Tanec mezi střepy (2. část)

O nejbližším osudu popáleného proměněnce jsme se příšerně pohádali. Theodor ho v žádném případě nechtěl nechat na půdě Acadaemie pro případ, že by ho našel ten, kdo z něj to monstrum udělal. Já ho odmítala dát do péče městského felčara, protože vlkodlak pod vlivem transformačního lektvaru a nic zlýho netušící člověk je recept na pořádně krvavej koktejl. Nakonec jsme vlkodlaka nechali ležet v Theodorově pokoji, s ošetřenými ranami a pod paralyzujícím zakletím. Theodor ještě odněkud vylovil stříbrný řetízek a omotal s nim okenní kličku.

„Fajn,“ zhodnotil svoje dílo. „Ais, převleč se,“ vrazil mi do náruče šaty a pár bot z měkké kůže.

„A co přesně čekáš, že na tom plese zjistíme?“ Chvilku jsem přemýšlela, kam bych se šla převléknout, měnit svršky před bezvědomým vlkodlakem a až příliš všímavým čarodějem se mi zrovna dvakrát nechtělo. Vlastně ani jednou.

„Asi neodejdeš a nenecháš mě převlíct se v klidu, že ne?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Ne,“ potvrdil mi Theodor, ale alespoň se ke mně obrátil zády. Rychle jsem si sundala košili a přetáhla přes hlavu šaty. Zkroutila jsem paže za záda a venkoncem marně bojovala se šněrovačkou, dokud se Theodor, pořád otočený ode mě a dívající se z okna, nezačal tlumeně pochechtávat.

„Potřebuješ pomoc?“ nabídl se nakonec.

„Já nepotřebuju nic, ty mě chceš mít na plese,“ odsekla jsem vztekle. Do rukou mě brala křeč.

„Když tak pěkně prosíš…“ Větu nechal nedokončenou a chopil se dlouhých konců stuhy, kterou jsem zřejmě zašmodrchala do napodobeniny proplétaných ornamentů, jaké zdobí fasádu Acadaemie. Dlouho je rozmotával, se šněrováním si ale poradil tak rychle, až jsem začala přemýšlet, kde vzal tu praxi.

„Tak.“ Utáhl poslední smyčky, zavázal stuhy na uzel a třepl mě rukou po zádech.

„Máš tu někde zrcadlo?“

Podíval se na mě skoro pohrdavě. „Co bych dělal se zrcadlem?“

„Pravda.“ Prohlédla jsem si je alespoň natolik, kolik jsem na sobě viděla i bez zrcadla. Šaty měly černý saténový korzet, jeden rukáv úzký, ze stejné látky, druhý široký, vlající, z vínově červeného hedvábí. Sukně, rozstříhaná do cípů, měla tři vrstvy, černou, temně purpurovou a jasně vínovou. Celkem vzato, na mravy Acadaemie to byla dost neortodoxní kreace.

Opřela jsem si jednu nohu o židli a začala si obouvat boty. Přes nárt měly šněrování skoro tak složité, jako na korzetu šatů.

„Takže co ode mě přesně čekáš na tom plese?“

Theodor zaváhal.

„Jak ti jde nenápadný, přirozený rozhovor a trocha flirtu, abys z chlapa dostala informace?“

„Jak psovi pastva,“ zhodnotila jsem se, podle mého soudu dost shovívavě, a omotala si příliš dlouhé tkaničky okolo kotníku.

Spokojeně přikývl. „Prima. Takže ty zaměstnáš toho, koho ti řeknu, na tak dlouho, abych stihl prověřit jeho pracovnu.“

Hrklo ve mně. „To znamená na jak dlouho?“

„Moc ne,“ ujistil mě Theodor bezstarostně. „Udělám to magicky, musím se jenom dostat pryč ze sálu, aby ostatní necítili tak silné ozvěny kouzel.“

„Fajn,“ zaváhala jsem. „To snad zvládnu.“

Theodor vzal za kliku. „Tak jdem.“

Cesta obytným křídlem a většinou hlavní budovy až k velkému sálu mi v neobvyklých botách připadala delší než obvykle, a navíc začala dlažba přes kožené podrážky dost studit. Zavzpomínala jsem, jestli alespoň na tanečním parketě čarodějové nešetřili dřevem. Paměť mě ohledně materiálu podlahy krutě zklamala.

Před vysoké, honosné dveře sálu jsme se dostali podivnou úzkou chodbou, ústící u úpatí schodiště. Koutkem oka jsem zahlédla v zrcadle po straně dveří vlastní odraz, červeně rozevlátý – rukáv, sukně, vlasy – než mě Theodor chytil za loket a lehce natočil směrem ke schodišti.

„Orindo,“ pronesl uctivě s pohledem upřeným na plavovlasou čarodějku a lehce před ní sklonil hlavu. Jeho ruka mi významně stiskla paži.

„Ráda vás znovu potkávám.“ Rty jsem do úsměvu prohnula skoro násilím.

Ghislaine Orinda Cantenay se naším šťastným shledáním zdála být překvapená ještě víc.

„Potěšení je na mé straně, slečno Aisling,“ hlesla nepřesvědčivě. Tmavozelený samet jí poslušně splýval z boků až na zem, černý živůtek měla zdobený zlatou výšivkou, kolem ramen pruh tmavozelené. V tom jí bude strašný horko.

Orinda se rozhodla pro akci. Mírně si nadzvedla sukni, scupitala ze schodů a zmizela v sále.

„To šlo hladce,“ usoudila jsem.

„Celkem jo,“ souhlasil Theodor a usmál se na další příchozí.

„Hezký večer, Nero.“

Nera byla vysoká, robustně stavěná, věkem něco přes dvacet, v róbě barvy půlnoční modři. Rovné tmavé vlasy měla zastřižené těsně nad rameny, oči pečlivě obtažené černou linkou a ústa v dokonale přirozeném úsměvu. Zachtělo se mi propadnout se do země.

„Dobrý večer, Theodore.“ V hlase ani stopa po afektovanosti. Kdybyste tak věděla, dámo, jak mě vytáčejí dokonalé persony vašeho ražení.

„Dobrej,“ broukla jsem v odpověď na další Neřin úsměv. Sebevědomí se mi zahrabávalo pod zem rychlostí vyplašeného eostalpa. Čarodějka pružně odkráčela do sálu, doprovázena šustěním hedvábí.

„A to byl kdo?“ sykla jsem na Theodora koutkem pusy.

„Nera si na alchymii dělá mistrovskou disertaci, alespoň myslím,“ odpověděl nepřítomně a prohlížel si další a další příchozí. Většina čarodějů a skorem všichni studenti sice dávali znát, že jsou pro ně večerní šaty a honosné obleky věc krajně nezvyklá, ale ani to mému sebevědomí zrovna dvakrát nepomohlo.

„Dobrý večer, pane rektore.“ Rektor Acadaemie v těžkém, důstojně nachovém plášti kývl na pozdrav. „Nejvyšší čas na nový volby,“ dodal Theodor potichoučku.

„Ais,“ ukázal mi pokud možno nenápadně na vysokého, hřmotného čaroděje v hnědém wamsu, „to je Mathan, ten pracuje přímo s vlkodlaky.“ Pro sebe jsem si přikývla; rozhodně na to vypadal. Na jeho rukou, krku a obličeji, jediných částech těla, které byly vidět, jsem si všimla několika jizev. Bohové ví, kolik jich schovává pod oblečením. Společensky jsem se na něj usmála a doufala, že to plnohodnotně nahradí už poněkud omleté „hezký večer, ráda vás poznávám“.

„Hezký večer, Theodore, čekáš na někoho?“ Postarší kostnatá čarodějka, na které i aksamit čímsi připomínal pytel od brambor, mě sjela ledově modrým pohledem.

„Na Lyalla,“ přikývl můj společník.

„Dobře se bavte,“ popřála mu, mě na rozloučenou znovu proklála očima a odešla, téměř odběhla, pryč.

„Elowen,“ poučil mě Theodor. „Má na starosti lokální metamorfózy. Když jsem u ní byl naposled, snažila se nechat králíkům narůst plovací blány.“

„Jak tu mám asi zaměstnat?“

„Snadno.“ Mírně pokřivený úsměv, jaký teď Theodorovi pohrával na rtech, větší nějakou zákeřnost, to už vím. „Najde si tě a podrobí křížovému výslechu – kdo jsi, co máš co dělat se mnou, proč si na reprezentační ples Acadaemie bereš tak nevhodné šaty, věř mi, ty musíš akorát poslouchat.“

Promnula jsem v prstech jeden z mnoha cípů sukně. „Takže to bylo schválně?“

„Částečně,“ pokrčil rameny. „Hele, to je Lyall.“

Lyall, jak se ukázalo, byl Theodorův spolužák. A Theodor rozhodně nemínil ztrácet čas; jen jsme vkročili do plesového sálu, přistrčil mě do Lyallovy náruče se slovy o mém nadšení pro tanec, které on nesdílí, a až příliš významným pohledem.

„Tvoje ztráta,“ sjel mě Lyall chtivýma očima. Celkem snadno mě vmanévroval na taneční parket, přiměl mě protočit se pod jeho vztaženou rukou a nespouštěl ze mě pohled.

„Ty jsi ta zaklínačka, viď?“ zeptal se po chvíli.

„Tady se nic neutají, jak tak koukám,“ povzdechla jsem si. Doopravdy, ale snad to vyznělo jako ironie.

„Na zaklínačku vypadáš fakt dobře.“ Lyallův pohled už začínal být jednoznačně vyzývavý. „A taky celkem dobře tančíš.“ Znovu mě podtočil pod rukou.

„Nepodceňuj mě,“ napomenula jsem ho. Nízko posazený hlas, upřený pohled zpod přivřených víček, klišé jako hrom, ale s tancem lehce zamotanou hlavou mě nic lepšího nenapadalo. Při otočce se mi zdálo, že ostatní páry na parketu se od sebe drží na délku paží.

„Že se o tebe Theo nebojí,“ nadhodil řečnicky. Jeho ruka mi rádoby nenápadně sklouzla z lopatky k pasu. Když jsem se nebránila, úsměv se mu o kousek rozšířil.

„Nemusí,“ jenom s námahou jsem rozevřela zaťaté zuby, „ví, že se o sebe dovedu postarat.“

Lyall mi přestal šilhat do výstřihu a jeho skořicové oči teď zíraly soustředěně a vytrvale do těch mých.

„Jseš pěkná a jseš svá, tomu se prostě nedá odolat.“ Hlas mu chraptěl někde hodně hluboko v hrdle. Přitáhl si mě k sobě tak blízko, že mezera mezi přestala existovat.

V tu chvíli jsem mezi dveřmi sálu na okamžik zahlédla Theodora.

Jestli nezjistil, co potřeboval, má smůlu. V tomhle nehodlám dál pokračovat.

„Varuju tě, pusť mě,“ pokusila jsem se vyslovovat jasně a srozumitelně, aby nedošlo k žádnýmu nedorozumění. Sevření jeho dlaní v odpověď zesílilo.

„A když ne?“

Možná by bylo fér zopakovat výhrůžku ještě podruhé, ale to už moje nervy nevydržely. Sesmekla jsem ruku z Lyallova ramene a s rozmachem mu vrazila facku. Chvilku na mě šokovaně zíral.

„Čubko,“ ulevil si pak, ale nijak zvlášť vztekle. Znělo to spíš jako univerzální reakce na až příliš častý okamžik, kdy záležitosti s dámou přestanou jít podle plánu.

„No to snad nemyslíte vážně,“ zaskřípěl mi za zády hlas té čarodějky, která nechávala králíkům růst plovací blány. Alewen? Elawen? Prostě jedné z našich podezřelých. Spolkla jsem poněkud nevhodné „smrtelně vážně“ a počkala si, jak bude rozhořčená strážkyně pořádku pokračovat.

„Nejdřív se tak… k sobě… prostě… jaksi…“

„Jaksi co? Nejsem si jistá, co máte na mysli. Že se po mně plazí?“ navrhla jsem přátelsky. Čarodějka vyprskla. Asi se nemohla rozhodnout, jestli je na mě naštvaná za narušení plesu nevhodnou činností, nebo vděčná za to, že tu činnost umím pojmenovat.

„A pak napadnete čaroděje Acadaemie!“ přešla to nakonec bez poznámky. Lyall za jejími zády se chtě nechtě usmíval.

„A jo,“ přikývla jsem, jako bych si díky jejím slovům vybavila nějakou dávno zapomenutou příjemnou událost. „Taky jsem jednou napadla výběrčího daní. Ale toho jenom slovně, čehož dodneška lituju,“ zkusila jsem jí poskytnout další látku k moralizování. Nezklamala.

„To je vrchol! Jak může mít pan Carwyn vůbec tu drzost přivést osobu vašeho postavení a reputace na reprezentační ples Acadaemie?“

„Já bych věděl,“ nechal se slyšel Lyall. Věnovala jsem mu samolibý úsměv.

„Budu si o vás muset s panem Carwynem promluvit,“ zakončila úderně čarodějka a otočila se jako na obrtlíku. „Kde je? Proč vůbec tančíte s někým jiným než s tím, komu děláte doprovod, a ještě…“ zarazila se znovu.

„Se po něm plazíte?“ navrhnul Lyall nevinně.

„Tak to prr,“ ohradila jsem se, než stačila čarodějka jakkoliv zareagovat, „plazil ses výhradně ty po mně, já tě ještě musela usměrňovat,“ významně jsem se zadívala na svoji levačku. Moralistka v plandajícím aksamitu mezi námi jen bezmocně soptila.

„Kde je pan Carwyn?“

„Ještě před chvilkou tu byl,“ ujistila jsem ji. Lyall na mě v náhlém zmatku několikrát vyděšeně zamrkal a pak se překotně ztratil v houfu kolemstojících.

„Ještě jednou hezký večer, Elowen. Bavíš se, Aisling?“ Zničehonic stál Theodor vedle mě a trochu neupřímně, ale vážně moc hezky se usmíval.

„Výborně,“ ujistila jsem ho stejně medově.

„Pane Carwyne, já musím trvat na-“

„Omluvíte nás, Elowen?“ skočil jí Theodor do řeči a než mu to stačila vyčíst, popadl mě nad loktem a trochu hruběji, než situace vyžadovala, mnou smýkl směrem k východu.

„Dělej, něco jsem zjistil,“ zamumlal tiše. Srovnala jsem s ním krok a uvažovala, co přesně má v plánu.

„Zkoušel jsem trasovat zaklínadla spojený s transformacemi, ty, co se používají na úpravu elixírů. Našel jsem nějaké ozvěny ve velké laborce, jenže je něco přemazalo. Někdo tam teď kouzlí a schovává po sobě stopy.“

„No, a není to ani Lyall, ani Elowen, takže je to jasný, ne?“ dovolila jsem si trochu optimismu.

„Není, protože to nebyl ani Mathan, zahlédl jsem ho v sále, když jsem pro tebe šel.“

„Takže to může bejt vlastně kdokoliv?“ ověřila jsem si znechuceně.

„Kdokoliv, o kom nevíme úplně jistě, že sledoval tvůj výstup s Elowen,“ přisvědčil.

„Takže… kdokoliv.“

To moc růžově neznělo.

Theodor mě chňapnul za ruku a chvílemi skoro vláčel za sebou.

„Ais? Máš nějaký zkušenosti s telepatií?“ zeptal se, když jsme zahýbali, alespoň podle mého odhadu, do křídla s alchymistickými laboratořemi.

„Ne,“ vydechla jsem úsporně.

Ne že by to byla nějak moc velká výhoda, ale pořád lepší, než na sebe ječet normálně.“

Zamrkala jsem. Theodorův hlas se mi ozýval v hlavě, jenže cestou jaksi vynechal uši.

„Cože?“

„Ty to ani nezkoušej, jenom poslouchej,“ přikázal mi.

„S největší radostí.“

Když jsem konečně začala matně rozpoznávat chodby a uvědomila si, že se blížíme k laboratořím, přinutil mě Theodor zastavit se. Chvíli jenom beze slova stál a skelným pohledem se díval do zdi, pak zaostřil zpátky do našeho světa a souhlasně pohodil hlavou.

„Velká laborka, a pořád tam je,“ řekl tiše. „Ty půjdeš dveřmi z téhle chodby,“ postrčil mě dál směrem, kterým jsme měli namířeno, „já to vezmu přes ty druhé. Počkej, až ti řeknu,“ zdůraznil, otočil se na patě a ztratil se za rohem. Tiše jsem se doplížila ke dveřím s mosazným štítkem Laboratorium magnum. Jak dlouho to Theodorovi může k těm druhým dveřím trvat?

Opatrně jsem se o dveře opřela a přiložila na ně ucho. Neslyšela jsem nic.

Ais, pojď!“ zadrnčelo mi v hlavě. Uskočila jsem o krok zpátky, zalomcovala klikou a vpadla do místnosti.

Dokonalá tmavovlasá Nera se po mně na okamžik nervózně ohlédla. Zároveň lehce, skoro mimoděk mávla rukou. Neviditelná síla si prorazila cestu skrz laboratorní stoly, ze kterých zbyly třísky a střepy, a mrštila Theodorem o zárubeň takovou silou, že se s tichými, nezřetelnými kletbami svezl k zemi a oběma rukama si svíral hlavu.

Na mě čarodějka magickou energií neplýtvala. Druhou rukou převrátila stolek u zdi, na kterém se zřejmě za klidnějších časů sušilo umyté sklo. Spousta baňek, několik chladičů se spirálovitými trubicemi, hromádka nálevek a halda dalších věcí, které jsem ani neuměla pojmenovat, se na podlaze roztříštily na tisíce střepů.

Tisíce malých, pekelně ostrých střepů. A já mám boty s tenkou koženou podrážkou.

Nera hrábla na poličku nad svojí hlavou, popadla malou, pořádně odrbanou knížku vázanou v ušmudlaném plátně a zamířila ke dveřím, u kterých ležel Theodor. Dalším proudem energie si vyčistila únikovou cestu od střepů. Sakra špatně si spočítala, jak daleko se taková lahvička rozprskne.

Rozběhla jsem se za ní, špičky jsem táhla po podlaze, jako když se děcka v zimě kloužou po zamrzlém rybníce. Přišla mi pod ruku kovová trojnožka; vděčně jsem si popadla a mrštila po čarodějčiných zádech. Tak nesmyslně nevyváženým předmětem se dost špatně míří, ale přece jenom jsem se jí trefila kamsi pod pravou lopatku. Vyjekla a zavrávorala, což mi stačilo k tomu, abych ji dohnala, popadla z nedostatku jiných možností za šněrování korzetu a smýkla s ní zpátky doprostřed laborky, na podlahu plnou ostrých skleněných hran.

Nera, bez plavné elegance, sebevědomého úsměvu a dokonalých očních linek už trochu uvěřitelnější, se zoufale snažila udržet rovnováhu, jak setrvačností cupitala napříč místností, ale při každém dalším kroku jí pod nohama zaskřípalo rozbité sklo. Podle kňučení bych si tipla, že se některé střepy hrdinně probojovaly skrz podrážky jejích střevíčků.

Kdybych ji kopla, nebo strčila nebo něco, blesko mi hlavou, padne na ty střepy ještě rukama, a to už nezvládne.

Jenže já nejsem taková mrcha. Nebo jo?

Pak se ozvalo bolestné zavytí.

Nera svůj taneček mezi střepy nevybalancovala a na všech čtyřech skončila i beze mě.

Klekla jsem si k Theodorovi a položila mu prsty na zápěstní tepnu. Jeho puls se mi zdál v pořádku.

„Jak je ti?“

„Nic moc,“ zabručel otráveně. „Připomeň mi, že se musím Lyallovi omluvit.“

„Byl to pěknej parchant,“ ulevila jsem si. Seděli jsme v Theodorově pokoji a já z okna sledovala odcházející členy městské rady, kteří přišli vlkodlakovi oznámit rozsudek za vraždu – doživotní žalář. Z bezpečnostních důvodů v menažerii Acadaemie, po tom, co se rektor a vedoucí alchymistického oddělení zapřísahali jmény celého panteonu bohů, že už v žádném případě nedostane možnost k útěku. Theodor, pořád ještě usykávající, když měl pohnout krkem, si prohlížel Neřiny pracovní záznamy, ten odrbaný zápisník, který si chtěla při útěku z laboratoře odnést s sebou.

„Neříkám, že nebyl,“ ozval se věcně, „ale mě připadá jako větší mrcha Nera.“

„Ta alespoň nikoho nezabila,“ odfrkla jsem. Za městskou radou kráčela vysoká žena v černé loktuši, vdova po chlapíkovi, kterého vlkodlak roztrhal, a v uctivé vzdálenosti za ní se ploužila další tmavá silueta – vlkodlakova vlastní manželka. Vezmi jeden, a ani nevíš, kolik dalších životů tím poznamenáš.

„To nezabila,“ uznal Theodor. „Ona to prostě brala jako vědecký experiment.“

Seskočila jsem z okenního výklenku a natáhla ruku po čarodějčině sešitě.

„Můžu?“

„Radši to ani nečti,“ poprosil mě, ale zápisník mi podal. Znejistěla jsem.

„Proč to nemám číst?“

„Zjistíš, proč je Nera větší mrcha než on,“ pohodil hlavou směrem ke zvěřinci. „Byl to obyčejnej ksindlík, kam vítr, tam plášť, a hádám, že si nadělal pár nepřátel. A ještě ke všemu byl vlkodlak.

Přišel, jako všichni ostatní, pro lék. Jenže podle toho, co tu píše Nera, na něj měl jeden dryák od Mathana opačné účinky, ještě v něm povzbudil šelmu. Rozhodl se toho využít a vyřídit si nějaké osobní účty. Jaký, to tu nepíše, ale jeden z těch potrhaných je jeho švagr. No, a tohle se mu asi zalíbilo a chtěl toho lektvaru víc. Neru zase zajímaly jeho amplifikační účinky, chtěla zjistit, co přesně má na vlkodlaky takový efekt, tak mu míchala různé směsi, má tu zapsané složení, konkrétní recepty, účinky, prostě si s ním dělala, co chtěla. Několikrát ho zřejmě málem zabila, jednou dostal epileptický záchvat. A když to náhodou vyšlo, jak plánovala, vyrážel na lov jako vlk.“

Odložila jsem sešit na okenní římsu a sedla si na postel vedle Theodora.

„Lidi jsou bestie,“ povzdechla jsem si.

„Všichni ne,“ broukl konejšivě Theodor, jednu ruku mi položil kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Pak bolestivě zamrkal.

„Potvora jedna,“ utrousil a chytil se za namožený krk. „Promiň, Ais.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..