Zaklínačka (4. část)

(předchozí část)

Už to vypadalo, že ve skalách strávíme další noc, ale před půlnocí se přihrnul vysoký, vyhublý chlapík a truchlivým hlasem nám sdělil, že nás střídá a že se máme vrátit stezkou pod kopci.

Nelíbil se mi on, jeho zpráva ani čas, který si k příchodu vybral. Bran se k němu ale choval jako ke starému známému a představil mi ho jako Ulfa, hraničáře z mě neznámé druhé půlky oddílu, čímž nabyl jeho vzkaz úřední platnosti. Neradostně jsem se vymotala z deky, poskládala ji do batohu a vydala se za Branem, aby mi jeho stín nezmizel ve tmě. Snažila jsem se nedělat moc hluku a zoufale se mi to nedařilo. Ale což, alespoň je všem kolem jasné, že to tu hlídáme.

Na základně jsme vytrhli ze spánku dalšího hraničáře, kterého jsem doteď neznala. Postava sestávající hlavně z deky kolem ramen a rozcuchaných černých vlasů s námi moc štráchů nenadělala.

„Mats,“ podal mi ruku. „Jídlo,“ pustil mě a ukázal k výčepu. „Úkol,“ namířil ukazovák k oknu, pod kterým ve tmě nešlo rozeznat stůl. „Dobrou.“

S tím se odebral zpátky do kouta a uvelebil se ke spánku. Bran gestem naznačil, že se zařídíme stejně.

Domy. Cesta, domy kolem a stíny, všude stíny, měsíc nad hlavou. Jdu opatrně, naprosto neslyšně. Musím být opatrná.

Přepadení! Ze stínů vystupují postavy, v rukou meče, nože. Jsou tu kvůli mně. Srdce mi zešílí, snažím se honem vymyslet nejlepší taktiku boje, hmatám po jílci meče, ale není tam, bohové, nemám meč a oni si jsou pro mě, strach mě dusí, strach mi buší do žeber, snažím se utéct a křičím, křičím o pomoc, vymrštím se z podlahy a běžím pryč, už vím, že nejsem na silnici v Příčné, ale v sále hostince a že to byl jen mizerný sen, ale strach na mě útočí pořád, žene mě ven ze dveří, do chladného vzduchu podzimní noci, přeběhnu cestu a rukama napřaženýma před sebou vrazím do opuštěné chalupy, jenom se mi to zdálo, bohové, musím se uklidnit, jenom se mi to zdálo.

Opřela jsem si čelo o zeď před sebou a snažila se zklidnit dech. Ruce se mi třásly. Všechny svaly v těle se mi třásly. Tohle se mi ještě nikdy nestalo, obvykle se přestanu bát hned, jak si uvědomím, že šlo o sen, ale teď se mi strach zahryzl do kostí a nechce pustit.

„Co to zatraceně vyvádíš?“ Nenaložený hlas mi zazněl za zády a blížil se. „Nejdřív ječíš, pak vylítneš ze dveří, ani za sebou nezavřeš-“

Nejspíš mnou chtěl zalomcovat, abych se probrala. Ale dlaň na mé třesoucí se paži se zarazila a pak mi konejšivě sklouzla k pasu.

„Hodně blbej sen?“

„Neuvěřitelně. Promiň, nevím, co se se mnou děje, normálně takhle nevyvádím.“

„Po tom, co se dneska stalo, a ty to máš hned takhle na uvítanou…“

Tep se mi konečně trochu zklidnil, přestala jsem oddechovat jako po dlouhém běhu a trochu se vzpamatovala. A uvědomila si, že vedle mě nestojí Bran, ale ten rozcuchaný hraničář, který mi při prvním setkání řekl asi tři slova. Určitě se mi představil, ale co to bylo za jméno?

„Lepší?“ Asi už jsem se přestala na dotek třást.

„Jo. Díky.“

„Pojď spát.“ Ruka mě lehce uchopila nad loktem a vedla zpátky do hostince. Nechala jsem se.

Kolega na mě pečlivě upravil deku a s rukou na mém rameni šeptl, ať se dobře vyspím.

A já si pořád nedokázala vybavit jeho jméno. Do pytle.

Vzbudil mě šramot. Vyhrabal jsem se zpod přikrývky, abych zjistila, že Bran je vzhůru, oblečený a balí si věci.

„Kam se chystáš?“

„Změna plánů.“ Místo Brana mi odpověděl neznámý ženský hlas. Vylítla jsem z dek rovnýma nohama a obranářsky sbalila ruce do pěstí. S podsaditou blondýnkou, která se opírala o náš jídelní stůl, to ani nehnulo.

„Trochu se přesunulo rozložení sil a Brana potřebuje moje parta u brodu přes Abhainn, takže já s tebou půjdu hlídat Příčnou. Heleď, neznáme se odněkud?“

„Známe,“ přisvědčila jsem váhavě. Povědomá tvář, jistě, ale odkud, to jsem si nespojila. Kulatý obličej, vlnité vlasy, široké boky – nedokázala jsem si ji představit jinde než tady, ruce založené na prsou a přimhouřené oči.

„Ze školy, ženský, ze školy!“ zavyl Bran. „Akorát jste se minuly na oborech, Aisling tou dobou dělala léčitelství. Rowan je šermířka,“ obrátil se ke mně.

„To leccos vysvětluje,“ zamumlala jsem a odploužila se k výčepu prohledat skříň se zásobami.

„Tak fajn. My dvě jdeme na Příčnou, Ulf je na pašerácký stezce, Mats zůstává tady-“

Šermířčinu rekapitulaci přerušilo ospalé zabručení z hromady dek.

„Říkám Mats zůstává tady!“ houkla Rowan tím směrem a dokončila myšlenku: „A všichni ostatní jsou u brodu. Nějaký otázky?“

Zasvrběl mě jazyk a chtěla jsem se zavčasu přeptat, co přesně se ode mě očekává, ale rozmyslela jsem si to. Jestli tomu velí Rowan, mám hromadu času na vyptávání beze svědků.

„Kdo se chystá přes brod?“ ozval se rozespale rozcuchaný černovlasý hraničář. Z pokrývek vystrčil jen hlavu.

„Ty ne,“ odbyl ho Bran, hodil si batoh na záda a položil ruku na kliku.

„To zrovna nemyslím.“

„Speciálové,“ odpověděla Rowan vážně. „U hranice se má pohybovat oddíl od adorských zvláštních jednotek, asi průzkum terénu. Brod je pro armádu nejschůdnější.“

„Bude veselo.“ Bran pokrčil rameny, mávl nám na pozdrav a odešel.

„Sbal si věci,“ kývla plavovlasá šermířka na mě. „Netuším, jak dlouho tam budeme trčet. Deky, jídlo, zbraně. Hned.“

Jasný pokyn, jasná reakce. Poslušně jsem vstala, nacpala svůj majetek do batohu a zůstala na Rowan ospale zírat v očekávání dalších instrukcí.

„Jdem,“ zavelela a rázně vykročila ke dveřím. „Běž si osedlat koně, potřebujeme sebou hodit.“

Sionnach poslušně a schlíple kráčel za Rowaninou karamelovou kobylkou a já přemýšlela. Nebylo mi úplně příjemné vyrazit na hlídku s holkou, kterou sotva znám, i když jsme se zřejmě vídávaly kdysi ve škole. S Branem jsem se cítila jistější. Na druhou stranu, s Rowan si možná na rozdíl od Brana alespoň popovídám.

A mohla by vědět, proč se Bran chová tak divně.

„Ty, Rowan?“ zavolala jsem, než si to stihnu zase rozmyslet, a popohnala Sionnacha, aby srovnal krok s Rowaniným ořem.

„Jo?“ Kolegyně soustředěně upírala pohled k obzoru. Cílevědomá, strohá, tvrdá. Znovu mi připomněla, jak se sem nehodím. Na tyhle úvahy už je ale pozdě.

„Říkala jsem si,“ zaváhání; najednou mi Rowan přišla jako všechno jiné než vhodný partner k rozhovoru, „víš, co jsem přijela, zdá se mi, že se Bran chová zvláštně, tak jestli náhodou netušíš…“

Závěrečné proč jsem víceméně spolkla, tak hloupě mi to znělo.

„Zrovna ty se ptáš?“ prskla Rowan. „Všichni to pochopili, vážně mě nenapadlo, že ze všech lidí zrovna Ulickova přítelkyně-“

„Ulickova kdože?“ vyjekla jsem šokovaně. “Jaks na to pro všechny bohy přišla?”

Na čele se kolegyni ukázala nechápavá vráska, ale její tón se nezměnil ani o fous.

„Od Ulicka to znělo dost přesvědčivě. Vyprávěl o lovech, o trénincích, o tom, jak ses z nějaký výpravy vrátila úplně zničená a on tě dával dohromady-“

Přítelkyně?“ Vztek mi posadil hlas do hysterických výšek. „Lovy? Výpravy? Tréninky? Víš ty co, Rowan? Učili jsme se spolu, všichni tři. Nesnášeli jsme učitele lukostřelby, tím to začalo. Jo, trénovali jsme spolu, lovili, když jsme dělali specializaci, taky jsme spolu pili, všichni tři, zatraceně, než to Brana přestalo bavit a začal prohánět sukně v širým okolí. Že u toho dál nebyl, to zatraceně neznamená, že se něco změnilo, s Ulickem jsme byli kolegové, do háje, fajn, přátelé, ale nic-“ zalapala jsem po dechu, „nic víc. Nikdy.“

Vytřeštěné šedé oči.

„Víš…“ Rowanino váhání mě varovalo, že zbytek věty se mi nebude líbit. „Mám pocit, že Ulick se na to díval trochu jinak. Že… si dělal naděje,“ dokončila namáhavě.

Zírala jsem na plavovlásku s pusou dokořán a bezmocně vrtěla hlavou.

„Nikdy. Ani mě nenapadlo… Ani náznak…“

„Heleď, já vážně nevím, jak se to všechno semlelo.“ Hraničářka se dala trochu dohromady a teď zněla jako unavená matka hašteřících se dětí. „Ale jsem si docela jistá, že Ulick po tobě koukal a Bran mu šel z cesty. Nehodlám soudit, čí je to vina, že tys nic nepoznala. Ale když už ses zeptala…“

S bolestnou grimasou na okamžik zavřela oči a nadechla se.

„Hrome, Aisling, víš, proč se Bran chová divně? Je přesvědčenej, že ti nechal zabít přítele, má výčitky svědomí a hrozně rád by se ti vyhýbal, jenže to teď nejde, když ses přihnala sem a trvala na tom, že se přidáš k našemu oddílu.“

„To zní, jako že jsem pokazila, co se dalo.“

„Více méně tak,“ přitakala Rowan. „Ale zase máme v oddíle zaklínače navíc, což se může hodit.“

Krčila jsem se v rozsedlině mezi kameny, slunce mi hřálo do zad, větvičky keře přede mnou škrábaly v obličeji a kamenitá zem tlačila, kde se dalo. Ale tohle místo mi nabízelo dobrý výhled na cestu skrz Příčnou a přitom rozumný úkryt. Pohodlí muselo stranou.

Kousek ode mě se schovávala Rowan tak dokonale, že jsem z ní neviděla ani pramínek vlasů. Všude byl klid, ani stopy po čemkoliv, co by sem nepatřilo, sem, do tiché, odlehlé vesnice dřevařů. Zatím to vypadalo na úžasně nudnou hlídku. Měla jsem spoustu času na to, abych každé slovo, které mi dneska Rowan řekla, obrátila třikrát naruby a pátrala po každém náznaku významu.

Výsledek to mělo jediný – až potkám Brana, dostane pohlavek.

A pak jsem si povzdechla, nechala to být a vyhřívala se v podzimním slunci.

„Ais,“ vydechla Rowan tak tiše, že mé jméno málem zaniklo v šelestu listí.

Dobrá tedy. Flákání končí, nadchází chvíle pro hraničáře.

Ještě několik nervózních úderů srdce a pak už jsem je slyšela taky. Kroky, opatrné, ale přesto slyšitelné kroky mnoha lidí. Brodili se přes řeku a stoupali stezkou k vesnici.

Přikrčila jsem se k zemi a ujistila se, že mi šedozelená kapuce zakrývá vlasy. Jen klidně, nezpanikařit, neškubat sebou.

První mi do zorného pole vešli adorští hraničáři. Čtyři z nich zběžně propátrali prázdná stavení i svahy nad nimi. Všem se v dlaních cosi lesklo. Já být na jejich místě, měla bych přichystaný vrhací nůž. Do háje. Pomalý nádech, pomalý výdech. Nesmím se pohnout. Nesmím kýchnout. Snad nepolezou až sem, snad se jim zarostlé balvany budou zdát dostatečně neschůdné. Snad.

Zbytek hraničářského oddílu zůstal na cestě, u prvních chalup, v rukou luky a šípy založené na tětivách. Jako by mi někdo hodil za límec sněhovou kouli, tak se mi po zádech plížil ledový strach.

Jen klidně. Nepanikařit. Jestli se to pokašle, nesmí to být kvůli mé chybě.

Když dva hraničáři zmizeli kdesi po mé pravici, málem jsem zešílela hrůzou. Mohla jsem jen sledovat hroty šípů v rukou jejich kolegů, opisující pomalý oblouk směrem ke mně.

Bohové, oni mě tu najdou, oni mi šlápnou na hlavu. Začala jsem se třást.

A pak sklonili luky, souhlasně na sebe kývli a jeden z nich cosi zavolal směrem dolů k řece.

Když se od hranice vynořili další vojáci, na chvilku jsem ulehčeně zavřela oči. Nenašli mě tu. Nejspíš stojí někde na začátku hřebene a sledují, jestli se přes něj nechystá k útoku armáda, ale nehledají tu zvědy. Nehledají tu dvě holky s železem u pasu, z nichž nejmíň jedna je polomrtvá hrůzou.

Jsou tam dva, napomínám se, dva teď mají stejně dobrý výhled jako já a já se nesmím ani pohnout, dokud bezpečně nezmizí. Jsou tam dva. Nesmím je přehlídnout, až budou odcházet.

A taky nesmím zapomenout, kdo všechno tu přede mnou defiluje.

Třetí oddíl pěchoty, čtvrtý, ukládala jsem si do paměti počty stejně jako meče u pasu a chřestění kroužkových košil. Další lučištníci, pravděpodobně bojový oddíl, taky celí zvoní železem a luky mají delší než hraničáři. Druhá taková parta. Další pěchota, pak skupina chlapíků s barevnými stužkami na uniformách, odhadla jsem je na důstojníky. Za nimi těžce kráčelo asi deset lidí bez uniforem, oblečených, zdá se, v obyčejném nebarveném plátně.

Takhle skupina mě zaujala a dívala jsem se za nimi, když mě míjeli. Nevypadali jako vojáci. Nejen kvůli oblečení. Chyběl jim vojenský krok, síla, sebedůvěra.

A pak jsem si všimla hranaté skřínky, kterou jeden z nich nesl na zádech místo batohu. Věděla jsem přesně, o co jde. Otec měl taky takovou.

Většina vybavení včetně felčarových nástrojů se dá nacpat do obyčejného tlumoku, ale lékárníkovy zásoby jsou na to příliš křehké.

Je to velké vojsko, běželo mi hlavou. Když s sebou mají felčary a dokonce lékárníka, bude jich hodně. Musím se dostat do Tessary, podat hlášení, varovat město.

Jenže někde tu pořád trčí ti dva zbývající hraničáři, připravení vyhlásit poplach. Nebo mě zastřelit bez cirátů.

Osmý oddíl pěchoty, devátý, druhý oddíl hraničářů, zřejmě na vystřídání. Další skupinka důstojníků, černé pláště na ramenou, barevné stužky po celém hrudníku a jeden měl i klobouk s velkým ptačím perem, dost mizerně obarveným na červeno. Další muž v černém, jen na haleně probleskovalo stříbro, neupravené, narychlo svázané světle hnědé vlasy-

Theodor.

Co tam dělá? Co tam ten blázen u všech bohů dělá?

Uvědomila jsem si, že na něj zírám s otevřenou pusou.

Theodor? V pohraničí? V armádě? V adorské armádě?

Pouta nemá, pátrala jsem po schůdném vysvětlení. Žádný provaz, řetězy, ani se mi nezdá, že by ho někdo zvlášť hlídal.

Dobrá, mám na seznamu Theodora, napomínala jsem se, nesmím ale zapomenout na ten zbytek.

Copak úplně zešílel?

Musím se soustředit.

Vždyt Ador čaroděje pronásleduje, zavírá a občas popravuje, nezve si je do armády!

Ještě jeden pěchotní oddíl, zadní hraničářská stráž. A pak, díky bohům, ti dva s luky, kteří celou dobu hlídkovali.

Dala jsem jim ještě nějakou chvíli náskok, snažila se zklidnit dech a urovnat si v hlavě, co všechno a v jakých počtech mi právě prošlo pod nosem.

„Ais?“ Nenadskočila jsem leknutím jen díky tomu, že jsem měla po dlouhém ležení ztuhlý každý sval v těle.

Rowan se krčila kousek od mého úkrytu a střílela nervózní pohledy po mně i po okolí. To musí znamenat, že už je kolem přiměřeně bezpečno.

„Odkdy má Frolik v armádě čaroděje?“ hlesla jsem.

„Čaroděje?“ Kolegyně na mě nechápavě civěla. „Frolik přece nesnáší čaroděje.“

„Změnil názor,“ zachraptěla jsem. „Teď má minimálně jednoho v přesně tomhle vojsku. Ten světlovlasej kluk s druhou skupinou důstojníků.“

„Jak víš, že to byl čaroděj?“ Rowanin pohled zvážněl a soustředil se na mě.

„Znám ho.“

„Nespletla ses? Protože tohle musíme hlásit, a čaroděj nebo nečaroděj je dost velkej rozdíl,“ naléhala hraničářka. Já dokázala jen unaveně pohodit hlavou.

„Znám ho dobře.“

Rowan tu informaci chvilku trávila.

„Běž si pro koně,“ rozhodla pak. „Budou se na něj vyptávat a já vím houby. A drž se za kopci, nezkoušej se dostat na cestu před ně.“

„Budu,“ kývla jsem, sáhla za sebe pro batoh a snažila se co nejrychleji rozhýbat k použitelnosti.

„Frolik Adorskej se paktuje s čarodějema, to mě podrž,“ mumlala si pro sebe plavovláska.

Pokusila jsem se o ironický úsměv.

„Když jsem se s tímhle čarodějem mohla spaktovat já, tak proč ne Frolik.“

Velitel tessarské pevnosti zamyšleně pozoroval velkou mapu, která tvořila většinu jeho výhledu od psacího stolku. Celá jihovýchodní hranice už připomínala jemnou krajku, tolikrát do těch míst zabodl nesčetně špendlíků s kousky barevných stužek, aby znázornil polohu a postup všech vojenských jednotek, o kterých měl zprávy. Toho postupu moc nebylo, pár mil tam, pár mil zpátky, motali se na místě a on si kvůli nim ničil svou krásnou mapu. Ale přehled byl potřeba.

Kroky za dveřmi. Zvuk dřeva pod klouby prstů.

„Pane?“

„Ano?“

Dveře se otevřely a objevil se v nich kapitán stráže.

„Přeje si s vámi mluvit nějaká hraničářka. Říká, že patří k oddílu Asgeira Foraoise, ale nikdy jsem ji tu neviděl. Foraoise má dvě ženský, elfku a tu druhou blondýnu, tahle je-“

„Dost.“ Velitel zvedl ruku v nesouhlasném gestu. „Foraoise se o někom zmiňoval v hlášení, nejspíš to bude ona. Přiveď ji.“

Kapitánův obličej naznačoval určité pochybnosti, ale poslušně odešel, aby se za chvíli vrátil v patách s dívkou v loveckém oblečení a se zrzavými vlasy rozfoukanými všude kolem hlavy.

„Veliteli!“ Kapitán srazil paty a postavil se do vzorného pozoru.

„Dobrý den,“ odtušila hraničářka se stínem nejistoty v hlase.

Velitel gestem propustil strážného a kývl na zrzavou dívku.

„Pojďte dál, paní…?“

„Aisling,“ pronesla pevně a vstoupila do místnosti. „Aisling as Cill Airne. Z oddílu na Spáleném Mlýně. Jedu sem proto, že-“

„Ta, o které Foraoise posílal hlášení?“

„Netuším.“

„Ta zaklínačka?“

„Jo, to jsem já,“ odpověděla netrpělivě. „Podívejte, problém je v tom, že-“

„Graaffský Institut?“ nedal se velitel vyrušit. „Léčitelství, boj a pak zaklínačská specializace?“

„Jo, přesně tak,“ zavrčela zrzka. „A vám na město mašíruje adorská armáda v čele s čarodějem, to vás to vůbec nezajímá?“

Kdyby šlo o obyčejného vojáka, neváhal by kapitán ani na okamžik a nechal by tu její horkou hlavu zchladnout v nejbližší cele, ale postupem času dospěl k závěru, že požaduje-li od hraničářů iniciativu a samostatné rozhodování, může jim sem tam nějaký projev vlastního úsudku odpustit. Zřejmě měla pocit, že je to vážně-

Tak počkat.

„Ador, už zase? A s čarodějem? Děláte si ze mě legraci?“

Na zrzčině tváři se únava pozoruhodně míchala s podrážděním.

„Ne. Ano, já vím, že Frolik Adorský čaroděje pronásleduje, utiskuje, popravuje a všeobecně nesnáší. A taky znám pár čarodějů osobně a osobně jsem hlídala v pohraničním pásmu a viděla jednoho z nich, říkám vám, čaroděje, kterého znám, v adorském vojsku. Které jinak sestává z deseti oddílů pěchoty, asi padesáti lučištníků, dvou oddílů hraničářů a felčara s osmičlenným týmem.“

Veliteli se té zvěsti vůbec nechtělo věřit, ale zrzavá hraničářka působila upřímně. Upřímně a notně naštvaně.

Pokud má pravdu, je potřeba okamžitě jednat. A pokud pravdu nemá, přehání, zveličuje, případně pokud to vůbec není hraničářka, jak naznačoval kapitán stráže – inu, vždycky ji může obžalovat z maření vojenského úsilí. A tak velká jednotka, jakou musí proti tomu jejímu čaroději poslat, si hravě poradí se zadržením jedné holky.

„Ukažte mi to na mapě,“ vyzval ji.

(následující část)

Příspěvek byl publikován v rubrice "Osamělé války". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..