Zaklínačka (3. část)

(předchozí část příběhu)

 

Nad ránem konečně přestalo pršet a já na chvíli usnula.

Vzbudil mě vzdálený, ale jasně slyšitelný řev šelmy.

V jednu chvíli jsem ležela s vlastním pláštěm poskládaným pod hlavou, během dvou úderů srdce stojím zády přitisknutá ke skále, v ruce tasený meč, a rozhlížím se po obloze.

Bran zareagoval stejně pohotově a stejně vyděšeně. Dlouho jsme zkoumali okolí, poslouchali sebemenší šelest, než jsme usoudili, že dotyčná šelma pro nás nepředstavuje bezprostřední nebezpečí.

„Linto?“ navrhla jsem stísněným šeptem. Představa, že se během jediné hlídky musím vypořádat s nepřátelským poslem a s jedovatým ptakoještěrem, mě nijak netěšila, ale připadala mi nepříjemně pravděpodobná. Lintové jsou značně nevybíravé potvory a neobtěžují se s lovem, když se můžou nakrmit cizí kořistí. Jsou to, k všeobecné smůle, častí váleční mrchožrouti.

„Dost možná,“ souhlasil Bran a ukázal bradou kamsi nahoru. „Porozhlídnem se, tady se dá vylézt nahoru. Hlídej.“

Ne že bych mu mohla být k něčemu dobrá, kdyby se na něj zčistajasna vrhl linto, ale poctivě jsem sledovala okolí, abych na něj mohla alespoň zakřičet. Nebylo to nutné, Bran se dosyta vynadíval do kraje a nerušeně slezl z vrcholu skály zase zpátky do sedla.

„Krouží nad Příčnou,“ oznámil mi dutě, v obličeji popelavý. „Alespoň tři.“

„Ale do háje.“ Linto nebyla nikdy moc dobrá zpráva, ale mít jich na krku víc najednou a navíc ve vzduchu, to byla zpráva vyloženě špatná. „Co se čeká, že podnikneme?“

„Aisling, na Příčný se muselo něco stát,“ zamumlal Bran. „Nedrželi by se tam jenom tak. Buď loví, nebo…“

Nedořekl, nebylo to nutné. Nebo už tam něco k žrádlu mají.

„Jdu tam,“ utnula jsem další úvahy. Někdo z nás tam stejně musí a radši budu v pohybu, než znovu trčet sama mezi skalami.

„Vezmi si luk, tady se bez něj obejdu.“

„S radostí.“

Najednou nejsem vyplesknutý zelenáč a Bran můj mentor, mám pocit, že jsme zpátky ve škole, na lovu, že jsme sehraný tým. Natáhnu ruku po kamarádově zbrani, prohlédnu si jeden z šípů, který namátkou vytáhnu z toulce, a vyzkouším sílu lučiště.

„Chceš se zastřílet?“

„Tak velkou potvoru neminu, ani kdybych chtěla,“ odpovím málem vesele, hodím si na záda nejdřív batoh a pak popruh toulce a vyrazím směrem k Příčné.

Lesem mě žene náhle a nepochopitelně objevená rozhodnost a cosi, co se podobá odvaze. Ale když se mezi stromy zabělají zdi první chalupy, rázem jsem zpátky v kůži pohraničního nováčka. Cítím, že se mi lehounce třesou ruce. Nejsem si úplně jistá, kudy přesně nás Bran včera do vesnice zavedl, a už vůbec nevím, jak si mohl být jistý, že je to bezpečné.

Zbytečná úvaha, pokárám se v duchu. Vím jistě, že to bezpečný není. Další bod programu?

Stoupám do svahu, chci se dostat na kopec nad vesnicí. Dokud jsem mezi stromy, lintové na mě nezaútočí a já se budu moct v klidu rozhlédnout.

Je tu ovšem značná pravděpodobnost, že lintové nejsou můj jediný problém.

Pochybuju, že by zaútočili na Seppa, skrývajícího se na hlídce. Lintové na lovu by v první řadě vůbec nečíhali nad Příčnou, uzounkým údolím v obrovských lesích, ale nad holými pláněmi, nad stepí, do pytle, klidně nad polem, ale tihle ještěři prostě nejsou na les stavění.

Což znamená, že si je někdo přivedl s sebou. Nepochybuju, že neúmyslně.

Dál to může pokračovat mnoha různými variantami, ale všechny jsou pro mě špatně. Ani dhamské vojsko by nejspíš nedalo na mé čestné slovo, že patřím k nim.

Pod vrcholem kopce sebou mrsknu do trávy a dál se snažím plížit. Nejdřív obhlédnu oblohu – to by mi scházelo, aby mě nějaký linto jednoduše sebral jako králíka – a pak se zaměřím na protilehlou stranu údolí, ale nevidím nic podezřelého. Popolezu o kousek dál a nahlížím do vsi. Ani tam neshledám žádné viditelné nebezpečí, takže to risknu a mezi porostem se prosmýknu až ke zdi nejbližšího stavení. Na chvíli sesmeknu z ramene toulec, napnu tětivu na lučiště a dál nesu zbraň v ruce. Opatrně vyhlížím za každý další roh, shýbám se, abych neprošla před žádným oknem pro případ, že se někdo dívá zevnitř, a pořád čekám, kdy se to pokazí.

To se dozvím, když vyhlédnu po cestě do vnitrozemí a spatřím na ní dva vojáky v rudých uniformách a s šípy mezi žebry. Ztuhnu a napnu všechny smysly, ale odsud nic dalšího neodhalím. Nedá se nic dělat. V duchu si popřeju hodně štěstí, vykročím k nim a snažím se krýt si záda o každé bližší stavení.

Jak se blížím k adorským a tím i ke konci vesnice, otevírá se přede mnou širší plácek, který zatím nikdo nepotřeboval ke stavbě chalupy. Bývalá pastvina, místy ještě stojí zbytky ohrady. Zbytek… no, procházet tudy já, použiju to dřevo na oheň a pochybuju, že adorský voják by v tomhle bodě uvažoval jinak.

Udělám ještě několik kroků a zpoza posledního domu-

„Zatraceně,“ vydechnu.​_

Linto si mě zatím nevšiml, stojí ke mně víceméně zády a věnuje se čemusi pod svou tlamou. Nechci vědět, co to je, nechci, míhá se mi v hlavě, když sahám přes rameno pro šíp a snažím se nebýt moc rychlá, nenadělat hluk, nepřitáhnout na sebe pozornost.

Natahuju luk, pírka na konci šípu mě šimrají v koutku úst a já horečně uvažuju, co udělám, až pustím tětivu. Jeden šíp na něj pravděpodobně stačit nebude, musím si rozmyslet, jestli budu střílet dál, nebo po něm půjdu s mečem.

Zamířím, vydechnu a vystřelím.

Šíp ho zasáhne do zadní nohy a sklouzne po šupinách. Přesně proto potřebuju záložní plán.

„Hej, tady!“ vyjeknu pro případ, že by si mě šelma doteď nevšimla, natočím se zády ke kamenné zdi stodoly a jen co se ke mně linto obrátí, umístím mu další dva šípy do hrudního koše. Pak luk rychle položím na zem a doufám, že na něj nešlápnu, tasím meč a čekám, co se bude dít dál.

To, co se stane, nevyžaduje moje přičinění. Linto ke mně ani nezvládne přiběhnout, železo v plicích ho přemůže dřív a on se bezvládně složí na přerostlou trávu.

Rozhlédnu se kolem, ale jeho společníky nikde nezahlédnu. Oběhnu ho obloukem a zamířím k tomu, do čeho se zakusoval, když jsem ho spatřila poprvé.

Nemohl tu být dlouho, jen se Seppovi zakousl do paže. Hraničáře zabilo něco jiného.

Přinutím se přijít o pár kroků blíž.

Malá, silně krvácející rána pod žebry a v ní vězící šíp, dlouhá stopa po meči se táhne po pravém boku. Otočím se, doklopýtám k nedaleké stodole, opřu se čelem o chladnou kamennou zeď a nutím se nebrečet. Teď se nesmím rozsypat, mám na krku ještě dva linty a kdovíkolik adorských vojáků. Do háje. Co mám dělat?

Na zaklínačském lovu bych to měla snadné, mým úkolem jsou lintové a adorským se jen vyhnu. Teď jsem hraničářka, měla bych v první řadě řešit nepřátelskou jednotku, jenže jak? A co bude mezitím s párečkem jedovatých a pravděpodobně hladových ptakoještěrů?

Že já koza jsem sem nenechala jít Brana.

No nic. S tím už nehnu a musím to nějak vymyslet sama.

Jenže, pro všechny bohy, co se ode mě čeká?

Další úvahy mi přeruší zvuk křídel, velkých kožnatých blížících se křídel.

Dobrá, problém vyřešen.

Na okamžik si kleknu a zatápu kolem sebe po luku. Hladké dřevo v dlani je uklidňující. Přichystám si šíp na tětivu, instinktivně se přikrčím, i když nemám vůbec nic, za čím bych se schovala, a čekám.

Jsou ještě dva, Bran měl pravdu. Dva lintové krouží nad zanedbanou pastvinou a zjevně neví, jestli je víc láká Seppovo tělo, nebo děsí jejich příbuzný, kterého mám na svědomí.

Než si to rozmyslí, vystřílím po nich celý obsah Branova toulce. Jednoho z nich jsem zřejmě zasáhla dobře, s kovovým zařváním mu ochabnou křídla a tělo velké jako menší kůň s odporným zapraskáním dopadne na trávu.

Skoro v tom hluku přeslechnu zděšený ženský hlas.

„Seppe!“ zaječí Kajsa a rozběhne se k tělu svého kolegy. Má alespoň tolik rozumu, že běží podél okraje lesa, aby na ni zbývající linto nedosáhl tak snadno.

I tak na sebe ale přitáhne pozornost. Poslední linto dosedne na zem těžce, na okamžik zahlédnu, že mu jeden šíp trčí zpod křídelního kloubu, ale v útoku na Kajsu ho to moc nezpomalí.

„Nenech ho kousnout!“ vřískám na vyděšenou elfku, tasím meč a uháním za ještěrem. Kajsa už má v ruce vlastní zbraň. K lintovým čelistem se chová jako k meči nepřítele, způsobí mu jen drobné škrábance, ale drží si jedové zuby od těla. A zaměstná šelmu dost na to, abych se mohla pořádně napřáhnout k seku po krční tepně.

Všechno je od lintí krve, můj meč, košile, boty, Kajsin obličej i tráva všude kolem, ale lintové přestali být náš hlavní problém.

Vyplašený podhled zlatých očí sklouzne po mně a pátrá v trávě.

„Seppe!“

Nechám elfku, ať se s tou zvěstí popere, jak umí, a znovu lustruju okolí. O cosi měkkého zavadím špičkou boty. Plášť, šitý ze silné tmavošedé látky a s rozepnutou sponou. Majitele nikde nevidno, takže si do oděvu utřu čepel, než vykročím dál. Nenajdu nic než ty dva adorské vojáky, které jsem zahlédla jako první, a jednoho rozsápaného koně. Tím se zřejmě zabývali lintové před Seppem.

Loudám se, co to jde, ale nakonec se donutím vrátit se ke Kajse.

„Co se tu stalo?“ Elfka ke mně zvedne hlavu, oči plné slz.

„Já nevím,“ hlesnu bezradně. „Ale už se to stalo před nějakou dobou, ráno nás s Branem vzbudil lintí řev a viděli jsme je, jak tu krouží. A to už asi…“

„Proč se to muselo takhle sejít?“ Kajsa spolkne vzlyk a vstane ze země. „Vojsko a tyhle potvory, ani jedni tu nikdy nebyli, a teď najednou – asi mysleli, že je to tu nehlídané, když tu cesta končí a nejde za hranici, jenže proč…“ Pohodí hlavou k nejbližšímu lintovi.

„Lintové jsou mrchožrouti,“ vysvětlím a elfka zalapá po dechu. „Nemyslím, že je to náhoda, drželi se armády, která jim zajištovala potravu.“

Kajsa se třese jako osika a šeptá něco v elfštině.

„Co mám dělat?“ vyhrknu na ni, částečně aby se vzpamatovala, částečně z čiré paniky. „Co se ode mě čeká? Komu mám co hlásit, když nic nevím?“

Plavovláska prudce oddechuje a v obličeji se jí míchá strach a služební rutina.

„Víme toho dost,“ pronese nakonec.

„Sepp tu zpozoroval vojáky,“ začnu, když se Kajsa nemá k pokračování, a ona mi to potvrdí přikývnutím.

„A nějak je na sebe upozornil, proto ta přestřelka. Až pak se sem dostali-“ Znovu ukáže bradou na šelmy.

„Možná,“ souhlasím. „A zbytek armády?“

„Odpochodoval směrem k Tessaře. Cesta je plná stop, kus jsem se po ní vracela,“ odpoví Kajsa temně.

„Takže na Tessaru se žene vojsko a oni nic netuší?“

„Já nevím!“ zakvílí elfka. „Měl tu být i Asgeir! Možná je jel varovat, možná leží o kus dál, já nevím!“

Dochází mi, že tady nic nezmůžeme, že se musíme pohnout, ale hrozně se mi nechce to rozhodnutí udělat. Obejdu skolené linty a vytahám z nich šípy, které se jim nepovedlo zlomit. Získám tři.

Přemítám, jestli se odhodlám a vezmu si taky šíp, který zabil Seppa, když zaslechnu dusot kopyt. Ohlédnu se po Kajse a zjistím, že elfka se chystá k boji, v ruce meč a v obličeji nesmírně vzteklý výraz. Nevymyslím nic lepšího než postavit se vedle ní a připravit si luk k výstřelu.

Když se dusající kůň vynoří zpoza svahu, Kajsa upustí svou zbraň do trávy a rozběhne se jezdci vstříc. Jsem z toho dokonale zmatená a namířený luk neskloním, dokud jezdec nezavolá na mě.

„Aisling, nestřílej, prosím tebe.“

Pozoruju, jak velitel sesedá, téměř to připomíná pád. Doléhá ke mně Kajsin hlas, litanie v rychlé elfštině. Asgeirovy odpovědi neslyším.

Úleva a únava jsou otupující. Ze ztuhlých prstů mi vypadne šíp. Soustředím se na rytmus vlastního dechu. Bude to dobrý. Nějak se to vyřeší. Asgeir ví, co dělat.

Hraničář vypadá k smrti unavený, když se sklání nad Seppem, a sálá z něj zoufalství.

„Rozdělili se,“ prohodí nakonec. S Kajsou si vyměníme dlouhý nechápavý pohled, ale ani jedna se neodvážíme zeptat. „Adorští,“ pokračuje Asgeir pomalu a těžce. „Když tudy prošla první skupina, nechal jsem tu Seppa a jel varovat Tessaru. Vyrazili proti nim…“

„Do kopců, kde byli adorští ve výhodě, a kde jich je mnohem víc, než kapitán počítal, protože se mezitím přidala druhá půlka armády,“ dokončí Kajsa tiše.

Asgeir jen pomalu přikyvuje, jako kdyby usínal.

„Zvládli to,“ hlesne. „Posily dorazily včas. Ale kapitán je příšerně naštvanej.“

Pohledem znovu zavadím o Kajsin obličej a beze slov se shodneme, že kapitána chápeme, ale pomlčíme o tom.

Velitel zatřepe hlavou a prudce se nadechne.

„Aisling, ty se vrať za Branem. Pošlu vám někoho na vystřídání.“

„Jo. Mám něco vyřídit?“

„Nedejte velitelství další důvod, proč nás odsud stáhnout.“ Asgeir mě na cestu vyprovodí křivým, smutným úsměvem.

Neuvázaný kůň, sedlo pořád na hřbetě, se popásal na zanedbané pastvině a uši natáčel po hovoru muže a elfky, kteří bez hnutí stáli nad jedním z těl v trávě.

„Takhle tě nesebral jenom Sepp,“ řekla Kaessien tiše. „Co se děje?“

Asgeir nad odpovědí dlouho přemýšlel.

„Nevím, proč umřel,“ vydechl nakonec. „Byl dobrej, nezdá se mi, že by se sám prozradil. Jestli ho hledali, jestli čekali, že tam bude, že už dávno není na cestě, aby zburcoval naše…“

Vítr ve stéblech trávy. Koňské odfrknutí a švihnutí dlouhých žíní ocasu.

„Doteď tu byl celkem klid, protože je tu mizerný terén pro pochod vojska. Pokud se Ador rozhodne, že tudy tu armádu protáhne…“

„Musíme přehodnotit rozmístění hlídek,“ ozvala se elfka věcně. „Soustředit se na místa, kudy by vážně mohlo projít vojsko, a ne na pašerácký stezky. A potřebujeme naše oddíly blíž než v Tessaře. A hodilo by se víc hlídek.“

„Kde je vezmu?“ štěkl Asgeir. „Nikdo už nemá lidi, nikdo. Kdybych mohl, pošlu tebe i Rowan pryč. Jenže místo toho sem musím vzít Aisling, další ženskou, kterou budu posílat na místo, kde mi zastřelili nejlepšího hraničáře.“

„Já tě tady nenechám,” prohlásila elfka tiše a pevně. Asgeir ji nacvičeným pohybem objal kolem ramen, ale dál se držel svých neradostných předpovědí.

„Víme, že jsme ve válce, ale doteď to tu nebylo vidět. Hraničáři se budou zatraceně divit, až zjistí, co je válka doopravdy.“

Příspěvek byl publikován v rubrice "Osamělé války". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..