Zaklínačka (5. část)

(předchozí část)

Když tessarský velitel konečně pochopil, že to myslím vážně, daly se věci do pohybu. Troubení nástupu, rychlé rozkazy, čísla oddílů a pokyn k pochodu.

A taky mé jméno v příkazech hejtmanům. Zatímco mužstvo nadávalo a rychle se chystalo k odchodu, jejich nadřízení stáli ve velitelově pracovně. Dokud všechno půjde podle plánu, mají se řídit mými znalostmi terénu. Když to podle plánu nepůjde, mají mě zatknout. Výborně, Aisling, vážně výborně.

Ale uměli sebou hodit, to jsem jim musela nechat. Nebylo moc po poledni, když jsme se dali na pochod. Já a několik stovek vojáků, kteří šli, kam jsem řekla. Děsilo mě to.

Abych ten pocit zahnala, zkusila jsem zaměstnat nejbližšího hejtmana úvahami o tom, kde by bylo nejlepší se s adorskými střetnout.

„Když se nebudeme zdržovat, zastihneme je ještě v kopcích.“ Oslovený se po mně ohlédl asi tak, jako by promluvil jeho kůň. Rozhodla jsem se, že mě to nerozhodí. „Část si na ně počká na cestě a druhá parta jim vpadne do zad, na několika místech silnici křižujou stezky, tam se schovají. A z kopců se bude dobře střílet, nemusí se bát, že se trefí navzájem.“

K upřímnému šoku se přimísilo znechucení. Nic nového pod sluncem, jistý druh chlapů se tak tváří, když jim zrzavá holka s mečem říká, co by měli dělat.

„Máte mě tu proto, že znám terén,“ snažila jsem se znít nenuceně. Jela jsem tamtudy přesně jednou, to je moje znalost. „Tak jsem chtěla být užitečná.“

Hejtman zamumlal cosi neutrálního a naprosto nesrozumitelného.

„Kdybyste něco potřeboval, víte, kde mě najít.“ Hejtman se se mnou rozloučil obzvlášť překvapeným pohledem a já se ponořila do vlastních úvah.

Před námi byl opravdu báječný terén, to se nedalo popřít. Báječný pro přepadení, pro bitvu. Pro můj nápad, totiž zkusit odtamtud vytáhnout Theodora a pokud možno i ty zdravotníky, aby nepřišli k úhoně, byl dost mizerný.

Co budu dělat?

Projížděli jsme mezi prvními kopci. Přistihla jsem se, že prohlížím okolní svahy a hledám v nich vhodná lukostřelecká stanoviště, všímám si stezek a odboček a pečlivě si prohlížím každou stopu, kterou na nich najdu. Přes kopce mě hejtmani nepustili, ale hučela jsem do nich tak dlouho, až poslali vlastní průzkumníky a dovolili mi dát jim pokyny – nenechat se vidět, jen se z hřebene opatrně rozhlédnout a zjistit, jestli se nás adorští nesnaží obejít.

Pořád mi připadalo, že toho dělám žalostně málo.

Přemýšlela jsem o svých možnostech horem spodem a pořád mi připadalo, že mi v ruce nezbyla ani jediná mizerná karta. S tím se vyhrát nedá.

„Aisling!“

Hlas zazněl bez jakéhokoliv varování. Vzápětí se všude kolem mě rozeznělo skřípění natahovaných luků a to mě vyděsilo.

„Nestřílejte,“ vyjekla jsem bez přemýšlení. „On je náš.“

„Kdo je náš?“ zeptal se suše kapitán lučištníků a já se teprve v tu chvíli rozhlédla. Hlas jsem poznala, ale jeho majitele nebylo nikde vidět.

„Podle hlasu je to kolega,“ hlesla jsem nejistě. „Bran z Rhodri. Hraničář z mého oddílu. Nejspíš nese zprávu.“

„Míříme na vás,“ zahalekal velitelsky hlavní lučištník. „Pomalu slezte dolů a ruce držte nad hlavou. Jeden podezřelej pohyb a střílíme!“

Zpoza houští nízkých, hustých smrčků se vynořily dvě prázdné ruce a za nimi zbytek Brana.

„Nevím teda, jak to tudy půjde pomalu,“ ušklíbl se při pohledu pod nohy. Ze svahu spíš seběhl než slezl a vybíral si cestu tak, že se na rovnou zem dostal přímo vedle mě.

„Pozdrav tě, Ais,“ kývl na mě, jako by se nechumelilo, ruce pořád poslušně nad hlavou.

Netvař se překvapeně, přikázala jsem si. Jako by každá naše hlídka vypadala takhle.

„Nazdar, Brane,“ pokusila jsem se o uvolněný tón. „Co se děje? Víš něco novýho?“

„Ne, potřebuju zprávy od vás,“ odpověděl. „Zdá se, že ten cvrkot u brodu byl manévr na odvedení pozornosti kvůli téhle partě. Bojíme se, že nebudou jediní. Asgeir chce věděl, kolik vás je, aby mohl případně poslat další spojku do Tessary. A nabízí pomoc pěti hraničářů.“

„Vaše pověření?“

„Tady Aisling by nestačila?“

Hejtman ho probodl ledovým pohledem a já rozpačitě zavrtěla hlavou.

„Možná kdybych měla nějaký pověření alespoň já,“ pokrčila jsem rameny.

„Jestli vy máte nějaké informace, předejte je mně a já zařídím, co je potřeba. Vy půjdete s námi,“ zavrčel hejtman. „Jediný podezřelý pohyb…“ Zbytek výhrůžky nechal viset ve vzduchu.

„Jo, jo, vím, jak to chodí,“ utrousil Bran.

Zatraceně, zatraceně, zatraceně, drnčelo mi hlavou. Asgeir čeká na informace a nedostane je. Co budu dělat? Co budu dělat?

Krčila jsem se za trsy kapradí a krušinovém houští na vrcholu kopce a pořád jsem neměla jakoukoliv odpověď na tu neodbytnou, palčivou otázku.

Co budu dělat?

Dva oddíly pěchoty poschovávané u paty mého kopce, další tři číhající za barikádou půl míle směrem k Tessaře. Pár hlídek, schovávajících se podobně jako já a připravených odmávnout svým kolegům příchod adorského předvoje a zadní stráže. A já sama, bozi vědí, že mě na hlídku nikdo nepostavil, jen se už se mnou nechtěli hádat, a tak mezi lopatkami cítím pohled lučištníka. Neutekla bych daleko – kdybych v první řadě byla tak pitomá, že bych to zkusila.

Klepala jsem se jako osika a nedokázala dát dohromady jedinou souvislou myšlenku. Je to v loji, rezonovalo mi hlavou, tady nikoho nezachráním a dost možná sama přijdu o kejhák. Zvorala jsem to.

Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho už se tam všichni skrýváme, když se z dálky slabounce ozvaly kroky.

Najednou bylo soustředění ta nejjednodušší věc na světě. Uši nastražené po sebemenším šramotu, ať už nepřátelském nebo spojeneckém, tělo připravené reagovat během jediného úderů srdce útokem nebo útěkem, podle situace.

Byli tady.

První hraničáři, každý s lukem v ruce. Zkoumavě se rozhlíželi po okolí a mě ztuhla krev v žilách.

Nesmím se pohnout, nesmím se pohnout, nesmím se pohnout. Zelenýho pláště v zeleným křoví si nevšimnou, když sebou ten plášť nebude cukat jako postřelenej králík.

Za nimi pěšáci. Ti se nerozhlíželi, zřejmě spoléhali na hraničáře.

Na ty hraničáře, kteří se v Příčné kvůli rozhledu šplhali na vrchol kopce a jestli to zkusí i tady, některý z nich mi šlápne na záda.

Bozi dobří, zatracená práce…

A za oddílem pěchoty kráčeli důstojníci a Theodor.

Srdce se mi v hrudníku zbláznilo.

Theodore, ty blázne.

Theodore, co se stalo?

Vzpomínky mi prolétly hlavou v jediném zběsilém chumlu. Učím Theodora šermovat. Zavazuje mi korzet plesových šatů. Skrýváme se ve stínu dveřního portálu, protože jsme spolu na lovu. Vysvětluje mi základy alchymie. Piju zbytek medoviny, kterou schovával na jakousi oslavu.

Nehybně jsem zírala na cestu pod sebou a pohled se mi začínal rozmazávat slzami. Sledovala jsem Theodora, jak nervózně střílí pohledy po okolí, jak si bezmyšlenkovitě pohrává s opaskem a pouzdrem na nůž, jak zvedá ruce před sebe a roztahuje prsty-

Otřela se o mě magická energie. Něco mezi vlnkou vody a pohlazením teplého vzduchu, není to nepříjemné, ale rázem vím, že je to obrovský malér.

Vyhmátnul mě magickou lokací.

„Zpátky, čekají na nás!“ Theodorovo varování platí jako rozkaz. Adorská armáda se během dvou úderů srdce naježí železem, hraničáři založí šípy na tětivy a hledají, po čem by vystřelili, a já na ně pořád zírám a nemůžu se pohnout. Hlasy a skřípání kovu zaslechnu i za sebou, naši velitelé Theodora slyšeli taky a neztrácí čas.

Musím pryč, zatraceně, alespoň se pokusím nedat svůj mizernej život lacino.

Počkám pár okamžiků, aby žádný luk zrovna nemířil mým směrem, a pak se vší silou vymrštím ze země a po hlavě se vrhnu za vrchol kopce. Přistání bolí, moje košile je zralá na odpis a skrz nohavici mi prosakuje krev, ale je to jen odřené koleno. Zatím jsem v pohodě.

Několik šípů mi prosviští nad hlavou a já vím, že musím okamžitě pryč, než některý z lučištníků zvládne vyběhnout do svahu. Vyskočím na nohy a běžím. Nic jiného mě teď nezajímá. Jenom zdrhám.

Hlava nehlava pádím napříč svahem, vřítím se do oddílu vojáků, kteří se mačkají jeden na druhého a snaží se protáhnout po celkem úzké stezce k bojujícím. Já se tam rozhodně protáhnout nechci. Až sem doléhá řinčení železa, svist šípů a střel z kuší. A výkřiky. Bohové, oni tak hrozně křičí…

Kolena se mi podlomí, plácnu sebou k patě mladé břízy a tupě pozoruju spěchající vojsko, desítky a desítky mužů, ztrácejících se v mlze-

Tak počkat. Před chvilkou bylo dokonale jasno, několik dní nepršelo, nijak zima taky není. Za tuhle mlhu může Theodor.

Mlha se podezřele rychle doplazí až ke mně. Není studená, není vlhká, není lezavá, jen mě lehounce šimrá na kůži. Vím, že mám pravdu. Je to Theodorovo kouzlo, snaha ochromit naše útočníky a schovat vlastní lidi. Je to jen opona, za kterou se můžou dostat do bezpečí.

Jaký má smysl teď tasit zbraň? Stejnak ani neuvidím, jestli útočím na nepřítele nebo na spojence.

Uleví se mi, když si to zdůvodním, a zároveň se za to nesnáším. Jsem přece voják. Jsem součástí dhamské armády.

Opřu se o kmen stromu, když zkouším, jestli mě nohy unesou, a sáhnu pro meč. Připadám si jako loutka. Mizerně vedená loutka.

Když se z mlhy ozvou blížící se kroky, sevřu jílec pevněji a udělám malý úkrok, abych měla pod nohama rovnou půdu.

Proti mě se vyřítí nezřetelná postava. Meč mi vyletí z ruky, paže v tmavém rukávu mě hrubě odstrčí stranou, před očima mi zavlají světlé vlasy a pak zase skončím na zemi.

„Theodore,“ zakňučím zoufale.

Stín v mlze se na okamžik zarazí, pak se vrátí a klekne si ke mně.

„Aisling.“ V Theodorově hlase zní překvapení, bolest a strach. „Co tu-“

„Zdrhej,“ zachraptím. „Tady kus dál po cestě je jedlovej les, po pravý ruce několik vyvrácených. Tam mám uvázanýho koně, stranou od ostatních. Vezmi si ho a zdrhej.“

Theodor přikývne tak rychle, že si toho skoro nevšimnu, vstane a zmizí ve stále hustší a hustší mlze.

Znovu se pracně škrábu na nohy a rozhlížím se po meči. Někde tady musí být. Mlha naštěstí začne slábnout, nejspíš proto, že Theodor je moc daleko. Konečně zahlédnu jílec a shýbnu se pro něj.

Právě včas, protože od křižovatky se sem řítí někdo další. A tentokrát nechce jen proběhnout kolem. Při pohledu na mě tasí meč a já jen tak tak stihnu vykrýt jeho úder.

A druhý. A třetí. Naražená noha mě bolí, těžce oddechuju, prsty mám jako ze dřeva. Tohle není dobrý. Tohle je zatraceně zlý.

Přestanu hledat příležitost k výpadu a soustředím se jen na obranu. Čepele řinčí, ten zvuk je ohlušující. Pro všechny bohy, přece tu s ním nebudu tančit až do soumraku-

Odrazím další ránu a vím, že jsem pomalá. Protivníkova zbraň proklouzne pod mojí a sekne mě přes žebra.

Bolí to, šíleně to bolí. Udělám krok dozadu, chci od něj utéct, ale špatně došlápnu a padám, zase padám. Uvědomuju si, že se mi zatmívá před očima, a ani necítím, kdy dopadnu na zem.

Rowan nervózně sledovala cestu, vinoucí se údolím a vesnicí. Nikde nikdo. Doufala, že to tak bylo po celou tu dobu, kterou strávila během přes les k nejbližšímu kolegovi.

Musela dát Asgeirovi vědět, co se děje. Ulf tu zprávu předá na základnu a Mats k brodu a žádný z nich tak nebude pryč déle, než je nezbytně nutné.

I tak to bylo naprosto špatně. Neměla opustit své stanoviště. Jenže byla tak naštvaná. A taky vyděšená, jasně. Ale hlavně naštvaná. Potřebovala tu zlost nějak vybít a předání zprávy vypadalo jako dobrý způsob.

Určitě je nekolegiální a pravděpodobně taky proti vojenskému kodexu myslet si o člence vlastního oddílu, že je čubka. Jenže to, co od zrzky dneska ráno slyšela, ji pořádně vytočilo.

Se svým životem ať si dělá co chce. Rowan pevně věřila ve svobodnou vůli a možnost zvolit si vlastní osud. Ale motat se životem zahleděná do sebe, bez jakékoliv starosti o kohokoliv kolem, jako to dělala zrzka – Rowan při tom pomyšlení zlostně sevřela ruce do pěstí.

A to si myslela, že v armádě bude mít od těchhle pitomostí pokoj.

Jen těžko se přiměla ke klidu, když zaslechla kroky. Přikrčila se pod smrkové houští, stáhla si kapuci hloub do čela a začala počítat.

Zdálo se, že adorská armáda utrpěla pořádný šrám.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Osamělé války". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..