem nebyly ženský?“ Neodpustila jsem si ani uštěpačný tón, ani úšklebek, a napůl čekala, že mě velitel vynese v zubech. Spletla jsem se.

„Právě kdyby to byly ženský. Nemysli si, že jsi první a jediná, Aisling. Je nás tu teď osm, z toho dvě holky. Ženský alespoň nikdo neodvede na frontu.“

„Pardon,“ zamumlala jsem.

„Potřebujeme dalšího člověka. Správně by příjem rekrutů měla obstarat tessarská kancelář, ale tohle jsem ochotný oznámit a obhájit jako výjimečnou událost, protože když se mi přihlásí rekrut s výcvikem z Graaffu a spolehlivý voják se mi za něj zaručí – byl bych blázen, kdybych tě poslal zpátky do Tessary.“ Nadechl se k pokračování proslovu, ale neřekl už ani slovo. Podle vrásek na čele a mírně zoufalého pohledu se mi skoro zdálo, že se hádá sám se sebou.

„A v čem je problém?“ nadhodila jsem zkusmo. Když mi prošla má předchozí drzost, tohle snad projde taky.

„Chtěl jsem tě seznámit s tím, jak… to tu vypadá, než podepíšeš smlouvu s armádou.“ Asgeir pečlivě volil slova. „Moc nás není. O ochraně hranic si můžeme nechat zdát, jsme spíš poslové špatných zpráv, ti, kdo znovu a znovu volají vojsko do boje. Nejsme právě armádní oblíbenci.“

„Jejej, tak to je pro zaklínače novinka, že je nikdo nebude mít rád,“ ucedila jsem. Jediná Asgeirova reakce byl náznak křivého úsměvu.

„Hlídka často znamená několik dní venku, bez střechy, bez koně, někdy bez parťáka. Občas vázne zásobování a mnohem častěji vázne výplata žoldu.“

„Dokud je válka, je mi žold stejnak celkem k ničemu,“ zamyslela jsem se, „a pokud jde o zásobování, jsem lovec a botanik. Když jsem naposledy byla v lese, viděla jsem tam spoustu jedlých věcí.“ Aisling, ty blbče. Mně nestačí strčit hlavu do oprátky, já ji musím ještě utáhnout.

Jenže už se na tuhle válku nemůžu jenom koukat a se svou loveckou historií se hodím líp k pohraniční stráži než na vojenskou ošetřovnu.

Asgeir si dovolil usmát se trochu víc.

„Myslím, Aisling,“ napřáhl ke mně ruku přes stolní desku, „že se dohodneme. Vítej.“

Na podlaze zarachotilo vědro s vodou.

„Asgeire?“ Branův hlas šlehl jako bič. Čekala jsem, že se velitel ohradí, ale neřekl ani slovo, vstal od stolu a dlouhými kroky přešel místností za Branem, postávajícím u výčepu.

Bran na něj spustil hotovou smršť slov. Šeptal, takže jsem mu nerozuměla, ale úplně mi stačilo vidět jeho výraz. Projela mnou ledová vlnka strachu.

Asgeir mluvil trochu víc nahlas, z jeho odpovědí jsem něco pochytila. Mírné, ale rozhodné „ne“. Stejně krotké „jestli máš nějaký jiný důvod, tak mi ho řekni“. A nakonec už poněkud vytočené „ale jo, a ty se o to postaráš“.

Bran ještě něco namítal a tím velitele konečně naštval.

„Konec,“ štěkl Asgeir. „Já střídám Matse, ty ukážeš Aisling úsek. Bez řečí.“ Podíval se mým směrem a pokračoval už klidněji: „Jdeme spát. Aisling, pokud chceš, klidně si najdi postel nahoře, ale většinou spíme všichni tady. Jsme tu skoro v horách, teplo bývá málokdy.“

Dala jsem na Asgeirovu radu, což znamenalo, že mě šramot vstávajících kolegů vzbudil před svítáním. Gallagher se znovu věnoval ohni, uvařil kotlík čaje a k snídani nás podělil sýrem a podezřele tvrdými žitnými plackami.

Asgeir se snídaní nijak nezdržoval a s batohem na zádech a přídělem v ruce vyrazil ze dveří. Tak dlouho jsem pokukovala po Branovi, až uznal za vhodné sdělit mi další instrukce.

„Deku si brát nemusíš, večer se sem vrátíme,“ zavrčel mezi sousty sýra.

Po snídani jsem optimisticky zamířila do stáje.

„Jdem pěšky,“ upozornil mě Bran a bradou ukázal na cestu mezi chalupami, táhnoucí se kamsi do hraničních kopců. Upravil si na ramenou popruhy batohu, zkontroloval, jestli k němu správně přichytil luk a toulec se šípy, dlouhé hnědé vlasy si svázal do ohonu a vykročil. Poslušně jsem ho následovala.

Pochod k hranici byl přinejlepším nezáživný a v hlavě mi strašilo příliš nezodpovězených otázek. Spálený Mlýn ještě nezmizel z dohledu, když jsem přednesla pečlivě promyšlený úvod.

„Brane? Ulick sloužil taky v pohraniční stráži?“

Neohlédl se po mně. Nahrbil záda a ruce si nacpal do kapes a už jsem si myslela, že je to jediná odpověď, kterou dostanu, tohle znázornění nepřístupnosti, ale odhodlal se i otevřít pusu.

„Jo.“

„Někde u Vikary?“

Bran se zarazil a otočil tak prudce, že jsem vyjekla leknutím a jen na něj třeštila oči.

„Sloužil tady. Ale u Vikary… jak to víš?“ zachraptěl.

„Já ho tam našla!“ Neovládla jsem se. Moje zavřísknutí Brana krapet znejistělo.

„Dělal jsem, co se dalo, ale prostě to nestačilo. Promiň.“ Pár slov ochraptělým šeptem a pak jsem stála na silnici sama a nechápavě zírala na Branova vzdalující se záda.

Dál už jsem se Brana bála na cokoliv vyptávat, šlapala jsem mlčky a kolega na mě slovy taky neplýtval.

„Malá Javořina,“ máchl rukou kolem sebe, aby naznačil, že ta slova označují shluk několika prázdných stavení, kterým jsme procházeli. Za dědinou se cesta rozdvojovala. „K Velké Javořině,“ ukázal po odbočce k západu a sám vykročil dál na jih.

„Abhainn. Na našem úseku tvoří řeka hranici, takže se nemusíš bát, že se zatouláš,“ završil svou exkurzi významným kývnutím k vodní hladině.

„A náš úsek je odsud až kam?“ Příjemný pocit, promluvit nahlas.

„Máme na starosti hranici až do Příčné. Skoro všude jsou nad řekou skály a ty se přechází hodně špatně, to nám dost ulehčuje práci, ale i tak se tu motá dost lidí.“ Stáli jsme na břehu úzké říčky plné balvanů. Přes šumění a tříštění vody o další a další překážky bylo stěží slyšet Branova slova, a to ode mě stál zhruba na koňskou délku. Jak se tady asi chytají zvědi a pašeráci? Rozhodně nemůžu čekat, že je uslyším.

Bran zamířil po proudu řeky a mně nezbylo než ploužit se za ním. Chvílemi se mi zdálo, že se svahem táhne úzká pěšina, někdy jsme se brodili nedotčenými závějemi listí. Byl to pomalý pochod, ve svahu jsme si museli dávat pozor na každý krok.

Zírala jsem na Branova záda s nepříjemným pocitem, že i z jeho siluety čtu rozladění. Nebo vztek, nesouhlas, nepřátelství, něco v tom smyslu, ale nedalo se popřít, že mě tu kamarád velice nerad vidí. Ale proč? Dokud s Ulickem nepředvedli svou vzpouru proti Raynerovi, všechno se zdálo v pořádku. Asistovali jsme si na lovech, podle potřeby se dělili o večeři nebo o korbel piva…

Přísahala bych, že ještě když si Bran sbalil batoh a zmizel z Graaffu, bylo všechno v pohodě. Tak co se, zatraceně, mezi námi změnilo v době, kdy jsme se neviděli?

„Zatraceně!“ vyjekla jsem nahlas. Ponořená do vlastních myšlenek jsem se přestala soustředit na cestu. K vlastní smůle v místech, kde se sotva znatelná stezka přiblížila k řece natolik, že jsem uklouzla po spadaném listí a skončila jednou nohou po koleno v ledové vodě.

Po čtyřech jsem se škrábala zpátky na stezku, bojovala s mokrou kůží boty, jeden z řemínků jsem rozepínala tak hrubě, že mi zůstal v ruce, a to všechno jsem doprovázela plynulým nadáváním na vlastní nešikovnost a povšechnou hloupost. Bran se celou tu dobu znuděně opíral o strom, nepronesl jediné slovo, jen čekal, až budu schopná pokračovat v cestě.

Dalšího slova jsem se dočkala, až když nás stezka zavedla kousek dál od řeky a mezi stromy prosvitlo něco bílého.

„Příčná,“ máchl Bran rukou před sebe, uhnul z cesty a vyrazil do svahu. Nad hřebenem kopce se po mně ohlédl a významně si položil prst na rty, než opatrně vykoukl do údolí.

„Je to dobrý. Pojď,“ prohodil vzápětí, vstal a vykročil dolů.

Příčná, jak se ukázalo, byla vesnice. Musela se vmáčknout mezi dvě pásma kopců, následkem čehož byla ve vsi jediná ulice, táhnoucí se pohraničím jako polévková nudle. Stavení lemovala silnici, která na jednu stranu hrdě mířila někam k Tessaře a na druhou se zužovala do pískem vysypané cesty k řece. Jestlipak pokračuje i za řekou? To by z Příčné dělalo velmi snadný terč. Copak tu není jediná vojenská hlídka? A proč nejdřív ta opatrnost?

„Víš jistě, že tu nikdo není?“ sykla jsem. Na druhý pohled byla vesnice zjevně vybydlená, na většině oken chyběly závěsy, některá byla zakrytá okenicemi, kdysi udržované záhony pomalu splývaly s okolním plevelem.

„Vím jistě, že tu někdo je.“

Napjaté nervy čekaly na nejmenší povel a teď ho dostaly. Během dvou úderů srdce se tisknu zády ke zdi nejbližší chalupy, v jedné ruce meč, druhou hledám, kam jsem si, hrome, připnula pouzdro s házecím nožem, a rozhlížím se po okolí.

„Tím myslím, že tu je naše hlídka, Aisling, pro bohy,“ zavrčel Bran.

Než jsem se stihla zeptat, jak to přesně myslí a jestli se nemohl vyjádřit přesněji, kdesi přes ulici zazněly kroky.

„Co tu vyvádíte?“ zeptal se zvědavě vysoký, jaksi hranatý mladík, vystoupil zpoza stavení, za kterým se kryl, a uklidil nachystaný šíp zpátky do toulce.

„Pozdrav tě, Seppe,“ kývl Bran. „Tady nováček panikaří. Dělo se něco zajímavýho?“

„Prošla tudy Frolikova jednotka, tak dvě stě mužů. Asgeir jel do Tessary, myslí, že se tam dostane o půl dne před nima. Jinak klid.“

„Na Abhainn až k Javořině taky nikde nikdo,“ shrnul Bran naši cestu. „Kdy se vracíš?“

„Zítra, alespoň doufám,“ odhadl hraničář. „Až jak se vrátí Asgeir. Vy ještě dneska, co? Závidím. Ale do tmy máte co dělat,“ předvedl znovu svůj malý úšklebek.

„Však jdem,“ odtušil Bran.

Hraničář zamyšleně pozoroval ohon rezavých vlasů, pohupující se v rytmu Aislinginých kroků.

Našla ho tady.

Ještě včera ráno by ho to ani nenapadlo. I kdyby se rozhodla odejít ze školy, což byla sama o sobě hloupost, je tolik možností. Tolik bezpečnějších míst. Do háje, tolik hraničářských oddílů. Ale ne, musela přijít zrovna sem.

Po událostech u Vikary málem zešílel z pocitu viny. A teď tu byla Aisling, aby ho ještě zdesateronásobila.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Osamělé války". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..