Hlavně nebýt sama

…není jen bojovníkem, není jen léčitelem, ale zná přispět platnou pomocí v boji i po něm, ve válce i v míru, proti nepříteli v člověku i v šelmě…“

Přenesla jsem váhu na pravou nohu a potlačila zívnutí. Velmistrovský proslov jsem si vyslechla třikrát jako učednice a teď podruhé v řadách mistrů. Nikdy se v něm neřeklo nic zajímavýho. Zaměřila jsem se na skupinku učedníků, která v hlavní síni postávala naproti mně. Ještě jsem je pořádně neznala, byli na našem oboru prvním rokem. Asi proto se Raynerův nicneříkající projev poctivě snažili poslouchat.

Mmm, škoda,“ mlaskl nespokojeně Bran, který se mi nudil po boku. „Tu holku svěří tobě nebo Sorche.“

Tobě určitě ne,“ souhlasila jsem s ním. Zmíněná holka, v houfu prváků jediná, měla střapaté hnědé vlasy, nevinné pomněnkové oči a koketní držení těla. Pod patronát sukničkáře Brana – a zejména první patronát, loni nás, čerstvě vyučené, nechtěli – by ji svěřil leda blázen. Velmistr Rayner byl ledacos, ale blázen ještě ne. „Já bych ji ale nechtěla. Co ta vůbec hledá u zaklínačů?“

Čert ví,“ broukla z druhé strany Sorcha, podsaditá, nakrátko ostříhaná černovláska a jediná kolegyně z řad školitelů.

Přistoupíme k rozdělení patronátů,“ zaburácel Rayner. „Patron vám bude průvodcem a rádcem v začátcích vašeho působení a postará se, abyste si osvojili vše potřebné.“

Překlad – aby vás nezabili dřív, než se naučíte bránit,“ zabručel Bran. Ne že bych s ním souhlasila, mě přišel patron pro učedníka dost důležitý, ale teď asi nebude vhodná chvíle to řešit.

Heber ze Scarty – mistryně Sorcha Listow,“ oznámil velmistr. Sorcha se s povzdechem vydala stisknout ruku svému novému svěřenci.

Lachlan Moyvane – mistr Ulick z Rhodri.“ Ulick napřáhl ke svému adeptovi paži a šeptem prohodil pár slov. Soudě podle Lachlanova rozzářeného obličeje to bylo „nezajdem na pivo?“

Laoise Finn – mistryně Aisling as Cill Airne.“ Pár pomněnkových očí si mě našel a Laoise se potěšeně usmála.

Škoda,“ vydechnul Bran znovu, zatímco jsem se zdravila s novou nadšenou společnicí.

Já bych pro to dokázala najít horší slova.„Aisling? Za jakou prací sem jedeme?“

„Rada má za to,“ snažila jsem se dosáhnout do sedlové brašny a vylovit z ní medailon s vlčí hlavou, „že se ve skalách za Gaoithem usadili lintové. Každopádně tam něco začalo dávit dobytek, a údajně tam dva lidi zmizeli.“

„Lintové,“ hlesla si Laoise pro sebe a ponořila se do soustředěného mlčení. Mně se ale nepodařilo udržet zvědavost na uzdě.

Laoise?“

Ano?“ Modrý rozzářený pohled mé momentální chráněnky mě trochu děsí. V mých teoriích o vedení učednického výcviku nikdy nefiguroval učedník nadšený.

Proč ses rozhodla stát se zaklínačkou?“ dostala jsem z pusy otázku, která se mi v hlavě mlela už od rozřazování. Důvod pro volbu tohohle řemesla jsem za léta na Graaffu poznala jenom jeden, byť v mnoha podobách – jiná možnost už nezbyla. Řady zaklínačů se doplňují většinou ze zkrachovalých šlechticů, benjamínků početných rodin, uprchlíků z domova a sirotků.

Vzdělání zaklínačské je přece vrcholem Institutu,“ zadeklamovala Laoise zpěvavě. Pak jí hlas klesl k obyčejné dobré náladě. „Poslali mě naučit se boji a léčitelství, ale proč bych to nakonec nemohla spojit dohromady jako zaklínačka? Vždyť adepti za sebou stejně musí mít šerm i léčitelství, než se můžou zapsat na zaklínače, ne?“

Musí,“ potvrdila jsem jí. Takže Laoise je tenhle typ – ratolest z dobré rodiny kladoucí důraz na vzdělání, ovšem vzdělání, které v budoucnu bude k něčemu dobré. Tahle děcka nekončívala mezi filosofy a právníky, protože ti se dají za mrzký peníz najmout, ale umění vládnout mečem někdy jako když najde. Málokdy se z nich ovšem stávali zaklínači.

Proč se ptáš?“ zajímala se.

Jak jí taktně říct, že podle letitých zkušeností ji to nadšení pro vrcholné vzdělání hodně rychle přejde, nejspíš už za chvilku, hned jak ulovíme prvního linta?

Nejsi zrovna typ holky, která u nás skončí,“ zamlžila jsem to. Páni, to mi to patronování jde. A to jsem doufala, že bych mohla být dobrá školitelka. Když už nijak extra nevynikám v žádné ze zaklínačských disciplín, chtěla bych takhle alespoň zúročit fakt, že jsem ve všech dobrá. Ne nejlepší, ale dost dobrá.

Ovšem naštvat si učednici hned první den asi nebude ten nejlepší začátek.

Aisling?“ přerušila Laoise po chvilce ticho.

Poslouchám.“

Tys byla ten typ?“

Představila jsem si svou situaci ve chvíli, kdy jsem se upisovala zaklínačskému cechu, Rayner si mě nespokojeně měřil a jeho „nevydrží“, i když šeptnuté, se neslo celým sálem.

Byla,“ přisvědčila jsem a poskytla tím Laoise látku k přemýšlení. S trochou štěstí jí to vydrží až do Gaoithu.

Vyřizování v Gaoithu zabralo mnohem míň času a dohadování, než jsem čekala. Průvodní glejt z Graaffu, vlčí medailon coby odznak cechu, rychlá audience u jednoho z radních, který pečlivěji než Raynerův přípis zkoumal rozhalenku Laoisiny košile, a mohly jsme se vypravit do skal za město.

Zadržela jsem koně pořádný kus před okrajem lesa. Laoise, která to nečekala, předvedla se svým ořem několik pěkných piruet, než se jí povedlo navést ho vedle mě. Bradou jsem ukázala na vrcholky skalního masivu, které se malebně tyčily nad převážně borovým lesem.

Tak co víš o lintech?“ Laoise, i přesto, že o tom už musela přemýšlet, se zatvářila vyděšeně.

Linto je… létající ještěr,“ vypravila ze sebe nakonec pracně.

Volatisauros,“ přikývla jsem souhlasně, když se střapatá hlava neměla k dalším výkonům. „Jak útočí, čím je nebezpečný?“

Drápy,“ vykulila Laoise oči tak dokonale, až jí modrou duhovku ze všech stran obkružovalo bělmo. „A… drápy,“ zamumlala zmateně.

Jednak má pařáty jako pták,“ rozhodla jsem se svoji svěřenku dál netýrat, „a jednak má drápy na prstech, ty mu vlastně tvoří kostru křídel. A zapomnělas na jedový zuby. Jak s ním budeš bojovat?“

Tentokrát zřejmě nechala paměť Laoise na holičkách úplně. Holt se u zkoušek soustředila na jiné věci než boj s ptakoještěrem velikosti menšího koně a jedovatosti tuctu zmijí.

Jakkoliv, hlavně rychle,“ povzdechla jsem si. „S protijedem v kapse. Linto má dlouhej krk a na něm celkem povrchově uložený tepny, to je nejjistější, jen pozor na ty zuby. A většinou hnízdí v párech, tak si hlídej záda. Jedem.“

Pobídla jsem koně do kroku a za zády se mi ozvalo něco jako kňučení týraného štěněte, kterému někdo drží čumák.

V zúžených zorničkách a pootevřených rtech byl pořád jasně čitelný strach, ale jinak se Laoise dala dohromady. Přinejmenším její pohyby, když sesedala z koně a odepínala od sedla meč, se zdály stejně jisté jako při výcviku. Tázavě se po mně ohlédla. Chvilku jsme jí pohled oplácela, pak jsem musela sáhnout k jasnějšímu sdělení.

Prosím,“ ukázala jsem jí ke skalám. „Až po tobě. Dneska jsi tu za hvězdu ty.“

Laoise se odevzdaně obrátila naznačeným směrem. „Ti děkuju,“ zamručela si pro sebe s jasně slyšitelným sarkasmem.

Možná mě to děvče ještě překvapí.

Laoise?“ nadhodila jsem jen tak do vzduchu, když moje svěřenka začala přivazovat svého koně k větvi krušiny. „Nech ho navolno.“

Zdrhne,“ ohradila se stručně a pokoušela se na otěžích vyrobit pokud možno pevný uzel.

Jenom když bude mít důvod.“

A když budem zdrhat my a budu ho potřebovat?“ prskla Laoise tak naštvaně, až jsem se musela usmát. Jen ať jí to vydrží i na linty.

Tak nerozvážeš ten uzel,“ ujistila jsem ji, poplácala svého hnědáka Faichana po krku a s plnou důvěrou ho nechala stát uprostřed lesa. Na nervy flegmatika Faichana jsem v tuhle chvíli sázela mnohem víc než na Laoisiny. Moje učednice po mně znovu švihla pohledem, tentokrát skoro nevraživým, utáhla třetí uzel na otěžích a odhodlaně vyrazila směrem, kde jsme obě tušily lintí doupě.

Zastavila se pod hranou skalní stěny a s bolestivě vyvráceným krkem si skály prohlížela. Napravo vyšší věž, nalevo nižší, relativně prostorná rozsedlina mezi nimi, spousta malých balvanů všude kolem. Linta nikde nevidno.

Co kdybysme… obejdem to nejdřív dokola,“ opravila se honem, ještě než jsem stihla zopakovat je to na tobě.

Dobře,“ souhlasila jsem stejně tlumeným hlasem, a nakonec se rozhodla Laoise alespoň maličko uklidnit. „Taky bych to tak udělala.“

Laoise se s novou jistotou bedlivě zadívala do skal, uklouzla a rozmázla se na vrstvě borového jehličí. A ať se snažila jak chtěla, neubránila se překvapenému vykviknutí.

Automaticky jsem se přitiskla zády ke kmeni nejbližšího stromu a zaposlouchala se. Až na Laoisino opatrné, téměř neslyšné dýchání jsem neslyšela nic nepatřičného. Šelest a vrzání větví, zdálky rozčílený křik sojky – žádné šustění kožnatých křídel ani ostré ještěří skřeky. Alespoň prozatím.

Laoise otevřela pusu. Nehodlala jsem zjišťovat, jestli si chce postěžovat nebo má na srdci něco jiného. Naštěstí je moje společnice holka chápavá, výhrůžný pohled podtržený syknutím mezi zuby rozšifrovala správně.

Čekaly jsme dlouho, než jsme se posunky a přikyvováním dorozuměly, že nic nebezpečnějšího než lesní mravenci na nás v nejbližším okolí nečíhá. Pak mě Laoise – znovu očividně vyděšená – váhavě vedla dál podél úpatí skalního masivu a místa, kam chtěla došlápnout, zkoumala pečlivěji než řečené skály.

Já si jeskyně ve vyšší skalní věži všimla na první pohled, Laoise by ji možná přehlédla, kdyby se odkudsi shora neozvalo zvláštní, trochu kovové kňourání.

Vyplašená střapatá modroočka s mečem u pasu hodila hlavou dozadu tak rychle, až jsem zaslechla křupnutí nějakého obratle, a ruce se jí začaly třást.

Rychle. Opatrně. Na krk. Bacha na zuby,“ mumlala Laoise horečnatě, lapala po dechu a s hrůzou klouzala očima nahoru a dolů po úzké, jenom lehce prošlapané cestičce vedoucí mezi věže skalního masivu. „Aisling…“ hlesla tak tiše, že jsem ji málem přeslechla, a zbytek věty se jí zadrhl v krku.

Klid,“ broukla jsem stručně a ukázala jí fiólu s nažloutlou tekutinou. „Je ho dost pro nás obě, kdyby něco. A vařil ho nejlepší alchymista Acadaemie.“

Laoise mi ještě několik okamžiků zírala do očí a pak se rozběhla do kopce.

Tak jo, jdem na věc,“ šeptla jsem si, abych alespoň sama pro sebe dusivou atmosféru situace nějak shodila, schovala lahvičku s protijedem do kapsy a rychle vyrazila za svou svěřenkou.

Pokud jsem si myslela, že ji najdu klepat se za nějakým balvanem – jakože jsem si to myslela – dost jsem se přepočítala.

Z plácku mezi věžemi se ozvalo něco jako bojový pokřik. Protáhla jsem krok, co nejrychleji se vyšvihla přes skalní hranu, a pak už jsem stihla jenom vyjeknout leknutím. Očividně překvapený linto se tiskl bokem ke skále, zběsile cvakal čelistí a Laoise, která se přes jeho zuby neodvážila seknout ho do krku, mu vrazila meč do slabiny.

Právem rozlícený linto se po ní ohnal, vyrazil Laoise z ruky meč, který mu pořád ještě vězel v boku, a v úzké, hrozivě zubaté ještěří tlamě se ocitla Laoisina paže. To už jsem ale nejdelšími možnými skoky letěla přes sklaní plošinu a tasila vlastní zbraň, abych s ní zaútočila na perfektně vystavený lintův krk.

Ještěr si mě všiml o okamžik dřív, než měl. Na poslední chvíli se ke mně obrátil čelem, Laoise při tom zavyla bolestí, jak se jí zuby zaryly hloub do svalů, a moje čepel neškodně sklouzla po hladkých šupinách a zarazila se až o křídelní kloub.

Srdce mi začalo vyvádět psí kusy, jak jsem se dívala do očí vzteklému lintovi.

Pud sebezáchovy se vzpamatoval a já uskočila z jeho dosahu. Pokusil se po mně chňapnout, ale nejdřív musel vyprostit zuby z Laoisina předloktí a to ho o životně důležitou chvilku zdrželo.

Laoise, která přes slzy vůbec nemohla vědět, kam běží, uháněla k pěšině, kterou jsme sem vylezly. Letmým pohledem jsem zhodnotila její zranění jako rány, na které se neumírá.

Když nejsou otrávený, kmitlo mi hlavou. Uhnula jsem lintovi z dosahu a aniž bych z něj spustila oči, hrábla jsem do kapsy, pozpátku dotápala až k Laoise a vtiskla do dlaně lahvičku s protijedem.

Linto se vzpamatoval z překvapení a vyrazil k nám, opíral se přitom o složená křídla. Rána od Laoise ho sice zpomalila, ale rozhodně byl pořád v převaze.

Stačí třetina,“ napomenula jsem učednici a myslela přitom na to, kam nejlíp zasáhnout.

Zdrháme,“ zaškemrala Laoise.

Musíme ho dostat,“ odsekla odhodlaně ta moje část, která si stála za hrdinskými ideály a zaklínačskou ctí, zatímco pud sebezáchovy jen šokovaně zíral. Laoise kníkla, znělo to jako zaskřípění skla o sklo, a přikrčila se o jedné z menších skalek na okraji plošiny.

Linto, v očích šílenství, zapomněl na opatrnost a natahoval krk, aby na mě dosáhl.

Šelma, já a v mojí ruce meč.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: Hlavně nebýt sama

  1. Pingback: Lištička | Alissa píše

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..